Jak zachránit svou rodinu před zkázou a zničením | World Challenge

Jak zachránit svou rodinu před zkázou a zničením

David WilkersonJune 30, 2003

„Střízliví buďte, bděte; nebo protivník váš ďábel jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral“ (1. Petr 5:8). Bible nám říká velice jasně, že v těchto posledních dnech bude církev Ježíše Krista čelit hněvu nepříčetně vzteklého ďábla. Satan ví, že jeho čas je krátký a je rozhodnutý zahubit Boží lid. „Běda těm, jenž přebývají na zemi a na moři; nebo ďábel sstoupil k vám, maje hněv veliký, věda, že krátký čas má“ (Zjevení 12:12).

Kam směřuje ďábel svůj hněv? Jeho cílem jsou rodiny na celém světě, jak spasené, tak nespasené. Řve jako hladový lev a vrhá se na domovy, aby je zahubil. Je pevně rozhodnutý zničit manželství, odcizit děti, postavit členy rodiny proti sobě navzájem. A jeho cíl je prostý: chce zruinovat a zničit každý domov, kde se mu to eventuálně podaří.

Ježíš se zmiňoval o tomto démonickém díle, když popisoval Satana slovy: „On byl vražedník od počátku“ (Jan 8:44). Skutečně, vidíme tento destruktivní plán nepřítele proti úplně první rodině. Byl to ďábel, kdo vstoupil do Kaina a přesvědčil ho, aby zabil svého bratra Ábela.

A tento vrah stále ještě jedná. Několik posledních let to ukázalo strašlivým, hororovým způsobem. Před čtyřmi lety se ďábel zmocnil dvou teenagerů v Coloradu a hnal je do zuřivé záhuby. Když se dva kluci v ďábelském vražedném záchvatu vřítili do Columbine High School, omráčilo to celý svět. Zastřelili jednu dívku, která klečela na kolenou a modlila se, dívku, kterou znali a respektovali. Kdo jiný než Satan sám je mohl hnát, aby to udělali?

Mluvím o zkáze, kterou to přineslo do rodin jak obětí, tak vrahů. Došlo k sebevraždám, duševním zhroucením, rozvodům, traumatizaci sourozenců. Zkáza z tohoto incidentu se stále ještě neuvěřitelně šíří. A rodiče a přátelé všech zúčastněných budou zarmouceni po celý život.

O rok později se Kathleen Hagenová, absolventka Harvardu, průkopnice na poli urologie, připlížila do ložnice svých přestárlých spících rodičů v Chathamu, v New Jersey, a udusila je polštářem. Jejímu otci bylo 92 let, matce 86. Hagenová pak několik dnů v domě žila a mrtvá těla v ložnici ignorovala. Když ji vzali do vazby, vypadala zmateně. Ale neprojevila žádnou lítost nad tím, co udělala. Psychologové byli na rozpacích, jak vysvětlit, proč tak velice vzdělaná žena zadusila své rodiče a potom žila dál, jako by bylo všechno v pořádku.

Přemýšlej o spoušti, která nebyla v tomto strašném kriminálním příběhu nikdy zmíněna. Bolest členů rodiny, hluboký žal vnoučat – jak hrozná zkáza a zničení. Kdo jiný než Satan mohl vést tak uznávanou ženu, aby zabila své rodiče bez žádného zjevného důvodu?

Před několika lety vytiskly New York Times znepokojující zprávu: „Zoufající si rodiče se vzdávají svých dětí.“ Článek vyprávěl, jak frustrovaní, bezmocní rodiče proudí po tuctech do šestého patra Manhattanské soudní síně a dobrovolně se vzdávají svých dětí a předávají je do náhradní péče. Již je prostě nezvládali. Jeden otec nedokázal zvládnout svého dospívajícího syna po smrti jeho matky. Jiný otec se vzdal své dospívající dcery pro její divoký život, absolutně mimo kontrolu. Soudní úředníci, kteří tyto případy vyslechli, byli zmatení. Jeden soudce se ptal matky, která přivedla svou dceru: „Vy ji nechcete? Nechtěla byste si vzít svou dceru domů?“ Matka unaveně zavrtěla hlavou. Mladá dívka pak propukla v nekontrolovatelný vzlykot.

Článek upozorňoval, že se rodiny vzrůstající měrou rozpadají. A New York’s Family Court je těmito případy zaplaven. Mnoho dětí, které byly umístěny do náhradní péče, se po spirále dostalo do ještě horšího stavu. Některé z nich nakonec utekly a žijí na ulici.

Obzvláště šokující byl další příběh z novin, který vyprávěl o nové výchově drogově závislých. Titulky hlásaly: „Děti berou drogy doma se svými rodiči.“ Prokazatelně 30 procent závislých dnes říká, že propadli svému návyku doma díky svým rodičům, kteří jim drogy sami dali. Jak se proboha může taková věc stát?

Tito rodiče během svého dospívání drogy užívali. Když pak začaly dospívat jejich děti, mysleli si: „Brali jsme drogy, ale přežili jsme to. A dnes se máme dobře. Je lepší, když budou naše děti brát drogy doma než na ulici. A je pro ně lepší, když se naučí, jak zacházet s drogami od nás než od svých nezkušených přátel.“ Tak naučili své děti kouřit marihuanu, šňupat koks a používat injekci. Mysleli si, že tímto způsobem by mohli mít kontrolu nad užíváním drog u svých dětí.

Ale přišel den odplaty. Jejich děti se staly narkomany a jejich životy se vymkly kontrole. Mnozí opustili domov a žijí na ulici. Mají vztek na své rodiče, jsou rozčarovaní a zklamaní z jejich hrůzné rady. Jsou deprimovaní společností, nemají žádnou budoucnost. Teď mají jejich rodiče zlomené srdce, jsou zmítáni pocitem viny, pláčí řeky slzí, ale je příliš pozdě. Ptám se, jak je možné, že se nějací rodiče rozhodli k něčemu tak pošetilému? Přivodili zkázu své vlastní rodiny. Kdo jiný než Satan mohl zaslepit jejich oči?

Tragedie, které dnes souží rodiny, jsou prostě neuvěřitelné. A to jsem zmínil pouze příklady, které se dějí v Americe. Na celém zbytku světu si nepříčetně vzteklý ďábel vylévá svou zlost absolutní spouští. A nezastaví se, dokud nezničí každou rodinu, která mu stojí v cestě.

Mnoho rodin věřících bylo přeměněno v chaos, zármutek a bolest. A démonické zpustošení přišlo mnoha způsoby: skrze rozvody, rebelantství dětí, závislosti všeho druhu. Ale výsledek je vždy stejný: kdysi šťastná rodina se rozpadla a je zničená.

Poznal jsem to z první ruky během čtyřiceti let, když závislí a alkoholici přicházeli do našich drogových center a na farmy naší služby pro pomoc. Byla to radost vidět, jak byli tito zničení muži a ženy nádherně spaseni a osvobozeni ze svých otroctví. Ježíš je nadpřirozeně změnil a učinil z nich nová stvoření.

Jedním z nejjistějších znamení pravé proměny bylo, když se muž nebo žena začali ohlížet zpět a viděli, co jim ďábel ukradl. Vzlykali, když svírali roztrhanou fotografii bývalého manžela (manželky), nebo dětí nebo rodičů. Dokud byli závislí, nestarali se, že ztratili svou rodinu. Jejich jediným zájmem byl alkohol a drogy. Ale teď ronili velké slzy nad tím, co ztratili. Ukazovali na fotografii a říkali: „Pastore Davide, tohle je moje manželka. Ona mě milovala a já miloval ji. A tohle je můj malý syn. Ale já nevím, kde teď jsou. Podívej, co jsem ztratil…“

Bylo to tragické, zničující. V takových chvílích jste si uvědomili Satanovu zničující moc v těchto rodinách. Opravdu, největší tragedií nikdy nebyla zničená těla závislých, jejich vyzáblý zjev, jejich prázdný výraz. Spíš to bylo to, co jim bylo ukradeno: manžel(ka), dítě, budoucnost. Ještě horší bylo to, co bylo ukradeno dětem těchto závislých: šance vyrůst ve zbožném domově, poznat lásku Ježíše, být milován a vychován starostlivými rodiči, být jejich příkladem veden k životu pro Pána.

Jsem vděčný, že Bůh mnohé z těchto bývalých závislých požehnal obnovením jejich rodin. Nebo, v některých případech, založili novou rodinu s některým ze spoluslužebníků. Ale stále ještě cítím zármutek nad zkázou, kterou poznali.

Teď mi dovolte, abych se vrátil k titulku svého poselství: „Jak zachránit svou rodinu před zkázou a zničením.“ Zde je, co mi Duch svatý k tomuto tématu zjevil.

Někdy přijde čas, kdy jsou jisté životní situace lidsky beznadějné. Neexistuje žádná rada, žádný doktor nebo lék, nebo cokoli jiného, co by mohlo pomoci. Situace se stala nemožnou. A vyžaduje to zázrak nebo to skončí devastací.

V takových časech zůstává jediná naděje, a to, aby se někdo dostal k Ježíši. Někdo si musí vymoci jeho sluch, jeho pozornost. Nezáleží na tom, kdo to je, jestli otec, matka nebo dítě. Tato osoba musí převzít zodpovědnost, že se chopí Ježíše. A musí se rozhodnout: „Nepřestanu, dokud neuslyším od Pána. Musí mi říci: ‚Je to hotové. Teď jdi svou cestou.‘“

V Janově evangeliu nacházíme právě takovou rodinu v krizi: „I byl jeden královský služebník v Kafarnaum, jehožto syn nemocen byl“ (Jan 4:46). Byla to význačná rodina, šlechtická, možná dokonce královská. V domě přebýval duch smrti, jak rodiče úzkostlivě pečovali o svého umírajícího syna. Možná byli v domě další členové rodiny, snad strýcové nebo tety, nebo prarodiče, nebo další děti. A dozvídáme se, že celá domácnost uvěřila, včetně služebnictva. „I uvěřil on (otec) i dům jeho všecken“ (4:53).

Někdo z této ustarané rodiny věděl, kdo je Ježíš, a slyšel o Jeho zázračné moci. A nějak se do domu doneslo, že Kristus je v Káni jen dvacet pět mil daleko. V zoufalství vzal otec na sebe, že se dostane k Pánovi. Písmo nám říká: „Ten uslyšev, že by Ježíš přišel z Judstva do Galilee, šel k němu“ (4:47).

Po léta ke mně v naší církvi přicházely tucty matek a vzlykaly nad svou zničenou rodinou. Buď rodinu opustil manžel, nebo byl syn ve vězení, nebo se dcera živila prostitucí, aby měla na drogy. Často je matka poslední nadějí, že rodina musí přijít k Ježíši. Tak na sebe bere zodpovědnost a přimlouvá se. A je rozhodnutá se modlit, dokud Pán nepřinese vysvobození. Zajišťuje si podporu dalších, aby se modlili s ní, říká: „Není už pro nás naděje. Potřebujeme zázrak.“

Šlechtic ze 4. kapitoly Jana měl toto odhodlání. A dostal se k Ježíši. Bible říká, že „prosil ho (Ježíše), aby sstoupil a uzdravil syna jeho; nebo počínal umírati“ (4:47). Jak úžasný vzor přímluvy. Tento muž dal všechno stranou, jen aby vyhledal Ježíše a požádal ho o slovo.

Ale Kristus mu odpověděl: „Neuzříte-li divů a zázraků, neuvěříte“ (4:48). Co tím Ježíš myslel? Říkal tomuto šlechtici, že zázračné vysvobození není jeho nejnaléhavější potřebou. Problémem číslo jedna je spíš jeho víra. Přemýšlej o tom: Kristus mohl přijít do domu této rodiny, vložit ruce na umírajícího syna a uzdravit ho. Ale všechno, co by tato rodina věděla o Ježíši, by bylo, že činí zázraky.

Kristus si pro tohoto muže a jeho rodinu přál mnohem víc. Chtěl, aby věřili, že On je Bůh v těle. Tak tomuto šlechtici řekl v podstatě toto: „Věříš, že to je Bůh, koho tak úpěnlivě prosíš za tuto potřebu? Věříš, že jsem Kristus, Spasitel světa?“ Šlechtic mu odpověděl: „Pane, pojď prve, nežli umře syn můj“ (4:49). V tu chvíli musel Ježíš vidět v tomto muži víru. Bylo to, jako by Ježíš řekl: „On věří, že jsem Bůh v těle.“ Protože dál čteme: „Dí jemu Ježíš: Jdi, syn tvůj živ jest“ (4:50).

Je smutné, že mnoho věřících odchází dřív, než vůbec kdy slyší od Ježíše. Ale tento muž odešel ve víře. Co bylo tím rozdílem? Přijal slovo od Pána. On vyhledal Boha a čekal na něj ve víře. A neodešel, dokud nezískal zaslíbení života. „I uvěřil člověk řeči, kterouž mluvil k němu Ježíš, a šel“ (4:50).

Od církve Ježíše Krista se očekává, že se bude zabývat získáváním duší. A většina křesťanů je v tom věrná. Modlíme se za ztracené národy, za probuzení v našich městech, za naše nekřesťanské sousedy. Děkuji Bohu, že jeho lid činí toto životně důležité dílo.

Ale dovolte, abych se vás zeptal: kdo se věrně modlí za tvého nespaseného manžela, matku, sestru, bratra, bratrance, sestřenici, prarodiče? Modlitba za naše milované by měla mít v našich životech nejvyšší důležitost. Ostatně odpovědnost za takovou modlitbu je na těch, kdo mají Pánovu přízeň a došli jeho sluchu, kdo jsou mu dostatečně blízko, aby přinášeli žádosti. No tak jestli to nejsi ty, kdo to potom je? Kdo se bude horoucně modlit za spasení tvé rodiny, když ne ty?

Možná si říkáš: „Celé roky jsem své rodině svědčil. Věrně jsem před nimi své svědectví žil. Oni vědí, co představuji. Teď je jen musím svěřit Ježíši.“ Je pravda, že musíme svěřit své nespasené milované usvědčující službě Ducha svatého. Ale spolehnutí se na Ducha svatého neznamená, že přerušíme naléhavé modlitby za naši rodinu. Jestliže zastavíme své přímluvy za ně, říkáme ve skutečnosti: „Je to beznadějné.“

Důvěřování Pánu znamená dělat pravý opak. Jestliže mu opravdu věříme za jejich spasení a osvobození, budeme křičet jako ten šlechtic: „Prosím, Pane, přijď teď hned. Jednej rychle, dřív než bude můj milovaný navždy ztracen.“ Pouze útočná, agresivní, vřelá modlitba může bojovat se Satanovými destrukčními záměry zničit naši rodinu. Vlažné modlitby jeho pevnosti nestrhnou. Musíme ze sebe setřást naše vlastní zájmy a začít brát modlitbu vážně. A musíme zůstat Ježíši nablízku, dokud nepřijde jeho slovo.

Když se Ježíš odebral do krajů Týru a Sidonu, „žena Kananejská z končin těch vyšedši, volala za ním, řkuci: Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův. Dceru mou hrozně trápí ďábelství“ (Matouš 15:22). Satan se nastěhoval do domu této ženy a zmocnil se její dcery. Slovo pro „hrozně“ tu vychází z kořene slova znamenajícího mravně zkažený. Stručně řečeno, děvče bylo nemravné, hříšné, bylo ovládáno Satanem.

Tohle však nebyla špatná matka. Ačkoliv byla pohanka, věřila. Ostatně nazvala Ježíše „Pane, synu Davidův.“ Vlastně tím říkala: „Ty jsi Spasitel, Boží Mesiáš.“ V tuto chvíli vyvstává otázka: Jak může Satan získat přístup k dítěti věřícího? Jak může posednout děti, které žijí ve zbožném domě?

Možná jsi křesťanský rodič. Vychoval jsi své dítě v církvi a dal své nejlepší, abys mu ukázal pravou cestu. Ale teď, po letech, kdy navštěvovalo nedělní školu a slyšelo pomazaná kázání v církvi, se stalo chladné a lhostejné k Božím věcem. Nezáleží mu na službě Ježíši. A ty bys rád věděl: „Pane, jak se to mohlo stát?“

Po léta vidím, že k tomu dochází u dětí mnoha služebníků. Poté, co už nezvládali své závislosti, navštívili mnozí z těchto mladých lidí naše drogová centra Teen Challenge. Vyrostli ve zbožných domovech, ale nějak se zkazili. Jejich životy začaly ovládat démonické síly. A stále více se stávali závislí na drogách, alkoholu, pornografii, prostituci.

Když to čteš, tak si možná s úlevou povzdechneš a myslíš si: „Díky Bože, že to není můj syn, moje dcera. Mám hodné děti. Dával jsem pozor, abych je vychoval v bázni a známosti Hospodina. Znají správnou cestu. Možná že nehoří pro Ježíše, ale alespoň neberou drogy.“

Takoví rodiče mají právo být vděční. Ale vůbec se nebojí toho, že je jejich dítě vlažné k Ježíši. Podle samotného Pána je vlažnost stejně strašným stavem jako démonický útlak. Když Kristus varoval: „Vyplivnu tě ze svých úst,“ neadresoval svá slova drogově závislým. Mluvil k vlažným věřícím ve své církvi (viz Zjevení 2–3). Ježíš ví, že duch vlažnosti může ukolébat kteréhokoliv věřícího do démonických pokušení z pekla.

Tvé děti jsou možná laskavé, slušné, dobře vychované. Možná se vyhýbají špatné partě, váží si starších a morálně jsou v pořádku. Ale jestliže nejsou upřímně zamilovaní do Ježíše – jestliže jen tak duchovně plují s davem – jsou v nebezpečí. Víš, každé dítě, které vyrostlo ve věřícím domově, je primárním terčem pro Satana. Ďábel usiluje o takové rodiny, které jsou ve své lásce k Ježíši nejvřelejší. Ale právě vlažnost tvého dítěte usnadňuje nepříteli práci. Má radost, že je tak snadné nalákat tvého syna nebo dceru do otroctví hříchu.

I ti nejoddanější křesťané – včetně služebníků – mohou být slepí k Satanovým pastem, které klade před jejich duchovně pasivní děti. Nepřítel neustále hledá, jak by uhasil, zlikvidoval i malinkou jiskřičku duchovního života, která v nich je. Naléhám na vás, křesťanští rodiče: nedopusťte, aby ďábel dostal vaše dítě. Každý den padněte na svou tvář a zahrňte své mladé přímluvami. Bůh vám již dal moc, abyste je vytřásli z jejich vlažného stavu.

Když dospívali moje děti, myslel jsem si, že je mohu prostě vmilovat do Božího království. Říkal jsem si: „Budu zde pro své děti. Budu jejich kamarád. Musím jim být k dispozici, aby mi mohly sdělovat své potřeby.“

Pak jednoho dne přišel můj nejstarší syn Gary ze školy domů a vzlykal. Šel přímo do svého pokoje a hodil sebou na postel. Když jsem se zeptal, co mu je, odpověděl: „Tati, já nevěřím, že je Bůh. Všechno je to jenom mýtus.“

Věděl jsem pak, že veškerá láska ve světě nemůže rozptýlit tento druh démonického útoku. A to, že jsem prostě mohl se svým synem komunikovat, problém nevyřešilo. Nemohl jsem si pouze říct: „Je to jen nějaké stadium. Gary z toho vyroste. Je to dobrý chlapec. A ví, že ho miluji.“

Ne, musel jsem se vypořádat s tím, co jsem viděl, že se přede mnou děje: Satan se snažil okrást mého syna o jeho pravou, vřelou víru. Věděl jsem, že Gary dal svůj život Ježíši, když mu bylo pět let, a také jsem věděl, že jeho víra byla opravdová, drahocenná. A teď chtěl nepřítel tuto víru. Snažil se použít pochybnosti a nevíru, aby ji zničil. Satan usiloval o skutečné nervové centrum naší rodiny: naši důvěru v Ježíše.

Věděl jsem, že mám pouze jedinou možnost. Odešel jsem do svého modlitebního pokojíku. Zavřel jsem za sebou dveře, padl na svou tvář a soustředil se na bitvu. Rozhodl jsem se: „Satane, mého syna nedostaneš.“ Počínaje tímto dnem jsem volal k Pánu za svého syna. Prosil jsem: „Pane, ochraň mého chlapce před tím hříšným.“

Změna, která se nakonec v Garym stala, nepřišla přes noc nebo za týden, dokonce ani během měsíců. Stále ještě bojoval se zmatkem. Ale nastal čas, kdy byla Garyho důvěra v Ježíše obnovena. A jestli už nějakou dobu čteš moje poselství, tak víš, že Gary slouží ve službě na plný úvazek již od doby svého dospívání. Měl jsem to privilegium kázat spolu s ním na shromáždění jiných služebníků.

Každé z mých dalších tří dětí procházelo svými vlastními unikátními zkouškami víry. Ale právě tak, jako se to stalo s Garym, byl Pán věrný a pomáhal až do konce také Debbie, Bonnie a Gregovi. Stejně jako jejich bratr i oni dospěli a stali se z nich zbožní milovníci Ježíše a služebníci ve službě. Ale já jsem s přímluvami za svou rodinu nikdy neskončil. Teď jsme se s mou ženou Gwen a našimi dospělými dětmi spojili v modlitbě za našich deset vnoučat.

Matka sužované dcery vytrvale pronásledovala Ježíše. Nakonec učedníci naléhali na svého mistra: „Pane, pošli ji pryč, zbav se jí. Nepřestane nás obtěžovat.“ Všimni si Ježíšovy reakce na ženinu prosbu: „Kterýžto neodpověděl jí slova“ (Matouš 15:23). Kristus zjevně celou situaci ignoroval. Proč by to dělal? Víme, že náš Pán se nikdy nestaví hluchý k volání kteréhokoliv upřímného hledače.

Faktem je, že Ježíš věděl, že příběh této ženy se bude vyprávět každé budoucí generaci. A chtěl zjevit pravdu všem, kdo ji budou číst. Takže On testoval houževnatost ženiny víry. Když k ní nakonec promluvil, řekl: „Nejsem poslán než k ovcem zahynulým z domu Izraelského“ (15:24). Kristus ji zkrátka říkal: „Přišel jsem kvůli spasení Židů. Proč bych měl plýtvat jejich evangeliem na pohany?“

Nuže, toto prohlášení by většinu z nás přimělo, abychom si šli svou cestou. Ale žena se nepohnula. Situace její dcery pro ni byla otázkou života a smrti. A nehodlala dát Ježíši pokoj, dokud jí nedá, co potřebuje.

Ptám se tě, jak často jsi vzdal motlitbu? Kolikrát tě to omrzelo a zdůvodnil sis: „Hledal jsem Pána. Modlil jsem se a žádal. A nedosáhl jsem žádného výsledku“? Tak se ptám, byla to pro tebe otázka života a smrti? Opravdu jsi hledal Pána celým svým srdcem, duší, myslí a silou s vědomím, že neexistuje žádný jiný zdroj?

Uvažuj o tom, jak reagovala tato žena. Neodpověděla stížností ani obviňováním se slovy: „Proč mě, Ježíši, zapíráš?“ Ne, Písmo říká pravý opak: „Ale ona přistoupivši, klaněla se jemu, řkuci: Pane, pomoz mi“ (15:25).

To, co vzápětí následuje, je nesnadné ke čtení. Ježíš ženu opět odmrštil. Jen jeho odpověď je tentokrát ještě drsnější. Řekl jí: „Není slušné [správné] vzíti chléb synů a vrci štěňatům“ (15:26).

Je pro nás důležité, abychom rozuměli, jak židovští věřící v té době uvažovali – že pohani nejsou v Božích očích víc než psi. Ovšemže to Ježíš neschvaloval; nemohl by na nějaké dítě Stvořitele Otce uvrhnout rasovou hanbu. Ale věděl, že tato žena si je vědoma vztahu učedníků k pohanům. A opět ji testoval.

Tentokrát mu matka odpověděla: „Takť jest, Pane. Avšak štěňata jedí drobty, kteříž padají z stolů pánů jejich“ (15:27). Jak neuvěřitelná odpověď. Tato odhodlaná žena nemínila polevit ve svém pronásledování Ježíše. A Pán ji za to pochválil. Ježíš jí řekl: „Ó ženo, veliká jest víra tvá. Staniž se tobě, jakž chceš. I uzdravena jest dcera její v tu hodinu“ (15:28).

Milovaní, nemáme se spokojit s drobky. Byla nám zaslíbena veškerá milost a milosrdenství, které ve svých krizích potřebujeme. A to zahrnuje každou krizi, do které se dostanou naše rodiny, spasené či nespasené. Byli jsme vyzváni, abychom směle přistoupili ke Kristovu trůnu, s důvěrou. A máme mu předložit naši každou potřebu, ať už jde o nevěřícího rodiče nebo vzpurné dítě. Možná neuvidíme všechny milované, jak se smíří s Pánem, nebo jak se jejich život obrací vzhůru. Ale můžeme kolem nich vztyčit veliké zátarasy, abychom zastavili jejich běh do pekla. Můžeme se modlit, aby na ně padlo usvědčení, a také pro ně vymodlit ochranný plot, který by je obklopoval. Také se můžeme modlit za lidi v jejich životech, kteří jim budou svědčit.

Přesto existuje jedna věc, o které vás mohu ujistit: tyto věci se nikdy nestanou, jestliže se prostě smíříme s osudem. Můžeme se snažit sami sebe přesvědčit: „Teď už je to záležitost mé víry.“ Ale to je průhledné, vymyšlené alibi. Celé to způsobí, že nás to zdržuje od našeho duchovního potu, úsilí a námahy v přímluvách za duše našich milovaných.

Naléhám na vás, abyste toto vyznání učinili svou modlitbou: „Pane, bude-li někdo z mých milovaných ztracený, nebude to proto, že jsem se nemodlil. Nebude to proto, že jsem tvé duchovní dílo v jejich životech pokládal za samozřejmé. A nebude to proto, že jsem nad nimi nevzlykal. Ať to stojí, co to stojí, budu za ně bojovat v přímluvách, dokud všichni z nás nepůjdeme domů, abychom byli s tebou.“

Download PDF