Nic než Krista | World Challenge

Nic než Krista

David WilkersonJune 25, 1985

Existuje jedna stará církevní píseň, která má pro mne hluboký význam. Říká: „Ježíš rozprostřel stůl, u kterého se sytí Boží svatí. On zve svůj vyvolený lid: Pojďte a jezte.“ Tento stůl je v nebesích a my u něho máme vírou sedět. Pavel potvrzuje, že jsme byli „vzkříšeni a posazeni na nebesích v Kristu Ježíši“ (Efezským 2:6).

Existuje stůl, který pro nás Pán rozprostřel v nebesích. Ježíš řekl svým učedníkům: „A já vám odkazuji království, jako ho můj Otec odkázal mně, abyste jedli a pili za mým stolem v mém království“ (Lukáš 22:29–30). Mojžíš, Aron, Nábad a Abiu a sedmdesát starších z Izraele jedlo u Hospodinova stolu na hoře Sinai: „A viděli Boha Izraelského. A pod nohami jeho bylo jako dílo z kamene zafírového, a jako nebe, když jest jasné. Na knížata pak synů Izraelských nevztáhl ruky své, ačkoli viděli Boha, a potom jedli a pili“ (Exodus 24:9–11).

Jak úžasný obraz: sedmdesát čtyři Božích mužů s Ním sedí, jedí a pijí! Jak nadpřirozený stůl! Jaká sláva to musela být. Bylo to tak ohromující, že nikdo kromě Mojžíše to nebyl schopen pochopit; bylo to nad jejich chápání. Aron přišel dolů od božské tabule a vyrobil zlaté tele. Nábad a Abiu obětovali cizí oheň a byli Bohem zahubeni.

Králové Izraele udržovali královský stůl. Byla to veliká čest mít přidělené místo u tohoto výjimečného stolu. David přidělil místo u svého stolu Mifibozetovi. „Řekl jemu David: Neboj se, nebo jistě učiním s tebou milosrdenství pro Jonatu otce tvého, a navrátím tobě všecka pole Saule… a ty jídati budeš za stolem mým vždycky“ (2. Samuelova 9:7).

Královna ze Sáby žasla nad skvělou hostinou, přichystanou pro ty, kdo měli přidělené místo u Šalamounova královského stolu. Ztrácela dech, když spatřila „pokrmy stolu jeho, též sedání a stávání služebníků jeho přisluhujících jemu, i roucha jejich, šenkýře také jeho“ (2. Paralipomenon 9:4). U tohoto stolu královna ze Sáby viděla a slyšela, co se děje. Udělalo to na ní dojem: „Blahoslavení muži tvoji, a blahoslavení služebníci tvoji tito, kteříž stojí před tebou vždycky, a slyší moudrost tvoji“ (2. Paralipomenon 9:7).

U stolu se král dělil o svou moudrost v nádherné a skvělé důvěrnosti. Tam otevřel celé své srdce všem přísedícím. Nehemiáš řekl: „Přesto Židé a knížat půldruhého sta osob, a kteříž přicházeli k nám z národů okolních, jídali u stolu mého“ (Nehemiáš 5:17). Tyto královské tabule byly skutečně hostiny, obvykle za přítomnosti velikého hostitele.

David řekl o svém Pánu: „Strojíš stůl před obličejem mým naproti mým nepřátelům“ (Žalm 23:5).

Snažím se ukázat, že ve Starém zákoně existoval královský stůl, který byl předobrazem a stínem nebeského stolu. Ti, kteří byli pozváni k tomuto královskému stolu, to pokládali za velikou čest a nepromeškali by jedinou hostinu.

David měl přidělené místo u Saulova královského stolu. Sedět u tohoto stolu bylo vzhledem k Saulově žárlivosti veliké riziko, tak se David dohodl s Jonatou, že opustí své místo, dokud nezjistí, zda se Saul doopravdy pokouší ho zabít. Jonata řekl: „Bude se ptáti na tebe, když prázdné bude místo tvé“ (1. Samuelova 20:18). Opravdu ho Saul postrádal! „I řekl Saul Jonatovi synu svému: Proč nepřišel syn Izai ani včera ani dnes k jídlu?“ (verš 27).

Zajímalo by mě, kolik z vás v tom všem poznává duchovní význam? Saul zajisté nebyl typem Krista, ani jeho stůl nebyl typem Pánova stolu. Ale starozákonní stůl králů je předobrazem a stínem pravého obrazu nebeského stolu našeho Pána.

Pavel nám říká: „Zůstávejme na hostině“ (1. Korintským 5:8 anglický překlad). Jinými slovy, věřme bez pochybností, že nám bylo přiděleno místo v nebesích s Kristem u Jeho královského stolu. Pavel říká: „Dostav se! Ať se o tobě nikdy neříká: Tvé místo je prázdné!“

Když může Saul říci o Davidovi: „Proč nepřišel k mému stolu? Kde je?“ – nemůže náš Pán říci totéž o nás? Náš Pán může říci: „Přidělil jsem ti místo u svého královského stolu. Tam Moji služebníci vidí Mou tvář, slyší Mou moudrost a poznávají Mě. Tam je krmím chlebem života. Je to veliká čest! Proč to bereš na lehkou váhu? Proč jsi nezaujal své místo? Pobíháš kolem – pracuješ pro Mě, mluvíš o Mně; proč si se Mnou nesedneš a neučíš se ode Mě? Kde jsi?“

Pravdou je, že na hostině nezůstáváme! Nechápeme vznešenost a čest toho, že jsme byli povýšeni, abychom seděli s Kristem na nebeských místech. Jsme tolik zaneprázdněni pro Jeho stůl.

Představuji si, že se náš Pán dívá dolů na zem a spatřuje davy těch, kteří se nazývají Jeho jménem. Služebníci! Pastýři! Pastoři! Misionáři! Křesťanští pracovníci! Svatí Boží! Sám sebe se ptám, co to je, co náš Pán chce ze všeho nejvíc od těch, kdo, jak tvrdí, jsou oddáni Jemu? Co by Ho požehnalo, udělalo mu radost a potěšilo Ho? Máme Mu něco postavit? Víc církví? Víc biblických škol? Víc evangelických center? Víc domovů a institucí pro zraněné lidi? Ten, který nepřebývá v budovách vytvořených rukama, chce mnohem víc než to! Šalamoun si myslel, že pro Boha postavil věčný chrám. Během 50-ti let byl zničen, a za méně než 400 let úplně zmizel. Ve světle věčnosti jsou to čtyři mrknutí oka. Co můžeme udělat a čeho dosáhnout pro Jeho slávu, když On již má všechnu slávu? Určitě ne víc hrdinských činů, které končí v nádheře a pozemské velikosti.

Ta jedna věc, kterou náš Pán od svých služebníků, pastorů a pastýřů žádá především, je SPOLEČENSTVÍ U JEHO STOLU. Jednota kolem Jeho nebeského stolu! Místo a čas intimity! Ustavičně k Němu přicházet pro jídlo, pro sílu, pro moudrost, pro společenství.

Tato generace má omezené zjevení Pána Ježíše Krista, protože mnozí hostinu opomíjejí! Jejich místa jsou prázdná! V dnešní církvi je taková škrobená, zakrnělá vize Krista. Se vším kázáním, chválením, nekonečným povídáním o Něm – je jen málo těch, kdo mají pravé porozumění pro Pánův stůl! Jen málo jich zná důstojnost a vznešenost takového vysokého povolání v Kristu Ježíši.

Mylně přijímáme svou duchovní radost ze služby – ne z našeho společenství s Ním. Děláme víc a víc pro Pána, a víme o Něm méně a méně! Sedřeme se, vyčerpáme se, půjdeme kamkoliv na zemi a vydáme svá těla Jeho dílu – ale zřídkakdy zůstáváme na hostině! Zacházíme s Pánovou tabulí tak lehkomyslně a neuctivě. Nemyslíme to smrtelně vážně se zaujímáním svého místa u Něj, abychom se od Něho učili!

Pavel mluví o třech letech oddělení, které strávil na poušti v Arábii. Byly to tři nádherné roky, kdy seděl na nebesích u Pánova stolu. Tam Kristus naučil Pavla všechno, co znal; tam se v něm manifestovala Boží moudrost. Pavlovi nestačilo obrácení! Nestačilo mu nadpřirozené navštívení! Jednorázová oslňující vize Krista, jednorázový zázrak, kdy slyšel Jeho hlas z nebe, nestačil! Zachytil letmou vizi Pána. Zažil jedno z nejduchovnějších povolání, které kdy člověk na zemi přijal.

Ale Pavel chtěl víc! Něco v jeho duši volalo: „Ó, kdybych Ho tak mohl poznat!“ Není divu, že mohl celému křesťanskému systému říci: „Rozhodl jsem se totiž neznat mezi vámi nic než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného“ (1. Korintským 2:2). Říkal: „Ať se Jeruzalémští Židé drží svého zákonictví. Ať se všichni, kdo dodržují sabat, přou o body svého učení. Ať se ti, kdo usilují o ospravedlnění skrze skutky, třeba zničí. Ať si všichni ostatní v církvi myslí, že mě mohou se svou světskou moudrostí ignorovat; ale pokud jde o mne, nechci nic než Ježíše Krista!“

Pavel vyšel z Arábie rozhodnutý splnit tři veliké závazky, všechny se týkají samotného Krista! Zde jsou ty tři závazky, které Bůh požaduje od všech, kdo sedí u Jeho stolu.

Od doby kříže měli všichni duchovní velikáni jednu věc společnou. Vážili si Pánova stolu; ztráceli se v nádherné nekonečnosti Krista; a umírali s naříkáním, že stále ještě vědí tak málo o Kristu, chtěli o Něm vědět ještě mnohem víc. Tak to bylo se všemi učedníky, s Pavlem a s mnoha otci první církve; s Luterem, Zwinglim a Puritány; se zbožnými anglickými kazateli posledních dvou století; s muži jako Wesley, Fletcher, Whitefield, Mueller, Stoney, Mackintosh, T. Austin-Sparks. A také to tak bylo a je se zbožnými Američany – jako Tozer, Ravenhill a mnoha, mnoha dalšími.

Jak mocný výčet jmen, a každý z nich sdílel tutéž rozhodující vášeň: stále vzrůstající zjevení Ježíše Krista. Nestarali se o nic okázalého, pozemského, o věci tohoto světa, o úspěch, netoužili po světské slávě. Modlili se – ne o věci, ne o požehnání, ne aby byli použiti, nic pro sebe – ale jen za plnější zjevení slávy a nesmírné rozsáhlosti jejich Pána.

Ďábel je na svobodě a má veliký hněv, neboť ví, že jeho čas je omezen; to vyžaduje větší zjevení Krista! Satan předvádí větší moc a peklo rozpoutává proti této generaci všechnu svou zběsilost. Nepřátelské pevnosti jsou mnohem víc opevněné, mnohem mocnější, mnohem pevněji zakotvené než v kterékoliv předcházející generaci. Není pochyb, že se Satan zjevuje světu jako nikdy předtím. Informovanost o Satanovi, jeho moci, jeho království, jeho skutcích vzrůstá. Stává se známější, méně obávaný, více uznávaný.

Základní znalosti z biblické školy o Kristu nebudou na tuto poslední bitvu stačit! Vědět o Něm nestačí! Celoživotní studium o Kristu stále ještě není dostatečné. Musíme přestat se studiem Krista, potřebujeme přijít k Jeho stolu a nechat Ducha svatého, aby nám Ho zjevil! To vyžaduje mnoho času u Jeho stolu.

Četl jsem mraky knih napsaných o Ježíši Kristu – a autoři Ho ve skutečnosti neznali. Byli přísně objektivní, precizní, ohledně učení ryzí – ale bylo to bez života! Nejedli a nepili v Jeho přítomnosti! Poznáš Ho jedině tehdy, když budeš hodně přebývat v Jeho přítomnosti, jedině tak, že u Něj sedíš, nasloucháš Jeho hlasu, očekáváš na Něj pro Jeho božskou moudrost. Zaneprázdnění, roztržití lidé Ho nikdy nepoznají. Po léta chodí s nějakou minulou vizí. Po léta nemají čerstvé slovo, nové zjevení o Něm. Uctívají a velebí Krista, ale On není jejich skutečným životem.

Bylo by pro tebe lepší nechodit do tohoto světa, kde démoni bezkonkurenčně vládnou, jestliže ses nezavázal ke stále rostoucímu zjevení Kristovy moci a slávy! Knížectví a mocnosti temnoty se ti budou vysmívat. Nebudeš mít žádný vliv v království temnoty. Jedině ten, kdo zná Krista v plnosti, ve stále rostoucí vizi, jen ten šíří strach po celém pekle. Musíš znát víc než jen čtyři duchovní zákony. Musíš být často na kolenou, musíš vycházet z trůnního sálu – jinak se před nepřítelem zhroutíš.

EVANGELIUM O NESMÍRNOSTI JE NUTNÉ K OBSÁHNUTÍ SLOŽITÝCH A ROSTOUCÍCH PROBLÉMŮ TOHOTO HŘÍŠNÉHO VĚKU! Bůh nebude řešit problémy – On je pohltí ve své nekonečnosti! Boží muž se stále rostoucím zjevením Kristovy nekonečnosti se nebude bát žádného problému, žádného ďábla, žádné síly na zemi! Ví, že Kristus je větší než to všechno.

Naše vize Krista je příliš malá, příliš omezená. Kdybychom měli zjevení o tom, jak nesmírně ohromný Kristus je – jak je nekonečný, neomezený, nezměrný, nesmírný, obrovský – životní problémy by nás už nikdy nemohly zničit. V minulých deseti letech bylo napsáno dost knih „Jak na to“, že by naplnily Washingtonskou národní knihovnu. Na každé lidem známé téma existuje nějaká kniha jednoduchých pravidel. Všechno je založené na tom, co by měl člověk dělat, aby nalezl vysvobození a úlevu. Málo jich má nějakou cenu! Všechno je to založeno na zakrnělém zjevení nekonečnosti Krista.

Uvažuj o všech ztrápených manželstvích mezi Božím lidem. Desetiletí poradenství neměla úspěch. Knihy, kazety, semináře – všechno mělo malý efekt. Jen se to zhoršilo. Co je doopravdy potřeba, je pospíchat zpátky do Pánovy přítomnosti, do skrytého modlitebního pokojíčku – sedět u Pánova stolu, ztrácet se v plnosti a nekonečnosti Pána. Většina lidí Boha nehledá! Nepijí Slovo a neživí se Kristem, takže se stávají zranitelní pro ducha tohoto věku.

Pavel se zavázal ke stále rostoucímu zjevení Ježíše Krista. Všechno, co získal od Krista, přicházelo skrze zjevení, kterému byl vyučován u Pánova stolu a které pro něj Duch svatý učinil pravdou. Řekl: „Skrze zjevení mi oznámil tajemství“ (Efezským 3:3). Duch svatý znal hluboká a skrytá Boží tajemství a Pavel se neustále modlil za dar milosti, aby rozuměl a kázal „Kristovo nevystižitelné bohatství“ (Efezským 3:8). Pavel řekl, že máme přístup k těmto nádherným a skvělým bohatstvím v Kristu. Když mluvil o Božích věčných záměrech, řekl: „V něm máme smělou důvěru a možnost přístupu s jistotou skrze víru v něj“ (verš 12).

Bůh nám pomoz a odpusť nám, že nevyužíváme svého „přístupu s jistotou“ k Jeho nesmírným bohatstvím ve slávě. Bůh hledá věřící, kteří se nespokojí s prověřováním všech rozporuplných hlasů, aby našli pravé slovo. Vyhledává ty, kdo budou usilovat o zjevení Jeho, aby bylo celé jejich – o velice hlubokou osobní důvěrnou známost.

Kolik kazatelů, misionářů a učitelů může říci spolu s Pavlem: „Evangelium, které jsem kázal, není podle člověka. Já jsem ho totiž nepřijal, ani se ho nenaučil, od člověka, ale zjevením Ježíše Krista“ (Galatským 1:11–12). Co vyučuješ? Je to to, co tě naučil člověk? Je to omílání zjevení nějakého velikého kazatele? Máš své vlastní zjevení? Je stále rostoucí? Máš nebe otevřené?

Pavel řekl: „Jím totiž žijeme, hýbeme se a trváme“ (Skutky 17:28). Opravdoví Boží muži žijí v tomto velice malém kruhu; jejich život, jejich každý pohyb, jejich samotná existence je ponořena jen do zájmu o Krista.

Po celá léta své služby jsem věděl, že mě Duch svatý vede do služby Kristu samotnému! Jak mé srdce toužilo nekázat nic jiného než Krista! Ale zjistil jsem, že ten okruh je příliš úzký, příliš omezený, protože moje srdce bylo rozdělené a já jsem neměl žádný proud zjevení k podepření takového kázání.

Ke kázání ničeho jiného jen Krista musí existovat neustálý proud zjevení od Ducha svatého! Jinak skončíte opakováním starých zjevení. Jestliže Duch svatý zná Boží mysl, jestliže prohledává hluboké a tajné záležitosti Otce, a jestliže má být ve mně studnou, z níž tryská živá voda – potom je tato studna proudící vody stálým, nikdy nekončícím zjevením o Kristu. Čeká na každého Pánova služebníka, který je ochotný očekávat na Pána – tiše, ve víře, s důvěrou, že Duch svatý bude manifestovat Boží mysl. Existuje tak málo čerstvé pravdy, tak málo jasného a stále se rozvíjejícího vzácného slova od Pána. Církev je přeplněna rádoby proroky, kteří chodí a říkají: „Bůh mi řekl,“ nebo: „Mám pro vás slovo od Boha.“ Většina z toho je blábol.

Co je dnes nejpotřebnější, je Jeho naprosto spolehlivé, neomylné – pravé a živoucí zjevení. Samuel měl takové slovo od Boha a celý Izrael to věděl. Ze všech hlasů v zemi ten Jeho vítězil a žádné jeho slovo nepadlo na zem. Dnes jsou tu zástupy lidí, kteří se snaží protřídit všechny hlasy, aby slyšeli jasné slovo od Boha. Svatí jsou unavení a vyčerpaní z palby hlasů, hlasů a hlasů. Jediné, co nalézají, je několik zrnek pšenice v hromadách plev.

Boží lidé na celém světě jsou připraveni jít dál v Pánu. Jsou hladoví, žízniví, unavení ze vší povrchnosti a pošetilosti za kazatelnou. Žádají mě o modlitby za jejich pastory, píší: „Nemá slovo od Boha! Je pošetilý, hloupý! Povrchní! Stále si dělá legraci! Nemá žádný oheň! Nic z toho, co teď říká, nás nikam neposune! Co můžeme dělat?“

Pán povolává svou Nevěstu; je tu svatý, vzlykající, modlící se ostatek, který povstává z Laodikeje. Otázkou je: Bude za našimi kazatelnami dost Božích mužů s dostatečným pomazáním a čerstvým zjevením, aby jim byli podporou? Přerostou ovce své pastýře? Bude tu pomoc a opora pro všechny, kteří jdou hlouběji s Pánem? Budou tu Boží muži s Boží moudrostí, aby je poučili a přijímali je?

Kristus sám je světlo. Jestliže jsi se nezavázal, že budeš kázat Jeho, tak nevyháníš temnotu! Celý svět je v temnotě a jedině světlo tuto temnotu zažene. To znamená nic než Kristus! Někteří z vás jsou zakotveni v temném místě. Petr řekl: „Máme také velmi pevné prorocké slovo a vy děláte dobře, že se ho držíte jako lampy zářící na temném místě“ (2. Petr 1:19). Pavel řekl: „Vždyť ten Bůh, který řekl, aby ze tmy zazářilo světlo, ten zazářil v našich srdcích, aby osvítil poznání Boží slávy ve tváři Ježíše Krista“ (2. Korintským 4:6). Jan řekl: „Její království [šelmy] bylo zatemněno. Lidé se bolestí kousali do jazyka“ (Zjevení 16:10).

Tvé dobré skutky tuto tmu nezaženou! Tvé kázání o sociálních problémech temnotu neprotne! Tvé staré poznámky ze Spurgeona to neudělají! Tvé vyprávění příběhů nepomůže! Všechny tvé osobní zkušenosti to neudělají! Půjdu ještě o krok dál, tvé svazování mocností temnoty nebude fungovat – ne, dokud Kristovo světlo nezazáří v celé své slávě! Veškerá temnota se vytratí – zmizí, pomine – ve světle Boží slávy odrážející se na tváři Ježíše Krista! Radím všem křesťanským pracovníkům, aby zastrčili své poznámky, opustili studium jiných kazatelů a studovali Krista samotného ve skryté modlitební komůrce. Sloužíme stejnému Bohu. Máme vyučovat zcela stejného Ducha svatého, právě tak jako všichni muži, kteří znali Krista v plnosti. Je to záležitost hladu a zoufalství!

Kdysi jsem byl „prvotřídní“ evangelista s doprovodem a podpůrným týmem. Tisíce lidí přicházely, aby mě slyšely kázat. Ale stále víc ve mně narůstala prázdnota! Byl jsem příliš zaneprázdněný, abych získal své vlastní zjevení. Plakal jsem! Byl jsem osamělý, zraněný! V mém zoufalství mi jeden Boží svatý dal výtisk „Christian in Complete Armour“ (Křesťan v plné zbroji) od Gurnalla. To mě zdrtilo! Řekl jsem: „Neznám Boha jako tento muž!“ Tohle to bylo! Stáhnul jsem se! Zkoumal jsem Puritány: Sibbles, Brown, John Owens, Watson. Četl jsem i jiné: Baxter, Bunyon, Luther, Zwingli. Pak jsem četl pozdější autory: Wesley, John Fletcher, Darby, Stoney, Mackintosh, T. Austin-Sparks – a další a další! To jen způsobilo, že jsem hladověl to tom, abych našel své vlastní místo v Něm. Četl jsem, dokud Bůh neřekl: „STOP! JEZ KNIHU!“

Boží svatí, JEZTE KNIHU, prokousejte se! Sami se dotkněte Boha! Vstupte do proudu božských zjevení! Příští rok kažte Krista v plnější míře než letos. Zůstávejte čerství! Kažte Krista samotného; jděte od slávy k slávě! Úspěšné kázání? Motivace? Vlastní představa kázání? Politikaření? Pryč s tím vším! To je jen spodina, usazenina zhudlařená lidmi bez zjevení!

Pavel vysvětluje, že Kristus byl zjeven v něm, ne prostě jemu (Galatským 1:16). Tento týden jsem dostal drahocenný dopis od velice zbožného otce v Kristu. Je to bohabojný svatý a pro mě to je jako naslouchat apoštolovi Pavlovi. Napsal: „Skutečnost, že Pavel viděl jen ‚zčásti,‘ nezmenšuje slávu toho, co viděl, ani to neznamená, že je pro něj obtížnější to tvrdit. Věřím, že ve všem našem usilování o Něj musíme připustit, že to je známost o Něm, kterou opravdu potřebujeme; a pravda, kterou hledáme, je pravda, která v nás musí být dopodrobna vepsána duchem života – dřív než je skutečně naše. Když to budeme vědět, začneme chápat, že Bůh nepovažuje za vhodné přidat nám víc, ani bychom si neměli přát víc, než jsme schopni strávit a zabudovat do našich životů. Zjevení nám může způsobit víc škody než užitku, pokud neodpovídá službě života v našem duchu. Strom života je stále ještě potřebnější než Strom poznání. Jen tím, že Ho poznáváme a vidíme, náhle vzrůstá naše poznání a porozumění tajemstvím pravdy, které bychom žádným studiem a bádáním nikdy nerozluštili.“

„Ať vás přivede k dokonalosti v každém dobrém skutku, abyste konali jeho vůli, když ve vás On působí to, co je v jeho očích příjemné“ (Židům 13:21).

Je to rouhání kázat něco, co jen proteklo skrz, aniž by způsobilo změnu. Je zločinem v Božích očích něco kázat, jestliže v našich vlastních životech a službě moc a síla kázaného nefunguje. Možná je to dobré pro nějaké povrchní jedince kázat Krista rozporuplně, ale ne pro Boží muže a ženy! My musíme kázat stále vzrůstající zjevení Krista – jen když v nás toto zjevení způsobilo změnu. Mojí modlitbou teď je: „Ó, Bože, ať kážu jen to, čemu rozumím Duchem! Ať je to v plnosti! Ať se to nejprve stane součástí mé povahy a charakteru. Ať se to stane součástí mé vlastní duchovní historie s Pánem.“

Pavel vyjádřil vlastní znepokojení: „Abych snad, když kážu druhým, nebyl sám vyřazen“ (1. Korintským 9:27). On jistě nikdy nepochyboval o své jistotě v Kristu. Tohle neměl na mysli. Řecké slovo pro „vyřazen“ tu znamená „neosvědčit se“ nebo „nebýt hoden.“ Hrozil se samotné myšlenky, že bude stát před soudnou Kristovou stolicí a bude souzen za to, že kázal Krista, kterého ve skutečnosti neznal, nebo za to, že kázal evangelium, které v praxi v plné míře neuplatňoval, neuskutečňoval. Proto Pavla slyšíme tak často říkat „živý Kristus“ nebo „Kristus žije ve mně.“ V Pavlových očích musí každý služebník, který káže jiným, stále růst ve známosti a uplatňování Krista v praxi – jinak se neosvědčí!

Na závěr vám musím položit jednu otázku. Je to otázka, se kterou na mě naléhá Duch svatý! Nemůžeš se dál už ani hodinu nazývat Božím služebníkem, pokud na ni nedokážeš odpovědět! To je jádrem celého tohoto poselství.

OPRAVDU NECHCEŠ NIC NEŽ KRISTA? JE SKUTEČNĚ VŠÍM – TVÝM JEDINÝM SMYSLEM ŽIVOTA? Kde je ve tvém životě ta hromada hnoje? Stále ještě vypočítáváš všechny věci, o které jsi přišel kvůli zjevení Krista? Jestliže nechceš nic než Krista, pak tvou službou není tvoje kariéra – je to modlitba! Jestliže On je pro tebe všechno ve všem, potom odmítneš jak špatnost, tak žebříček úspěchu! Ukryješ se v ústraní spolu s Ním! Nikdo tě nemusí postrkovat, abys Ho hledal! Budeš chodit často do své skryté modlitební komůrky, budeš vědět, že ve chvíli, kdy vstoupíš, jsi posazen u Jeho stolu! Budeš Ho uctívat! Ano, budeš sedět v Jeho přítomnosti, nebudeš spěchat, budeš Ho milovat, uctívat Ho se zvednutýma rukama, budeš po Něm toužit.

Tolik z nás Ho využívá. Využíváme Ho k prosazování své vlastní služby, k budování svých vlastních království. Obchodujeme s Jeho jménem! Bože, odpusť nám!

MILUJEME HO? CHCEME JEN JEHO? Dokud nevíš, že Kristus jediný je všechno, co potřebuješ, a všechno, co si přeješ, nechoď nikam v Jeho jménu. Nedělej nic v Jeho jménu! Nejprve vyřeš tuto otázku! Všechno, co musíš dát lidem, je to, co máš od Krista!

Download PDF