Víra v nadpřirozené | World Challenge

Víra v nadpřirozené

David WilkersonSeptember 22, 2003

Evangelium Jana nám říká: „Byl člověk poslaný od Boha, jemuž jméno bylo Jan. Ten přišel na svědectví, aby svědčil o tom Světle… Nebyl on to Světlo, ale poslán byl, aby svědectví vydával o tom Světle. Tenť byl to pravé Světlo, jenž osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět“ (Jan 1:6–9).

Ježíš je to světlo, které je tu popisováno. Bylo nám řečeno, že Kristus je světlo světa, „aby všickni uvěřili skrze něho“ (1:7). Ale dál čteme: „A to Světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly… Do svého vlastního přišel, a vlastní jeho nepřijali ho“ (1:5,11).

Nevíra vždy zarmucovala Ježíšovo srdce. Když přišel náš Pán v těle na zem, přinesl do světa neuvěřitelné světlo. A toto světlo bylo určeno k otevírání lidských očí. Ale navzdory Ježíšově úžasně projevenému světlu, mluví Písmo o neuvěřitelných příkladech nevíry přímo tváří v tvář takovému světlu.

Jeden takový příklad najdeme ve 12. kapitole Jana. Ježíš byl v Betaně a večeřel v domě Lazara, Marty a Marie. Kristus již vykonal zázrak Lazarova vzkříšení z mrtvých. A lidé teď byli zvědaví vidět Ježíše. V té době procházely kolem města zástupy, které mířily na svátky do Jeruzaléma. Lidé si přáli alespoň letmo zahlédnout muže, který byl nazýván Mesiášem, a muže, kterého vzkřísil, Lazara.

V téže kapitole čteme, že ti samí lidé mávali palmovými ratolestmi a zpívali Hosanna Ježíši, když vcházel do Jeruzaléma na oslu. Viděli naplnění proroctví, které slýchali po celý svůj život: „Plésej velice, dcerko Sionská, prokřikuj, dcerko Jeruzalémská. Aj, král tvůj přijde tobě spravedlivý a spasení plný, chudý a sedící na oslu, totiž na oslátku mladém“ (Zachariáš 9:9).

Posléze v té samé kapitole čteme, že z nebe zahřměl hlas, když Otec oslavil své vlastní jméno. Ježíš se obrátil k užaslému davu a řekl: „Ne pro mneť hlas tento se stal, ale pro vás“ (Jan 12:30).

Snad žádná jiná kapitola v Bibli neobsahuje tolik důkazů Ježíšova božství, jako vidíme právě zde ve 12. kapitole Jana. Vidíme muže, který byl na Ježíšův příkaz vzkříšen z mrtvých. Vidíme vizuální naplnění staletí starého proroctví, které znal v Izraeli každý. A slyšíme akustický hlas promlouvající z nebe.

Každá z těchto věcí se stala před zraky ohromného zástupu nábožných lidí. Bůh dal těmto lidem svůj zákon, svou smlouvu a svá zaslíbení. Přesto i poté, co byli svědky těchto zázraků, měli tito lidé tu drzost vznášet pochybnosti o Ježíši. „Odpověděl jemu zástup: My jsme slyšeli z Zákona, že Kristus zůstává na věky, a kterakž ty pravíš, že musí býti povýšen Syn člověka?“ (12:34). Říkali: „Tvrdíš, že budeš ukřižován. Ale my víme, že pravý Mesiáš bude žít navždy.“

Potom lidé vznesli dotaz, který Ježíše naprosto omráčil: „Kdo jest to Syn člověka?“ (12:34). Ježíš nemůže uvěřit jejich slepotě. Vlastně se ani nepokoušel jejich otázku zodpovědět. Místo toho varoval: „Choďte, dokud Světlo máte, ať vás tma nezachvátí… Dokud Světlo máte, věřte v Světlo“ (12:35–36).

Musíme se zamyslet nad vážností tohoto Ježíšova příkazu. Zjevil těmto lidem svou mocnou paži. Vykonal před nimi zázraky. Byl jim dán jako „dobrá zpráva,“ prorokovaná strážnými od Zachariáše k Izaiášovi. Přesto v něho dosud neuvěřili.

Světlo zazářilo do jejich temnoty. Ale jejich temné mysli neporozuměly (viz 1:12). Řecké slovo pro porozumět znamená „zmocnit se, chopit se toho, vlastnit pravdu, která produkuje život a moc.“ Těmto lidem byla dána pravda, která mění život. Ale oni se jí nezmocnili, ani se jí nechopili. Nerozuměli Kristově pravdě, protože neusilovali o to, aby ji doopravdy vlastnili.

„Toto pověděl Ježíš, a odšed, skryl se před nimi“ (12:36). V tomto jediném verši nalézáme Boží postoj k nevíře. Opravdu, od začátku do konce Bible neměl Bůh nikdy sympatie ani soucit k nevíře. A totéž je pravdou v této scéně. Ježíš prostě od nevěřícího zástupu odešel. V důsledku toho opustí tito lidé Jeruzalém v temnotě, protože nechodili ve světle, které jim bylo dáno. Kvůli jejich nevíře tu pro ně již nebyla naděje.

„Choďte, dokud Světlo máte, ať vás tma nezachvátí“ (Jan 12:35). Tma zde znamená „duchovní slepotu, zmatek, ztrátu jasnosti, ponurost, přítmí.“ Den po dni se bude na těchto lidech usazovat mračno nejistoty. Zmatek ovlivní jejich každodenní záležitosti. Až je časem úplně obklopí. Výsledkem bude temné, zaslepené srdce.

Nejprve jsem byl ohromen. Říkal jsem si: „Tma na lidech, kteří milují Ježíše? Kteří se modlí a studují Jeho Slovo? Jak by mohla přijít taková tma na Boží lid?“

Bez váhání přiznávám, že já osobně jsem zaplaven Ježíšovým světlem. Během mých padesáti let služby jsem byl svědkem, jak Pánova moc křísí duchovně mrtvé. Viděl jsem mnoho Lazarů, jak vycházejí z hrobek drogové a alkoholové závislosti. Moje kniha Dýka a kříž byla celá o Boží moci, která činí zázraky. Celý svůj život sleduji, jak jsou chodící mrtví obživováni skrze jeho moc vzkříšení.

Viděl jsem mnoho dalších paprsků světla – od život dávajících Božích jmen k jeho Novozákonním zaslíbením, k naplnění jeho proroctví. V určitém slova smyslu jsem byl svědkem všeho, co popisuje 12. kapitola Jana a stejně tak mnoha dalšího. Dostali jsme Nový zákon, aby nás v tom vyškolil. A dostali jsme Ducha svatého, aby náš vyučoval. Máme rovněž „lepší zaslíbení,“ takže se můžeme stát spoluúčastníky jeho božské přirozenosti.

Dostali jsme také pomazané učitele, pastory, evangelisty a proroky, aby zaplavili naše srdce a mysli světlem. Oni nás potápějí do pravdy, plní nás skvělými zaslíbeními a připomínají nám Boží věrnost, která nás opětovně osvobozuje.

Tak se tě ptám, když máme všechna tato nádherná požehnání, jak bychom nad sebou mohli mít temné mraky?

Obvykle když přemýšlíme o duchovní temnotě, myslíme na ateisty. Nebo na otupělé, hříchem omrzelé hříšníky, kteří tápou ve smutku a prázdnotě. Je to pravda, hřích je „země temnoty.“ A ďábel je kníže této temnoty. Apoštol Pavel hovoří o „neplodných skutcích tmy.“

Ale to není druh temnoty, který Ježíš v Janovi 12 popisuje. Ne, tato temnota je mrak zmatku, duchovní slepoty, kolísavosti, nerozhodnosti, přítmí ducha a mysli – a to přichází na věřící. Všimni si, že Ježíš nesměroval toto varování na nevěřící lidi nebo odpadlíky. Mluvil ke svatým bratrům. Hovořil o ztemňujícím se stavu, který přichází na křesťany, když odmítnou smíchat Slovo, které slyší, s vírou. Zanedbávají přijmutí, uchopení, sevření a chození ve světle, které dostali. A jednoho dne se probudí a uvědomí si: „Bůh ke mně již více nemluví.“

Rád bych věděl, kolik křesťanů, kteří právě teď čtou mé poselství, je v oblaku zmatků. Popisuje to tebe? Možná jsou tvé modlitby nezodpovězené. Stále teskníš. Čelíš ve svém životě věcem, které si nedovedeš vysvětlit. Jsi zklamaný ze svých okolností a z lidí. Stále o sobě pochybuješ, trápíš se otázkami a neustále prozkoumáváš své srdce, abys věděl, kde jsi co zkazil. Cítíš se sklíčeně, zoufáš si, ztrácíš naději, jsi nerozhodný a nic z toho nedokážeš setřást.

Možná jsi dospělý věřící. Po léta jsi poslouchal kázání plné ryzího evangelia. Ale teď o sobě pochybuješ a cítíš se neadekvátně. Nepociťuješ Pánovu radost tak, jak jsi ji kdysi vnímal. Takže bys teď rád věděl, zda s tebou Pán nevede při.

Tohle je ta temnota, před kterou Ježíš varoval, že na nás přijde, jestliže se nezmocníme a nebudeme chodit ve světle, které jsme přijali. Dovol, abych se tě zeptal: Věříš jeho zaslíbením? Chopil ses jeho vzácného Slova? Pokračuješ v útocích proti Satanovi se Slovem, které jsi slyšel kázat? Nebo ignoruješ Pánovu věrnost, kterou ti v minulosti prokazoval? Nedůvěřuješ mu, že tě neopustí, že má kontrolu nade vším, co se týká tvého života? Je-li tomu tak, pak ses otevřel pro tmu.

Ježíš popisuje člověka, který žije ve tmě, těmito slovy: „Kdo chodí ve tmách, neví, kam jde“ (Jan 12:35). Jinými slovy: „Takový člověk ztratil svou cestu. Jeho kroky jsou zmatené, je nerozhodný, chodí ve slepotě.“

Prorok Izaiáš popisuje právě takové lidi. Izraelci velebili Boží zákon a ctili ho. Ale nikdy si nepřivlastnili, co o něm věděli. Bůh o nich řekl:

„Ó hluší, slyštež, a vy slepí, prohlédněte, abyste viděli. Kdo jest to slepý, jediné služebník můj? A hluchý, než posel můj, kteréhož posílám? Kdo slepý tak jako dokonalý? Slepý, pravím, jako služebník Hospodinův? Hledě na mnohé věci, však nesrozumívá; otevřené maje uši, však neslyší. Mělť jest Hospodin líbost v něm pro spravedlnost svou, zvelebil jej zákonem, a slavného učinil. Že pak lid tento obloupený jest a potlačený, jehožto mládence, což jich koli, jímají a do žalářů skrývají, že jsou dáni v loupež, aniž jest, kdo by je vytrhl, v rozchvátání, aniž jest, kdo by řekl: Navrať zase. Kdo z vás ušima pozoruje toho, srozumívá tomu, aby se bedlivěji chtěl míti napotom?“ (Izaiáš 42:18–23).

Kdo vydal tyto lidi takové temnotě? Izaiáš to říká v následujícím verši: „Kdo vydal v potlačení Jákoba, a Izraele loupežníkům? Zdali ne Hospodin, proti němuž jsme zhřešili?“ (42:24). Jaký hřích tito lidé spáchali, že byli vydáni takové temnotě? Byla to jejich nevíra, pohodlnost a hloupost. Izaiáš říká, že nechodili ve světle slova, které slyšeli. „Nebo nechtěli po cestách jeho choditi, aniž poslouchali zákona jeho. A protož vylil na něj s prchlivostí hněv svůj, a násilé boje, a zapálil jej vůkol, a však nepoznal toho. Zapálil jej, pravím, a však nepřipustil toho k srdci“ (42:24–25).

Vím, co to je, vstoupit do takového temného mraku. Věci se zašmodrchají. Nejsi schopen slyšet jasné slovo od Boha. Chceš rychlé odpovědi, křičíš k Bohu: „Ó, Pane, neslyším tě ani nevidím, tak jako jsem slýchal.“ A nakonec ho žádáš, aby byl soucitnější k tvému stavu.

Ale pravdou je, že Pán nemá žádný soucit s naprostou nevírou. Je tím zarmoucen. Očekává, že budeme chodit ve světle, které jsme přijali. Máme důvěřovat jeho Slovu a chopit se jeho zaslíbení. Jen když se vrátíme k naší známosti jeho Slova a usvědčení Ducha svatého, tak ukončíme tuto tmu.

Znáš křesťany, kteří si stále stěžují na to, jak hloupě nebo nepříjemně se cítí? Neustále se podceňují a snižují. Porovnávají se s těmi, které obdivují a myslí si: „Nejsem jako on. Je to pro mě beznadějné.“

Možná si vzpomínáš na starozákonní příběh o izraelských špezích, kteří byli posláni na výzvědy do Zaslíbené země. Vrátili se a říkali: „Ano, je to země oplývající mlékem a medem. Ale také je plná obrů a opevněných měst. Nedokážeme se postavit proti těmto lidem. Ve srovnání s nimi jsme jako pouhé kobylky“ (viz Numeri 13).

Nuže, tito muži neobviňovali Boha. Nikdy neřekli: „Bůh není schopen. Není dost silný.“ Neodvážili se vyslovit takovou nevíru. Místo toho se zaměřili na sebe a řekli: „My nejsme schopni. V očích našich nepřítel jsme jako pouhý hmyz.“

Ale tohle není pokora. A není to nevinné, neškodné mluvení. Spíš je to urážka Toho, kdo je Světlem světa. Toto světlo nám přikazuje, abychom věřili: „Všecko mohu v Kristu, kterýž mne posiluje“ (Filipenským 4:13).

Víš, když si stěžuješ na svou neschopnost a slabost, nesnižuješ sebe. Snižuješ svého Pána. Jak? Odmítáš věřit nebo chodit v jeho Slově. To je hřích proti světlu. A přivodí temnotu.

Izraelští zvědové byli tak zaměřeni na své neschopnosti, že byli ochotni se vzdát. Dokonce mluvili o návratu do Egypta. Jaká byla Boží reakce na jejich strach a nevíru? „I řekl Hospodin Mojžíšovi: I dokavadž popouzeti mne bude lid ten? A dokud nebudou mi věřiti pro tak mnohá znamení, kteráž jsem činil u prostřed nich?“ (Numeri 14:11). Bůh je obvinil z jediného hříchu: nevíry.

Dnes se Pán ptá svého lidu stejně, jako se ptal Izraele: „Kdy uvěříš mým zaslíbením, která jsem ti dal? Řekl jsem, že v časech tvé slabosti ti dám svou sílu. Nemusíš se spoléhat na sílu svého těla. Řekl jsem ti, že budu používat slabé, chudé, opovrhované tímto světem, abych zahanbil moudré. Já jsem Jehovah, věčná síla. A já tě učiním silným skrze svou moc, mým Duchem. Tak kdy podle toho budeš jednat? Kdy budeš věřit tomu, co ti říkám?“

Myslíme si, že když selžeme v důvěřování Bohu v našich každodenních situacích, tak škodíme jen sami sobě. Myslíme si, že jsme pouze propásli jeho požehnání. Ale to není celý příběh. Ze všeho nejdřív jsme zranili a rozzlobili našeho požehnaného Pána. A on nás varuje: „Jestliže mi nebudeš důvěřovat, dovede tě to k zatvrzelosti srdce.“

V Židům čteme: „Nezatvrzujtež srdcí svých, jako při onom popouzení Boha v den pokušení toho na poušti; kdežto pokoušeli mne otcové vaši, zkusiliť jsou mne, a viděli skutky mé po čtyřidceti let. Protož hněviv jsem byl na pokolení to, a řekl jsem: Tito vždycky bloudí srdcem, a nepoznávají cest mých. Takže jsem přisáhl v hněvě svém, že nevejdou v odpočinutí mé“ (Židům 3:8–11).

Jaký důvod je tu uveden, proč Boží lid nemohl vstoupit do jeho odpočinku? Bylo to kvůli cizoložství, chamtivosti, opilství? Ne, je to kvůli nevíře samotné. Tady byl národ, který byl vystaven čtyřiceti letům zázraků, nadpřirozených divů, které pro ně Bůh učinil. Žádní jiní lidé na zemi nebyli tak milovaní, nebylo o ně tak něžně pečováno. Přijímali zjevení za zjevením o dobrotě a přísnosti Hospodina. Slyšeli čerstvé slovo, které pravidelně kázal Mojžíš, jejich prorocký vůdce.

Ale nikdy nesmísili toto slovo s vírou. Proto jim jeho slyšení neprospělo. Uprostřed všech těchto požehnání stále ještě nevěřili, že Bůh je věrný. A po čase se objevila nevíra. Od tohoto okamžiku dál přikrývala jejich cestu pouští tma.

Milovaný, nevíra je počáteční důvod veškeré tvrdosti srdce. Epištola Židům se ptá: „Na které se pak hněval (anglický překlad – rmoutil) čtyřidceti let? Zdali ne na ty, kteříž hřešili, jejichžto těla padla na poušti?“ (3:17). Řecké slovo pro rmoutil tu znamená rozhořčení, urážka, zlost. Jednoduše řečeno, lidská nevíra roznítila proti nim Boží hněv. Navíc je upevnila v nepřetržité spirále nevíry: „Viztež, bratří, aby snad v někom z vás nebylo srdce zlé, a nevěrné, kteréž by odstupovalo od Boha živého… aby někdo nebyl zatvrzen oklamáním hřícha“ (3:12–13).

Nevíra je matkou všech hříchů. Byl to první hřích, který byl spáchán v zahradě Eden. A je u kořene veškeré hořkosti, vzpoury a chladnosti. Proto je 3. kapitola Židům adresována věřícím („Viztež, bratří“). Autor uzavírá těmito mrazivými slovy: „A kterým zapřisáhl, že nevejdou do odpočinutí jeho? Však těm, kteříž byli neposlušní. A vidíme, že jsou nemohli vjíti pro nevěru“ (3:18–19).

Bůh řekl Izraeli: „Nevěřili jste mi, když jsem vám řekl, abyste se nic nebáli, že budu bojovat za vás. Úplně jste zapomněli, že jsme vás nosil jako své dítě a staral se o vás. Nikdy jste mi nedůvěřovali, ačkoliv jsem šel před vámi, dal vám oblak, který vás jako štít chránil před pálícím sluncem, v noci jsem vám dal ohnivý sloup za světlo, aby vám v temné noci svítil na cestu. Místo toho jste nahlas vyslovili své pochybnosti, pomlouvali jste mě a učinili jste ze mě lháře“ (viz Deuteronomium 1:27–35). Jan opakuje tuto poslední frázi v Novém zákoně, když říká: „Kdož pak nevěří Bohu, lhářem jej učinil“ (1. Jan 5:10).

Hospodin říká svému lidu: „Slyšel jsem vaše řeči. Říkali jste, jak jste nedostateční, jak se cítíte opuštění, jak bezvýznamný je váš život. A já vám říkám, že mě to rozzlobilo. Vlastně mě to tak rozhněvalo, že vás nenechám vejít do svého odpočinku. Celý svůj život proto strávíte putováním po poušti.“

Můžeš být spasen, naplněn Duchem svatým a chodit svatě před Bohem, přesto stále ještě můžeš být vinen nevírou. Možná si říkáš: „Nemám žádnou nevíru.“ Ale naštveš se, když se věci nedaří? Bojíš se, že zklameš Boha? Jsi nepokojný, neklidný, bojíš se budoucnosti?

Věřící, který má bezvýhradnou víru v Boží zaslíbení, se raduje v dokonalém odpočinku, pokoji. Co charakterizuje tento pokoj? Úplná, kompletní důvěra v Boží Slovo a totální závislost na Jeho věrnosti tomuto Slovu. Opravdu, pokoj je průkazné svědectví víry.

Možná bys rád věděl: Jak se srdce věřícího zatvrdí v nevíře? Šokující objasnění nacházíme v 6. kapitole Marka. Učedníci byli ve člunu, který mířil do Betsaidy, plavili se v noci. Náhle se objevil Ježíš, kráčející po vodě. Těch dvanáct se domnívalo, že je to duch a třásli se strachy. Ale Ježíš je ujistil: „Doufejtež, jáť jsem, nebojte se“ (Marek 6:50). Potom vstoupil do lodi a utišil se vítr.

Následující verš říká všechno o tom, jaká byla v tu chvíli srdce učedníků: „Oni náramně sami v sobě se děsili a divili. Nebo nerozuměli byli, co se stalo při chlebích; bylo zajisté srdce jejich zhrublo“ (6:51–52). Řecké slovo pro zhrublo tu značí „jako kámen, slepota, tvrdošíjná neochota uvěřit.“ Je nám tu připomínáno, že tito muži právě zažili neuvěřitelný zázrak. Viděli Ježíše, jak nakrmil pět tisíc lidí pouhými pěti chleby a dvěma rybičkami (později nasbírali dvanáct košů drobků). A použil si těchto dvanáct, aby to učinili. Když nám Marek říká, že „nerozuměli“ tomuto zázraku, míní tím: „Nedokázali si to dát všechno dohromady.“

Bylo to proto, že neměli žádnou „bohoslužbu odlesku slávy,“ aby rozjímali o zázraku, který právě viděli? Proč tu není žádný záznam o tom, že by učedníci padli před svým mistrem a uctívali ho jako Boha? Proč žádná úcta, žádné chvění, žádná zbožná bázeň? Je zjevné, že prostě opustili scénu, nastoupili do člunu a začali veslovat. Potom, právě poté, co byli svědky tohoto neuvěřitelného zázraku, byli překvapeni, že se vítr na Ježíšův příkaz utišil.

Říkám vám, zatvrzení přichází, když z nadpřirozeného odeberete „nad.“ Tito muži neměli víru, aby uvěřili tomu, co právě viděli Ježíše dělat. Během dvaceti čtyř hodin pustili z hlavy jeho zázračné nakrmení jako nějakou přirozenou událost. Stále ještě pochybovali o Ježíšově nadpřirozené moci.

V 8. kapitole Marka nakrmil Ježíš zástup ještě jednou – tentokrát 4000 lidí – pouhými sedmi bochníky a několika rybičkami. Opět učedníci naplnili několik košů drobky (viz Marek 8:5–8). Přesto Ježíš rozpoznal, že učedníci stále ještě neakceptují jeho zázraky činící moc. Tak se jich zeptal: „Ještě neznáte, ani rozumíte? Ještě máte oslepené srdce vaše?“ (8:17).

Věřím, že tu byl ještě další důvod nevíry v srdcích učedníků. A to, že tito muži prostě nemohli uvěřit, že by si Bůh sám zvolil trávit s nimi tolik času. A co víc, on je používal, aby vyzařovala jeho božská moc.

Představuji si učedníky po druhém nakrmení, jak ohromeně sedí. Museli si myslet: „To se nemůže stát. Kdyby byl Ježíš opravdu Bůh, proč by si nás vybral, abychom se spolupodíleli na takové neuvěřitelné moci? Proč by s námi jedl a spal? Jsme obyčejní rybáři, nevzdělaní, bez schopností. Proč by si vykračoval po vodě, aby se dostal do našeho malého člunu, místo aby tento zázrak předvedl skupině, která je toho více hodna?“

Možná si totéž občas říkáš sám o sobě: „Na zemi jsou miliardy lidí. Proč Bůh mluvil ke mně? Proč si mě vybral?“ Řeknu ti proč: Je to absolutní zázrak. Tvé obrácení bylo naprosto nadpřirozené. Nebyla to jen jedna z těch nevysvětlitelných přirozených událostí, které se dějí. Ne, nebylo v tom nic přirozeného.

Proč? Protože co se týká života křesťana, není tu nic přirozeného. Všechno je nadpřirozené. Je to život závislý na zázracích od samého začátku (včetně tvého obrácení). A ten prostě nemůže být prožíván bez víry v nadpřirozeno.

Přemýšlej o tom: Andělé, kteří táboří kolem tebe, jsou nadpřirozené bytosti. Moc, která tě udržuje v Kristu, je absolutně nadpřirozená. Svět žije v temnosti, ale ty máš světlo. Proč? To všechno je proto, že ty žiješ v oblasti nadpřirozeného. Není nic přirozeného v tom, že tvé tělo je chrámem Ducha svatého. Nic není přirozeného v tom, že jsme příbytkem nadpřirozeného Boha vesmíru.

Přesto právě zde dochází k zatvrzení. Lidé začínají považovat Boží nadpřirozené skutky ve svých životech za přirozené. Ne, nikdy! Je nebezpečné zapomenout na jeho zázraky. Je děsivé ohlédnout se na božské zázraky a říci: „Stalo se.“ Pokaždé, když odstraníš „nad“ z nadpřirozeného, zatvrdí se trochu víc tvé srdce.

Drahý svatý, ty to prostě musíš přijímat vírou: ten samý nadpřirozený Bůh, který nakrmil zástupy tisíců pouhými několika bochníky, bude nadpřirozeně jednat i ve tvé krizi. Jeho zázraky činící moc tě osvobodí ode všech otroctví. Zmocní tě, abys chodil ve svobodě. A použije si tvou slabost – opravdu, tvůj skutečně nejubožejší stav – aby světu ukázal zázraky své trvalé uchovávající moci.

Tudy přichází naše nevíra. Tvrdé časy zaručeně přijdou na všechny, kdo následují Ježíše. Ale když tyto časy přijdou – když na nás doléhá pokušení nebo zoufalství a je nutný zázrak – máme říci s jistotou: „Udělej to znovu, Pane. Činil jsi v mém životě již dřív zázraky. Osvobozoval jsi své služebníky nadpřirozeně během celé historie. Učiň to znovu a oslav se. Nechť je tvá síla dokonalá v mé slabosti.“

Download PDF