Buďte svatí! | World Challenge

Buďte svatí!

David WilkersonApril 1, 1982

Tři měsíce poté, co Izraelci opustili Egypt, dorazili na úpatí hory Sinaj a utábořili se tam. Mojžíš vystoupil na tuto masivní, bouřlivou horu, aby rozmlouval s Hospodinem. Bůh ho zavolal a řekl:

„Aj, já půjdu k tobě v hustém oblaku, aby slyšel lid, když mluviti budu s tebou, ano také, aby tobě věřil na věky… Jdi k lidu, a posvěť jich dnes a zítra… a ať jsou hotovi ke dni třetímu… nebo v den třetí sstoupí Hospodin před očima všeho lidu na horu Sinai…“

„I stalo se dne třetího, když bylo ráno, že bylo hřímání s blýskáním a oblak hustý na té hoře… Hora pak Sinai všecka se kouřila, proto že sstoupil na ni Hospodin v ohni… a třásla se všecka hora velmi hrubě…“

„Zvuk také trouby více se rozmáhal, a silil se náramně. Mojžíš mluvil, a Bůh mu odpovídal hlasem“ (Exodus 19:9–19).

Co hřímal Bůh k Mojžíšovi a svému vyvolenému lidu? Tato slova:

„A vy budete mi království kněžské a národ svatý…“ (Exodus 19:6).

V epištole Židům je zemí otřásající proroctví, které se v tento čas už brzy ukáže. Bůh zaslíbil, že promluví ještě jednou – právě tak, jako promluvil u hory Sinaj!

„Jehožto hlas tehdáž byl zemí pohnul, nyní pak propověděl, řka: Ještěť já jednou pohnu netoliko zemí, ale i nebem“ (Židům 12:26).

„Viztež, abyste neodpírali mluvícím. Nebo poněvadž onino neušli pomsty, kteříž odpírali tomu, jenž na zemi na místě Božím mluvil, čím více my, jestliže tím, kterýž s nebe mluví k nám, pohrdneme?“ (Židům 12:25).

Ještě jednou mluví Bůh s nebe. Poselství je stejné jako za časů Mojžíše. Náš Bůh i teď hřímá svůj strašlivý příkaz:

„Svatí buďte, nebo já Svatý jsem“ (1. Petr 1:16).

Nemůžeme uniknout řeči Písma! Neopovažujme se pozvolna couvat od Božího popisu těch, kdo jsou nazýváni:

  • svatí a bez viny
  • slavní, bez poskvrny a vrásky
  • svatí, nevinní, nezavržení
  • spravedliví, ryzí, čistí
  • očištěni od veškeré nečistoty těla

Celý svět zná ze smutné zkušenosti, že tento příkaz – být svatý jako Bůh – je absolutně nemožný! Písmo nám říká:

„Není spravedlivého ani jednoho… není, kdo by činil dobré…“ (Římanům 3:10–12).

Všichni jsme zhřešili a chybí nám Boží svatost. Celé lidstvo velmi nešťastně selhalo v uposlechnutí příkazu být svatý jako Bůh. Bůh neřekl: „Buďte svatí!“ On řekl: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý!“ Jak se tato doba stává stále více zkorumpovanější a zkaženější, hromové volání ke svatosti bude znít v srdcích lidí hlasitěji a hlasitěji.

Existují pouze tři způsoby, jak reagovat na Boží příkaz být svatý. Právě v této hodině jsi uprostřed jedné z těchto tří reakcí.

Kázal jsem ve vězení v Mexico City pro více než 150 násilníků a vrahů. Sloužil jsem některým z nejhříšnějších lidí na zemi, včetně prostitutek, gangsterů, překupníků drog a notorických alkoholiků z chudinské čtvrti. Na mysl mi vždy přišla jedna otázka: „Jak se on nebo ona mohl(a) tímhle stát? Jak se mohl z kdysi křehkého dítěte nakonec vyklubat někdo tak hříšný a nesvatý? Jak se jich ďábel mohl tak zmocnit?“

Stejnou otázku by bylo možné se ptát ohledně Židů, kteří slyšeli Boha, když k nim akusticky promluvil z hory Sinaj: „Jak by někdy mohli lidé zapomenout na hřmění, blýskání, zvuk trouby, nadpřirozený dým, silné zemětřesení – a kosmický hlas všemohoucího Boha? Jak je možné, že se nakonec ukázalo, že jsou to lidé tak hříšní, odporní, cizoložní a nesvatí?“ Po šest dní viděli tito lidé Boží slávu „a tvárnost slávy Hospodinovy byla jako spalující oheň na vrchu hory, před očima synů Izraelských“ (Exodus 24:17). Potom o čtyřicet dní později úplně ti samí lidé, kteří leželi tváří k zemi přemoženi Boží svatou přítomností, tancovali nazí kolem zlatého telete – uctívali mrtvou modlu – hráli si, smilnili, popíjeli – úplně zkažení! Pouze čtyřicet dní od nebe do pekla!

Bůh byl rozzuřený! Přikázal Mojžíšovi: „Jdi, sstup, nebo porušil se lid tvůj… sešli brzo s cesty, kterouž jsem přikázal jim, aby byli svatým lidem…“ (Exodus 32:7,8).

Nic v celé historii světa se tomu nepodobá. V pouhých čtyřiceti dnech svatí lidé – a svaté kněžstvo – sami sebe zkorumpovali. Aron, vysoký kněz, byl na vrcholu hory Sinaj s Mojžíšem. On také „viděl Boha Izraelského… a pod nohami jeho bylo jako dílo z kamene zafirového…“ (Exodus 24:10). Jak se mohl muž, který skutečně viděl Boží slávu, tak rychle odvrátit, vymodelovat zlaté tele, postavit mu oltář a vyzvat všechny Izraelce, aby padli na kolena a uctívali ho?

Důvod této náhlé vzpoury se vrací k hoře Sinaj – zpět k hřímajícímu hlasu – zpět k Božímu příkazu: „Buďte svatí!“

Za vší rebelií je zlost na Boha za to, že stanovil, dle našeho mínění, nemožné požadavky!

Po dny seděli Izraelci v zamyšlení ve svých stanech – plní strachu ze svatého Boha, který od nich vyžadoval svatost. Brzy jim začínalo svítat, jak je to nemožné. Vidím je, jak chodí od stanu ke stanu, shromažďují se v malých skupinkách a dávají volný průchod svého hněvu: „Jak můžeme někdy žít v souladu s takovým nemožným příkazem? Jak můžeme být jako Bůh?“ Někdo říká neuvěřitelné: „Tak tedy dobře, už vím, co udělám – odmítám žít ve strachu! Nebudu sloužit Bohu strachu – Bohu, který činí takové nemožné požadavky!“

Brzy se vzpoura rozšířila jako oheň. Lidé začali říkat: „Proč nás Mojžíšův Bůh vyvedl do pouště, když věděl, jak jsme slabí a křehcí, a dopustil, abychom byli pokoušeni – a jako vrchol toho všeho od nás vyžaduje nemožné?“

I Aron, vysoký kněz, musel podlehnout tomuto hněvu – tomuto pocitu bezmocnosti. Viděl Boží svatost a zdála se tak vysoko a tak nedosažitelná. Odešel z hory Sinaj do reality své vlastní hříšnosti! Nakonec také říkal: „K čemu to je – nikdy to nezvládnu – jsem příliš slabý a hříšný.“

Svět je naštvaný na Boha! Rozzlobený, že je přivedl do divočiny pokušení a hříchu – že způsobil, že se třesou strachy – a potom vyžadoval, aby byli svatí a čistí! A nejhorší ze všeho – podle jejich mínění – není nikdo, kdo by jim ukázal, jak být svatý a dobrý!

Jakou bolest, jaké trápení, jaké nadlidské úsilí musí vydržet horliví lidé, kteří se snaží uposlechnout Boží příkaz být svatý! Pavel o nich řekl:

„Neboť jim svědectví vydávám, žeť horlivost Boží mají, ale ne podle umění. Nebo neznajíce Boží spravedlnosti, a svou vlastní spravedlnost hledajíce vystaviti, spravedlnosti Boží nebyli poddáni“ (Římanům 10:2–3).

Oni slyší Boha, jak hřímá svůj příkaz: „Buďte svatí!“ tak odpovídají: „Budu svatý – i kdyby mě to zabilo!“ Žijí pod hrozným břemenem, protože neznají Písmo! Chtějí být svatí, tak se snaží uposlechnout Boha pouhou silou vůle.

  • Ostatně, neříká Bible:
  • Varujte se zla v každé podobě
  • Vzepřete se ďáblu a uteče od vás
  • Odložte hřích, který vás tak snadno obkličuje
  • Svlékněte starého člověka a všechny jeho zlé žádosti
  • Nevydávejte svá těla pokušení

To zní, jako by Bůh vložil veškerou zodpovědnost na nás. Tak jdeme – a pokoušíme se být svatí!

Někteří se vzdají kouření, pití, tancování, hraní karet – dokonce chození do divadla. Jiní se snaží zalíbit Bohu modlitbou, půstem a prosí ho, aby „odebral všechny mé zlé touhy.“ Činí jeden slib za druhým – jen aby ho vzápětí porušili! Někdy mohou skrze nadlidské úsilí vydržet týden, měsíc nebo déle – a nepodlehnou neustále se vracejícímu hříchu. Potom, zrovna když si myslí, že dosáhli vítězství, spadnou! Svedeni, poraženi – a končí v zoufalství!

Proč? Protože, pokud se vírou nepodrobí Kristově spravedlnosti, je všechno marné. Sami si uložili nemožný úkol! Všechny naše dobré skutky musí proudit z čistého srdce, posvěceného vírou v Kristovo dílo na Kříži.

Bůh pohrdá každým lidským úsilím být svatý – jestliže je činěno ve vlastní lidské síle. Pohrdá každou knihou, každým kázáním, každým učením, které volá lidi ke svatosti skrze lidmi vytvořená pravidla a tradice. Veškerá hnutí svatosti se narodila z lidské touhy dělat všechno lidsky možné k zalíbení se Bohu a být svatí. Některá se stala absolutně dogmatická.

Historie církve je plná směšných nápadů, jak být svatý. Četl jsem o mniších, kteří spali na hromadách z trní a rozbitého skla. Jiní si svazovali jednu nohu a skákali po jedné noze, dokud neztratili schopnost používat druhou. Simon Stylites stál třicet let na vrcholu sloupu, a když byl příliš slabý, aby tam mohl zůstat, nainstaloval tam tyč a připoutal se k ní řetězem. Ve středověku cestovala od země k zemi procesí flagelantů, kteří sténali, naříkali, plakali, zpívali smutné písně o pokání, a jak pochodovali, bičovali svá holá záda. Tisíce se k nim připojovaly ve snaze „vytřepat zlo.“

Jsme vinni zrovna tak. Jen jsme prostě vymysleli nové způsoby, jak vytvořit svatost. Nejprve byly hříšné krátké vlasy – potom dlouhé vlasy. Nalíčení a šperky byly pokládány za něco světského. Dlouhé rukávy a dlouhé šaty pro ženy byly považovány za svaté. Vaření v neděli nebo jízda na kole o šabatu bylo hříšné. Někteří si mysleli, že musíš být chudý, abys byl svatý. Jiní se domnívali, že Bůh očekává úplné odloučení od společnosti – a to byl začátek klášterů.

Přemýšlej o všech knihách, které napsali „svatí“ muži. Muži, kteří způsobili, že svatost zní tak nedosažitelně – jako by riskovali celý život sebezapření – strádání – truchlení – dlouhých půstů a hluboké pokory! Tyto knihy zní tak bohabojně – tak svatě a ryze. Ale mnohé z nich jsou ohavností v Božích očích. Protože tito takzvaní svatí muži se nikdy nepodrobili Kristově spravedlnosti – daru, který je dán skrze víru samotnou.

Apoštol Pavel řekl: „A v něm nalezen byl nemající své spravedlnosti, kteráž jest z Zákona [nebo ze skutků], ale tu, kteráž jest z víry Kristovy, spravedlnost, kterážto jest z Boha a u víře záleží“ (Filipenským 3:9).

„Ale nyní bez Zákona spravedlnost Boží zjevena jest… Spravedlnost totiž Boží, skrze víru Ježíše Krista, ke všem a na všecky věřící. Neboť není rozdílu… Spravedlivi pak učiněni bývají darmo, milostí jeho, skrze vykoupení, kteréž se stalo v Kristu Ježíši“ (Římanům 3:21–24).

Bůh nám ukázal zaručený, spolehlivý způsob, jak se stát absolutně svatý a dokonalý v Jeho očích – pomocí něhož mohou žít všechny Jeho děti v naprostém pokoji a radosti, s vědomím, že Bůh se na ně dívá jako na svaté, čisté a nevinné. A tohle vše je bezplatný dar!

Jeho dar svatosti nemůže být nikdy odměnou za něco, co jsme udělali. Je to nezasloužená přízeň! Je to dokonalý, stoprocentní, naprostý dar!

„Byl snad Abraham přijat Bohem za všechny své dobré skutky? Zasloužil si své právo na nebe všemi dobrými věcmi, které udělal? Ne! Protože spravedlnost je dar; kdyby si ji člověk mohl zasloužit činěním dobra, pak by již nebyla zadarmo – ale ona je! Je dána těm, kdo o ni neusilovali. Neboť Bůh prohlašuje hříšníky za svaté v Jeho očích, jestliže věří v Krista, který je zachraňuje od Božího hněvu…“ (Římanům 4:1–5 podle Living Bible)

Někteří argumentují: „Vím, že stát se svatým je lidsky nemožné – ale s Boží pomocí jsou všechny věci možné.“ Jinými slovy: „Mohu to dokázat, jestliže mi v tom Bůh pomůže!“ Zdá se, že si myslíme, že máme dělat to nejlepší, co můžeme – a když je vše, co dokážeme, hotové – zavoláme na Boha, aby nás trošičku pochválil!

Špatně! Naprosto špatně! Nedokážeme být svatí – ani s Boží pomocí – protože Bůh nebude pomáhat zloději, který se šplhá nahoru nějakou jinou cestou, než kterou On otevřel.

Toto je dilema tolika dnešních křesťanů. Modlí se: „Ó, Bože – cožpak nevidíš, jak tvrdě se snažím? Nemáš soucit s trápením v mém srdci? Nevidíš, jak tvrdě bojuji, abych zůstal svatý? Bože – proč mi v mém zápase nepřijdeš na pomoc se speciální mocí?“

Myslíme si, že by Bůh měl být potěšen z našeho plačtivého úsilí. Očekáváme, že bude přihlížet, tleskat naší tvrdé práci – že dychtí po tom, aby nás zvednul, když padneme. Domníváme se, že je potěšený ze všeho našeho zápasení, bojování proti hříchu, odolávání pokušení! Ale Bůh říká: „A jestliže by kdo i bojoval, nebudeť korunován, leč by řádně bojoval [podle Božích pravidel]…“ (2. Timoteovi 2:5).

Bůh se vůbec nezajímá o křesťany, kteří bojují proti určitým hříchům. Nezajímá se o sflikování jejich slabých míst. Nebude mít nic společného s takovým vybíráním si bojů. On chce víc než tohle – On chce obléci Kristovu spravedlnost těm, kdo hladoví po svatosti! Chce změnit naše odporně špinavé hadry samospravedlnosti za ducha svatosti – život svatosti – skrze víru v Krista. Chce učinit konec všemu našemu skličujícímu a zbytečnému úsilí být svatí!

Podrobení se je jediná cesta k Boží svatosti – „…poddat se Kristově spravedlnosti vírou…“

Podrobit se znamená „vzdát se moci naší vůle.“ S Bohem neexistuje taková věc jako síla vůle – všechna moc je Jeho! On nedovolí žádnou jinou moc než svou vlastní! Bůh má důvod pro svůj požadavek absolutní svatosti – chce, abychom se tímto požadavkem pokořili! Trpělivě střeží naše úsilí být svatí – čeká na nás, až selžeme tak mizerně, že poběžíme k Jeho trůnu, padneme na kolena a vykřikneme: „Je to beznadějné! Nikdy nebudu svatý! Jsem slabý – smyslný – hříšný – není ve mně vůbec nic dobrého!“ To je druh pokání, které Bůh hledá – přiznání chabosti našeho marného úsilí – popření, že bychom v sobě měli vůbec nějakou moc.

Milovaný – poslechni si toto – nikdy nemůžeš být oblečen Kristovou svatostí, dokud nepadneš na svou tvář před Božím trůnem – bezbranný, ubohý, bídný, slabý a absolutně bezmocný! Musíš jednou provždy uznat, že v sobě nemáš žádnou moc, abys odpíral hříchu – že nemáš Hospodinu co nabídnout, jen rozbitou, poraženou a bezmocnou hroudu hlíny. Musíš uznat, že nedokážeš být svatý – ani s pomocí. Svatost ti musí být dána – jako dar.

Největší dar, který můžeme dát Bohu, je naše víra, že nám dá svou svatost! Izaiáš jásal:

„Velice se budu radovati v Hospodinu, a plésati bude duše má v Bohu mém; nebo mne oblékl v roucho spasení, a pláštěm spravedlnosti přioděl mne… tak Panovník Hospodin vyvede spravedlnost a chválu přede všemi národy“ (Izaiáš 61:10,11).

Celé peklo se chystá vyrazit na tento náš k záhubě odsouzený svět. Zlí muži a svůdníci budou ještě smělejší a více násilničtí. V hlavním čase bude na televizních obrazovkách nahota – kabelové televize budou vysílat filmy „pouze pro dospělé“. Satan vyhlásil svatým válku! Korupce, zkaženost, cizoložství, pití alkoholu – sexuální nevázanost, jakou svět nikdy předtím neviděl. Všude kolem bude bezbožnost, strach, nemilosrdnost – zesměšňování všeho, co je dobré a čisté a svaté!

Jak máme v takové hodině obstát? Co je naší obranou? Jak zůstaneme svatí v tak hříšné době? Která lidská bytost může klást odpor přicházející povodni? Kdo se může ubránit, aby tím vším nebyl nakažený a poskvrněný? Nikdo! To znamená, ne svou vlastní silou.

Proto musí toto poselství o úplné kapitulaci pevně sevřít naše duše! Jedině Bůh má moc, aby nás udržel svaté – aby nás sobě představil jako svatý lid bez skvrny a vrásky!

Věř tomuto – Ten Bůh, který nám dává svou svatost, má moc, aby nás v ní uchoval! Nejbezpečnější místo na zemi je u paty Kříže – v pokoření před Božím trůnem. Čím hříšnější je doba, tím víc potřebujeme zůstat poddaní! Zůstaň podrobený, pokořený! Nevzdávej to – ale vzdej se, poddej se!

Potom můžeš poznat, co to skutečně znamená chodit v Duchu – abys nenaplňoval žádosti těla. Znamená to tohle: žít po všechny časy v neměnném stavu podrobení se a poddanosti Boží moci! Žít ve stavu totální kapitulace – vzdát se všech práv na svou moc a vlastní já. Stát se absolutně závislý na Bohu, že vykoná všechny věci pro tebe a skrze tebe.

Download PDF