Muž, který minul Krista! | World Challenge

Muž, který minul Krista!

David WilkersonFebruary 1, 1984

Chci vám ukázat nejtragičtějšího muže v historii. Není to Jidáš, není to Herodes, není to dokonce nikdo, kdo nenávidí Boha. Byl to syn Davida, král v Jeruzalémě, a prototyp nejsmutnějšího, nejpolitováníhodnějšího, nejdojemnějšího muže na zemi.

Prosím, vyslechněte mě až do konce, když vám budu vyprávět, že starozákonní král, roky před Betlémem a Kalvárií, minul Krista. Jak může člověk minout Krista století předtím, než se narodil?

Kristus je zjevován skrze celý Starý zákon. Ve skutečnosti je to hlavní důvod, proč byl dán – aby nám ukazoval na Krista. Bylo to na cestě do Emauz, kdy Kristus zjevoval dvěma učedníkům pravdu o sobě samém ve Starém zákoně: „A počav od Mojžíše a všech Proroků, vykládal jim všecka ta písma, kteráž o něm byla“ (Lukáš 24:27).

Svými vlastními ústy Kristus prohlásil, že ho bylo možné najít od Mojžíše skrz naskrz proroky. Děti Izraele „týž pokrm duchovní jedli, a všickni týž nápoj duchovní pili. Pili zajisté z duchovní skály, kteráž za nimi šla; a ta skála byl Kristus“ (1. Korintským 10:3,4). Kristus, Skála, byl na poušti. Doprovázel je, a oni jedli a pili Jeho duchovní pokrm.

Šalamoun také pil Kristův duchovní nápoj a jedl Jeho duchovní pokrm. Na čas přivedl král svého Milovaného do svých komnat a radoval se v Jeho lásce. Šalamoun byl v Hospodinově hodovní síni. Seděl pod jeho praporem lásky. Měl velkou moudrost, a ve svém duchu se dotknul růže sáronské a viděl lilii v dolinách. Usedal v Jeho stínu s velkou radostí. Cítil Kristovu ruku nad svou hlavou a Jeho pravá ruka ho objímala. Jeho největším potěšením byl právě zvuk Jeho hlasu.

Ale přišel čas, kdy bylo slyšet hlas Milovaného, jak říká: „Šalamoune, můj milovaný… vstaň, má lásko, můj příteli, krásný můj, a pojď…“ (Píseň Šalamounova 2:10). Není možné pochybovat o tomto poselství. Vidím to tak jasně! Šalamoun slyšel mocné Boží volání v Kristu. Volání, aby neuspokojoval svou duši ničím jiným než tímto duchovním nápojem, tímto duchovním chlebem. Bylo to volání jít dál, než je moudrost, až k vytržení, spatřit milovníka své duše a být přeměněn ve vnitřním člověku.

Bylo to volání, aby zbavil svůj vinohrad každé malé lišky, která pustoší jeho révu. Bylo to volání dosáhnout hlubokých tajemství, natáhnout se k duchovním zeleným pastvinám božského zjevení a spatřit Pánovy výšiny a pozvednout se. Byl povolán, aby se sytil mezi liliemi (Píseň Šalamounova 2:16). Šalamounovi bylo řečeno: „Navratiž se, připodobni se, milý můj, srně neb mladému jelenu na horách…“ (2:17). Přijď a dychti po Milovaném, jako jelen dychtí po vodách z Beter.

Slyší Šalamoun Boží volání k životu absolutní oddanosti a oddělení se? Povstane, zatřese sebou a vzdá se všeho, co ho poutá k pozemským věcem, a unikne na horu s Bohem? Odpoví na vyšší volání a „půjde“? Dvakrát přišlo volání – „Povstaň a pojď se mnou.“

Odvrátí se Šalamoun od královny ze Sáby a posadí se u nohou svého Milovaného? Vzdá se všech dobrých věcí, které mu Bůh dal – potlesku, ústředního postavení, nádhery, okázalosti, majetku – a bude to všechno považovat za marnost a trápení? Odpoví na mocné volání a bude hledat Toho, jehož miluje jeho duše? Pozná, že i dobré věci nám mohou zakalit naši vizi o Něm?

Je Šalamounovo srdce opravdu uchváceno jeho Milovaným? Zůstane celou noc vzhůru a bude po Něm toužit? Dostane se sám na horu, aby odpověděl na mocné volání?

Je tu problém! Šalamoun je muž plný chtíče. V duši tohoto Božího muže zuřila kontroverze. Měl ve svém vinohradu tisíc malých lišek, které mu užíraly všechno ovoce – sedm set manželek a tři sta konkubín. „V tom král Šalomoun zamiloval ženy cizozemky mnohé… z národů těch, kteréž zapověděl Hospodin synům Izraelským, řka: Nebudete se směšovati s nimi… neboť by naklonili srdce vaše k bohům svým. K těm přilnul Šalomoun milostí“ (1. Královská 11:1,2).

Bůh nebude zesměšňován. Nezáleží na tom, že tento Boží muž byl nejobdarovanějším člověkem na zemi – pokoušel se mít to nejlepší ze dvou světů. Chtěl mít svého milovaného Pána – a své malé lišky. Ale hřích nás vždy usvědčí. „Stalo se tedy, že když se zstaral Šalomoun, ženy jeho naklonily srdce jeho k bohům cizím, tak že nebylo srdce jeho celé při Hospodinu Bohu jeho… I činil Šalomoun to, což se nelíbilo Hospodinu, a nenásledoval cele Hospodina…“ (1. Královská 11:4,6).

Tady to je, ve vší své ohavnosti. Milovaný řekl: „Pojď,“ a Šalamoun „…ho nenásledoval cele.“

Dovolte, abych vám ukázal, co se stane člověku, který mine mocné Boží volání v Kristu Ježíši! Tyto živé lekce by námi měly otřást do morku kostí. Bůh nám v této tragédii něco říká. Sledujte pozorně dolů směřující kroky člověka, který přestane vzdorovat tělu.

„I rozhněval se Hospodin na Šalamouna, proto že se uchýlilo srdce jeho od Hospodina Boha Izraelského, kterýž se jemu byl ukázal po dvakrát“ (1. Královská 11:9). Riskoval, vydal v nebezpečí všechno, co měl. Bůh se teď stal jeho protivníkem. Království od něj bude pozvolna odňato a dáno jinému. Bůh mu v podstatě řekl: „Neodstraním to všechno, ale budeš jen stínem toho, kým jsi kdysi byl. Navenek lidé neuvidí žádný rozdíl. Půjdeš svou cestou s navenek neporušenou ulitou, ale uvnitř se budeš pozvolna rozkládat. Poznáš, že s tebou již nechodím. Budeš svým vlastním pánem. Kvůli hříchu jsi ztratil pomazání.“

Bůh vzdálil své ruce od Šalamouna – a od tohoto dne dál byl ochranný plot pryč a Bůh podnítil nepřátele, aby ho sužovali. „A tak vzbudil Hospodin protivníka Šalomounovi, Adada Idumejského“ (1. Královská 11:14). Opět ve verši 23: „Vzbudil ještě Bůh proti němu protivníka, Rázona syna Eliadova.“

Je tragické zaměnit Soud nad hříchem a jeho potrestání s prací Satana – jestliže je za tím Bůh. Bůh stále ještě miloval tohoto muže a On sám mu vzbudil tyto nepřátele. Satan byl možná nástrojem, ale hybnou silou za tím vším byl Bůh. Bůh doufal, že přivede Šalamouna k rozumu a obnoví ho pro společenství s ním.

Král Adada se jednoho dne probudil s krevní mstou v srdci proti Šalamounovi, možná byl dokonce překvapen tímto náhlým popudem udělat věci pro něho obtížné. Hlavou se mu musely honit myšlenky, něco jako: „Kdo si tenhle člověk myslí, že je – snaží se být takovým velkým Božím mužem, žije si v nádheře, lidé se k němu hrnou, aby slyšeli jeho moudrost, přinášejí mu své dary, považují ho za boha! Pojďme po něm, odhalme ho, objevme jeho slabou stránku!“

Rázon se po léta neodvážil pozvednout hlas proti Šalamounovi. Ale v jistý den byl jeho duch podivně podrážděn. Svolal své poradce a oni také byli proti němu pobouřeni. „Proč, on přece není Boží muž,“ řekli: „On je politik. Došel sluchu u královny ze Sáby, světoví vládci ho přijímají a poslouchají jeho radu. Vyvolejme rozbroje a znesnadněme mu situaci. On je teď naším hlavním terčem. Zkusme ho srazit dolů!“

Nejhorší úder přišel z Šalamounova vlastního domu, když Jeroboám, syn jeho služebníka „pozdvihl ruky proti králi“ (1. Královská 11:26). Šalamoun si ho oblíbil, učinil z něj svého důvěrného společníka a přítele. Dal mu na starost Josefův dům. Ale tento mladík mu, dalo by se říci, uštědřil ránu do zad. Vzbouřil se a obrátil se proti svému dobrodinci Šalamounovi. Teď měl Šalamoun nepřátele jak uvnitř, tak vně.

Prosím, vězte, že je možné trpět pro spravedlnost. Je možné být pronásledován kvůli Kristu, kázat evangelium tak mocně, že je celé peklo zaměstnáno, aby ho umlčelo. Ale mnoho z toho, co dnes vidíme, je práce Boha – a je přisuzována Satanovi.

Jestliže se Boží muži nepokoří a nevzdají se tělesnosti a světa, potřebují protivníky, aby se probrali. Jestliže Boží muži nezanechají politiky a nevrátí se zpátky ke kázání Krista, jestliže nedovolí Duchu svatému, aby je pokořil a očistil – má Bůh plné právo vzbudit jejich nepřátele.

Muž, o kterém mluvíme, byl Boží muž. Hospodin se mu dvakrát zjevil. Byl mocně pomazaný. Ale Šalamoun musel jednat s Bohem – ne se Satanem! Není vůbec tak strašné padnout do rukou ďábla, jako padnout do rukou rozhněvaného Boha. A Bůh se na Šalamouna rozzlobil.

Jsme tak slepí. Nedokážeme rozpoznat Boha v akci, když odtrhává království od neposlušného a pyšného a používá protivníky, aby přivedl Boží muže k jejich duchovnímu rozumu, když činí přítrž smyslnosti a kompromisu ve službě, když trestá ty, kdo zavírají uši k mocnému Božímu volání v Kristu k pokání a svatosti.

Možná znáš nějakého spravedlivého Božího služebníka, který je mocně pronásledován, a máš svědectví, že je za tím Satan. Tento muž neusiluje o pozornost veřejnosti. Je zavřený s Bohem a jeho poselství to dosvědčují. Je absolutně vydaný Kristu a žije pokorný, neposkvrněný život před světem. Slyšíš jeho probuzený hlas volající k pokání. S láskou předkládá požadavky evangelia, a nahání strach v nepřátelském hnízdě. Satan po něm jde fyzicky, duševně, využívá všech prostředků svého arsenálu. Tisk ho křižuje, kazatelé se mu vysmívají a zesměšňují ho. Ale tento muž ví, že je ryzí a čistý v Božích očích – a ty to víš. Potřebuje naše modlitby a podporu. Pán ho vynese na vyšší místo.

Ale je tu další Boží muž pod krutou palbou a pronásledováním. Tisk ho vystavuje veřejnému posměchu. Jeho marnotratný životní styl je světu stavěn na odiv. Vypadá to jako spiknutí srazit ho a ukončit jeho službu. Jeden nepřítel dá pokoj a jiný povstane. Je obviňován, očerňován a ostouzen. Tak muž pobíhá kolem a hledá soucit a lásku. Potlesk od přátel ho dočasně povzbuzuje. Ale hluboko v jeho srdci je tušení, že za tím vším je Bůh. Kdesi to tento muž minul. Stal se příliš zaneprázdněným, příliš slavným, příliš soběstředným, aby odpověděl na mocné Boží volání, aby šel hlouběji v Kristu. A všichni skutečně rozlišující přemožitelé to mohou vycítit. Poznají, že se ho Bůh snaží přivést zpět k jeho duchovním kořenům.

Jestliže jsem sužován bezbožnými nepřáteli, měl bych raději zjistit, kdo je poslal: Bůh nebo Satan? A jestliže je v mém životě hřích, vím, odkud tito nepřátelé přišli! Nepotřebuji rozesílat žádné dopisy a žádat o peníze na pomoc v boji s ďáblem. Neodvažuji se říkat lidem, že se na mě naštval ďábel, když je to Bůh, kdo je celou dobu rozzlobený.

Poslechni si tento žalostný pláč: „Otevřelať jsem byla milému svému, ale milý můj již byl ušel, a pominul. Duše má byla vyšla, když on promluvil. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho; volala jsem ho, ale neozval se mi“ (Píseň Šalamounova 5:6).

Začínáš pociťovat lítost nad tímto mužem, protože on stále ještě hladoví po intimnosti, kterou kdysi znal, ale není ochotný zaplatit cenu pro její obnovení. Na jedné straně si stále ještě hraje s malými lištičkami – ale na druhé straně se chce dál radovat z přítomnosti Milovaného. Přichází klopýtavě ze svého královského bordelu, opilý zakázaným vínem smyslného chtíče, a jde ven hledat Milovaného: „Kam odešel? Jestli najdete mého milovaného, řekněte mu, že se pro něj rmoutím…“ Ale je to prázdné. Je to už jen stín, vzpomínka – na druhé straně okna, za mřížemi.

Milovaný nebude intimní s nevěrným milovníkem. Není divu, že Šalamoun ztratil vizi svého Milovaného. Není divu, že Pán neodpovídal, když volal. Není divu, že se dostavila osamělost a zoufalství, beznaděj. Byl ztracen pro svůj chtíč! Přes slzy zármutku a strašnou předtuchu byl Šalamoun hnán zpátky ke svému hříchu, nesčetněkrát. Byl trhán mezi dvě lásky. Byl to požitek z uspokojování chtíče, pokání, požitek, pláč, požitek, lítost, požitek, hlad po Bohu, požitek, modlitba. Ale tělo vždy nabývalo vrchu.

Vidím křesťany, kteří minuli mocné Boží povolání v Kristu kvůli hříchu a chtíči, a samozřejmě jsou kajícní. Radost Hospodinova od nich odešla. Kdysi mluvili směle, teď mají otázky. Mluví o svém duchovním hladu, své potřebě znát Krista lépe, ale je v tom víc stín než podstata. Můžeš vidět ten melancholický pohled, který říká: „Ano, opravdu Ho miluji – potřebuji Ho – ale já jen nedokážu ukončit ty věci, které mě drží!“ Nemohou ti pohlédnout do očí.

Myslím, že na zemi není nic horšího, než ztráta vědomí Kristovy přítomnosti. Díváme se zpět na tento smutný obrázek Šalamouna a rádi bychom věděli, jak se mohl tak požehnaný a obdarovaný muž vzdát svého dobrého jména, svého místa v historii, ve svém království a svého místa v Bohu – pro právo na uspokojování svých nekontrolovatelných vášní.

To je ten samý muž, který kdysi stál před Izraelem a napomínal: „Hospodine, Bože Izraelský, není podobného tobě Boha… kterýž ostříháš smlouvy a milosrdenství služebníkům svým, chodícím před tebou v celém srdci svém… kterýž zavíráš nebe, když tvůj lid hřeší proti tobě… A když by člověk ten poznal ránu srdce svého a volal k Hospodinu… On odpustí… když by zhřešil člověk proti tobě a rozhněval ses na něj… a navrátil by se k tobě celým srdcem svým a celou duší svou… Bůh vyslyší a odpustí… Hospodin Bůh ho nikdy neodmítne ani neopustí, tak aby vyvodil při služebníka svého“ (1. Královská 8).

Jak mocným kazatelem Šalamoun kdysi byl! Jak podivuhodné světlo zaplavovalo jeho duši. Ale minul mocné povolání. Zvolil si neusilovat o srdce Milovaného, aby se honil za požitky. Ve svých posledních dnech se pustil do varování mladých: „A pamatuj na stvořitele svého ve dnech mladosti své, prvé než nastanou dnové zlí, a přiblíží se léta, o nichž díš: Nemám v nich zalíbení“ (Kazatel 12:1).

Když se odvrátil od nebeské vize, byl pohlcen pozemskou. Šalamoun se stal stavitelem, většinu svého času trávil s architekty a dodavateli. Pro tělesnou mysl byl mužem s velkou vizí a smělostí – odvážný duch, který činí velké věci. Jeho projekty byly ohromující. Muž, který neměl čas, aby „vyšel“ za Milovaným, nacházel čas k „činění si velkých skutků“ (Kazatel 2:4).

Šalamoun byl spoután vášní stavět velkolepé budovy, bazény, vinice, zahrady a ovocné sady. Vystavěl největší chrám světa. Strávil 13 let tím, že si stavěl nádherný palác. Navrhnul nejneobyčejnější letní dům v lesích Libanonu. Vybudoval soudní síň, tvrze, kamenná města, správní města, a stavěl nová města ve vzdálených zemích. Šest mil východně od Jeruzaléma, v Ain Karim vyprojektoval a osadil velké zahrady a ovocné sady a velkolepé parky. Postavil rezervoáry, bazény a akvadukty, aby přiváděly vodu do Jeruzaléma a jeho rozsáhlých pěstitelských školek.

Král se stal pěstitelem dobytka, choval velká stáda dobytka, ovcí, volů a exotických koní. Měl 1400 vozů a 12 000 jezdců. Josephus (židovský historiograf) řekl, že jeho vozatajové měli dlouhé, splývavé vlasy napudrované zlatým prachem a měli na sobě tuniky z Tyrského purpuru.

Šalamoun vybudoval loďstvo. Fušoval do zlata, slonoviny, stříbra, pěkných látek, dřeva, koření, pávů a dalších exotických zvířat. Postavil si veliký trůn ze slonoviny a pokryl ho zlatem. Jeho poháry na pití byly zlaté. Byla tu taková hojnost, nikdo nevedl účty. Zahrnoval své hosty a manželky drahokamy. Pořádal velké hostiny a bankety doprovázené jeho vlastními soukromými sbory a orchestry. Potěšoval své hosty hudbou, vínem a tancem.

Královna ze Sáby byla úžasem bez sebe, když spatřila Šalamounovu královskou kavalkádu ve vší její velkolepé nádheře. Jeho zlaté vozy, jeho ohromný kontingent tělesných strážců, kavaleristů a sloužících – jaký to byl pohled, když směřovali k jednomu z Šalamounových „rájů.“

Ale co královna ze Sáby nepoznala, bylo, že Šalamoun se stal nejosamělejším, nejrozčarovanějším člověkem v království. Jenom předstíral, až do konce. Každý nový stavební projekt, každý nový přírůstek do sbírky ho zanechával uvnitř ještě roztříštěnějším a rozčarovanějším. Jeho úspěch v přirozené oblasti ho činil sebejistým, odhodlaným mužem. Nad vodou ho udržoval jeho viditelný úspěch a bohatství, přehlížel svůj duchovní úpadek. Cítil se sebevědomě a nadřazeně, když prováděl inspekci své říše a nepociťoval žádnou potřebu prozkoumávat sám sebe. Jeho vliv a majetek mu dodávaly odvahu k sestavení svého vlastního způsobu života, neposlouchat žádnou radu a následovat své sny.

Když jsou viditelné věci přitažlivé a stanou se středem pozornosti, srdce ochladne. Šalamoun odpadl a stal se otrokem viditelného. Na krátkou chvíli se radoval ze svých projektů. Mohl říci: „Srdce mé zajisté veselilo se ze vší práce mé“ (Kazatel 2:10). Ale zanedlouho ho slyšíme vyznávat: „Ale jakž jsem se ohlédl na všecky skutky své, kteréž činily ruce mé, a na práci úsilně vedenou, a aj, všecko marnost a trápení ducha, a že nic není užitečného pod sluncem… Pročež mrzí mne tento život… Ano mrzí mne i všecka práce má… I přišel jsem na to, abych pochybil v srdci svém o vší práci, kterouž jsem konal“ (Kazatel 2:11–20).

Jak smutné! Byl obdivován jako muž vize a akce. Ale stačilo málo, aby se zástupy dozvěděly, že byl hluboce ztrápeným mužem. Zkoumal všechny své projekty a dělalo se mu z nich nanic. V podstatě řekl: „Jaká marnost! K čemu jsou dobré všechny tyto materiální věci? Nepřinesly mi žádné štěstí!“

Byl jsem tam, v malé míře. Znám ten sklíčený pocit, ten pocit zbytečnosti. Projektoval jsem a dělal plány a stavěl – trávil týdny budováním projektů, přeléváním plánů, kdy jsem si říkal, že to vše dělám „pro slávu Boží.“ Stavěl jsem pro Ježíše – nebo jsem to tak říkal ostatním. Ale nic z toho mi nepřineslo štěstí, spíš mě to nakonec deprimovalo. Myslíval jsem si: „Už mám dost stavění – už mě omrzelo obstarávání prostředků. Přeji si, aby se tu někdo objevil a všechno to převzal.“ Potom jsem jednoho dne slyšel Boží volání, abych šel hlouběji v Kristu. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že jsem se zabýval všemi těmito zaneprazdňujícími aktivitami, protože jsem ztratil kontakt s mým Milovaným.

Všechno jsem to musel vzdát. Nemohl jsem již déle trávit svůj čas na takových prázdných snech. Můj vysněný ranč musel jít. Moje vysněná biblická škola musela jít. Moje vysněné stádo černých angusů muselo jít. Slyšel jsem Boha, jak mě volá, hlasitě a jasně: „Davide, jdeš špatnou cestou. Pojď za mnou. Setkej se se mnou na mé hoře. Přijď do údolí lilií. Přijď objevit růži sáronskou. Přijď, chop se mě a já tě nasytím duchovním životem, pokojem a radostí.“

Podívej se na všechno, co Šalamoun postavil, a objevíš, že se snažil stvořit materiálně to, co ztratil duchovně:

  • Akvadukty a bazény místo živých vod.
  • Zelené pastviny a chladivé vody v Ain Karim místo zelených pastvin a tichých vod Milovaného z Žalmu 23.
  • Zlatem pokrytý chrám v Jeruzalémě místo duchovního chrámu Ducha svatého.
  • Jeho vlastní dobytek na tuctu pahorků místo všeho Jeho dobytka na tisíci pahorků.
  • Chóry lidí mu byly milejší než chóry andělů.
  • Trůn zde měl raději než trůn tam.
  • Šalamounovy vozy namísto vozů Hospodina zástupů.
  • Palác tady raději než příbytek tam.
  • Zlatem dlážděné ulice v Jeruzalémě raději než zlatem dlážděné ulice v Novém Jeruzalémě.

Není to jasné, že se Šalamoun pokoušel vlastníma rukama postavit to, co ve svém srdci ztratil? Myslíš si, že Boží muž, který usilovně hledá Pána Ježíše Krista, má čas se piplat s pozemskými sny? Boží muž by měl sedět na nebeských místech v Kristu Ježíši, trávit veškerý svůj čas posloucháním Božích plánů, rozmlouvat s Všemohoucím, tak aby mohl sestoupit a stavět duchovní dům!

Proč tolik opravdových Božích mužů zůstává trčet v tolika projektech, mohutných stavebních programech a čas stravujících snech? Tohle nemá naznačovat, že všechny stavební projekty jsou marnost. Nepochybuji, že mnoho Božích služebníků se skutečně zajímá o stavění pouze pro Pánovu slávu. Bůh má své stavitele a průkopníky – to jsou ti muži, kteří staví pouze z nutnosti. Zaslouží si povzbuzení a podporu.

Na druhé straně nepochybuji, že spousta náboženských staveb a plánování dnes je produktem Božích mužů, kteří minuli vyšší povolání. Minuli duchovní, tak se obrátili k materiálnímu. Stavějí svýma rukama, protože odložili své následování Krista. A nejvíce zaneprázdněný muž si stanovuje ty největší plány: „Čím větší paráda, tím menší hloubka.“

Tohle platí nejen pro kazatele. Lidé v lavicích jdou stejným směrem. Proč jsou křesťané tak fascinovaní domy, pozemky a prosperitou? Proč ta honba za přepychem, snadností a potěšením? Protože mocné Boží volání je odmítáno. Vlastní já je u moci. Bezpečí, bezstarostnost a potěšení nahradily Pánovo břemeno.

„Nýbrž i všecky věci pokládám škodou býti pro vyvýšenost známosti Krista Ježíše Pána mého, pro nějž jsem to všecko ztratil, a mám to jako za smetí, abych Krista získal“ (Filipenským 3:8).

Podobně jako Šalamouna, navštívil Všemohoucí Pavla dvakrát – jednou na cestě do Damašku, potom v domě Judově v Damašku, když přijal Ducha svatého. Pavel mohl jít dál v síle těchto dvou počátečních navštívení a cestovat sem tam a poskytovat své nadpřirozené svědectví. Jak by to bylo vzrušující. Ale Pavel slyšel, že ho Bůh volá k něčemu vyššímu. Slyšel to samé volání, jako slyšel Šalamoun – Milovaný říkal: „Pojď. Přijď do Mé zahrady a uč se ode Mne.“

Pavel utíkal za svým Milovaným do Arábie. Byl šílený – podle všech měřítek evangelistů – vzdát se okamžitého respektu a uznání. Duše umíraly, on byl pomazaný. Proč se rychle nedostat na pole bělající se ke sklizni? Místo toho odešel do izolace, zanechal všechny náboženské požadavky za sebou. Zapomínaje na všechno, tlačil se teď směrem k získání ceny. Kristus byl vším! Arábie byla pro Pavla zelenou pastvinou, údolím lilií, hodovní síní lásky, hostinou živého chleba – kde bylo možné vidět růži sáronskou v plném květu, ve vší Jeho slávě a majestátu.

Díky Bohu, je mezi Božím lidem vzrušení. Jeho mocné volání slyší mnoho hladových služebníků Pána. Je tu naléhavost, kterou nacházím v mnoha srdcích – uzavřít se s Bohem, jít dál, hlouběji v Kristu. Nespokojenost přivádí mnohé na konec jejich sil. Všude, kam teď jdu, slyším: „Musí tu být víc! Chci vidět Ježíše! Chci vyjít, abych se s Ním setkal. Chci Jeho čerstvé zjevení. Hladovím po Jeho plnosti. Mám už dost prázdnoty, horlivé činnosti, zaneprázdnění, švindlu, efektního divadla. Chci vidět Ježíše!“

Čas se krátí – mocné volání už brzy nebude slyšet. „Vyjdeš… a půjdeš za ním?“ Nechci stát před Kristovou Soudnou stolicí a slyšet Ho, jak mi říká: „Volal jsem tě, ale tys mě odmítnul.“ Být souzen pro netečnost, lehkomyslnost, pro apatii – jaká hrůza!

Kristus teď musí být Pánem všeho, jinak není Pánem vůbec!

---
Použité s povolením, které je uznané společností World Challenge, P. O. Box 260, Lindale, TX 75771, USA.

Download PDF