Boží sláva! | World Challenge

Boží sláva!

David WilkersonNovember 1, 1983

„…A teď oslav ty mne, Otče, sám u sebe…“ (Jan 17:5).

Žádný člověk nedokáže správně definovat slávu, stejně jako nedokáže definovat Boha. Sláva je plnost Boha, a to je subjekt příliš vyvýšený pro naše omezené mysli. Přesto ji zčásti známe.

Když Bůh dává svou slávu, dává sám sebe. Nemůže se rozkouskovat – nikdo nepřijímá část, ale všechno. Ten, kdo přijímá Jeho lásku, dostává též Jeho milost, Jeho svatost a Jeho sílu. Ten, kdo přijímá Jeho milost, dostává také Jeho lásku a všechno ostatní, což je plnost Boží.

To je Boží sláva – že On dává sám sebe v plnosti a nikdy ne částečně. A ti, kdo usilují o Boží slávu, se musí naučit, že Bůh si skutečně přeje dát nám sám sebe, což znamená, že chce, abychom se radovali z plnosti.

Předtím než opustil zemi a vrátil se ke svému nebeskému Otci, se Ježíš modlil: „A teď oslav ty mne, Otče, sám u sebe tou slávou, kterou jsem měl u tebe předtím, než byl svět…“ (Jan 17:5).

Ježíš nežádal více moci, nebo cti, nebo síly, nebo vznešenosti! Toužil po Otci samotném. Bylo to, jako by se modlil: „Můj Otče, nechci již existovat bez Tvé intimity. Hladovím po jednotě, blízkosti! Aby tu nebyla žádná mezera, žádný odstup, abys všechno zaplnil.“

Dřív než byl založený svět, byl Ježíš v Otcově náručí. Byl jedno s Otcem, a to byla sláva. Byla to jednota s Ním, která byla radostí a slávou Jeho života. Měl INTIMITU, JEDNOTU, a IDENTITU.

Víme tak málo o Jeho slávě. Přemýšlíme pouze v termínech vesmírné moci a nádhery. Jsme takoví cizinci pro skutečný význam Boží slávy, nerozumíme ani tomu, co tím Ježíš myslel, když řekl: „A jsem v nich oslaven“ (verš 10).

Nevíš, že Ježíš Kristus je oslaven v Jeho svatých – právě teď? Což znamená, že On potvrzuje, že přebývá v nás v celé své božské plnosti. Nemáme jen krajíček Jeho plnosti – jsme kompletní v Něm. Máme v sobě všechno, čím On je! Když přichází, aby v nás přebýval, přichází v celé své slávě, moci, síle, vznešenosti, svatosti, milosti a lásce. Přijali jsme slávu úplného a kompletního Krista. Pána ve všech Jeho slavných rysech.

Kolik Božích lidí se dnes může modlit takovou modlitbu, jakou se modlil náš Spasitel? Můžeme upřímně a opravdově volat k našemu požehnanému Pánovi: „Oslav mě sám u sebe! Přiveď mě do jednoty. Toužím být blíž, víc intimní. Pane, jsi to Ty, koho chci. Víc než lásku, nebo milost, moc, znamení nebo divy – musím mít Tvoji slávu. Musím mít Tvoji přítomnost!“

Sláva, o které mluví Ježíš, se týká velice intimní lásky – lásky, která nepřipustí žádný odstup nebo oddělení od objektu svého citu. Vyžaduje úplnou identitu, věčnou jednotu. Tato Boží láska mezi naším Pánem a Otcem byla pro Něj tak nanejvýš důležitá, že dychtivě toužil po dni, kdy ji všechny Jeho děti spatří svýma vlastníma očima.

Poslouchej Jeho vznešenou prosbu: „Otče, chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby hleděli na mou slávu, kterou jsi mi dal; neboť jsi mne miloval před založením světa…“ (Jan 17:24).

Buď sláva posvěcenému jménu Ježíše Krista za tak skvělý nápad! Kristus měl tak velikou radost ze slávy svého důvěrného vztahu s Otcem, že toužil přivést všechny Boží děti do nebe, aby to spatřily.

Opravdu, náš Pán se modlil: „Otče, oni musí vidět tuto nádhernou lásku, kterou máme. Musí sami vidět, jak plně mi dáváš sám sebe. Chci, aby poznali, jak velmi jsem milován – již od doby před založením světa.“

Nebude to něco, až my, vykoupení, budeme přivedeni do Boží veliké hodovní síně, k nebeské hostině, a bude nám dovoleno spatřit lásku Otce k Jeho drahému Synovi a našemu požehnanému Spasiteli? Dívám se na ten slavný den, kdy bude zodpovězena modlitba našeho Pána, kdy se On podívá na Jeho krví vykoupené děti a radostně prohlásí: „Podívejte, děti, není to tak? Neříkal jsem vám pravdu? Nemiluje mě tak? Spatřili jste někdy tak velikou lásku? Není to opravdu dokonalá láska? Teď vidíte Moji slávu, lásku, kterou má ke Mně Můj Otec, a Moji lásku k Němu.“

Nevidíte, Boží svatí, že spatření Kristovy slávy v ten den bude pro nás zjevením Boží lásky k Jeho Synovi? Jaká to je radost vědět, že sloužíme Spasiteli, který je milován. A není to hrozné přemýšlet o tom, že Lucifer se z takové slávy sám vyloučil? Je teď bez lásky. Nemá otce. Určitě to byla jeho největší ztráta. Je to velká ztráta všech satanových dětí, existovat a žít bez svědectví nebo vědomí lásky nebeského Otce.

Stěží to dokážu všechno chápat, když čtu tato slova: „A já jsem jim dal slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako my jsme jedno“ (Jan 17:22). Přemýšlej o tom. Máme slovo našeho Pána, které vyznal před svým vlastním Otcem, že nám dal sám sebe tak plně a kompletně, jako Jeho Otec dal sebe samého Jemu. Dal nám stejně důvěrnou, intimní lásku, jakou Jeho Otec dal Jemu, a to je Jeho sláva zjevená v nás. Byli jsme přivedeni do toho samého neobyčejného, specifického vztahu lásky, který náš Pán sdílí se svým Otcem. A více než to, On nám zpřístupnil okruh lásky, která je mezi Ním a Jeho Otcem, a přivedl nás do něj. Učinil z nás spoluúčastníky slávy, která je mimo chápání. Tou by nás měl Kristus přivést k Otci a žádat: „Aby mohli být jedno s námi!“ Jak neuvěřitelné! V plnosti sdílíme Boží lásku pro Jeho Syna tím, že jsme v Kristu.

V pravém smyslu slova je možné říkat, že Bůh tak miloval svého Syna, že Mu dal svět. Víme, že dal Jeho těm, kdo jsou ve světě, protože Pán řekl: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a dal jsi je mně…“ (verš 6).

Nevíte, že jsme Božím darem pro Jeho Syna – darem z lásky? „Byli tvoji a dal jsi je mně.“ Ale Kristus byl tak v jednotě se svým Otcem, že vrací tento dar Otci a říká: „A všechny mé věci jsou tvé a tvé jsou mé…“ (verš 10). Tento druh lásky si nemůže nechat nic pro sebe – ale dává své všechno.

Není to povzbuzující, vědět, že jsme předmětem takové lásky mezi Otcem a Synem? Jaká čest, mít Krista, který nás vzal do dlaně své veliké a milující ruky, představil nás Otci a řekl: „Pohleď, Otče! Oni jsou naši! Všichni nám patří! Jsou předmětem Naší lásky! Budu je milovat, Otče! Ty je budeš milovat! A učiníme si v nich příbytek a ukážeme jim, jak moc jsou milováni.“

Jak to naše mysli mohou všechno pochopit? Zde je náš Pán, který říká svému Otci: „A oznámil jsem jim tvé jméno a ještě oznámím, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a já v nich“ (verš 26).

Když Ježíš rozmlouval s Otcem, řekl: „Jsem v nich oslaven“ (verš 10). Tohle je veliké zjevení a my se musíme modlit, aby nás Duch svatý vedl do jeho plné pravdy. Představuje to víc než modlitbu – je to závazek Pána k nám, který sdělil Otci. Jinými slovy: „Dal jsem jim kompletně sám sebe! Svěřil jsem jim všechno, co jsem. Tak jistě jako je Tvoje plnost ve Mně, dal jsem jim všechnu plnost, která je ve Mně. Mají právo si Mě přivlastnit, jako jsem si já přivlastnil Tebe! Mohou Mi být tak blízko, jako jsem já Tobě!“

Tohle je přesný význam toho, že Kristus je v nás oslaven. Je pro nás tolik, jako je Otec pro Něj. Tak jistě, jako je Bůh oslaven ve svém Synovi, tak je Kristus oslaven v nás. To znamená plnost! To znamená, že jsme skutečně dokonalí v Něm.

Ježíš řekl Otci: „Jako jsi poslal na svět mne, tak jsem i já poslal na svět je…“ (verš 18). Takto nám „zjevně zvěstuje Otce.“ To pomyšlení je skvělé, máme být tak dokonale závislí na Kristu, jako byl On závislý na Otci. Nemáme dělat nic, co není z Krista, tak jako On dělal jen to, k čemu Ho vedl Otec.

Pokládám to za jedno z nejpovzbudivějších a nejvíce potěšujících radostí vědět, že mě Bůh tak miloval, že poslal svého Syna jako člověka, aby mi prakticky ukázal slávu své lásku. Boží láska k nám není mystická. Všechno, co musíš udělat, je dívat se stále na Krista a být svědkem toho, jak tato veliká láska působí. Máš před sebou viditelný, praktický příklad toho, o čem všem tato intimní láska je. Spoléhej na Krista stejně, jako On spoléhal na svého Otce, a dosáhneš stejných výsledků.

Jestliže je Kristus oslaven ve věřícím, jaký by to mělo mít efekt? Jak se to projevuje v každodenním životě? Určitě bude mít taková sláva v duši vliv na životní styl!

Vnější působení této slávy se týká našeho života – žít v souladu s tím, kým pro nás Kristus, jak říká, je. Máme žít podle moci, která působí v nás. Nemnozí z nás, kdo vyznáváme, že milujeme Krista, si někdy přivlastnili plnost toho, kdo je On v nás. Řekl nám, že nám svěřil sám sebe se vší plností božské přirozenosti, která je v Něm, abychom mohli mít všechno, co potřebujeme k radostnému a vítěznému životu – a my si dál jdeme svojí cestou, buď že tuto pravdu neznáme, nebo nejsme ochotní použít to, co nám bylo dáno.

Je to, jako by nám náš Pán říkal: „Viděl jsi, jak Moje závislost na Otci vytvořila takové zázraky a prospěšnost – víš, že On mě nikdy nezklamal – viděl jsi, jak moje důvěra v Otcovu věrnost ke Mně způsobila ustavičné vítězství – tak proč nespoléháš výhradně na Mně a nevěříš, že Moje věrnost uspokojí každou tvou potřebu?“

Boží sláva je víc než Jeho plnost – je to Jeho nabízená plnost! Je to Jeho plnost, kterou nám dal k dispozici. Je to všemocný Bůh, který dává svou plnost svému Synovi, a ten ji přinesl člověku jako Člověk, který nám obratem ukázal, jak si ji přivlastnit.

Tohle je velice posvátná věc, vstoupit do osobní a intimní modlitby našeho Pána k Otci. Budu Pánu navždy vděčný, že nám dovolil, abychom tajně naslouchali této nejintimnější konverzaci s Otcem v 17. kapitole Jana. Slyšíme, jak se Synovo milující srdce vášnivě svěřuje Jeho milujícímu Otci. Slyšíme, jak svému Otci připomíná, že Mu dal moc, aby dal věčný život „všem, které jsi mi dal.“ Potom slyšíme tato mocná slova: „A toto je ten věčný život, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (verš 3).

Co to je věčný život? POZNÁNÍ BOHA – POZNÁNÍ PÁNA JEŽÍŠE KRISTA! Není divu, že se tak mocně snažil „zvěstovat jim zjevně Otce.“ Bylo to tajemství věčného života. Jak jednoduše to objasňuje, co je věčný život a jak do něho jedinec vstoupí. Když skrze Ježíše Krista objevíme slávu Boží milující přítomnosti, je nám dán skutečný vzkříšený život, který je v Něm. Vstoupíme do věčného života, tady a teď, cestou slavné pravdy. Chop se této pravdy a jsi v ní. Jsi vlastníkem, držitelem vzkříšeného života, ačkoliv jsi stále v těle.

A tady je další výklad: „Oslavil jsem tě na zemi.“ Což znamená, že nám Kristus ukázal Boží velikou lásku a pozval nás, abychom seděli s Ním na Jeho nebeském místě. To nám dává právo minout hrob, dokonce bez ostnu smrti, a dovoluje nám dýchat božský, duchovní vzduch právě teď.

Jestliže jsem veden Duchem svatým, abych usiloval o poznání, kdo je Ježíš Kristus, a je mi dána touha mého srdce znát Boha ve vší Jeho plnosti – stávám se nebeským člověkem, posazeným na vyšších místech v Kristu Ježíši. Už nejsem člověkem z této země. Zemřel jsem tomuto světu dávno předtím, než ho opustím. Žiji slávou toho, kdo je můj Pán. Nehledám Jeho cesty nebo Jeho zázraky, hledám jen Jeho. On je ve mně oslaven tím, že mi dal sebe samého. On mi dává sebe samého, a od té doby, kdy On je vzkříšený život – už ho mám.

Můj duch je už s Ním, a tato země mě již ničím nepřitahuje. Pracuji tady, abych dosvědčoval Jeho lásku lidstvu, ale moje srdce je s Ním. Mohu cestovat, abych svědčil druhým o Jeho věčné lásce, ale současně mohu stát mimo to všechno, a říci: „NEJSEM TADY – JSEM VZKŘÍŠENÝ! Jsem nebeský člověk, který si již vychutnává své nebeské místo.“ Za starých časů to nazývali „malá ukázka slávy, věčné blaženosti, do které jdeme.“

Navěky buď chvála Bohu – jestliže je Kristus ve mně oslaven, znamená to, že mi dal sám sebe, a že to zahrnuje vzkříšený život hned teď. Může to zamrzet – mít takový poklad v pozemské nádobě, ale jednoho dne, zanedlouho, milerád odhodím toto porušitelné tělo pro neporušitelné, stvořené k Jeho obrazu. Nicméně bude to jen nádoba, která bude naplněná tím, co již vlastním. Budu vysypán z lidské nádoby do oslavené nádoby, aniž bych promeškal jediné božské nadechnutí.

Když přicházíš do plnosti a nádhery Pána, jsi přemožený Jeho velikou láskou, a jak jednou kolem sebe pocítíš Jeho mocnou paži, svět ztrácí své pouto. Pro svět jsi od té chvíle mrtvý. Zažil jsi pravou slávu – JEDNOTU S KRISTEM TAM, KDE JE!

Boží svatí – On není tady. Byl tady dole odmítnut. Proč bychom se měli tak houževnatě držet místa, odkud ho vyhnali? Neměli bychom toužit po uplatnění našeho práva na dědictví, kterým je místo na Sionu, kde je On? Není to: „Doufám, že Ho jednou uvidím tváří v tvář,“ ale spíš: „Pozval mě, abych s Ním byl teď tam, kde je On – mohu stát tam, kde mezi námi není žádná vzdálenost, mohu chtít vidět Jeho tvář každý den už nyní, a být proměňován do Jeho podoby, jedním zábleskem slávy za druhým.“

Neřekl náš Pán: „Nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa“ (verš 14)? Co to znamená? Jednoduše toto – zrovna tak jako Kristus chodil po této zemi jako nebeský člověk, tak můžeme i my. Spolu s Abrahamem je naše občanství na Sionu, ve městě, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh. Nejíme z blahobytu Egypta, ale hodujeme již na nebeském chlebu. Den za dnem umíráme trochu víc všemu, co je zde dole, dokud v nás, podobně jako u Pavla, nebude větší tlak, abychom se oddělili a byli tam, kde je On, a tam zůstali. Tím, jak se k Němu připojujeme ve slávě, jsme oddělováni od světa. Není divu, že oblíbenou písní našich předků bylo: „Vezmi si celý svět, ale dej mi Ježíše.“

Jestliže mi Kristus připravuje příbytek v nebi, nečtu nikde, že o něj mám usilovat víc, než o Něho samotného. Ne, sláva není příbytek, zlatem dlážděné ulice, není to společenství vykoupených patriarchů. Sláva je to, ať už v nebi nebo tady na zemi, že On nám dává sám sebe úplně, jako Otec dává sám sebe Synovi. A tragédií všech věků je to, že nikdo v celé historii země, kromě Krista, si nepřivlastnil to, co zadarmo dostal. Všichni zemřeme v nějaké formě duchovní chudoby, ačkoliv po celou dobu tu byla plnost Jeho slávy k dispozici. Někteří si přivlastní trochu této slávy, ale je smutné, že dědictví, které bylo určené pro nás, zůstane dál nevyžádané. Tam, kde máme strhávat satanské pevnosti, to pouze zvládáme. Tam, kde bychom měli zažívat vítězství za vítězstvím, být přemožiteli skrze toho, který si nás zamiloval – jdeme dál ve své slabosti a nevíře. Jsme jako malomocní ze Samaří, kteří téměř umřeli hladem, ačkoliv vozy plné nákladu zásob ležely co by kamenem dohodil, aniž by si na ně někdo činil nárok.

Musíme se jednou provždy pevně chopit pravdy, že Kristus přebývá v nás a prosí nás, abychom si přivlastnili Jeho plnost. Mohl by nám říkat: „Proč tu jsem? Proč jsem tu potřeba – když nespoléháš na Moji plnost? Použij Mě!“

Kéž nám Duch svatý neustále připomíná, že „my všichni jsme vzali z jeho plnosti“ (Jan 1:16).

„Tomu pak, který je podle moci působící v nás schopen učinit nezměrně více než všechno, co prosíme nebo rozumíme, tomu buď sláva v církvi skrze Krista Ježíše ve všech dobách na věky věků. Amen“ (Efezským 3:20–21).

Církev, jak ji dnes známe, je miliony mil daleko od novozákonní církve. To může být veliké zevšeobecnění, ale já na tom trvám. Mezi naším průměrným křesťanstvím a církví Nového zákona je propast, že vedle ní vypadá Velký Kaňon jako prohloubenina v něčím zubu.

Co to je, co v naší církvi postrádáme? Když použijeme starozákonní termín, je to Hospodinovo břímě. Jednou z tragédií této doby je, že v zemi již není slyšet hlas proroka. Kde je bědování pro ztracené? Izaiáš byl muž s těžkým břemenem za jeho lid a jejich hřích. Stejně tak Jeremiáš; jeho starost o lidi způsobila, že dnem i nocí plakal.

Poslední probuzení, o kterém se zmiňuje Starý zákon, se nachází v knize proroka Joele. Vyhlásil závazný svatý půst a řekl: „Ať kněží, služebníci Hospodina, pláčí mezi portálem a oltářem.“ Nuže, postavme se k tomu čelem, kdo ještě pláče?

Potřebujeme probuzení v církvi, ale děláme velikou chybu, když břemeno probuzení klademe do církevních lavic. Když čtu Písmo, Bůh ho klade na kazatelnu. Potřebujeme kazatele, kteří si uvědomují věčnost, kteří přicházejí ke kazatelně ohnuti hříchem světa, ano, a asi hříchem sboru. Místo toho máme někoho, kdo spěchá a říká: „Podívej, jen si tu na pět minut klekni a tohle dostaneš: své jméno v Beránkově Knize života, dům na hlavní třídě, pětiposchoďovou korunu, vládu nad pěti městy a volnou vstupenku na svatební hostinu Beránka.“

Toužím slyšet hlas, který bude oznamovat Boží soud nad bezbožností, kterou vidí kolem sebe. Kde je církevní vedoucí, kterému vře v žilách evangelium jako Jeremiášovi ve 20. kapitole? Zdá se, že mnozí z našich kazatelů nemají schopnost vulkánu. Mnohá kázání se stala náboženskou estrádou a nikoho nepohnou k slzám pokání.

Pravý Boží prorok se předně neplete do všeho, co se všude v národě děje, nebo i v církvi. O co mu jde a čím je znepokojený, je to, že Bůh je otevřeně urážen, že se porušují Boží zákony, že je odmítán Boží Syn, a to v zemi, která je zdánlivě nasáklá evangeliem. Přesto jsou denně spáchány miliony hříchů; jméno Ježíš je milionkrát bráno nadarmo; ačkoliv po celou dobu zemi zaplavují náboženská poselství.

Připomeňte si, že Sodoma neměla žádné kazatele; Sodoma neměla žádné hlasatele evangelia. Amerika má přes sedm tisíc rozhlasových stanic a téměř každá z nich vysílá v určitý čas během dne nějaký evangelizační program. Ale kolik lidí to slyší? Ve světě kolem nás to blýská; naše civilizace je na pokraji katastrofy a jen krůček od Soudu; ale kdo nás varuje?

Když byl Alexander Maclaren vyzván, aby kázal ve velké baptistické církvi v Manchestru, v Anglii, posadil se se svými diakony a řekl: „Gentlemani, je tu jedna věc, která se musí vyřešit, než toto místo vezmu. Chcete mou hlavu nebo mé nohy? Můžete mít jedno nebo druhé, ne obojí. Mohu běhat sem a tam, dělat to i tamto a popíjet čaj, jestliže to na mně budete chtít; ale pak ode mě neočekávejte, že přinesu něco, co otřese tímto městem.“ Bůh nepovolává lidi ke kazatelně, aby se stali děvčaty pro všechno a dělali poslíčky. On je povolává, aby je dostal do své přítomnosti, aby trávili čas na tváři před Ním. Diakoni Dr. Maclarena své poselství dostali; ale kdo se dostane před Boha na tvář dnes?

Když mluvím ke kazatelům, jak jsem to v nedávných letech často dělal, říkám jim: „Nemáte nic, co byste dělali biblicky, kromě naplnění knihy Skutků 6 tím, že se budete neustále vydávat službě Slova a modlitbě.“ V dopise Tesalonickým apoštol Pavel řekl: „Modlím se dnem i nocí.“ Za co se modlil? Nebylo to za ztracený svět ani za svržení Římského impéria. Řekl: „Modlím se dnem i nocí, abych mohl vidět vaši tvář a doplnil to, co se nedostává vaší víře.“ Měli víru, ale bylo to nedostatečně. Bylo úlohou pastora, aby tento nedostatek doplnil.

Břímě Hospodinovo ve Starém zákoně nebylo za Amalechitské, Hetejské, Ferezejské nebo Jebuzejské; Boží hlavní starostí byl Izrael. Stejně tak ani jedna epištola v Nové smlouvě není adresována ztraceným; každý dopis byl adresován křesťanům. Dr. Orton Wiley poukazuje na to, že epištola Židům neobsahuje ani jedno slovo pro ztracené muže a ženy. Proč? Protože jenom církev silná ve víře, obnovená a probuzená církev, může být Bohem použita, aby se dotkla ztracených.

Nemoc církve je dvojnásobná. Za prvé jsme vyučovali lidi, aby svědčili a pracovali, ale nevyučovali jsme je, aby uctívali. Křesťané si nenajdou čas, který by trávili před Bohem, aby Ho viděli ve slávě a majestátnosti a svatosti. Znám kazatele, kterým nevadí, že si vezmou tři dny, aby lovili losy a kachny, ale kteří se celkem nezajímají o lidské duše, aby se sešli a postili a modlili a hledali Boží tvář. Znám diakony, kteří se začínají vrtět, když se nedělní shromáždění o pět minut protáhne, protože si chtějí pospíšit domů, aby mohli sledovat svůj oblíbený pořad. Jak si mohou myslet, že to ve věčnosti obstojí?

Druhý důvod nemoci církve je ten, že modlitební shromáždění se stala téměř vykopávkou. Navštívil jsem některé ze slavných světových církví a objevil prazvláštní věc o službě uprostřed týdně. Dvě třetiny průměrného „modlitebního shromáždění“ (pokud ho vůbec pořádají) je vlastně studium Bible. Modlitba nebo dvě je přidána na konec, a je to. Pavel řekl, že rodil v modlitbě. Jsme větší než Pavel? Řekl: „V bolestech rodím.“ Nevěřím, že má člověk právo kázat na téma: „Musíš se znovu narodit,“ dokud nejdřív „neporodil v bolestech,“ že lidé mohou být znovuzrození.

Někteří pastoři mi říkají, že jejich církev je novozákonní církev. Nechte mě popsat novozákonní církev ze 4. kapitoly Skutků. Lidé přicházeli každý den do církve; modlili se každý den; lámali chléb každý den; každý den přiváděli duše k Pánu. Každý diakon v novozákonní církvi byl oddělený a testovaný, zda je plný víry a Ducha svatého.

Jaké je, potom, Hospodinovo břímě pro dnešek? On má starost o hříšníky, kteří jsou vzpurní a hrozí Bohu pěstmi. Má starost o kazatele, kteří by měli kázat Jeho soud. A má starost o svou církev, nevěstu, pro kterou si přijde. Lidé se mě někdy ptají: „Jsou tohle poslední dny?“ A já jim říkám „Ne.“ Myslím si, že jsme v posledních minutách tohoto zřízení, tohoto času milosti, nebo možná v posledních vteřinách, jak Bůh počítá čas.

A přesto – kdybych mohl, rád bych svolal dohromady tisíce kazatelů v různých zemích světa, aby strávili týden v modlitbě za probuzení. Rád bych je viděl, jak se jim dostává vyučování v modlitbě; ne seminářů o modlitbě, samozřejmě, ale nabádání k modlení. Strávili bychom celý týden modlením, s pravidelnými přestávkami! Věřím, že by to byl pěkný saponát v životě církve. Byl by to očišťující proces. Možná bychom se vrátili do našich církví a snad odvrátili soud, a Bůh by ohlásil probuzení, které musí přijít. Jsem přesvědčen, že předtím, než se Ježíš vrátí, uvidíme veliké, dalekosáhlé Letnice, bude to přesahovat Letnice, budou nesrovnatelné. Bůh vylije svého Ducha na veškeré tělo, jak řekl Joel. Naši synové a dcery budou prorokovat. Bůh vytvoří druh duchovních obrů pro poslední mocnou sklizeň. Dnes má Bůh tyto vedoucí skryté, ale o velikém dni Pánova zúčtování je vyvede na světlo, a poslední budou první. Modlím se, aby ten den přišel brzy.

Přetištěno s povolením z knihy:
Leonard Ravenhill: AMERICA IS TOO YOUNG TO DIE
(Amerika je příliš mladá, aby zemřela)

---
Použité s povolením, které je uznané společností World Challenge, P. O. Box 260, Lindale, TX 75771, USA.

Download PDF