Boží žárlivost | World Challenge

Boží žárlivost

David WilkersonJanuary 1, 1986

„To všechno se stalo, aby se naplnilo to, co bylo řečeno skrze proroka: ‚Povězte dceři Sionu: Pohleď, tvůj král přichází k tobě mírný, sedící na oslici, totiž na oslátku, mláděti té podrobené jhu.‘ Učedníci tedy šli a udělali, jak jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně své pláště a posadili ho na ně. Veliký zástup pak rozprostíral své pláště na cestě a jiní sekali větve ze stromů a stlali je na cestu. A zástupy, které šly zpředu i zezadu, volaly: ‚Hosana, Synu Davidův! Požehnaný, který přichází v Pánově jménu! Hosana na výsostech!‘ Když pak vjel do Jeruzaléma, celé město se třáslo a řeklo: „Kdo to je?“ A zástupy říkaly: „To je Ježíš, ten prorok z galilejského Nazaretu.“ Ježíš pak vešel do Božího chrámu a vyhnal všechny, kdo v chrámu prodávali a kupovali, a zpřevracel stoly směnárníků i sedačky prodavačů holubic. Řekl jim: „Je napsáno: ‚Můj dům bude nazván domem modlitby,‘ ale vy jste z něj udělali ‚doupě lupičů‘!“ Tehdy k němu v chrámu přišli slepí a chromí a on je uzdravil. Když ale velekněží a zákoníci uviděli divy, které dělal, a děti, jak křičí v chrámu a říkají: „Hosana, Synu Davidův!“ rozhořčili se“ (Matouš 21:4–15).

Vidím učedníky, jak přivádějí oslici k Ježíši s malinkým oslátkem, které ji těsně následuje. Učedníci pokládají své oděvy na oslici, potom Ježíš nasedá a vydává se k Jeruzalému. Jeho oči jsou upřeny k chrámu. Hledí na davy, jak rozprostírají na ulici své oděvy a větve, jak tvoří provizorní královský koberec.

Můžeš téměř slyšet, jak jásot sílí, jak roste zástup, je stále hlasitější: „Hosana! Hosana! Králi! Požehnaný, který přichází ve jménu Pána!“

Vstupuje do města a návštěvníci říkají souhlasně se zástupem: „Kdo je tento muž? Není to ten činitel zázraků? Není to ten, který vzkřísil Lazara? Neotevřel slepé oči a hluché uši, a nedal do pořádku mrzáky? Pouhým jeho dotekem je uzdraveno krvácení!“

Ale pohlédni na Jeho tvář! Ani jednou se nezastavuje, aby se dotkl slepých očí nebo hluchých uší. Nepředvádí žádné znamení, žádný div; nemocní se natahují, aby se Ho dotkli, ale zdá se, že On je nevidí! Ani nepohlédl na děti, které tolik miloval! Ani jedno laskavé slovo pro kolem procházející vdovy, tak blízké Jeho srdci!

Ježíšova pozornost je zcela zaujata! Nepodíval se nalevo ani napravo. Proč byl tak vážný? Proč ten rozhněvaný pohled? Proč zvrásněné čelo? Měl poslání domluvené v domě Jeho Otce! Osel zastavil u schodů chrámu a Ježíš sestoupil. Prošel zástupem – tichý a odhodlaný. Izaiáš o Něm řekl: „Pohleď, tvůj král přichází k tobě – mírný – sedící na oslici“ (Izaiáš 62:11).

Ale dnes není mírný. V Jeho očích plane žár – je v Něm svatá žárlivost svatého Boha! „Nebo Hospodin Bůh tvůj jest oheň sžírající, Bůh silný, horlivý“ (Deuteronomium 4:24).

Ježíš kráčel dlouhými kroky do chrámu a něco v něm vybuchlo! Pro nerozlišující oči to vypadalo jako náboženské probuzení – byly tam uchvátané davy. Byla to scéna horečnaté náboženské aktivity. Prosperující zástupy se shromažďovaly u stolů – nakupovaly a prodávaly. Košíky byly nadité penězi, chrámoví služebníci byli zpocení, nikdy nebyl Bůh tak populární – nikdy nebylo náboženství více vítané.

Pohleď znovu na Ježíše – horlivost Božího domu ho doslova strávila! Stál tam a splétal volné provázky do biče. Prorok Izaiáš o této scéně svědčil svým prorockým zrakem před mnoha lety. Izaiáš o této chvíli řekl: „Nebo oblékl spravedlnost jako pancíř, a lebka spasení na hlavě jeho. Oblékl se v roucho pomsty jako v sukni, a oděl se horlivostí jako pláštěm, aby podlé skutků, aby podlé nich odplacel prchlivostí protivníkům svým, odměnu nepřátelům svým, i ostrovům odplatu aby dával. I budou se báti na západ jména Hospodinova, a na východu slunce slávy jeho, když se přivalí jako řeka nepřítel, jejž duch Hospodinův preč zažene“ (Izaiáš 59:17–19).

Slovo horlivost tu v hebrejštině znamená Boží žárlivost! Žárlivost Jeho svatého Otce Ho strávila. Měl na sobě božskou žárlivost jako plášť, byl do ní oblečen.

Do tohoto lupičského doupěte přichází Ježíš – jako valící se příval řízený Božím větrem! Jaké pozdvižení! Bič práská – stoly se převrací – holubi skřehotají – beránci jsou vyháněni ze svých ohrad – skot dusá po pokladničkách – obchodníci ve strachu utíkají! Všechno, co viděli, vypadalo, jako když šílenec dostane záchvat amoku.

„Ven! Ven! To stačí! Tohle je dům Mého Otce! Toto je dům modlitby! Vy zloději! Lupiči! Obrátili jste tento dům v doupě lupičů! Kliďte se! A nevracejte se zpátky!“

Jeho bič nepřestává práskat, dokud není venku poslední ovce, poslední dobytče, poslední holub, všichni obchodníci a všichni náboženští lupiči!

Když Ježíš vyčistil chrám, natáhl se opět k potřebným! „Tehdy k němu v chrámu přišli slepí a chromí a on je uzdravil“ (Matouš 21:14).

„V tom, když pobyl Izrael v Setim, počal lid smilniti s dcerami Moábskými. Kteréž pozvaly lidu k obětem bohů svých; i jedl lid, a klaněli se bohům jejich. I připojil se lid Izraelský k modle Belfegor, a popudila se prchlivost Hospodinova proti Izraelovi. I řekl Hospodin Mojžíšovi: Vezmi všecka knížata lidu, a zvěšej ty nešlechetníky Hospodinu před sluncem, aby se odvrátila prchlivost Hospodinova od Izraele. I řekl Mojžíš soudcům Izraelským: Zabí jeden každý z svých všelikého, kterýž se připojil k modle Belfegor. A aj, jeden z synů Izraelských přišel, a přivedl k bratřím svým ženu Madianku, na odivu Mojžíšovi i všemu množství synů Izraelských; oni pak plakali u dveří stánku úmluvy. To když uzřel Fínes, syn Eleazara, syna Aronova, kněze, vyvstal z prostředku množství toho, a vzal kopí do ruky své. A všed za mužem Izraelským do stanu, probodl je oba dva, muže Izraelského, i ženu tu skrze břicho její; i odvrácena jest rána od synů Izraelských. Zhynulo jich pak od té rány dvadceti čtyři tisíce.“

„Tedy mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Fínes, syn Eleazara kněze, syna Aronova, odvrátil prchlivost mou od synů Izraelských, kdyžto horlil horlivostí mou u prostřed nich, tak abych neshladil synů Izraelských v horlivosti své. Protož díš: Aj, já dám jemu smlouvu svou pokoje. I bude míti on i símě jeho po něm smlouvu kněžství věčného, proto že horlil pro Boha svého, a očistil syny Izraelské.“

„A bylo jméno muže Izraelského zabitého, kterýž byl zabit s Madiankou, Zamri, syn Sálův, kníže domu otce svého z pokolení Simeonova. Jméno pak ženy Madianky zabité, Kozbi, dcera Sur, kterýž byl přední v národu svém, v domě otce svého mezi Madianskými. I mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Nepřátelsky zacházejte s těmi Madianskými, a zbíte je. Nebo i oni nepřátelsky a lstivě chovali se k vám, a oklamali vás skrze modlu Fegor, a skrze Kozbu, dceru knížete Madianského, sestru svou, kteráž zabita jest v den pomsty přišlé z příčiny Fegor“ (Numeri 25. kapitola).

Izrael se utábořil v Setim na polích Moábských za Jordánem naproti Jerichu. Balák byl král Moábských. Byli to potomci Lota, Božího muže, který postavil svůj stan směrem k Sodomě. Moábští se báli Izraele. Viděli a slyšeli o všech zázracích, které pro ně vykonal jejich Bůh. Najali si proroka Baláma, aby je proklínal. „Tudíž toto množství požere všecko, což jest vůkol nás, jako sžírá vůl trávu polní“ (Numeri 22:4). „Protož nyní poď medle, zlořeč mně k vůli lidu tomuto, nebo silnější mne jest; snad svítězím nad ním, a porazím jej, aneb vyženu z země této. Vím zajisté, že komuž ty žehnáš, požehnaný bude, a komuž ty zlořečíš, bude zlořečený“ (Numeri 22:6).

Balám místo toho žehnal Izraeli: „Vyjdeť hvězda z Jákoba, a povstane berla z Izraele, kteráž poláme knížata Moábská“ (Numeri 24:17). „Potom vstav Balám, odšel a navrátil se na místo své.“ Ale než se vrátil domů, poskytnul Balákovi a Moábským TAJEMSTVÍ k přemožení Izraele.

Co nezmohli Moábští se svou armádou, učinily jejich prostitutky a hříšné ženy. Jan řekl církvi v Pergamonu: „Ale mám proti tobě to málo, že tam máš ty, kteří drží učení Balámovo, který učil Baláka klást pohoršení před syny Izraele, aby jedli to, co je obětované modlám a smilnili“ (Zjevení 2:14).

Petr popisuje ducha a obyčeje Baláma. Varoval, že někteří „opustivše cestu přímou, zbloudili, následujíce cesty Balámovy… kterýž mzdu nepravosti zamiloval“ (2. Petr 2:15).

Izrael začal následovat cesty Balámovy tím, že dopřávali tělu v jeho zkažených touhách. Byli troufalí, umínění, paličatí, a aniž věděli, spílali svatému! Hýřili za bílého dne s očima plnýma cizoložství. Nikdy neustali v hříchu a lákání nestálých, labilních duší. Jejich srdce byla vytrénovaná v chamtivosti, veřejně se vyjadřovali arogantními slovy marnivosti, ješitnosti. Byli smyslní, slibovali ostatním svobodu, zatímco sami byli otroky zkaženosti. Přišli na vaši hostinu, uctívali mezi vámi, ale byli jako prameny bez vody. Skončili zničení.

Moábští pozvali Boží lid, aby obětovali jejich bohům, a odpadlé Lotovo semeno prosáklo církev na poušti. „I jedl lid, a klaněli se bohům jejich. I připojil se lid Izraelský k modle Belfegor, a popudila se prchlivost Hospodinova proti Izraelovi“ (Numeri 25:2–3).

To byli ti samí Boží lidé, kteří žili ze zázračné many. Právě pili vodu ze Skály! Viděli strašný Boží soud nad domem Chóre, země se doslova otevřela a spolkla je.

Nyní byli pohlceni duchem svádění. Existovala doba, kdy Izrael nenáviděl Moába a všechno, co představoval. Rodiče kdysi varovali své děti, učitelé a vedoucí volali proti nemorálnosti Moábských a Madiánských.

Teď se přidali! Hradby oddělení padly. Kompromis se šířil táborem jako rakovina. Smísili se se světem – a Bůh to nazval prostitucí! Začlenili hříšné způsoby Moábských do svého uctívání. Obrátili se k cizoložství, prostituci, rozvodům a špatnosti všeho druhu.

Kdo zavinil zkázu v Božím domě? Koho Bůh činil zodpovědným? Pastýře! Vedoucí! „I řekl Hospodin Mojžíšovi: Vezmi všecka knížata lidu, a zvěšej ty nešlechetníky Hospodinu před sluncem, aby se odvrátila prchlivost Hospodinova od Izraele“ (Numeri 25:4). „I řekl Mojžíš soudcům Izraelským: Zabí jeden každý z svých všelikého, kterýž se připojil k modle Belfegor“ (verš 5).

V táboře zuřil hřích, tisíce zemřely nákazou, a žádný hlas se nezvedl! Pastýři se stali zbabělci. Vedoucí se báli nazvat hřích pravým jménem! Nikdo nevystoupil, aby horlil pro Boží svatost. Boží lidé byli svedeni, byli pod satanskou nadvládou, a nikdo se proti tomu nepostavil „oděný Boží horlivostí… jako svatý proud, hnaný Božím větrem!“

Bůh řekl: „Pryč se zbabělými pastýři! Pryč s těmi, kteří přimhuřují oko nad hříchem! Pryč s těmito strážnými, kteří odmítají troubit na polnici na Sionu. Rozhněvali mne!“

Díky Bohu za zbytek, za nemnohé, kteří plakali nad zkázou a zkažeností v táboře! „A aj, jeden z synů Izraelských přišel, a přivedl k bratřím svým ženu Madianku, na odivu Mojžíšovi i všemu množství synů Izraelských; oni pak plakali u dveří stánku úmluvy“ (verš 6). Jeho jméno bylo Zimri – její jméno Kozbi. Jaký je význam tohoto? To je svět dovedený přímo k předním dveřím! Je to drzý kompromis! Něco přichází! Žádné hřmění z kazatelny, žádný křik, žádný zvuk polnice! Morální hodnoty jsou pryč!

Díky Bohu, ze svatého zbytku přišel Boží muž zahalený pláštěm Boží horlivosti! Jeho jméno bylo Fínes! „To když uzřel Fínes, syn Eleazara, syna Aronova, kněze, vyvstal z prostředku množství toho, a vzal kopí do ruky své. A všed za mužem Izraelským do stanu, probodl je oba dva, muže Izraelského, i ženu tu skrze břicho její; i odvrácena jest rána od synů Izraelských“ (verše 7–8). Fínes byl stráven svatou Boží žárlivostí. „Tedy mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Fínes, syn Eleazara kněze, syna Aronova, odvrátil prchlivost mou od synů Izraelských, kdyžto HORLIL HORLIVOSTÍ MOU u prostřed nich, tak abych neshladil synů Izraelských v horlivosti své. Protož díš: Aj, já dám jemu smlouvu svou pokoje. I bude míti on i símě jeho po něm smlouvu kněžství věčného, proto že horlil pro Boha svého, a očistil syny Izraelské“ (verše 10–13).

Celá kongregace viděla tuto špatnost – všichni vedoucí ji viděli. Proč se nikdo další nepohnul Boží horlivostí? Byli příliš zaměstnáni analyzováním hříchu. „Nesuďme je! Nesuďte, abyste nebyli souzeni!“ „Neznáme jejich srdce, možná skutečně milují Boha! Ať se každý člověk podívá do svého vlastního srdce.“ „Nesuďme jiného služebníka! Možná se Zimri snažil získat ji pro judaismus. Nesuďme jeho motivy.“ „Možná nevěděl nic lepšího. Je nezralý. Ať s ním jedná Duch svatý.“

Pavel řekl Korintským: „Ano hle, to samo, že jste podlé Boha zarmouceni byli, kterakou v vás způsobilo snažnost, nýbrž jakou omluvu, nýbrž zažhnutí hněvu, nýbrž bázeň, nýbrž žádost vroucí, nýbrž horlivost [Boží žárlivost], anobrž pomstu?“ (2. Korintským 7:11).

Jeden muž strávený Boží svatou žárlivostí vystoupil z tichých mas: „Dost! Už to došlo příliš daleko! Něco s tím udělám!“ Většina Božího lidu nechtěla udělat nic s Božím svatým soudem proti hříchu ve svém středu.

Těsně předtím, než Fínes bránil Boží svatost, sledoval Boží lid v hrůze, jak se otevřela země a spolkla Chóre a jeho dům. Potom padl oheň a zahubil 250 Levítů, kteří se vzbouřili proti Mojžíšově autoritě. „Nazejtří pak reptalo všecko množství synů Izraelských na Mojžíše a na Arona, řkouce: Vy jste příčinou smrti lidu Hospodinova“ (Numeri 16:41). Říkali: „Již víc nemluvte o soudu! Přinášíte zoufalství, zmatek a smutek. Jste příliš přísní, příliš soudící. Ustaňte! Slevte! Zranili jste některé z vyvolených Božích lidí! Kdo jste, abyste soudili ostatní?“ Nestarali se o Boží svatost! Více se starali o lidi než o Boží čest! Jejich srdce nehořela horlivostí svatého Boha!

Bůh chtěl, aby celý Izrael věděl toto: „Fínes usmířil můj hněv! Jeho nenávist k hříchu – jeho horlivost pro Mé jméno – a proto se můj soud nerozšířil na vás všechny!“

Scéna třetí je věčné kněžství Fínese. Bůh uzavřel trvalou smlouvu s Fínesem a všemi jeho potomky. Byla to smlouva věčného kněžství! Tohle znamenalo, že dokud nepřijde Kristus, aby ustanovil své království, bude vždy existovat zbytek, nad nímž bude duch a horlivost Fínese.

Boží volání je takovéto: „Kdož by se byl o mne zasadil proti zlostníkům? Kdo by se byl za mne postavil proti těm, jenž páší nepravost?“ (Žalm 94:16)

Dovol, abych ti řekl, že tam, kde je dnes Boží lid, to je přesně to samé místo, kde byl Izrael – spojený s modlami, dopouštějící se cizoložství se světem! Boží lid je svedený, slepý, nechává se unášet chtíčem. Miliony duchem naplněných křesťanů se klaní modle televize. Někteří z vás doufali, že tento předmět nebudu vytýkat, ale Bůh do mých rukou vložil kopí. Cítím jeho svatou horlivost, a přicházím podobně jako Fínes do tvého stanu; toto modlářství musí zemřít!

Víš, co řekl Bůh: „Aniž vneseš ohavnosti do domu svého, abys nebyl proklatý, jako i ona; všelijak v ohyzdnosti a v ohavnosti budeš míti ji, nebo proklatá jest“ (Deuteronomium 7:26). „Neseď na stolici posměvačů.“ „Varuj se pouhého zdání zla.“ „Choď ustavičně v upřímnosti srdce svého i v domě svém… nestav sobě před oči věci nešlechetné… skutek uchylujících se měj v nenávisti, ať se tě nepřichytí“ (Žalm 101:2–4).

Sleduj výmluvy: „Já to tak nevidím.“ „Nesuďte!“ „Je v tom spousta dobrého!“ Kde jsou následovníci Fínese, toho věčného kněžství? Od kdy je pro Boží lid úctyhodné sedět a přihlížet, jak se staví na odiv satanova nemravnost – vražda, cizoložství, znásilnění, promiskuitní sex, podvádění, vyměňování si manželek? Jestli to není modla – proč se k němu všechny myšlenky obrací?

Časopis „Rolling Stone“ právě uveřejnil slovník rock and rollu; je nazýván biblí tohoto tématu. Jejich definice: „Rock and roll je melancholický, bluesový eufemismus znamenající periodu sexuálního styku!“ Hudba sexuálního styku teď přebírá vedení naší mládeže. Vtírá se do našich církví. Punk rock si pospíšil a nikdo na to nedbá! Kdo proti tomu křičí?

Kazatelé mě zesměšňují, evangelisté se mi vysmívají – prostě proto, že ve mně hoří Boží svatá žárlivost a já křičím, troubím na polnici a říkám: „Tohle není Bůh! To je smradlavé tělo! Tohle znečišťuje Pánův stůl! To je pití ze satanova kalichu!“

Žalmista David napsal žalm o odpadajícím Izraeli a o Fínesovi. Je to mocné varování, které potřebujeme slyšet. Řekl: „Spřáhli se také byli s modlou Belfegor, a jedli oběti mrch. A tak dráždili Boha skutky svými, až se na ně obořila rána“ (Žalm 106:28–29).

Říkám, že jsme rozhněvali Boha naším modlářstvím, plýtváním časem, a požíváním jídla obětovaného mrtvým a hříšným modlám. Říkám, že mezi námi tato nákaza vypukla! Co je hrozná rozvodová míra – když ne nákaza?

Máme teď v církvi choreografické tancování. Máme fasádu prosperity – fasádu „všechno je dobré.“ Ucpali jsme své uši přede vším, co je negativní, nechceme téměř mluvit o hříchu! „Mluv o zázracích! Mluv o Božím požehnání! Mluv o tom, že se koná velké obnovení!“ A tak dále.

Ale Bůh je stále žárlivý Bůh! Když bude souzen hřích, když povstanou Fínesové, aby bránili Boží svatost, když se odhalí a odklidí kompromis – potom přijde Bůh se svou přítomností. Rána se zastaví – Boží přítomnost přijde – potom budeš tancovat! Nepotřebuješ choreografa ke svému tancování. Boží duch vybuchne, bude to spontánní – skutečné! Když na Boží lid přijde duch Fínese, církev bude rozlišovat mezi světlem a tmou, hořkým a sladkým, svatým a nesvatým! To bude rozdíl!

Co vy na to, přátelé? Kde budete stát? Bůh pozvedá proroky a strážné. Zní Boží polnice. Zabijete proroky? Pomluvami? Jejich posmíváním? Jejich ignorováním? Budete volat k Bohu a budete stráveni Jeho svatou žárlivostí? Postavíte se proti hříchu? Ve svém vlastním životě? Ve svém domě? Ve své církvi?

David řekl: „Až se postavil Fínes, a pomstu vykonal, i přetržena jest rána ta. Což jest mu počteno za spravedlnost od národu do pronárodu, a až na věky“ (Žalm 106:30–31).

Jak neuvěřitelné prohlášení! Víme, že Abrahamovi byla víra počtena za spravedlnost. Ale teď je to Boží žárlivost v srdci Fínese. „Od národu do pronárodu, a až na věky!“ To zahrnuje dnešek!

Ezechiel měl vizi muže oděného do lněného roucha se značkovačem v ruce. Bůh mu přikazoval: „Přejdi prostředkem města, prostředkem Jeruzaléma, a znamenej znamením na čelích muže ty, kteříž vzdychají a naříkají nade všemi ohavnostmi dějícími se u prostřed něho“ (Ezechiel 9:4). „Starce, mládence i pannu, maličké i ženy mordujte do vyhubení, ale ke všelikému muži, na němž by bylo znamení, nepřistupujte, a od svatyně mé počněte. Takž začali od mužů těch starších, kteříž byli před chrámem“ (Ezechiel 9:6). Bůh právě teď značkuje ty, kdo jsou naplněni Jeho svatou žárlivostí!

Kdo je pravý Boží muž, pravá Boží žena? Kdo opravdu mluví za Boha? Kdo má neotřesitelnou pravdu? Komu je možné důvěřovat? Jeremiáš odpovídá takto: „Ale při prorocích Jeruzalémských vidím hroznou věc, že cizoložíce a se lží se obcházejíce, posilňují také rukou nešlechetníků, aby se neobrátil žádný od nešlechetnosti své… A tehdáž porozumíte tomu cele, žeť jsem neposílal těch proroků, ale sami běželi, že jsem nemluvil k nim, a však oni prorokovali. Nebo byť byli stáli v radě mé, jistě že by byli ohlašovali slova má lidu mému, a byliť by je odvraceli od cesty jejich zlé, a od nešlechetnosti předsevzetí jejich“ (Jeremiáš 23:14,20–22).

Boží slovo nemůže selhat! Věčné kněžství Fínese povstává. Právě teď se toto poselství dotýká citlivých strun v srdcích všech, v nichž je Boží žárlivost. Strážní, třesete se před Božím slovem?

„Na zdech tvých, Jeruzaléme, postavím strážné, kteříž přes celý den i přes celou noc nikdy nebudou mlčeti. Kteříž tedy připomínáte Hospodina, nemlčtež, a nedávejte jemu pokoje, dokudž neutvrdí, a dokudž nezpůsobí, aby Jeruzalém byl slavný na zemi“ (Izaiáš 62:6–7).

„Posílal také Hospodin k vám všecky slouhy své proroky, ráno přivstávaje, a to ustavičně, (jichžto neposlouchali jste, aniž jste naklonili ucha svého, abyste slyšeli). Kteříž říkali: Navraťtež se již jeden každý z cesty své zlé a od nešlechetnosti předsevzetí svých, a tak osazujte se v té zemi, kterouž dal Hospodin vám i otcům vašim od věků až na věky. A nechoďte za bohy cizími, abyste sloužiti měli jim, aniž se jim klanějte, aniž hněvejte mne dílem rukou svých, a neučinímť vám zle“ (Jeremiáš 25:4–6).

„Strážní jeho jsou slepí, všickni napořád nic neznají, všickni jsou psi němí, aniž mohou štěkati; jsou ospalci, leží, milujíce dřímotu. Nadto jsou psi obžerní, nevědí, kdy jsou syti; pročež sami se pasou. Neumějí učiti, všickni k cestám svým patří, jeden každý k zisku svému po své straně“ (Izaiáš 56:10–11).

„Spravedlivý hyne, a žádný nepřipouští toho k srdci, a muži pobožní odcházejí, a žádný nerozvažuje toho, že před příchodem zlého vychvácen bývá spravedlivý“ (Izaiáš 57:1).

„Opět stalo se slovo Hospodinovo ke mně, řkoucí: Synu člověčí, mluv k synům lidu svého a rci jim: Když uvedu na zemi některou meč, jestliže vezme lid té země muže jednoho od končin svých, a ustanoví jej sobě za strážného, A ten vida meč přicházející na tu zemi, troubil-li by na troubu a napomínal lidu, A slyše někdo zvuk trouby, však by se nedal napomenouti, a v tom přijda meč, shladil by jej: krev jeho na hlavu jeho bude. Nebo slyšel hlas trouby, však nedal se napomenouti; krev jeho na něm zůstane. Byť se byl napomenouti dal, duši svou byl by vysvobodil. Pakli strážný vida, an meč přichází, však by nezatroubil na troubu, a lid by nebyl napomenut, a přijda meč, zachvátil by někoho z nich: ten pro nepravost svou zachvácen bude, ale krve jeho z ruky strážného toho vyhledávati budu. Tebe pak synu člověčí, tebe jsem strážným ustanovil nad domem Izraelským, abys slyše z úst mých slovo, napomínal jich ode mne“ (Ezechiel 33:1–7).

Download PDF