Moc Jeho přítomnosti | World Challenge

Moc Jeho přítomnosti

David WilkersonApril 1, 1984

„Tak že se pohnou před tváří mou ryby mořské i ptactvo nebeské, a zvěř polní i všeliký zeměplaz plazící se po zemi, i všickni lidé, kteříž jsou na svrchku země. I rozválejí se hory, a padnou výsosti, i každá zed na zem upadne“ (Ezechiel 38:20).

Existuje jedno zlověstné Písmo v Bibli, které je zdrojem útěchy pro mnoho křesťanů. Je to Matouš 7:22,23: „Mnozí mi v ten den řeknou: ‚Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony a nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?‘ A tehdy jim vyznám: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě, vy, kdo konáte nepravost!‘“

Tohle těší ty, kdo mohou říci: „To nemohu být já, nikdy jsem neprorokoval, nikdy jsem nevyháněl ďábly, nikdy jsem nečinil úžasné věci.“ Ve skutečnosti neznám jediného křesťana, který by rozpoznal, co pro něj toto varování znamená. Ale existuje varování z Kristova srdce, které žádný věřící nemůže odložit stranou. Má co dělat s každým, kdo kdy jedl Chléb života nebo pil víno Ducha. Je adresováno všem, kdo se někdy zúčastnili Večeře Páně nebo poslouchali vyučování Božího slova.

Poslechni si verše z Lukáše 13:25–27: „Když vstane hospodář, a zavře dvéře, a počnete vně státi a tlouci na dvéře, řkouce: Pane, Pane, otevři nám, a on odpovídaje, díť vám: Neznám vás, odkud jste: Tedy počnete říci: Jídali jsme a píjeli před tebou, a na ulicech našich jsi učíval. I dí: Pravím vám, neznám vás, odkud jste. Odejdětež ode mne všickni činitelé nepravosti.“ Mluvil Kristus v této pasáži především k zdraví ničícím evangelistům nebo charismatickým pokrytcům? Ne. Ti, kterým je odepřen vstup do Mistrova domu, jsou dobře živení, dobře vyučovaní – ti, kdo jedli duchovní chléb a pili duchovní nápoj přímo v přítomnosti Krista.

Tato varování jsou dostatečným důkazem, že je možné uzdravovat nemocné a vyhánět démony a pořád ještě nebýt důvěrní s Kristem. Je možné vystavět velká díla v Jeho jménu, budovat církve a služby, evangelizovat a obětovat se, a stále ještě Ho neznat, jak by měl být poznán. Je možné hodovat na Jeho slově, pít Jeho živou vodu, slyšet zjevenou pravdu a stále ještě nevstoupit do moci Jeho přítomnosti.

Jaká je nepravost těch, kterým je odepřen vstup do Mistrova domu (protože Ježíš je nazývá činitelé nepravosti)? Tady to je: Netřesou se ve svaté přítomnosti Krista! Ďáblové se třesou, ale oni ne. Země se chvěla, kopce tály jako vosk, zdi se drobily – ale oni stáli v Jeho přítomnosti nepoddajní, povýšení a nezlomení. Odmítli být roztaveni, zdrceni a usvědčeni.

Žalmista David křičel: „Pro přítomnost Panovníka třásla jsem se já země, pro přítomnost Boha Jákobova“ (Žalm 114:7). Když Izrael ztratil svou bázeň před Bohem a již se netřásl v Jeho přítomnosti, stal se tvrdým, soběstředným a nestoudným, hříšným. Jeho kazatelé se stali větrnými pytli. Prorok Jeremiáš zaznamenává Boží obžalobu svého lidu: „Velice zajisté zpronevěřili se mi dům Izraelský a dům Judský, dí Hospodin… a říkali: Není tak, nikoli nepřijde na nás zlé, a meče ani hladu nepocítíme. Ti pak proroci pominou s větrem, a žádného slova není v nich… lid tento má srdce zarputilé a zpurné, odstoupili a odešli… Jako klece plná ptáků, tak domové jejich plní jsou lsti. Protož zrostli a zbohatli, Vytylí jsou, lsknou se, nadto umějí se vyhýbati bídám. Pře nesoudí, ani pře sirotka, a však šťastně se jim vede, ačkoli k spravedlnosti chudým nedopomáhají… Proroci prorokují lživě… a lid můj miluje to“ (Jeremiáš 5:11–31). Hospodin se jich ptal: „Což se mne nebudete báti? dí Hospodin. Což před oblíčejem mým nebudete se třásti?“ (Jeremiáš 5:22). Netřásli se, neboť jejich srdce lpěla na prosperitě a ne na Boží přítomnosti.

Nebudu horlit proti Božímu lidu, ale musím kritizovat neuctivost a lehkost nyní tak běžnou v Božím domě. Kde je bázeň, úcta, majestát, třesení v Jeho svaté přítomnosti? Jak se opovažujeme nazývat všemohoucího Krále vesmíru „tatínkem“? Proč přicházíme do Jeho vyvýšené přítomnosti s našimi odporně špinavými tělesnými hadry, raději Mu tleskat než ležet u Jeho nohou?

Když Izaiáš vešel do Jeho přítomnosti, byl pokorný a zdrcený. Když Hospodinova sláva naplnila chrám, i serafínové si zakryli tváře svými křídli. Jeden z nich volal: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů…“ (Izaiáš 6:3). Veřeje dveří se pohnuly při zvuku Jeho hlasu. Izaiáš skryl svou tvář v dlaních a volal: „Běda mně, jižť zahynu… jsem člověk poškvrněné rty maje… u prostřed lidu rty poškvrněné majícího bydlím“ (Izaiáš 6:5).

Co to říká tobě a mně, když je svatý Boží prorok přiveden do Hospodinovy skvělé přítomnosti a musí vyznávat hřích v sobě?

Po tři týdny se Daniel rmoutil, postil a modlil – vyznával své hříchy a hříchy Izraele. Potom se zjevil Pán ve svém oděvu slávy. „Jeho obličej na pohledění jako blesk… Jeho oči jako pochodně hořící… Jeho paže a nohy na pohledění jako měď vypulérovaná.“ Jeho hlas otřásal zemí. To nebyl „tatínek“ stojící před ním! Daniel nebyl královské dítě žádající požehnání. Nikdo netleskal. „…než hrůza veliká připadla na ně, až i utekli, aby se skryli…“ (Daniel 10:7). Danielovi poklesla kolena. Řekl: „…Ale nezůstalo i ve mně síly, a krása má změnila se, a porušila na mně, aniž jsem mohl zadržeti síly… usnul jsem tvrdě na tváři své, na tváři své na zemi“ (Daniel 10:8–9).

Co to říká tobě a mně, když Bohem milovaný muž vidí Pánovy planoucí oči a nemůže ani stát nebo držet hlavu vzhůru?

Jak je to dnes odlišné. Slyšíme své proslulé řečníky kázat jejich mocná kázání a tleskáme. Na jednom shromáždění charismatické konference lidé stáli a tleskali evangelistovi pět minut na závěr jeho poselství. Nemělo by tohle publikum ležet na svých tvářích před Boží svatou přítomností? Neměli bychom se třást, když se On zjeví, aby usvědčoval z hříchu? Neměla by být naše soběstředná živost zcela odplavena a neměla by nás okamžitě opustit naše lidská síla?

Ale kde – na jakém shromáždění – jsi našel podlomená kolena a křesťany, kteří volají: „Běda mi!“? Kde je církev nebo konference, kde již není vidět řečník, ale místo toho se objevily plamenné oči Krista a Jeho hlas způsobuje, že se srdce třesou? Kde Boží lid vidí svou zkaženost a padá přemožený tváři k zemi, zasažený Jeho přítomností?

Je pravda, že máme přicházet směle do Jeho přítomnosti s chválou a díkůčiněním. Ale to neznamená lehkovážně nebo drze. Darius, pohanský král, měl víc úcty k Hospodinu než mnoho moderních křesťanů. Prohlásil: „Všechněm lidem, národům a jazykům, kteříž bydlili po vší zemi… aby na všem panství království mého třásli a báli se před Bohem Danielovým; nebo on jest Bůh živý a zůstávající na věky, a království jeho nebude zrušeno, ani panování jeho až do konce“ (Daniel 6:25–26). Měli bychom se třást a obávat se před Jeho všemohoucím majestátem a velikostí – ne protože je postavena proti nám, ale pro nás! Třeseme se v přítomnosti tak velké moci zjevené kvůli nám, aby nás posílila a vysvobodila.

Boží dítě, které Ho opravdu zná, rozvíjí stoupající vědomí Jeho majestátu a vznešenosti. Stále méně se znepokojuje kvůli právům a požehnáním a stává se více upoutané Jeho přítomností. Nenucenost ustupuje důstojnosti. Náhodnost a neformálnost ustupuje vážnosti a svaté úctě.

Chtěl bych učinit tři důležitá prohlášení ohledně moci Kristovy přítomnosti – jednu negativní a dvě pozitivní.

Věřící, který je mimo Boží přítomnost, staví sám sebe do pozice, že bude pohlcen neštěstím. Stává se zbabělým – utíká, i když není pronásledován. Žije v neustálém strachu „…Lev jest vně, naprostřed ulic byl bych zabit“ (Přísloví 22:13).

Naším příkladem je Jonáš. Tento prorok si musel užívat Hospodinovy přítomnosti, jinak by neměl možnost slyšet tak jasné slovo přikázání: „Vstaň, jdi do Ninive města toho velikého, a volej proti němu; neboť jest vstoupila nešlechetnost jejich před oblíčej můj“ (Jonáš 1:2). V minulosti byl pobyt v Hospodinově přítomnosti vzrušujícím, osvěžujícím zážitkem. Jonáš měl radost ze slyšení o obnovení a uzdravení Božího lidu. Bylo skvělé sdílet Boží tajemství ohledně budoucnosti.

Ale nyní má na něj Hospodinova přítomnost osobní prosbu. Měl vstát a kázat proti hříchu. Měl pohrozit celé společnosti okamžitým soudem, pokud nebudou činit pokání. Avšak místo uposlechnutí Božího rozkazu, „Jonáš vstal, aby utekl do Tarsu od tváři Hospodinovy“ (1:3). Bez pochybností by přistoupil na volání kázat proroctví nějakému vzdálenému izraelskému kmenu – asi i na volání kázat o prosperitě Izraele hlavám státu. Ale kázat pekelný oheň, veřejně vystoupit proti hříchu, hrozit lidem Božím soudem – a tak dále zkažené a bezbožné společnosti! To nebylo pro Jonáše. Odmítl volání.

Prosím uchovej si v paměti, že utíkal od Něho, jehož oblak slávy naplnil chrám. Od Něho, jehož obličej je jako blesk. Od Něho, Jehož oči jsou jako plameny ohně, jehož mocná paže je jako vyleštěná mosaz. Utíkal od Něho, jehož upřený pohled podklesává kolena, jehož hlas otřásá zemí, jehož vzezření poráží každé tělo.

Proč Boží muž prchá od toho, koho miluje? Bál se Jonáš Ninivetských? Byl příliš pyšný, aby šel? Příliš vzdorný?

Jestliže opravdu chceš vědět, proč Jonáš uprchl z Hospodinovy přítomnosti, jen se podívej dovnitř, do svého vlastního srdce. Proč se nějaký křesťan vyhýbá Pánově přítomnosti? Proč se nechceme podívat do Jeho plamenných očí. Zrovna jako my nechtěl Jonáš čelit prosbě, kterou mu učinila tato svatá přítomnost. Nebyly to hříchy Ninivetských, které ho polekaly – byl to hřích v jeho vlastním srdci, kterému nechtěl čelit. Ve svém vnitřním člověku vedl s Bohem polemiku!

Kolik služebníků evangelia nezvedne Boží trumpetu a nekřičí proti hříchům lidí, protože oni sami nemohou čelit Římanům 2:21–22: „Proč tedy ty, který učíš jiného, neučíš sám sebe? Ty, který vyhlašuješ, že se nemá krást, kradeš? Ty, který říkáš: ‚Necizolož!‘ cizoložíš? Ty, který se štítíš model, se dopouštíš svatokrádeže?“

Kolik křesťanů se nepokusí pozvednout hlas proti zkaženosti nebo chtíči v Božím domě, protože chtíč v jejich vlastních srdcích je odsuzuje k mlčení? Jsou zbabělci stran hříchu, protože sami nad sebou nezvítězili. Mnoho rodičů vidí, jak jejich vlastní hříchy propukají v jejich dětech a jsou proti tomu bezmocní. Taťka kouří, tak nemůže odsoudit své děti, když podlehnou kouření marihuany. Mamka pije a pak s hrůzou sleduje, jak se z její dcera stává alkoholička.

Jsem zarmoucen pro časy v minulých letech, kdy jsem odmítl Boží volání k prorokování proti hříchům svatých a hříšníků, protože jsem byl strašně odsouzen liškou, která užírala v mé vlastní vinici. Věděl jsem, že bych zneuctil Boha, kdybych kázal poselství o svatosti, zatímco na mém oděvu byly skvrny. Mé hřmění se obrátilo v brumlání, můj meč v hůl. Byly časy, kdy jsem Pánu nemohl pohledět do Jeho plamenných očí. Čas, kdy jsem se necítil dobře poblíž svatého muže ze strachu, že by do mě mohl vidět. Čas, kdy jsem prostě musel být uspokojen zbožností a studiem Bible, protože jsem věděl velmi dobře, že kdybych se jednou rozhodl jít do svatyně svatých, nemohl bych stát. Tam by bylo očištění. Tam by na mě byl učiněn požadavek, který bych myslím nedokázal vyplnit.

Díky Bohu, že mě Duch svatý očistil. Díky Bohu, že odřezal všechno smetí a hřích a učinil mě hodného přijít do Jeho přítomnosti, bez vady a přijatý v Milovaném.

Můžeš si být jistý tímto: Člověk mimo Boží přítomnost končí v krizi protivenství, vězeň Pána. Řekl jsem Pánův „vězeň“? Ano! Poslouchej, co se stalo Jonášovi: „Nastrojil pak byl Hospodin rybu velikou, aby pozřela Jonáše. I byl Jonáš v střevách té ryby tři dni a tři noci“ (Jonáš 1:17). Písmo nám říká, že to byl Pán, kdo připravil rybu! Byl to Pán, kdo prostřednictvím námořníků hodil Jonáše přes palubu! Pro Jonáše to byla „střeva pekla“ (2:2 anglický překlad), pro Boha to byla utajovaná rodinná ostuda.

Bůh se nechystal předat Jonáše ďáblovi. Zdá se, že řekl Satanovi: „To je moje ryba, Jonáš je můj služebník. Můžeš ho povozit – vzít ho dolů a dát mu zahlédnout peklo. Ale nesmíš ho zranit. A když budu vědět, že je otázka hříchu vyřešena, necháš ho vystoupit na břeh poslušnosti. Má práci, kterou udělá!“

Bylo to v krizi, kdy Jonáš jednal s hříchem v sobě – jednou provždy. Hned od začátku to byla prolhaná marnivost. Žil ve lži. Slovo říká: „Kteříž ostříhají marností pouhých, dobroty Boží se zbavují“ (Jonáš 2:8). Bůh viděl v Jonášovi ducha lživé pýchy. Žil v klamu, neznalý svého vlastního duchovního stavu. Byla v něm nepřehledná místa, dosud nezjevená. Chodil jako pohané v Efezu: „…v marnosti své mysli, zatemnění v rozumu a odcizení od Božího života kvůli nevědomosti, která je v nich pro zatvrzelost jejich srdce“ (Efezským 4:17–18).

Proč je dnes mnoho upřímných, opravdových Božích mužů a žen v krizi? Proč je tu takové neštěstí? Proč takové hluboké duchovní cvičení? Proč takové vystavení se působení nepřítele? Je to Bůh v akci! On dovolil tyto krize, aby nás dostal zpět do Jeho přítomnosti. Aby v nás vyprodukoval poslušnost. Aby nám ukázal, jak jsme byli slepí k tomu, co v nás doopravdy je. Aby zjevil pýchu, lživou marnivost, dvojí život.

Pán nám řekl, abychom šli do celého světa a vyhlašovali Jeho spravedlnost. My jsme se podívali do sebe a zvadli. Boží lidé se stali zbabělci. Služebníci zeslábli hříchem. Tak Pán připravil velkou velrybu. Zástupy jsou i teď v jejím břiše. Tam je osamělost, strach, neklid, pochybnost. Je to čas mořských řas a vířivých temných vod.

Ale i uprostřed krize existuje pro křesťana velká naděje. Bylo to z důvodu strádání, že Jonáš křičel k Bohu, modlil se a vyznával, a byl obnoven. Jestliže jsi opravdu Boží dítě, On tě nepředhodí Satanovi. On tě neopustí ani se tě nevzdá ve tvé krizi. Ať tě Duch obměkčí. Nech Ho, ať zjeví ohavnost v tobě. Ať tě tvé hříchy pokoří a rozmělní. Potom se vztáhni a vrať do Jeho svaté přítomnosti, abys byl obnoven.

„…jakož se rozplývá vosk před ohněm, tak bezbožní zahynou před tváří Boží“ (Žalm 68:2). „Proto že nepřátelé moji jsou nazpět obráceni, že klesli, a zahynuli od tváři tvé“ (Žalm 9:3). Srdce dnešní církve by mělo křičet po nadpřirozené manifestaci Kristovy přítomnosti. Manifestace je „předvedení, zjevení, demonstrace, prezentace“.

Považ, co se stalo Šimonu Petrovi, když před jeho očima Kristus nadpřirozeně manifestoval Svou přítomnost. „A když přestal mluviti, dí k Šimonovi: Vez na hlubinu, a rozestřete síti své k lovení“ (Lukáš 5:4). Pamatuj si, že Šimon byl v Kristově přítomnosti během celé rozpravy. Poslechl Jeho příkaz, aby hodil sítě i po marném nočním rybaření. Viděl Krista, slyšel Ho, možná se Ho i dotknul. Byl viditelný – na paži vzdálený – přesto ho Slovo neusvědčilo, neboť Kristus dosud nezjevil moc své přítomnosti.

Ale náhle Kristus předvedl Svou přítomnost. Provedl manifestaci sebe samého. Byl tam náhle v nadpřirozené moci. „A když to učinili, zahrnuli množství veliké ryb, tak že se trhala sít jejich. I ponukli tovaryšů, kteříž byli na druhé lodí, aby přišli a pomohli jim. I přišli a naplnili obě lodí, tak že se pohřižovaly. To uzřev Šimon Petr [manifestaci Jeho přítomnosti], padl k nohám Ježíšovým, řka: Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný.“ (Lukáš 5:6–8).

Petr spolu se svými druhy Jakubem a Janem byli všichni odhaleni ve svých hříších, neboť byli svědky nadpřirozené moci Jeho přítomnosti. Kristus se pro ně angažoval, svěřil jim sám sebe. Neodpověděli tancem, potleskem, jásotem ani smíchem. Byli zasaženi usvědčením ze svých hříchů. Byli na kolenou, neschopní stát před tou svatou přítomností, která byla předvedena.

Co by se stalo v našich dnešních církvích, kdyby Kristus manifestoval Svou svatou přítomnost – možná skrze pomazané proroctví přímo od Jeho trůnu? Nebyla by všechna naše tajemství vynesena na světlo a zjevena? A tak, padnouc na zem na své tváře, bychom uctívali. Apoštol Pavel nám řekl, že by se to mělo stát (1. Korintským 14:25: „A tak tajnosti srdce jeho zjeveny budou, a padna na tvář, klaněti se bude Bohu, vyznávaje, že jistě Bůh jest mezi vámi“). Mohl by někdo z nás zůstat nezlomený? Mohl by někdo z nás vyvolávat naše hříchy a ospravedlňovat je v Jeho přítomnosti? Nespojili bychom se v hromovém hlasu, všichni jako jeden, a nevykřičeli: „Jsem nedokonalý! Nečistý! Nemohu stát ve Tvé přítomnosti! Mé rty jsou poskvrněné!“

Není to jen důvod pro to, být čistý v Božích očích. Je to důvod pro to, abychom viděli, jak málo Jeho slávy na nás padlo. Jak strašně jsme minuli Boží povolání v Kristu. Jak jsme se stali leniví a pošetilí, hloupí a slabí. To, co nás srazilo dolů, je to, co vidíme o sobě samých.

Jan, pisatel Zjevení, viděl den, ve kterém bude celý svět svědkem mocné, nadpřirozené manifestace Kristovy přítomnosti. Začne velkým zemětřesením. Slunce zčerná jako pytel žíněný. Měsíc bude jako krev. Hvězdy budou padat na zem jako fíky, když je setřásá mocný vichr a nebesa se otevřou jako svitek pergamenu. Každá hora a ostrov se pohne ze svého místa. A tam, před očima celého lidstva, se bude manifestovat Kristus, sedící na svém trůnu (viz Zjevení 6:12–16).

„A králové země, i knížata, i bohatí, a úředníci, a mocní, i každý služebník, i všeliký svobodný, skryli se v jeskyních a v skálí hor. A řekli horám i skálí: Padněte na nás, a skrejte nás před tváří toho, kterýž sedí na trůnu, a před hněvem toho Beránka“ (Zjevení 6:15–16).

Starozákonní proroci nám říkají, že náš Spasitel bude přicházet ke své církvi v posledních dnech v nadpřirozených manifestacích své přítomnosti, aby očistil svůj lid a připravil ho jako nevěstu. Slyšíme stejné slovo jak od Izaiáše, tak od Pavla. Izaiáš prorokoval: „Neboť přijde k Sionu vykupitel, a k těm, kteříž se odvracují od přestoupení v Jákobovi, praví Hospodin“ (Izaiáš 59:20). Apoštol předpovídá čas, kdy „ze Sionu přijde Vysvoboditel a odvrátí bezbožnosti od Jákoba… a odejme jejich hříchy“ (Římanům 11:26–27).

Jiný starozákonní prorok Malachiáš popisuje manifestaci Krista takto: „V tom hned přijde do chrámu svého Panovník… ale kdo bude moci snésti den příchodu jeho? A kdo ostojí, když se on ukáže? Nebo on jest jako oheň rozpouštějící a jako mýdlo běličů. I sedna, přeháněti bude a přečišťovati stříbro, a přečistí syny Léví, a vyčistí je jako zlato a jako stříbro. I budou Hospodinovi, obětujíce oběti v spravedlnosti… k vám pak přikročím s pomstou…“ (Malachiáš 3:1–5).

Kristus k nám přijde s nadpřirozenými manifestacemi své přítomnosti! A v moci své přítomnosti bude soudit čarodějnictví, cizoložství, falešné svědky a všechny hříchy ve svém domě. Všechno roztaje jako vosk před Jeho přítomností. Přiloží sekeru ke kořeni, odfoukne pryč všechny plevy a vymýtí všechnu špatnost. Vypudí nepřítele a očistí každé dítě.

Je smutné, že mnoho věřících mine tyto nadpřirozené manifestace Jeho přítomnosti. Kristus se nebude angažovat pro ty, kdo hledají pouze znamení a zázraky. „A když byl v Jeruzalémě na velikunoc v den sváteční, mnozí uvěřili ve jméno jeho, vidouce divy jeho, kteréž činil. Ale Ježíš nesvěřil sebe samého jim, proto že on znal všecky. Aniž potřeboval, aby kdo svědectví vydával o člověku; nebo on věděl, co by bylo v člověku“ (Jan 2:23–25). Věděl, že je upoutaly jen zázraky a ne On sám. Vidí to v celém lidstvu. Dobře si zapamatuj: Tam, kde se křesťané zaměřují spíše na moc než na Krista, bude velmi málo manifestace Pánovy děsivé přítomnosti.

„My pak všickni odkrytou tváří slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně“ (2.Korintským 3:18). Stáváme se tím, co spatřujeme, na co se díváme! Na co zaměříme svou pozornost, to rozšiřuje svůj vliv na celé naše životy. Co spatřujeme svýma duchovníma očima, to nás zachvátí, posedne! To převezme vedení! Pavel si zvolil být posedlý Kristem. Spasitel sám se stal předmětem jeho myšlení, jeho kázání, jeho učení. „Nebo tak jsem usoudil nic jiného neuměti mezi vámi, nežli Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného“ (1. Korintským 2:2). Držel své oči na Hlavě těla a ne na nemoci v těle. Nazval to „…držme se hlavy… přicházejme do plnosti Krista… rosťme v něj všelikterak, v toho, kterýž jest hlava, totiž Kristus… který může naplnit všecko… tomu, pravím, buď sláva v církvi svaté.“

Pravé Letnice jsou vyvýšení Krista! Obávám se, že se nedržíme Hlavy. Držet se znamená „pevně se přilepit, lpět na čem, zavřít se do čeho.“ Kaž Krista! Drž se doktríny o Kristu. Drž se ho, přilep se pevně, zamkni se do něj. Máme dnes tak málo života pro Krista, protože je tu tak málo kázání o Něm. Pastoři a učitelé Ho musí vyzvednout tak, aby se lidé mohli podívat do Jeho tváře a stát se jako On.

Boží touhou pro nás je, abychom byli oděni do Kristovy přítomnosti. Chceš vítězství nad hříchem? Chceš absolutní svobodu a osvobození od veškeré moci nepřítele? Tak se pilně modli za nadpřirozenou manifestaci Kristovy přítomnosti pro sebe. Měl jsem takový zážitek v nedávných měsících. Když to budeš myslet vážně, prolomíš to. Budeš čelit svým hříchům. Ty plamenné oči tě provrtají! Potom čekej na očištění.

Stejně ohnivá Pánova přítomnost se pak stane opravdovým srdcem a životem tvé duše. Nebudeš chtít opustit Jeho přítomnost. Stane se tvou radostí a potěšením navždy. Jeho oči budou zářit láskou a milosrdenstvím. Budeš se radovat při pohledu do Jeho tváře. Budeš spočívat na jeho pažích z mosazi. Každý strach odejde. Bude plynout dokonalý klid a pokoj. Můžeš čelit hříchu a Satanovi oblečený do slavné moci Jeho přítomnosti. Boží slovo zaslibuje: „Kdo svítězí, tenť bude odín rouchem bílým; a nikoliť nevymaži jména jeho z knihy života, ale vyznámť jméno jeho před oblíčejem Otce svého i před anděly jeho“ (Zjevení 3:5).

Církev jde do posledních dnů jako „žena oděná sluncem“ (Zjevení 12:1). To je Kristus! On je naše bílé roucho. Oblékli jsme Krista, setrváváme v Jeho přítomnosti, nad všemi knížectvími a mocnostmi.

Opravdu to není složité. Může to být takto jednoduše shrnuto: ZŮSTAŇ BLÍZKO U JEŽÍŠE! Žij v Jeho přítomnosti. Posaď se vedle Něho na nebeských místech. Hleď na Něj, jak sedí po pravici Otce. Potom tě, stejně jako Štěpána, nemohou zranit Satanovy kameny. Nic ti nemůže překážet, bránit. Budeš nad tím vším, hledět na Něho v nebi.

---
Použité s povolením, které je uznané společností World Challenge, P. O. Box 260, Lindale, TX 75771, USA.

Download PDF