Udržuj si Hospodinovu radost | World Challenge

Udržuj si Hospodinovu radost

David WilkersonJuly 24, 2000

„Radost Hospodinova budiž síla vaše“ (Nehemiáš 8:10). V době, kdy byla tato slova provolána, se Izraelité právě vrátili ze zajetí v Babylonu. Pod vedením Ezdráše a Nehemiáše lidé znovu vystavěli rozpadlé Jeruzalémské zdi. A nyní upřeli svůj pohled na znovuzřízení chrámu a obnovení národa.

V tomto okamžiku svolává Nehemiáš speciální shromáždění do ulice u městské vodné brány v obnovené Jeruzalémské zdi. „I shromáždil se všecken lid jednomyslně do ulice, kteráž jest proti bráně vodné“ (Nehemiáš 8:1). Na tomto shromáždění bylo přítomno nějakých 42 360 Izraelitů. Po boku jim stálo 7300 služebníků včetně 245 zpěváků. Dohromady se shromáždilo kolem 50 000 lidí.

Nejprve přišlo kázání Božího slova. Písmo říká, že lidé hladověli po jeho slyšení: „Řekli Ezdrášovi učiteli, aby přinesl knihu zákona Mojžíšova… tedy přinesl Ezdráš kněz zákon před to shromáždění mužů i žen i všech, kteříž by rozumně poslouchati mohli“ (8:1–2).

Tito lidé nepotřebovali být popoháněni Božím slovem. Rozrostl se mezi nimi stejný hlad. A byli zcela připraveni podřídit se autoritě Božího slova. Přáli si být jím vedeni, přizpůsobit své životy Jeho pravdě.

Je úžasně, že Ezdráš kázal tomuto zástupu pět nebo šest hodin – „od jitra až do poledne“ (8:3). Nikdo ani času nevěnoval pozornost. „A uši všeho lidu obráceny byly k knize zákona“ (8:3). Tito lidé byli naprosto upoutáni Božím slovem.

Jak neuvěřitelná scéna. Takovou událost v žádné dnešní americké církvi prostě neuvidíš. Přesto ti říkám, že pravé probuzení se nikdy nestane bez tohoto druhu všestravujícího hladu po Božím slově. Když je ale Boží lid znuděný z kázání Jeho slova, začíná duchovní smrt – a Pánova radost odchází.

Možná jste slyšeli frázi „sermon tasters“ (ochutnávači kázání). Tento termín je téměř 200 let starý, pochází z Londýna z poloviny 18. století. Velký kazatel C. H. Spurgeon přinášel v té době svá kázání každou neděli 5000 lidí v Metropolitan Tabernacle. Na druhé straně města kázal pomazaná poselství také Joseph Parker. A další ohniví pastoři kázali po celém Londýně, přinášejíce hluboká, zjevení přinášející, prorocká slova.

Stalo se oblíbeným sportem mezi zámožnými Londýňany skočit do svých vozů a jezdit po městě z jedné církve do druhé vybírat vzorky kázání těchto služebníků. Každé pondělí pak v Parlamentu na uzavřených setkáním probírali, který kazatel pronesl nejlepší kázání a kdo přinesl nejhlubší zjevení.

Těmto lidem, kteří se honili za vzrušením, se přezdívalo „sermon tasters“. Vždycky chtěli vznášet požadavky na nějakou novou duchovní pravdu nebo zjevení. Ale velice málo uplatňovali v praxi, co slyšeli.

U vodné brány v Jeruzalémě však nebylo žádné senzační výmluvné kázání. Ezdráš kázal přímo z Písma, četl hodiny bez přestání. A jak lid stál a naslouchal Božímu slovu, vzrůstalo jeho nadšení.

Někdy byl Ezdráš tak přemožen tím, co četl, že se zastavil, aby „dobrořečil Hospodinu, Bohu velikému“ (8:6). Boží sláva mocně sestoupila a každý pozvedal své ruce v chvále Bohu: „A všechen lid odpovídal: Amen, amen, pozdvihujíce rukou svých“ (8:6). Ve stejné pasáži čteme: „A skloňujíce hlavy, poklonu učinili Hospodinu tváří k zemi“ (8:6). Lidé se pokořili před Bohem, zlomení a kající. Potom po chvíli se postavili, aby zažili ještě víc.

Prosím, všimněte si – toto shromáždění nezahrnovalo žádné vzrušující vyprávění, rozněcující lidské emoce. Nebyla tam žádná manipulace z kazatelny, žádné dramatické svědectví. Až dosud zde dokonce nebyla ani žádná hudba. Tito lidé prostě měli uši ke slyšení všeho, co jim Bůh řekl.

Věřím, že se Pán chce dnes pohybovat mezi svým lidem stejným způsobem. Vidím, že Jeho Duch rozněcuje církve všude tam, kde je hlad po jeho Slovu.

Také jsem byl v církvích, kde lidé neustále vrhají krátké pohledy na své hodinky, než začne kázání. Potom, když pastor řekne konečné „Amen“, zahajují tito lidé zběsilý závod na parkoviště. V takové církvi neexistuje opravdová radost. Tak jak můžeme očekávat, že by se kdy beznadějní hříšníci chtěli stát její částí?

Druh probuzení, který vidíme v Nehemiáši 8, vyžaduje pastory, kteří jsou tak vzrušení Písmem, jako byl Ezdráš. Ještě to také vyžaduje lidi, kteří právě tak touží slyšet Boží slovo a podrobit se mu. Ani ten nejohnivější kazatel nemůže roznítit samolibé shromáždění, jestliže lidé nejsou hladoví slyšet Boží pravdu.

Půldenní kázání nebylo dost pro hladové Izraelce. Chtěli ještě více Božího slova. Tak vytvořili skupinky, které kromě Ezdráše vedlo sedmnáct starších, a vyučovali je ve studiu Bible po zbytek dne. „Nebo čtli v té knize v zákoně Božím srozumitelně, a vykládajíce smysl, vysvětlovali to, což čtli“ (Nehemiáš 8:7).

Protože tito lidé porozuměli Božímu zákonu, začali naříkat pro své hříchy. „Plakal všechen lid, když slyšeli slova zákona“ (8:9). Představ si tu scénu: 50 000 lidí rozptýleně ležících na zemi, jak unisono kvílejí nad svými hříchy. Boží slovo roztříštilo jejich pýchu jako kladivo. A teď se jejich pláč rozléhá přes hory na míle daleko.

Ptám se – je toto tím, čím je všude probuzení? Je slovo tak pronikavé, že vede lidi na kolena, že naříkají a činí pokání před Bohem?

Sám jsem zažil takové svaté shromáždění. Když jsem byl dítě, navštěvovala naše rodina „táborová shromáždění“ v Living Waters Camp Ground v Pensylvánii. Ježíšův druhý příchod byl kázán s takovou mocí a autoritou, že byli všichni přesvědčeni, že se Ježíš do hodiny vrátí. Padla tam Boží bázeň a vedla lidi na jejich tváře. Někteří křičeli, jako by viseli na niti nad peklem – kvílící, zlomení, litující hříchů.

Často bylo Boží slovo kázáno celý den až do noci. Druhý den časně ráno jsi mohl najít lidi stále ještě ležící tváří k zemi v modlitební místnosti, truchlící nad svými hříchy. Někteří museli být dokonce odneseni.

Bylo to jedné takové noci, kdy mě Pán povolal, abych kázal, bylo mi osm let. Hodiny jsem byl v Duchu, zlomený a vzlykající, Boží slovo ožívalo v mém srdci. Kristův brzký návrat ve mně hořel jako hrozivá nastávající skutečnost. Nikdy nezapomenu na tuto nádhernou zkušenost.

Ale přestože byly všechny tyto manifestace skvělé – ať už v Living Waters Camp Ground nebo v Jeruzalémě u vodné brány před staletími – žádná z těchto věcí nemůže přivést hříšníky do Božího domu.

Představ si nespasenou osobu, která se snaží odolávat životním stresům. Má manželské problémy, je zraněná a zmatená, bojí se, že její život nemá smysl. Taková osoba je bez radosti, znechucená životem. A nic z toho, co zkouší, nemůže uspokojit její žíznivou duši. Je přesvědčena, že to nemůže vydržet ani den bez kurýrování se alkoholem.

Jestliže vezmete takového člověka na bohoslužbu do církve, kde lidé leží pokoření na zemi, truchlí nad svými hříchy, neporozumí, o co jde. Ve skutečnosti je tu riziko, že odejde ve větší depresi, než přišel.

Musíme rozumět – probuzení u vodné brány v Jeruzalémě nebylo pro hříšníky. Bylo to přísně pro odpadlé Boží děti. Rovněž Living Waters Camp Ground někdy navštívilo několik nespasených lidí. V obou případech se Pán snažil napravit své děti – přivést je z porušení, pokřtít je radostí a učinit je silnými.

Boží svědectví není nikdy o tom, že lidé leží tváří na zemi a pláčí řeky slzí. Ne, svědectví, které chce přinášet ve svém lidu, je radost – pravá, trvající radost. „Radost Hospodinova budiž síla vaše“ (Nehemiáš 8:10). Tato radost – která je výsledkem biblického kázání a pravého pokání – přináší opravdovou radost Božímu lidu a přivádí hříšníky do Jeho domu.

Většina křesťanů nikdy nespojuje radost s pokáním. Ale pokání je skutečně matkou veškeré radosti v Ježíši. Bez něho nemůže existovat žádná radost. Nicméně každý věřící nebo shromáždění, které chodí v pokání, bude zaplaveno radostí Pána.

Často slyším křesťany říkat: „Modlíme se, aby v naší církvi sestoupilo probuzení.“ Ale já říkám, že se to nestane pouze skrze modlitbu. Nemůže existovat takové probuzení, pokud jak pastor, tak lidé nebudou vytrvale hladovět po Božím slově. A musí se zcela zavázat, že své životy podřídí Písmu. Prostě nemůžeme získat nebeskou radost, dokud nás ryzí Slovo neusvědčí z hříchu – dokud neprolomí naši pýchu, předsudky a falešnou důstojnost.

Když David neuposlechnul, ztratil Hospodinovu radost. A tato radost mohla být obnovena jedině skrze pravé pokání. Tak se modlil: „Smiluj se nade mnou, Bože, podlé milosrdenství svého, podlé množství slitování svých shlaď přestoupení má. Dokonale obmej mne od nepravosti mé, a od hříchu mého očisť mne“ (Žalm 51:3–4). David se také modlil za opětovné získání toho, co ztratil: „Navrať mi radost spasení mého“ (Žalm 51:14).

Věřím, že to vysvětluje smrtelný příkrov, který visí nad mnoha dnešními církvemi. Krátce, v táboře je hřích. A je nemožné udržet si Pánovu radost, jestliže je přítomný hřích. Jak může Duch svatý vylít svou radost na lidi, kteří si stále libují v cizoložství, jsou závislí na materialismu, žijí jako nespasení?

Hospodin odňal svou slávu ze Sílo, protože nejvyšší kněz Eli odmítl jednat s hříchem v Božím domě. Eli asi zvykl na snadný život – a když jste závislí na požitcích, nebudete motivováni, abyste odhalili hřích. Posléze Bůh napsal nad dveře svatyně slovo „Ichabod“, které znamená „Hospodinova sláva odešla“. Potom učinil Sílo příkladem toho, co se stane církvi, když je ignorován hřích. Boží sláva – včetně veškeré radosti – se rozptýlí, v jedincích a ve sjednoceném těle.

Ezdráš řekl zástupu: „Byli jste vzrušeni Božím slovem, hladovíte po něm, milujete ho, dovolujete, aby jednalo ve vašem srdci. Činíte pokání, vzlykáte a truchlíte – a Boha to těší. Ale teď je čas se radovat. Vyndejte své kapesníky a otřete si slzy. Toto je čas velké radosti a veselí.“

Hospodinova radost padla na Izrael a lidé strávili následujících sedm dní oslavováním: „Odšel všecken lid, aby jedli a pili, a aby se sdíleli. I veselili se velmi, proto že srozuměli slovům těm, kteráž jim v známost uvedli“ (Nehemiáš 8:12).

Hebrejské slovo pro „mirth“ (veselí) znamená „neskrývaná radost, veselá oslava, radostnost, blažený pocit štěstí“. Druh veselí nejsou jen dobré pocity – je to vnitřní radost, hluboké vnitřní překypování veselostí. Jeho vyjádření může u každého z nás vypadat různě, protože taková radost se děje hluboko uvnitř nás. Ale každému kolem nás je jasné, že náš zdroj (pramen) radosti přichází z nebe.

Kdykoliv se Izrael obrátil k hříchu a modlářství, Hospodin odňal jejich veselí: „A učiním přítrž vší radosti její“ (Ozeáš 2:11). „Také způsobím to, aby zahynul jim hlas radosti i hlas veselí… i bude všecka země tato pustinou a pouští“ (Jeremiáš 25:10–11). „Zatemněno bude všeliké veselí, odstěhuje se radost ze země“ (Izaiáš 24:11).

Někdy se Izrael oblékl do falešné radosti, aby se pokusil zakrýt svůj hřích. Vidíme, že se to rovněž stává v mnoha dnešních církvích. Jsme svědky zpívání, tancování, manifestací, hlasitého chválení – ale ti, kdo milují Boží slovo mohou rozpoznat, zda jde o skutečnou nebo falešnou radost.

Můžeme si připomenout jásot Izraelců, když tančili kolem zlatého telete. Když Jozue slyšel lid, řekl: „Hřmot boje v táboru jest“ (Exodus 32:17). Ale Mojžíš odvětil: „Není to křik vítězících“ (32:18). Mojžíš říkal: „Je to pokřik lidí, kteří jsou dosud v otroctví. Nezvítězili nad svým hříchem.“ Zlato se stalo bohem Izraelců, a přivedlo lidské rty ke křiku. Přesto to byl jásot falešné radosti – hluk, který signalizoval hrozivě se blížící Boží soud.

Jednou jsem kázal ve velké církvi plné hluku tohoto druhu. Během uctívání vybičovali pastor a varhaník lidi do transu. Shromáždění hlasitě zpívalo a tleskalo celou hodinu. Za chvíli jsem se cítil fyzicky unavený. Modlil jsem se: „Pane, je tu něco špatného. Toto není zvuk lidí, kteří zvítězili nad svými hříchy.“

O rok později byli pastor a varhaník odhaleni jako homosexuálové. Přesto tohle lidé nikdy o svých vedoucích nerozpoznali, protože nebyli upevněni v Božím slově. Místo toho následovali rámus, který se jevil radostný, ale vedl je do záhuby.

Když jsme v roce 1987 začali Times Square Church, rychle jsme si uvědomili, že pastorujeme v Korintu dnešních dnů. A museli jsme kázat silná poselství, která by odhalovala každý hřích.

Naše shromáždění navštěvovalo mnoho křesťanů, kteří pracovali v zábavném průmyslu – v divadle, TV a filmu. Tito lidé křičeli hlasité chvály – ale v některých případech nebyl jejich křik zvukem vítězství. Někteří se rozhodli zůstat u své kariéry, která zneuctívala Hospodina, pracovali v hrách nebo show, které se rouhaly Bohu.

Říkali jsme si, zda můžeme evangelizovat nespasené lidi, když je naše vlastní shromáždění dosud zapleteno do hříšných aspektů podnikání (businessu). Nakonec jsme se rozhodli, že nemůžeme dovolit dvojí standard. Tak jsme kázali svaté oddělení se – a Pán začal jednat s lidmi. Mnozí se vzdali lukrativní kariéry v zábavě a Bůh je nádherně požehnal. Jeden bývalý herec nyní pastoruje církev v Jeruzalémě, káže Krista na hoře Karmel.

Na naše shromáždění přišli také opačně oblečení lidé, odění do šláfroku. Nikdy jsme neřekli nic, čím bychom je ponižovali, a za čas s nimi jednal Duch svatý. Mnozí byli spaseni a začali měnit svůj zevnějšek. Někteří si nechali růst vousy na znamení pokání.

Museli jsme čelit dalším význačným problémům mezi lidmi. Profesionální gayové chtěli zpívat v našem sboru. Aktivní baroví muzikanti chtěli hrát v orchestru. Museli jsme kázat zákon, aby jednali s hříchem, ale vždy jsme mírnili naše poselství milosrdenstvím.

Také jsme museli jednat s hříchem mezi našimi vlastními služebníky. Jeden muzikant byl viděn, jak po našich církevních shromážděních navštěvuje ‚X-rated‘ divadla. A člen našeho chválícího sboru – běloch – se chlubil: „Každý černý kluk, který se mi pokusí očistit přední sklo auta za peníze, dostane pěstí.“ Tohoto muže jsme okamžitě propustili.

Stále jsme kázali svatost, týden po týdnu. A za čas naše kázání zahnalo mnoho lidí. Přesto si Pán pro sebe uchoval svatý zbytek, lidi, kteří milovali jeho Slovo. Na každém shromáždění seděli tito lidé jako hladová ptáčata s ústy široce otevřenými pro potravu. Potom si brali domů kazety s kázáním, aby je poslouchali znovu a znovu. Viděli jsme v nich ducha pokání, dychtivost uposlechnout a ochotu podřídit se Božímu slovu.

Jedna zámožná dvojice zavolala naši kancelář a řekla: „Prosím, pošlete zítra náklaďák spolu s nějakými pracovníky. Chceme z našeho bytu odstěhovat náš likérový sekretář stejně jako naše televizory.“

Když se lidé podřídí moci a vládě Božího slova, vypukne radost. Brzy naplnila naše shromáždění víc než slzy pokání. Náhle se svatyně otřásala jásotem vítězství, veselí a radosti. Byly to velké radovánky – protože jsme začali rozumět velké pravdě Božího slova.

Bůh slyšel pláč Izraelců a ukázal jim milosrdenství. Obrátil jejich zármutek ve veselí, umožnil jim jásat a radovat se. A teď je volá, aby se shromáždili ještě k dalšímu setkání.

Pokud měla radost Izraelců zůstat zachována – pokud neměla být zase jednou ztracena – musel Bůh kopat trochu hlouběji. Jisté oblasti lidských životů se ještě nepodřídily Jeho slovu. Přesto Bůh každému umožnil, aby se v příhodném čase radovat, protože chtěl, aby věděli, že jsou v bezpečí. Teď během tohoto stavu přijetí a radosti na nich všech požaduje, aby se zavázali k většímu oddělení se od světa.

Bůh řekl těmto radujícím se duším: „Mám z vás radost. Vážíte si mého slova – činíte pokání ze svého hříchu, radujete se v mém milosrdenství a slibujete, že mě budete poslouchat. Teď je čas, abyste jednali podle mé lásky. Chci, abyste se zcela oddělili – úplně se odtrhli od světských vlivů, které se připlížily do vašich srdcí a domovů.“

Víš, zatímco byli Izraelci v zajetí, spřátelili se s pohany, pomalu přijali za vlastní jejich jazyk a způsoby. Izraelští muži se ženili s pohanskými manželkami a Izraelské ženy byly s věnem dávány pohanským manželům. Izraelci také dovolili, aby se nesvaté věci staly součástí uctívání v Božím domě.

Milovaný, nemůžeme pokračovat do plnosti v Kristu, jestliže se stále víc neoddělujeme od tohoto světa. Pokud se nestáváme více nebesky myslící, a méně podobní nespaseným lidem, kteří nás obklopují, pomalu ztratíme všechnu radost z našeho pokání.

Izrael nechtěl ztratit svého velkého ducha radování. Proto se opět shromáždili, aby se v této záležitosti podrobili Bohu: „Oddělilo se pak bylo símě Izraelské ode všech cizozemců, a stojíce, vyznávali hříchy své“ (Nehemiáš 9:2). „…přistupovali, prokletím a přísahou se zavazujíce: Že budeme choditi v zákoně Božím… také že nebudeme dávati dcer svých národům zemí, ani dcer jejich bráti synům svým“ (10:29–30).

Izraelský zbytek také zanedbával odevzdávání desátků. Nyní to od nich Bůh rovněž vyžadoval. Možná se divíš: „Mohl by Bůh opravdu odepřít svou radost a veselí církvi, kdyby lidé neplatili desátky?“ Odkazuji tě na Malachiáše 3:8–10.

„Loupiti-liž má člověk Boha, že vy loupíte mne? A však říkáte: V čem tě loupíme? V desátcích a obětech. Naprosto zlořečení jste, proto že mne loupíte, vy pokolení všecko. Sneste všecky desátky do obilnice… a zkuste mne… nezotvírám-liť vám průduchů nebeských, a nevyleji-li na vás požehnání, tak že neodoláte.“

Bůh říkal Izraeli: „Nepokračujte v okrádání mne. Když se podřídíte mému přikázání, vyleji na vás požehnání, že ho nebudete moci zastavit.“ Lid se zavázal: „že přinášeti budeme prvotiny… a naše oběti… a desátky země naší Levítům. A Levítové desátky ty vybírati budou po všech městech, v nichž pracovati budeme“ (Nehemiáš 10:37).

Když se ve svém srdci rozhodneme poslouchat Boží slovo – dovolíme Jeho Duchu, aby odhaloval a umrtvoval všechen hřích v našich životech – Pán sám způsobí, že se budeme radovat. „Bůh obveselil je veselím velikým“ (Nehemiáš 12:43). Věřím, že toto vylití požehnání zahrnuje překypující radost dokonce uprostřed našich zkoušek. Bůh otvírá nebe a křtí nás „Ježíšovou radostí“ – jásotem, radováním a zpíváním – bez ohledu na naše okolnosti.

Nehemiáš připomenul radost Izraele z toho, jak Bůh zaopatřoval jejich otce na poušti. Hospodin na ně vylil mnohá slitování. Vyučoval je svým Duchem a vedl je oblakem a sloupem ohnivým. Nadpřirozeně je zaopatřoval manou a vodou. A zázračně nedopustil, aby se jejich šaty ani boty neobnosily (viz Nehemiáš 9:19–21).

Jak ti znějí tyto způsoby požehnání? Mnohá slitování, jasný směr, Boží Duch tě vyučuje, všechny tvé fyzické a materiální potřeby jsou zaopatřené – to všechno mi zní nádherně. A tato požehnání platí dnes pro nás. Hospodin ve svém velkém milosrdenství zaslíbil, že to všechno zaopatří pro svůj lid.

Přesto si ještě můžeme vybrat, zda chceme žít na poušti, jako žil Izrael. Nehemiáš poukázal na to, že jejich otcové se vzbouřili proti Hospodinu, ignorovali jeho zákon: „Když pak popouzejíce tě, zprotivili se tobě, zavrhše zákon tvůj za hřbet svůj… a však shovíval jsi jim po mnohá léta… neposlouchali“ (Nehemiáš 9:26,30).

Dovedeš si představit strašnou duchovní smrt, kterou na sebe tito lidé uvedli? Čtyřicet let sabatů bez jakékoliv radosti a veselí. Čtyřicet let pohřbů, aniž by vstoupili do zaslíbené země. Tito Izraelci byli bohatí v požehnání, rostl jejich majetek, nic nepotřebovali – ale byli vlažní v duchu.

To je obraz Jehovah Jireh – Boha, který věrně zaopatřuje svůj lid, dokonce když se zatvrdili proti Jeho slovu. Izraelci byli znuděni Božími věcmi. Prováděli je jen povrchně. Ve svém milosrdenství Hospodin dál dohlížel na jejich každodenní aféry a staral se o ně. Ale tito lidé nikdy nevstoupili do jeho plnosti. Není divu, že se jejich šaty ani boty neobnosily. Oni prostě nikam nedošli.

Toto je také smutný stav mnoha dnešních církví. Bůh může poskytnout své milosrdenství shromáždění – osvobozuje je od dluhu, dává jim instrukce pro dobrou práci, zaopatřuje jim finance pro nové budování. Přesto tato církev zůstává na poušti, nikdy nikam nedojde. Mohou si užívat míry Božího požehnání – dost aby se vyhnuli smrti nebo žízni – ale zůstávají slabí, omrzelí, připraveni umřít. A to je proto, že se stále zaměřují na věci světa. Nemají žádného ducha, žádný život.

Jednoduše vyjádřeno, jenom Hospodinova radost nám dodá opravdovou sílu. Můžeme říkat co chceme o našem deseti nebo dvacetiletém chození s Kristem. Můžeme předvést naše roucho spravedlnosti. Ale když nedovolíme Duchu svatému, aby udržel Hospodinovu radost v našich srdcích – jestliže stále nehladovíme po Jeho slově – potom ztrácíme svůj oheň. A nebudeme připraveni na to, co přijde na tento svět v těchto posledních dnech.

Jak si udržíme Hospodinovu radost? Stejným způsobem jako jsme ji na začátku získali: Zaprvé milujeme, ctíme a hladovíme po Jeho slovu. Za druhé chodíme stále v pokání. A za třetí se oddělíme od všech světských vlivů. To je způsob, jakým si Duchem svatým naplněný člověk nebo církev udržuje „Ježíšovu radost“ – vždy se raduje, je plná radosti a veselí.

Download PDF