Boží zármutek nad Jeho lidem | World Challenge

Boží zármutek nad Jeho lidem

David WilkersonMay 15, 1985

Konečným závěrem církve Ježíše Krista je slavné vítězství. Brány pekel nakonec nikdy vítězně neobstojí proti pravé církvi, která je viditelným tělem Ježíše Krista na zemi.

Rozumí se samo sebou, že to bude slavná církev bez poskvrny a vrásky, omytá a zabezpečená krví Beránka. Ale každý, kdo má duchovní rozpoznání, může snadno poznat, že církev Ježíše Krista v současné době nevítězí nad hříchem nebo nepřítelem. Smutný a žalostný stav mnoha věřících je příčinou velikého zármutku našeho Pána.

Satan tyranizuje zástupy Božího lidu téměř podle libosti. Životy miliónů věřících jsou v úplném zmatku. Naše služba dostává každý týden tisíce dopisů od křesťanů z celého světa. To, co já a moje žena Gwen čteme, je srdcervoucí a naši pracovníci pláčou s námi, když čteme modlitební žádosti zoufalých křesťanů, kteří jsou na konci svých sil. Vypadá to, že mnoho domovů a životů se zcela vymklo kontrole, někteří chtějí uniknout spácháním sebevraždy.

V jednom týdnu dostáváme zprávy od stovek křesťanských manželek, že je jejich manželé opustili nebo se je chystají opustit. Mnozí z těchto manželů byli kdysi zapálení pro Boha, ale teď pijí alkohol, marní čas s jinými ženami a jsou totálně podvedeni Satanem. Jsou tu křesťanské manželky, které nenávidí ranní probouzení a každý večer, když jdou do postele, tak pláčí až do usnutí.

Děti jsou ve vzpouře a odpadají. V příliš mnoha křesťanských domovech je chaos a zmatek. Dostáváme zprávy i od služebníků, které jejich manželky opouštějí. Je tu tolik kdysi zářících křesťanů, kteří se točí zády k Pánu, odpadlictví je velice rozšířené a stále vzrůstá. Protože se rozmnožila nepravost, vychladla láska mnohých.

U tolika křesťanů rozpoznáváme pocit bezmocnosti a zoufalství. Mnozí se vzdávají naděje a nikde v jejich životech není žádná radost nebo vítězství. Zdá se jim, že jsou poražení, nepřijatí, bezbranní, pošlapaní, unavení, plní starostí. Podle toho, co říkají, byly zdi a brány strženy a Satan tu provádí své manévry bez protestů.

Čteme tyto tisíce srdcervoucích žádostí a vede nás to na kolena a k volání: „Ó, Bože – co se to děje tvým milovaným lidem? Jak nad nimi může nepřítel vítězit a zraňovat je s takovou zběsilostí? Proč je jich tolik drženo v zajetí strachu a zmatku? Proč taková spoušť mezi tvými drahými dětmi? Proč Boží lid nepovstává se svatým rozhořčením a voláním: ‚Dost!‘?“

Bůh opravdu cítí zármutek nad svým lidem. Rmoutil se čtyřicet let nad svým lidem Izraelem kvůli trápení a bolesti, které si sami přivodili svou nevírou: „Na koho se pak hněval čtyřicet let? Zdali ne na ty, kteří hřešili a jejichž těla padla na poušti?“ (Židům 3:17).

Bůh jim zaslíbil, že je ponese na svých rukou přes obtížnou poušť. Slíbil, že bude jejich průvodcem, jejich ochráncem, jejich útočištěm, jejich silnou paží, jejich úkrytem před každou bouří, jejich vysvoboditelem od každého nepřítele a jejich vysokou ochrannou věží. Slíbil, že žádná zbraň, proti nim vyrobená, se nesetká se zdarem. Měli být zřítelnicí Jeho oka, potěšením Jeho duše, předmětem Jeho něžné milující péče. Jejich nepřátelé měli být jejich podnožkami; měli být vždy víc než vítězi.

Kdyby věřili tomu, co jim Bůh řekl, kdyby věřili, že Jeho sliby jsou věrné a pravdivé, kdyby spoléhali na Jeho mocnou sílu, že je zachrání a vysvobodí, byli by nepřemožitelní! Neměli být oběťmi zoufalství a soužení. Mohli projít touto nebezpečnou pouští dobře nakrmeni, bez žízně, beze strachu a zoufalství, s každou potřebou naplněnou, s písní a velikou radostí. Mohli žít život pokoje, odpočinku a vítězství v nádherné zaslíbené zemi a všechny jejich duchovní a fyzické potřeby by byly naplněné! Tohle pro ně Bůh naplánoval! Tohle zaslíbil! Tolik si přál, aby byli vítězní, radostní, pokojní a požehnaní. Chtěl jim ustlat v jejich nemoci; chtěl pro ně vykonat všechny věci, aby je zabezpečil a uchoval je jako zvláštní lid pro sebe samého.

Ale nevíra to všechno zničila! Nevíra oslepila jejich oči k Božím cestám! Minuli Boží skvělý plán prostě proto, že neuvěřili jeho zaslíbením! „A komu odpřísáhl, že nevejdou do jeho odpočinku? Přece těm, kdo byli neposlušní. Vidíme tedy, že nemohli vejít kvůli nevěře“ (Židům 3:18,19).

Nebyl to jen jejich chtíč a nemravnost, co jim přineslo všechny jejich starosti a smutky. Bůh byl milostivý k jejich hříchům, a zabitý beránek zajistil všechno odpuštění, které potřebovali. Poskytnul usmíření za hříchy těla.

Byla to jejich očividná nevíra, která svázala Boží ruku tak, že jim již nemohl déle pomáhat nebo je vysvobodit. Nevíra je okradla o jejich veškerý pokoj a odpočinek a učinila pro ně Boží zaslíbení zbytečná, neužitečná a bezmocná.

Dveře do plnosti, radosti a vítězství byly otevřené, ale nevíra jim zabránila vstoupit a nárokovat to. Začali pochybovat o Boží lásce a o Jeho péči o ně. Začali pochybovat o Jeho milosrdenství a zájmu, a obrátili se do sebe, aby hledali pomoc z těla. To je přivedlo do chmurného stavu beznaděje, a na všech stranách se roztrhl pytel s trápením.

Díváme se na žalostnou historii Izraele na poušti a říkáme si: „Jak neužitečné, taková ztráta! Jaké by to pro ně mohlo být, kdyby prostě věřili Bohu! Nemuseli žít v takovém strachu a otroctví! Nemuseli upadnout do takové nevíry a přivolat na sebe takové trápení! Sami si to způsobili! Proč si nevybrali dobrou cestu víry a jistoty, vítěznou cestu, cestu preferovanou Bohem? Proč museli zemřít tak smutnou, strašnou smrtí, poražení, zlomení a bezmocní?“

„Ulekněme se tedy, aby se snad neukázalo, že se někdo z vás opozdil, zatímco trvá zaslíbení o vstupu do jeho odpočinku. Vynasnažme se tedy vstoupit do toho odpočinku, aby snad někdo neupadl do téhož příkladu neposlušnosti“ (Židům 4:1,11).

Přemýšlej na chvíli o Božím zármutku, když vidí, co se znovu děje v životech Jeho lidu! Bůh říká přesně toto: „Teď by to mělo být odlišné! Máte moje zaslíbení, že vás dovedu na místo dokonalého pokoje a odpočinku – pokud budete jenom věřit! Máte před očima jeden příklad o nebezpečí nevíry! Dejte si pozor, věnujte pozornost tragickému příkladu mého lidu v minulosti.“

Izrael neměl žádný příklad o ničivé moci nevíry! Nemohli číst detailní vyprávění krok za krokem o lidech, kteří všechno ztratili kvůli hloupé nevíře. Ale my můžeme! Máme stejná zaslíbení – zaslíbení o životě plného a dokonalého odpočinku a vysvobození v Něm! Sloužíme stejnému Bohu! Ale navíc teď máme nejvyššího kněze v nebesích, který se stará o všechny naše zájmy. Naše je také lepší naděje, postavená na lepších zaslíbeních. Máme Muže ve slávě, který je dotčen osobní zkušeností, skutečným cítěním našich trápení, starostí a potřeb.

Bůh říká: „Máte důvod, abyste se pevně drželi své víry – důvod, který Izrael neměl! Máte nejvyššího kněze, který pronikl nebesa – kněze, který vás zve, abyste přišli směle do Jeho přítomnosti.“ „Přistupme tedy se smělou důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost k přijetí včasné pomoci“ (Židům 4:16).

Tak často je to Pánův vlastní lid, který Mu svazuje ruce, takže nemůže pomoci a osvobodit. Je to nevíra Jeho vyvolených, která nejvíc brání Jeho Boží moci. Tak to bylo, když chodil po této zemi v těle. Přišel do své vlastní země, mezi svůj vlastní lid a oni se nad ním pohoršovali. „A kvůli jejich nevěře tam neudělal mnoho zázraků“ (Matouš 13:58).

Když Ježíš vzlykal nad Jeruzalémem, volal: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, kolikrát jsem chtěl… ale nechtěli jste.“ Ježíš je chtěl vzít pod svá křídla a ochraňovat je před přicházejícími bouřemi, ale oni odmítli kvůli své nevíře. Taková děsivá slepota! Měli tak strašlivou potřebu a tady byl Ten, kdo měl všechno, co potřebovali, a jejich nevíra to neviděla nebo si to nepřivlastnila.

Neexistuje jediný důvod, aby věřící žili jako oběti tak strašného strachu, úzkosti a trýzně. Co se děje v životech a domovech dnešních křesťanů je tak nesmyslné jako dobrovolné otroctví, které sami sobě způsobili Izraelci. Nemělo by to být – nemusí to být!

Všichni Izraelci, kteří vyšli z Egypta, kromě Jozue a Kálefa, zahynuli na poušti. Zemřeli mimo Boží vůli, bez naděje, bez pokoje nebo radosti – zemřeli osamělí a opuštění. Ale nemělo to tak skončit. Všichni měli být osvobozeni a přivedeni do země pokoje a odpočinku.

Předtím, než zemřel, řekl jim Mojžíš, proč měli být tak hrozně zničeni. Připomněl jim: „Hospodin Bůh váš, kterýž jde před vámi, onť bojovati bude za vás… i na poušti viděl jsi, kterak nesl tebe Hospodin Bůh tvůj, jako nosí člověk syna svého… a ani tak uvěřili jste Hospodinu Bohu svému“ (Deuteronomium 1:30–32). Mojžíš řekl: „Uslyšel pak Hospodin hlas řečí vašich, a rozhněval se, a přisáhl, řka: Jistě že nižádný z lidí těchto pokolení zlého neuzří země té dobré… Vy pak obrátíce se, jděte na poušť… Nevstupujte a nebojujte, neboť nejsem u prostřed vás… neuslyší Hospodin hlasu vašeho, a uší svých nenakloní k vám“ (Deuteronomium 1:34,35,40,42,45). Bůh jim řekl, že to byla jejich ustavičná nevíra, která je odsoudila k tak strašlivému konci.

Myslíme si, že nás Bůh neslyší, když si stěžujeme a když o Něm pochybujeme? Bůh říká: „Slyšel jsem, cos říkal, když jsi byl sklíčený a v depresi! Slyšel jsem slova tvých pochybností a strachů! Odmítl jsi mi důvěřovat! Dokonce jsi měl pochybovačné myšlenky!“

Ó, Boží svatí, dávejte si pozor na svůj jazyk v časech svých testování a zkoušek! Možná že opravdu miluješ Pána, modlíš se, čteš Jeho slovo. Ale co tvé myšlenky a slova k Němu – On čte tvou mysl! Bůh to bere velice vážně, a On musí mít naši plnou důvěru. Nevíra je příčinou největšího zármutku, který mu můžeš způsobit.

Věříš Mu, když Jeho slovo slibuje: „Když se přivalí jako řeka nepřítel, jejž duch Hospodinův preč zažene“ (Izaiáš 59:19)?

Přichází proti tobě, tvému domovu a tvým milovaným nepřítel? Valí se na tebe s řevem povodeň potíží a starostí? Zoufáš si, bojíš se a obviňuješ Boha? Nebo se obrátíš k Pánu, přimkneš se k Němu v čas soužení a potřeby, budeš odpočívat v jeho zaslíbeních, že tě provede, a dáš Mu plnou víru a důvěru – bez ohledu na to, jak špatně to vypadá?

Izaiáš řekl: „Volej vším hrdlem, nezadržuj, jako trouba povýš hlasu svého, a oznam lidu mému převrácenost jejich, a domu Jákobovu hříchy jejich“ (Izaiáš 58:1).

Co bylo tou velikou převráceností? Překvapivě mluvil Izaiáš k těm, kdo „každého dne mne hledají, a znáti cesty mé jsou chtiví, jako by byli národ, kterýž spravedlnost činí, a soudu Boha svého neopouští. Dotazují se mne na soudy spravedlnosti, blízcí Boha býti chtějí“ (Izaiáš 58:2).

Izaiáš se obracel na pravé milovníky a hledače Boha. To nebyli hříšní hříšníci – tohle byli skutečně ti nejlepší z Božích vyvolených lidí – přesto se provinili tímto těžkým hříchem nevíry! Sloužili Bohu, aniž by věřili, že se zajímá o detaily jejich životů. Modlili se k Bohu, kterému doopravdy nevěřili. Přicházeli k Bohu a nevěřili, že odpoví na jejich modlitby nebo že pro ně udělá zázraky.

Slyšíš jejich nevíru? „Proč se postíváme, poněvadž nepatříš? Trápíváme duše své, a nechceš věděti o tom?“ (Izaiáš 58:3).

Dovolte, abych vysvětlil, co tohle znamená, protože mnozí jsou těžce zkoušeni stejným způsobem. Začínáš hledat Boha celým svým srdcem. Boříš všechny modly vlastního já a těla. Hladovíš po Bohu a začínáš se modlit a hledat Jeho tvář. Doopravdy chceš potěšit Pána, důvěřuješ mu a žiješ správný a vítězný život. Chvíli jde všechno dobře. Ale jednoho dne přijde nepřítel se svou strašnou lží, aby tě zkoušel! Šeptá: „Nevyplatí se být tak svatý a čistý. Nic se ve skutečnosti nezměnilo. Žádný zázrak se pro tebe neděje. Tak tvrdě se snažíš, přesto nejsi lepší, než jsi byl. Podívej se na všechno trápení a bolest ve svém životě. Bůh již ve tvém životě nejedná, když jsi byl tak lhostejný. Nefunguje to pro tebe.“

Ďábel se ti bude posmívat: „Jsi tentýž starý člověk, jako jsi vždy byl – osamělý, opuštěný, zraněný, rohožka, po které ostatní šlapou. Bůh neodpovídá na tvé modlitby. Trápení a problémy neodejdou. Ani tvůj půst nebude mít výsledky. Proč nepolevit, být jako všichni ostatní? Proč se tolik snažíš být svatý, když ani nevidíš nic moc výsledky? Proč číst Bibli, proč se modlit, proč žít oddělený a čistý život, když se nezdá, že by se něco měnilo?“

Buď velice opatrný během těchto časů testování a zkoušení! Nedovol, aby v tvé mysli zůstávaly myšlenky, že Bůh ve tvém životě nejedná! Nepolevuj a nepodléhej lživým duchům strachu a nevíry. Je to těžký hřích proti Bohu pochybovat o Jeho zájmu o tebe! Modlitba tě mění, a to je důležitější. Bůh jedná, a to, co dělá, je před našima očima skryto – ale každá modlitba pohne Jeho milujícím srdcem, a On stále ještě sbírá každou slzu.

Jeremiáš varuje: „Poněvadž tebe s pěšími běžícího k ustání přivodí, kterakž bys tedy stačil při koních? A poněvadž v zemi pokojné, jíž jsi se dověřil, ustáváš, což pak spravíš při tom zdutém Jordánu?“ (Jeremiáš 12:5).

Jinými slovy: „Jestliže to nedokážeš zvládnout teď, spoléhat na Boha – v tomto lehkém závodě, kdy všude je klid a prosperita – jak bys to vůbec někdy mohl zvládnout, až se přivalí povodeň soudu? Většina Božích lidí není připravena na soudy ve dveřích. Jestliže nedokážou věřit Pánu v těchto dobrých časech, kde najdou víru ve dnech bolesti a zmatku?“

Bratři a sestry, právě teď jsme v závodě – ale je to jen pomalý chodecký závod ve srovnání s tím, co brzy přijde. Brzy budeme muset bojovat s koni apokalypsy – se soudy, které budou dopadat na hříšný národ ze všech stran. Bůh říká: „Jestliže mi nemůžeš věřit v čase pokoje, kdy nejsi pronásledovaný ani vydáváný smrti pro svou víru, co budeš dělat, až to skutečně přijde? Jestliže mi nedokážeš důvěřovat v časech bezpečí a relativní prosperity, jak mi budeš důvěřovat, až se všechno bude otřásat a rozpadat?“

Věřte mi, Boží děti – stojíme před rozvodněným Jordánem, před časem hojných soudů a zlých dní. Ti, kdo nevidí, že to přichází, jsou duchovně slepí, hluší a zabednění – a nakonec ztroskotají ve své víře. Duch volá na všechny spící panny: „Probuď se, obleč se do své síly, ó, Sióne!“ Raději bychom měli začít důvěřovat našemu drahému Pánu teď, ve všem, dokud je blízko a připravený vysvobodit.

Přemýšlím o všech pochybujících, ustrašených, zoufalých Božích dětech, které žijí právě teď v takovém zmatku, a říkám si: „Co se stane těmto ubohým, drahým duším, až přijde opravdové soužení? Více trápení způsobí pouze více pochybností, více nevíry.“

Bože, pomoz nám! Tento sklon k bezmocným pochybnostem a vysilující nevíře musí přestat! Boží lid musí zastavit každou jednotlivou pochybnost – musí povstat ve svatém a spravedlivém hněvu a hlasitě křičet: „Ďáble, já jsem dítě všemohoucího nebeského Otce, který se stará o všechno – a ty mě už nebudeš zašlapávat do prachu zoufalství a porážky! Já spoléhám na svého Boha! Budu se modlit a věřit, že mě Bůh slyší!“

Bůh troubí na svou polnici. Vydává půlnoční volání. Snaží se probudit svou nevěstu! Povolává lidi, kteří se na Něj absolutně spolehnou, doslova vrhnou, kteří budou věřit v Jeho moc ke spasení, zachování a osvobození!

Nedívej se na podmínky! Nehledej důkaz! Věř Mu, i když neuvidíš vůbec žádné viditelné výsledky. „Požehnaní jsou ti, kteří neviděli, a přesto věří.“ Absolutní víra a důvěra v Boha tě pozvedne nad jakoukoliv a všechny zkoušky a problémy! Víra prohlásí: „Možná se to neděje tak, jak si myslím, že by mělo. Bůh to možná nedělá po mém, ale On udělá to, co je pro mě správné! On mě podrží! On mi pomůže! Jeho přítomnost půjde se mnou! Jednoho dne setře všechny mé slzy! On bude věrný!“

Měli bychom raději začít „vrhat“ všechny své starosti na Něj – teď! On chce z našich ramen sejmout všechny starosti! On chce mít důvěru v každé jednotlivé potřebě a problému. Je to důvod Jeho zármutku, že mu jen nemnozí důvěřují, ale bude to Jeho veliká radost, až najde tělo věřících, kteří na Něj uvrhli všechny starosti! Všechno Mu předej! Svůj domov! Své děti! Svou práci! Své potřeby! Svého manžela (svou manželku)! Svou budoucnost!

Věříš Mu, když říká: „Mám o tebe zájem“? Bůh musí plakat radostí, když najde lidi, kteří nejsou ničím znepokojeni, protože odpočívají v Jeho péči!

David řekl: „Blahoslavený muž, kterýž se bojí Hospodina, a v přikázaních jeho má velikou líbost. Slyše zlé noviny, nebojí se; stálé jest srdce jeho, a doufá v Hospodina“ (Žalm 112:1,7).

Důvěřuješ Pánu úplně ve všech věcech?

Potom s tebou žádné zlé zprávy nepohnou. Nemusíš se ničeho bát! Ať padne ekonomika, ať se zavřou banky, ať se rozzuří násilí, ať se celý svět třese strachem, ať spadne vodíková bomba. Moje srdce je pevné – zakotvené! Důvěřuji svému Pánu! Živý nebo mrtvý, jsem Pánův.

Ti, kdo vložili svou důvěru v Hospodina, mohou jásat s radostí, i když se přivalí povodně soudu. „A ať se všickni v tě doufající radují, na věky ať plésají, když je zastírati budeš; ať se v tobě veselí, kteřížkoli milují jméno tvé. Nebo ty, Hospodine, požehnáš spravedlivému, a jako štítem přívětivostí svou vůkol zastřeš jej“ (Žalm 5:11,12).

„Prokaž milosrdenství svá, naději majících ochránce před těmi, kteříž povstávají proti pravici tvé. Ostříhej mne jako zřítelnice oka, v stínu křídel svých skrej mne“ (Žalm 17:7,8).

„Ó jak veliká jest dobrotivost tvá, kterouž jsi odložil těm, jenž se bojí tebe, a kterouž jsi činíval doufajícím v tebe před syny lidskými! Ty je skrýváš v skrýši oblíčeje svého před vysokomyslností člověka, skrýváš je jako v stanu před jazyky svárlivými“ (Žalm 31:19,20).

„Vojensky se klade anděl Hospodinův okolo těch, kteříž se ho bojí, a zastává jich. Okuste a vizte, jak dobrý jest Hospodin. Blahoslavený člověk, kterýž doufá v něho. Bojtež se Hospodina svatí jeho; neboť nemívají nedostatku ti, kdož se ho bojí“ (Žalm 34:7–9).

„Člověka spoléhajícího na tě ostříháš v pokoji; v pokoji, nebo v tebe doufá“ (Izaiáš 26:3).

„Hospodin jest síla má a štít můj, v němť jest složilo naději srdce mé, a dána mi pomoc; protož se veselí srdce mé, a písničkou svou oslavovati jej budu. Hospodin jest síla svých, a síla hojného spasení pomazaného svého on jest“ (Žalm 28:7,8).

„Duše naše očekává na Hospodina, on jest spomožení naše, a pavéza naše. V něm zajisté rozveselí se srdce naše, nebo ve jménu jeho svatém naději skládáme“ (Žalm 33:20–22).

„Ti, kteříž doufají v Hospodina, podobni jsou k hoře Sionu, kteráž se nepohybuje, ale na věky zůstává“ (Žalm 125:1).

„Doufej v Hospodina celým srdcem svým, na rozumnost pak svou nezpoléhej. Na všech cestách svých snažuj se jej poznávati, a onť spravovati bude stezky tvé“ (Přísloví 3:5,6).

Download PDF