ODPOUŠTĚJÍCÍ BŮH | World Challenge

ODPOUŠTĚJÍCÍ BŮH

David Wilkerson (1931-2011)August 9, 2018

David občas trpěl pod Pánovou trestající holí. Bál se, že ho Pán úplně opustil kvůli jeho hříchu, tuto myšlenku nemohl snést a prosil Pána: „Ať mě neodvleče dravý vodní proud, ať hlubina mě nepohltí, ať nade mnou studnice nezavře ústa!“ (Žalm 69:16). Říkal tím: „Pane, prosím, nenech mě dojít tak daleko, že už bych se nemohl dostat ven!“

Uprostřed zoufalství se David intenzivně modlil. Na mnoha místech jsme četli, že křičí v bolestech: „Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine. Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby.“ (Žalm 130:1-2)

Pro mnoho věřících pád na dno znamená konec. Jsou tak velmi ohromení vlastním selháním, utápějí se v myšlenkách nehodnosti a časem se cítí tak uvězněni, že už jim není pomoci. Izaiáš napsal o těchto věřících: „Ty utištěná, vichrem zmítaná, útěchy zbavená“ (Izajáš 54:11).

Někteří se zlobí na Boha, protože si myslí, že nejedná dost rychle. „Pane, kde si byl, když jsem tě potřeboval? Volal jsem k tobě, ale ty jsi mi neodpověděl. Už jsem unavený z toho čekání, když se pořád nic nemění.“ Mnoho takových křesťanů to jednoduše vzdá a oddají se hříchu. Jiní upadnou do mlhy duchovní apatie v přesvědčení, že Bůh se o ně už nestará: „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.“ (Izajáš 49:14)

David byl vytrhnut z hlubiny rozpomenutím se na Boží odpouštějící podstatu. Po všem jeho truchlení před Pánem David mohl svědčit: „Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.“ (Žalm 130:4). Duch Svatý začal zaplavovat jeho ducha vzpomínkami na Boží milosrdenství a podstatu Otcovského srdce – odpuštění.

Chození v Boží bázni nám umožňuje říci: „Vím, že můj Otec mě miluje a nikdy mě neopustí. On je vždy připraven mi odpustit, kdykoli ho zavolám."

Download PDF