Svatá země! | World Challenge

Svatá země!

David WilkersonOctober 1, 1983

Bůh nemůže použít člověka, dokud ho nedostane na svatou zem. Svatý Bůh musí mít svatého člověka na svaté zemi.

Svatá země není místo fyzické, ale duchovní. Když Bůh přikázal Mojžíšovi, aby zul své boty, protože stojí na svaté zemi, netýkalo se to kousíčku půdy o rozměru dva na čtyři. Mluvil o duchovním stavu.

Bůh zavolal na Mojžíše z hořícího keře a přikázal mu:

„Szuj obuv svou s noh svých; nebo místo, na kterémž ty stojíš, země svatá jest…“ (Exodus 3:5).

To místo bylo svaté! Jaké místo? Duchovní stav, do kterého se konečně dostal. Mojžíš došel ve svém růstu na místo, kde skrze něho může Bůh jednat. Byl teď na místě přijetí, připravený naslouchat. Byl vyzrálý, dospělý a připravený, aby s ním svatý Bůh jednal.

Ani na chvíli si, prosím, nemyslete, že Mojžíš byl jediný na svaté zemi. Stejně tak tam byl celý Izrael, ačkoliv byli v koncích, už nedoufali. Nikdy jsem nevěřil, že by Bůh držel celý národ v otroctví jen proto, aby dal Mojžíšovi čas k vyzrání na laskavého vůdce. U našeho Boha není přijímání osob. Bůh v těchto 40 úmorných letech připravoval Izrael, stejně tak jako Mojžíše. Cestou láskyplného soudu vedl Hospodin Izrael zpět ke svaté zemi – zpět k hladu po Jehovovi.

Zatímco byl Mojžíš na hoře zbavován všech svých práv – protože o tohle šlo, když měl odložit své boty – Izrael byl v údolí zbavován veškeré lidské síly. Mojžíš nebude mít žádná práva, Izrael žádnou sílu. Bůh se jim nemohl ukázat mocný žádným jiným způsobem. Veliký „JÁ JSEM“ se zjevoval!

Dovolte, abych uvedl alespoň tři popisy tohoto duchovního stavu.

Mojžíš byl skutečně muž, kterého se dotknul Bůh. Byl nadpřirozeně povolán a měl plné zjevení o tom, kdo je Bůh. Bylo mu dovoleno vyznat se ve vedení, jak umělo jen nemnoho dalších. Byl pokorný, oddaný, zbožný a obtížený břemenem pro Boží čest. Miloval Boha a byl zarmoucený hříchy lidí.

Navzdory tomu všemu však Mojžíš neznal malomocenství ve své vlastním nitru:

„Potom zase řekl jemu Hospodin: Vlož nyní ruku svou za ňadra svá. I vložil ruku svou za ňadra svá; a vyňal ji, a aj, ruka jeho byla malomocná, bílá jako sníh“ (Exodus 4:6).

Jaká hrůza – sáhnout do záňadří a dotknout se malomocenství! Jak názorná lekce naprosté mravní zkázy těla. Ve starém člověku není nic než nemoc a smrt. Jak může Mojžíš napřáhnout ruku, aby způsobil vysvobození? Nemožné!

Liboval si Bůh v malém kouzlu s Mojžíšem? Ne! Neměl čas na triky a žerty. Byla to mocná lekce, kterou tento Boží muž musel projít. Byl to Boží způsob, jak tomuto muži říci:

„Bude-li vládnout tvé vlastní já, budeš nakonec zraňovat lidi, přinášet hanbu Mému dílu. Jestliže se budeš pokoušet dělat mou práci okázalými, divadelními, tělesnými způsoby – budeš sloužit smrti, a ne životu.“

„Nemohu použít tuto starou přirozenost z Egypta – ta nemůže být přeměněna – vždycky bude malomocná. Musí tu být nový člověk, který se chopí slávy a moci velikého ‚JÁ JSEM‘!“

Mojžíš dostal příkaz, aby svou malomocnou ruku opět vložil do záňadří. „Kterýž vložil ruku svou zase v ňadra svá; a vyňal ji z ňader svých, a aj, učiněna jest zase jako jiné tělo jeho“ (Exodus 4:7).

Měl to udělat znovu před zraky celého Izraele. Boží lid měl svýma vlastníma očima vidět nejen zázračné pomazání na Hospodinově služebníkovi, ale také jeho potenciální možnost pro strašlivé zlo. Neměli upínat svůj zrak na Mojžíše, ale raději na velikého „JÁ JSEM.“ Odvážil se někdo v Izraeli těch dnů vložit svou ruku na svou vlastní hruď – se strachem z malomocenství, které leží skryté v nich samotných? Ten den se zjevilo tělo ve vší své ohavnosti a zkaženosti.

Natáhnout ruku vpřed představuje službu. Otevírají se jí moře, padá oheň a předvádějí se zázraky. Kdo z nás se dnes odváží napřáhnout malomocnou ruku? Kdo se pokusí činit Boží dílo s nitrem plným nezjeveného malomocenství?

Vždy tu bude, skrytá ve starém člověku – hříšná přirozenost. A Bůh ji chce zjevit našemu duchovnímu zraku. Nejenže v nás není „žádná dobrá věc“ – je v nás malomocná věc! Je to ta strašná věc, žádostivost, která jde proti Duchu, ta smrtelná věc, která musí umřít – u Kříže.

Jaký zármutek to musí působit Božímu srdci – odmítnout tolik skutků učiněných v Jeho jménu, protože v sobě mají malomocenství. Malomocenství ega. Malomocenství lidského úspěchu – soutěživosti – vlastní motivace.

Malomocenství dělníka prostupuje vším, čeho se dotkne. Někdo možná tvoří veliká, dokonce velkolepá díla pro Boha. Všichni možná chválí jejich velikost, jejich majestátnost. Ale pravda vyjde najevo. Jestliže to má v sobě semínko malomocenství, bude se šířit, dokud to nakonec nezabije.

Co je malomocenství, než hřích? Skrytý, nezjevený, neopuštěný hřích! Co se stane, když se Boží muž dostane na svatou zem? Jeho vnitřní duše je odhalena, zjevena! Jeho nejhlubší, skryté hříchy vyjdou na světlo. Nemůžeš lhát, když ti do tváře upřeně zírá malomocná ruka. Už neříkáš lidem, co jsi udělal pro Boha – nechvástáš se svou službou Pánu. Jsi příliš ponížený odhalením a zjevením toho, co je v tvém těle. Už nikdy nebudeš brát na lehkou váhu skrytou náklonnost ke zlu, která se ukrývá v těle.

Díky Bohu za ten druhý, posvěcující dotek! Tento čistící moment, kdy je vírou odstraněno staré tělo a ruka služby je očištěna. Kdy jsme opět oděni do správného těla – Jeho těla.

Mojžíš byl ponížen k bodu nula. Kdysi byl chován v hluboké úctě, respektován na vysokých vládních místech, měl dobrou pověst a velikou vážnost. Pohyboval se mezi bohatými a vlivnými, pravděpodobně nejznámější muž své doby. Byl poradcem mocnářů.

Ale Bůh ho nemohl použít, dokud ho neodtrhnul od jeho popularity a úcty, vážnosti. Kdo ho teď znal? Ukrytý stranou, z dohledu – umlčený a bez vlivu. Neměl prostor pro svou velkou energii. Nikdo teď nevisel na každém jeho slově. Který světový vůdce by takovému muži naslouchal – izolovanému pastýři, nějaké vyřízené existenci?

Ale právě v tu chvíli, kdy Mojžíš dosáhnul nulového bodu – když naprosto ztratil reputaci a z toho starého, sebe povyšujícího Mojžíše nezůstalo nic – byl na svaté zemi!

Jak dlouho čekal Bůh u toho keře, připravený vystoupit v novém slavném zjevení? Až do toho definitivního bodu zlomu, kdy už Mojžíšovi nebude záležet na jeho díle ani na jeho reputaci. Když se vzdal posledních zbytků reputace, našel zjevení.

Pán Ježíš stál na té samé svaté zemi. Písmo říká:

„On zmařil sám sebe, když přijal způsob služebníka…“ (Filipským 2:7).

Byla to vědomá volba – zříci se reputace a stát se služebníkem. Díky Bohu za ty, kdo jsou opět voláni na takovou svatou zemi, usilují o snížení, aby On mohl růst.

Jeden velký Boží muž napsal:

„Boží muž, který skutečně káže Boží Slovo, se posléze vzdá myšlenky, že bude známý. Jestliže bude kázat Krista, jeho reputace se bude neustále zmenšovat; Kristova se bude zvyšovat. Skuteční proroci umírají neznámí. Bůh jim dává, co jim patří, až když zemřou.“

Já tomu věřím! Jestliže já jako služebník získávám větší, široko daleko se táhnoucí pověst a reputaci, něco ve svých poselstvích opomíjím. Vlastní já příliš vyčnívá. Kristus by měl získávat, já bych měl ztrácet uznání. Jak jdou roky, měl bych začít být méně známý, až bych, jako Pavel, skončil zavřený s Bohem.

Nedávno jsem napsal bratrům, kteří řídí Kingston Trust v Anglii. Tito zbožní muži zasvětili své životy distribuci knih, napsaných autory jako J. B. Stoney, Darby, Coates a dalšími zbožnými Angličany, kteří jsou teď s Pánem. Tito muži povzbuzují mou duši. Jejich znalost Krista je ohromující. Přetiskuji některá z jejich poselství a žádal jsem Kingston Trust, aby mi je opatřili bibliografickými podklady. Byl jsem hluboce pohnut odpovědí, kterou jsem dostal.

„Drahý Davide – tito muži pracovali ve své době jako neznámí a neuznávaní. Poskytli velice málo, co by se o nich psalo; z čehož plyne, že není nic, co bychom ti poslali. Zajímali se jen o Kristovu slávu a vůbec se nestarali o svou reputaci nebo uznání.“

Žádný obrázek! Žádné brožurky, které by popisovaly, jak nebo co kázali! Žádné novinové výstřižky, žádná publicita, žádná květnatá doporučení od známých osobností. Z jejich činnosti a reputace nezbylo nic, jen skvělá poselství o Pánu Ježíši. Většinou se podepisovali jen svými iniciálami pod svoje poselství. Obávali se, že by je někdo mohl chválit a okrádat tak Krista o všechnu slávu. Není divu, že měli otevřené nebe!

T. Austin-Sparks dokonce ani nechtěl, aby přebaly jeho knih byly barevné – z obavy, že by to odvracelo pozornost lidí od poselství. Prostý přebal pro veliká zjevení. Nemohu nikde nalézt obrázek těchto zbožných a oddaných mužů. Všichni zemřeli ve víře, odmítnuti organizovaným náboženstvím a většinou ve své době neznámí. Ale dnes mluví hlasitěji než kdy jindy.

Kolik evangelistů by se dnes podvolilo službě s takovým zakončením, jak je zaznamenáno o Pavlovi? Jeden den byl zaneprázdněným pastýřem světových církví. Byl plodným evangelistou, učitelem – otřásal národy. Cestoval, vychovával a trénoval dělníky, uzdravoval zástupy v Boží moci. A vzápětí je v naprosté izolaci. Vystrčen, z dohledu, v temném vězení.

Ale díky Bohu za toto odstavení! Vyšly z něho epištoly pro tělo Kristovo. Byl to čas, v němž nebyla žádná reputace – jen skvělé a slavné zjevení.

Dovolte, abych vám řekl, co by měla dělat řada proslulých služebníků. Na chvíli to všechno zabalit a zůstat sami s Bohem. Vstoupit do času a místa bez reputace. Ponížit se! Zastavit všechnu mašinérii – vypnout všechny kamery – umlčet veškerou publicitu. Ať se všechna propagace zastaví. Ať se vážený Boží muž oddělí, izoluje od veřejnosti, a ať se dotkne Boha pro nové zjevení Krista. Pak se vrátí s tím, co je Boží, v očištěné formě.

Co že bude ztraceno? Duše? Jak by mohl Boží muž potěšit Boha víc, než když je s Ním sám o samotě, zavřený, ponižuje se a přijímá pravá zjevení? Boží království nezávisí na žádném člověku nebo službě. Bůh se víc zajímá o to, aby mě vyhrál celého, než abych já vyhrál celý svět pro Něho. A kromě toho, svět nemůže být spasen člověkem, který se odmítá ponížit.

Ať se všichni ponížíme! Ať On jediný se zvětšuje! Bůh nám pomoz, abychom se vrátili na tuto svatou zem.

„Opustil Egypt… a vybral si raději snášet utrpení s Božím lidem, než mít dočasný požitek z hříchu“ (Židům 11:27,25).

Nic neoslabí moc a nepodryje autoritu Božího muže rychleji než materializmus. A pravý služebník nemůže upínat své srdce k Bohu a současně k věcem tohoto světa.

Materializmus to nejsou „věci“ samy o sobě, ale usilování o věci. Materiální věci jsou palivem, kterým hoří naše žádosti.

Kristus stojí před námi jako výtka, před kterou nemůžeme zavřít své oči a uši. Je nám předložen v evangeliu jako chudý, odmítnutý, pohaněný, pronásledovaný, aniž by měl místo, kde by složil hlavu. Ježíš se nikdy netěšil z věcí tohoto světa – ani ze svého majetku, svého bohatství nebo svých úspěchů. Byl spokojený se svým každodenním chlebem. A to je všechno, oč nás žádá, abychom se také modlili.

Kdyby měly věci tohoto světa nějakou cenu, určitě by se na nich sám podílel. Odpíral si tyto věci, protože věděl, že nemají žádnou cenu nebo ctnost. Věděl, že jakmile se věci tohoto světa stanou předmětem, v němž má člověk zalíbení, stráví všechen jeho čas a energii. Věděl, jak materiální věci odloudí duše od Jeho lásky. Proto zahrnuje věci tohoto světa opovržením.

Kristus chtěl, abychom byli tak nezaujati tímto světem a jeho věcmi, že budeme okamžitě připraveni se oddělit a být s Ním. Je to hanba, že dáváme přednost hmotným požehnáním staré smlouvy před duchovním požehnáním, která zaslíbil Kristus!

Bůh povolává církev ven z této chamtivé honby za věcmi tohoto světa, protože zná marnost a trápení, které způsobují. Jak to musí být smutný den, když nás náš Pán vidí, o jak nicotné věci usilujeme, modlíme se za ně a strachujeme se o ně.

Tolerujeme Ježíšovu chudobu jako nezbytnou pro Jeho dílo vykoupení. Poněvadž my nejsme vykupitelé, tak si nemyslíme, že bychom měli snášet stejný životní styl. Ježíš určitě neočekává, že všichni budou žít, jako žil On, ale tím, že pošlapává věci tohoto světa a pohrdá jimi, se nám náš Pán snaží říci, že si nezaslouží, abychom se k nim citově upínali.

Bylo to Kristovo evangelium, které vyneslo na světlo nový způsob života. Nový způsob pokorného chození s Pánem jako cizinci, kteří nemají lásku pro tento svět. Apoštolové žili jako náš Pán a zemřeli v poměrech chudoby, pronásledování a tísně. Byli vydáni světu jako příklady utrpení a hanby, aby mohla být skrze nebeské věci zjevena Boží milost a láska.

Pavel řekl:

„Až do této hodiny hladovíme a žízníme, trpíme nahotou, dostáváme rány, jsme bez domova… když se nám spílá, žehnáme, když jsme pronásledováni, snášíme to, když jsme tupeni, potěšujeme. Až doposud jsme učiněni jakoby smetím tohoto světa, odpadky u všech lidí“ (1. Korintským 4:9,11–13).

Proč to tak je, že Bůh dává tolik světského úspěchu a bohatství nejhanebnějším a nejhříšnějším z lidí? Bůh vylévá bohatství a věhlas i na své nejhorší nepřátele. Bezbožní dostávají největší porci tohoto světského zboží. Diktátoři mají mnohem víc bohatství, že nevědí, co s ním. Můžeš říci, že si Bůh tak málo váží světských věcí, když je tak hojně dává zatraceným. Arabové dnes mají nejvíc tohoto světského bohatství. Ti, kdo opovrhují Bohem, jsou zaplaveni tolika penězi, že se z nich nedokáží radovat nebo si je všechny užít.

Kdyby majetek, peníze a úspěch byly nějak zbožné a posvěcené, byl by Bůh tak velkorysý, že by je rozdával nejhorším hříšníkům? Když chodil Ježíš a Jeho učedníci po této zemi, byli obklopeni bohatstvím a hojností římských vladařů. Ale to, po čem tito zatracenci tolik dychtili, Kristus naprosto odmítnul. Díval se na to jako na osidlo, na past. Kázal a vyučoval, že to může zničit duši člověka. Vyvyšoval dokonalost a nadřazenost duchovních hodnot nad hmotnými. Kristus také znal totální nespokojenost a zklamání těch, kdo měli všechno, po čem jejich srdce toužilo. Zanechávalo je to prázdné a nenaplněné. Také znal pošetilost, hloupost lidí, kteří se zabezpečovali materiálními věcmi.

Aby se někdo dostal na svatou zemi, musí přeseknout pouto materializmu. Ještě jsem se na to místo nedostal, ale je to mým cílem. Nemít na této zemi žádné místo, jen věnovat všechen čas a energii usilování o zjevení Krista. Potom snad můžeme říci s našimi otci: „Vezmi si celý tento svět, ale dej mi Ježíše.“

Bože – dostaň nás zpět na svatou zemi.

Download PDF