Já budu v ústech tvých… | World Challenge

Já budu v ústech tvých…

David WilkersonNovember 1, 1982

Bůh se setkal s Mojžíšem u hořícího keře a nařídil mu, aby vyvedl Izrael z otroctví. Řekl svému služebníkovi:

„Zřetelně viděl jsem trápení lidu mého, kterýž jest v Egyptě…protož jsem sstoupil, abych vysvobodil jej…protož, nyní poď a pošli tě k Faraonovi; a vyvedeš lid můj, syny Izraelské z Egypta…“ (Exodus 3:7–10).

„I řekl Mojžíš Hospodinu: Prosím, Pane, nejsem muž výmluvný, aniž prvé, ani jakž jsi mluvil s služebníkem svým; nebo zpozdilých úst a neohbitého jazyku jsem. Jemuž odpověděl Hospodin: Kdo dal ústa člověku? Aneb kdo může učiniti němého, neb hluchého, vidoucího, neb slepého? Zdali ne já Hospodin? Nyní tedy jdi, a já budu v ústech tvých, a naučím tě, co bys mluviti měl“ (Exodus 4:10–12).

Ale Mojžíš tvrdošíjně trval na svém: „Pošli někoho jiného!“

Tady dělá většina Božích pomazaných, spolu s Mojžíšem, chybu. My také omezujeme Boha v této jedné oblasti – ovládání našich úst.

Znovu a znovu Bůh dokazoval Mojžíšovi svou moc. Ukázal tomuto bázlivému muži, že dokáže proměnit vodu v krev. Způsobil deset ran, které dopadly na Egyptskou zemi. Rozdělil Rudé moře pouhým pozvednutím Mojžíšovy hole. Přesto nedokázal uvěřit, že Bůh „bude v jeho ústech a bude řídit jeho řeč.“ Věřil v zázraky, které mohl vidět – ale ne v Boží moc nad svým jazykem!

Mojžíš tvrdohlavě prosil: „Pane, pošli, prosím, toho, kteréhož poslati máš…“ (Exodus 4:13). Boha takový nedostatek víry popudil: „…a rozhněvav se velmi Hospodin na Mojžíše…“ (Exodus 4:14). Nakonec učinil kompromis, dovolil, aby Mojžíšovým mluvčím byl jeho bratr Aron:

„Já budu v ústech tvých a v ústech jeho, a naučím vás, co byste měli činiti“ (Exodus 4:15).

Mojžíš měl pocit, že má dost dobrý důvod, aby pochyboval o Božím zaslíbení. Jak dobře věděl o své slabosti! Přiznal, že je „zpozdilý v řeči“ (Exodus 6:12). Nakonec se ukázalo, že právě tohle je ta věc, která mu zabránila vstoupit do zaslíbené země. Nepoddajný jazyk! Zachoval si slabost svých rtů až do své smrti. Žalmista říká: „Nebo k hořkosti přivedli ducha jeho, a pronesl ji rty svými“ (Žalm 106:33).

Jak mocné je to dnes pro nás varování! Tady byl veliký Boží muž, muž zázraků a moci, muž, který doopravdy znal Boha. Měl pouze jednu vadu. Ale byla to vada tak veliká, že rozhněvala Boha a vrhla nakonec stín na všechno, co udělal. Je to zaznamenáno k našemu prospěchu. Bůh očekává, že se poučíme z nedostatku Mojžíšovy víry.

Není to jen Starozákonní pravidlo. Matouš nám říká, že Ježíš vyslal své učedníky jako ovce mezi vlky. Varoval je, aby očekávali odpor, nepřátelství a pronásledování. Ale oni se nebáli, protože spolu s příkazem, aby šířili evangelium, dostali i slib, „že On bude v jejich ústech…“

„Ale když vás jim vydají, nestarejte se, jak a co byste řekli, neboť to, co máte říci, vám bude dáno v tu chvíli. Nejste to totiž vy, kdo mluví, ale Duch vašeho Otce, který mluví ve vás“ (Matouš 10:19,20).

My nemáme kázat evangelium nebo reagovat na jejich kritiku svými vlastními slovy! Máme zaslíbena nadpřirozená slova moci! Slova Ducha, která vycházejí ze rtů řízených Duchem svatým!

V Novém zákoně je další senzační případ, kdy byl Duch svatý „v ústech Jeho učedníků.“ O Letnicích jim „bylo dáno, co by měli mluvit.“ Protože to nebyli oni, kdo mluvili, ale „jakž ten Duch dával jim vymlouvati“ (Skutky 2:4). Jinými slovy, Duch svatý převzal kontrolu nad jejich ústy, takže neříkali nic jiného, než to, co chtěl On, aby bylo řečeno. A On chtěl říci pouze jednu věc:

„…oni mluví jazyky našimi veliké věci Boží…“ (Skutky 2:11).

Neznámé jazyky nebyly hlavní událostí Letnic. Spíš to byl ten zázračný pohled na 120 Bohem naplněných svatých, na kterých bylo patrné, že Bůh je „v jejich ústech.“ Byla to sláva Kristových učedníků, kteří zažívali nadšení, ne z jazyků, ale z Ducha Otce, který mluvil skrze ně.

Duch možná mluvil starými nebo novými jazyky, jazyky lidí nebo andělů, známými i neznámými jazyky. Ale tohle nebyl smysl Letnic. Ne jazyky, kterými Duch mluvil, ale jak mluvil – používal rty shromážděných svatých! Moje srdce volá: „Ať mluví, co uzná za vhodné! Jen ať zažiju božskou slávu poznání, že On řídí můj jazyk!“

Studujte Nový zákon a uvidíte, že jak Ježíš, tak Jakub předložili k úvaze nemožný stav morálky. Ježíš to předkládá takto:

„Jak byste mohli mluvit dobré věci, když jste zlí? Vždyť ústa mluví z hojnosti srdce…“ (Matouš 12:34)

A takto to říká Jakub:

„Chrlí snad pramen ze stejného ústí sladkou i hořkou vodu? Může snad…fíkovník nést olivy nebo vinná réva fíky? Tak také žádný pramen nevydává slanou i sladkou vodu“ (Jakub 3:11–12).

Nemožná podmínka morálky je toto: Opravdová duchovní osoba nemůže mluvit zle!

Přesto Jakub trvá na tom, že „jazyk, to nezvládnutelné zlo plné smrtelného jedu, žádný člověk zkrotit nemůže“ (Jakub 3:8). Nenaznačuje nám, že jazyk má svůj vlastní rozum. Naopak, věděl, že jazyk je řízený srdcem! Mluvil o křesťanech, kteří mají stále „neobřezaný jazyk,“ protože jejich srdce ještě neuvěřilo ve vysvobození. Oni žehnají Bohu, hlasitě Pána chválí, ale stále mluví proti bratru nebo sestře. Jakub říká: „…tak to nemá být…“ Jinými slovy, děje se to, ale není to duchovní. Dokazuje to, že problém je v prameni.

Je jasné, že není Božím plánem, aby byl náš jazyk nepoddajný, neukázněný. Není to Jeho záměr, aby nás poskvrňovala naše ústa – nikdy!

„Kdo by pak pohoršil…lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské“ (Matouš 18:6).

Nemáme úniku. Řešení pro tento nemožný morální stav je toto: musíš být otáčen, veden!

„Koním dáváme do huby udidlo, aby nás poslouchali, a řídíme celé jejich tělo…i lodi, ačkoli jsou tak veliké a bývají hnány prudkými větry, jsou řízeny nepatrným kormidlem…“ (Jakub 3:3,4).

Duch svatý nám touží zjevit, že On je koňským udidlem, On je kormidelníkem, který točí kormidlem naší lodi! Jestliže ještě nevíš, co to znamená mít „udidlo Ducha“ ve svých ústech, stále ještě jsi neovladatelný a neukázněný, pokud jde o tvou řeč. Tvoje Letnice ještě „v plné míře nepřišly.“

Celé měsíce se mi snažil Duch svatý ukázat, jak vážná je to věc. Chci se s vámi sdílet o třech věcech, které na mě zapůsobily.

„…Jazyk má mezi našimi údy takové postavení, že znečišťuje celé tělo…“ (Jakub 3:6).

Neexistuje taková věc jako „uklouznutí jazyka.“ Ani jedno slovo nevyjde ven nevinně. Kristus sám řekl, že naše slova proudí z našich srdcí. Neřekl z posledních zbytků těla ústa hovoří, ale „z hojnosti srdce“! To, co říkáme, není náhodné, neúmyslné – ale předvídatelné!

Tohle je vážné! Ty a já si můžeme myslet, že jsme plní Boží dobroty a lásky. Můžeme si myslet, že když o někom mluvíme zle, je to neúmyslné. Ale Bůh nám říká, že jsme to řekli proto, že to bylo stále v našem srdci. Jakub říká, že každá hádka, spor, každá závist a nepřejícnost je přímým důsledkem svárlivosti v srdci! Svár je definován jako „bojechtivý nebo svárlivý duch.“ Pomluvy, závist, nejednotnost, hořkost, vzpoura – všechny jsou vyléváním „bojechtivého ducha.“ A vznikají v našem srdci!

Pro věřící vedené Duchem je nemožné, aby mluvili cokoliv jiného než dobrotu, milosrdenství a spravedlnost. Stejně nemožné, jako kdyby fíkovník plodil olivy. Nebo vinná réva fíky. Nebo slaná a čistá voda vytékající ze stejného pramene. Bible neříká, že by ze stejného zdroje měla plynout voda slaná a čistá – říká, že je to nemožné!

Tato slova se nás musí zmocnit! Musíme vědět, že nemůžeme chodit v Duchu, být naplněni Duchem, a současně mluvit nesvatá slova. Jinak jsme stále ještě podobní bezbožnému muži, který „…vykopává zlé, v jehožto rtech jako oheň spalující“ (Přísloví 16:27).

Ani na chvíli si nemysli, že učedníci na den Letnic mluvili pod vlivem Ducha jen když se dostali do extáze nebo vysokého vzrušení. Ne! Od toho dne mluvili pouze slova, která byla povznášející – posvěcená, svatá, ryzí. Pavel řekl, jak jste se vyučili od Krista,

„…vzhledem k dřívějšímu způsobu života máte odložit toho starého člověka…proto odložme lež a mluvme každý se svým bližním pravdu…ať z vašich úst nevychází žádné špatné slovo, ale jen to, co je dobré k potřebnému vybudování, aby přineslo posluchačům milost“ (Efezským 4:20–29).

Pavel neřekl, že neukázněný, nezkrocený jazyk je slabost, kterou se máme snažit přemoci, nebo pomíjivost těla, kterou musíme vydržet. Řekl, že je to neomluvitelné za každé a všech okolností.

„Výmluvnosti Hospodinovy jsou výmluvnosti čisté, jako stříbro v hliněné peci přehnané a sedmkrát zprubované“ (Žalm 12:6). „Ohavností jsou Hospodinu myšlení zlého, ale čistých řeči vzácné“ (Přísloví 15:26). „Plást medu jsou řeči utěšené, sladkost duši, a lékařství kostem“ (Přísloví 16:24).

Proč měla Kristova slova takovou moc? Proč lidé říkali: „Mluví jako nemluvil nikdy žádný jiný člověk – s autoritou!“? Protože, podle Jeho vlastního vyznání:

„Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám od sebe, ale Otec, který ve mně přebývá, on dělá ty skutky“ (Jan 14:10).

Tato svatá slova jsou součástí dědictví, které Ježíš zanechal svým následovníkům:

„Neboť slova, která jsi mi dal, jsem dal jim…“ (Jan 17:8).

Nechodíme ve světle této slavné pravdy – Pán není „v našich ústech“ – dokud všichni kolem nás nebudou moci také říci: „Mluví tak, jak nemluví nikdo jiný! Tady jde někdo, kdo promlouvá jen slova, která oslavují Boha!“

Když se poddáme Duchu svatému, On způsobí, že budeme mluvit jen ta slova, která jsou od Otce. Nebude tu žádný boj, žádná zákonická bitva. Všechno, co to vyžaduje, je povolné srdce, ochotné nechat se v této záležitosti ukáznit, vycvičit Duchem svatým.

Nevyznaný hřích znečišťuje jazyk křesťana. Každý služebník nebo věřící, který si ve svém srdci uchovává tajný hřích, nemá nic, co by komukoliv řekl! Každé slovo, které promluví, je marné. Slova mohou plynout z podvodné duše a zdát se opravdová, upřímná. Možná znějí zbožně. Mohou být naprosto duchovní. Ale jsou bezvýznamná, jestliže je nádoba nečistá, protože hřích zbaví naše slova veškeré autority.

Není to o tom, jak jsou tvá slova inteligentní, nebo jak dobře jsou promluvená nebo působivá. Na čem doopravdy záleží, je to, jak jsou čistá! Pouze čistá slova přinášejí zdraví. Ježíš řekl:

„Dobrý člověk vynáší z dobrého pokladu svého srdce to dobré a zlý člověk vynáší ze zlého pokladu zlé“ (Matouš 12:35).

Tohle je vážné k zamyšlení: každé prázdné slovo bude zaznamenáno pro den Soudu!

„Ale říkám vám, že z každého prázdného slova, které lidé řeknou, budou skládat účty v soudný den“ (Matouš 12:36).

Kořen slova prázdné je „nedosahující žádného smyslu, nic nedělající, plané, zbytečné, neužitečné, bezvýsledné, neplodné, irelevantní, nepodstatné.“ Tohle je víc než příležitostné žertování, které my všichni v průběhu dne řekneme. Má to co do činění s neplodným svědčením. Bezvýznamným poradenstvím. Kázáním, které ničeho nedosáhne. Slova, která neudělají nic, co by pomohlo Božímu království.

Bože, pomoz nám, abychom brali tuto záležitost vážně, a začali naslouchat svému povídání! Žádám Ducha svatého, aby do mě vložil Boží bázeň ohledně mých úst – mých slov – abych hlídal své rty a mluvil opatrně. Nejen v přítomnosti druhých, ale i soukromě – když jsem úplně sám.

Zní to komplikovaně? Zákonicky? Nemožně? Tady je ta dobrá část!

Bůh se chystá pozvednout novou generaci čistých srdcí a neposkvrněných rtů. Aby mohl opět mluvit k světu, musí mít čisté rty. Tak přivádí svůj lid zpět k nádherné vizi Jeho svatosti, která budí až děsivou úctu. Jako Izaiáše. Boží lid si uvědomuje, jak jsme se stali hříšní, jak upadáme, jak neuctivý máme jazyk a jak jsme nedisciplinovaní.

„I řekl jsem: Běda mně, jižť zahynu, proto že jsem člověk poškvrněné rty maje, k tomu u prostřed lidu rty poškvrněné majícího bydlím, a že krále Hospodina zástupů viděly oči mé“ (Izaiáš 6:5).

Musím přiznat, že jsem opravdově zažil hrůzu, o které Izaiáš mluví. Byl jsem zasažen novou vizí Spasitelova svatého panování! A čím jasnější je vize, tím víc jsem si vědom hříšnosti, která je stále v mém životě – neukázněný jazyk, neobřezané rty. Jestliže svatý Boží prorok jako Izaiáš přiznal, že jeho rty jsou nečisté, kde stojíme ty a já? V nedávných týdnech mě Bůh vzal do své královské kůlny na dříví a hrozně mi naplácal za příliš časté ukvapené mluvení.

Bůh řekl Mojžíšovi: „Neuzří mne člověk, aby živ zůstal“ (Exodus 33:20). Izaiáš ho viděl a volal: „To je můj konec…jsem zničený! Starý Izaiáš je mrtvý“ (6:1–3).

V tom je klíč – „Vidět Hospodina a zemřít!“ Ať starý člověk vyhoří. Vzdej se. Když Ho uvidíš jako Pána, zemřeš! Ale to je pouze začátek. Odtud vstoupíš do vzkříšeného života!

Podívej, jak nádherně byl od té chvíle Hospodin v ústech Izaiáše:

„I přiletěl ke mně jeden z serafínů, maje v ruce své uhel řeřavý, kleštěmi vzatý z oltáře, a dotekl se úst mých, a řekl: Aj hle, dotekl se uhel tento úst tvých; nebo odešla nepravost tvá, a hřích tvůj shlazen jest. Potom slyšel jsem hlas Pána řkoucího: Koho pošli? A kdo nám půjde? I řekl jsem: Aj já, pošli mne. On pak řekl: Jdi, a rci…“ (Izaiáš 6:6–9)

Jsme pozváni, abychom zanechali námahy dělat nebo říkat správné věci v naší vlastní moci a síle. Žádá se od nás, abychom vírou zemřeli – vírou byli vzkříšeni – vírou byli svatí a přijatí – a žili a mluvili vírou, jako krví vykoupení svatí. Duch slibuje, že obřeže naše srdce a rty, abychom mohli mluvit slova našeho Otce, jak to činil Kristus.

Tohle si dobře zapamatuj: Ani za milion let nemůže Kristus přijít a být v tvých ústech prostřednictvím něčeho, co můžeš udělat ty! Jen pokračuj. Modli se a čiň sliby. Řekni Bohu, že už nebudeš nikdy lhát, nebo pomlouvat, nebo závidět, nebo říkat cokoliv prázdného nebo pošetilého. Umrtvi své tělo. Prohlubuj svou disciplínu. Řekni si: „Od teďka bude každé slovo, které řeknu, oslavovat Pána.“ Ale jestli si myslíš, že tě tam dostane síla vůle nebo rozhodnutí, tak jsi odsouzený k neúspěchu a zoufalství. Hraji podle pravidel, jednám čestně – a nefunguje to!

Ne! Tisíckrát ne! Jsme očišťováni vírou! Naše lidská vůle musí být usměrněna, abychom mohli poslechnout Jeho slovo.

Po celou dobu, kdy Bůh vléval do mé duše toto poselství, pálila mě v mé mysli potřeba mít obřezané rty a čisté srdce – měl jsem rostoucí pocit, že mě Duch vede do nádherné prorocké pravdy pro tyto poslední dny. Věděl jsem, že to musí být víc než jen lekce o ryzí, neposkvrněné mluvě.

Proč nové očištění v našich srdcích a rtech? Proč obnovená vize svatosti v srdci, jazyku, rtech a ústech? Bůh mi ukázal proč.

Naše rty jsou stavidlem, propustí, kterou musí Duch plynout! Bůh se chystá obnovit Sion a znovu vystavět Davidův svatostánek. A udělá to mocným přílivem Ducha. Mocná řeka živých vod k uzdravení, očištění, a obnově. Tato řeka bude plynout zevnitř Kristova těla tady na zemi – ze srdcí Jeho lidu! Bůh nepotřebuje přivolávat nějakou neznámou, mystickou moc. Všechno, co potřebuje, je již k dispozici. Pramen je tu, voda je zde – bezedný oceán.

Jen jedna věc zbývá: Duch nemůže plout v nerušené moci a síle, dokud není všechno připravené. Ústí pramene (to je tam, kde naše tělo proniká do Ducha) musí být bez poskvrny. Žádná čistota – žádný proud! Propust musí být čistá a připravená. Veškerá suť odstraněná. Všechny zátarasy a překážky pryč. Kanály prohloubené. Co je těmi kanály? Posvěcený jazyk, rty a ústa očištěných svatých!

Přesně ve chvíli, kdy Duch dokončí toto dílo, nezbude už nic, co by mělo být vykonáno. Nebude nic, na co se vrhnout. Nic… Všechna stlačená síla způsobí, že živé vody „vytrysknou“ vzhůru ve svém vlastním akordu. Bude to „studnice živé vody, tryskající…“ V originále „vyskakující.“

Představ si to – gejzír moci Ducha svatého! Duch svatý bude poskakovat v nás. Řeka bude plynout z každého otevřeného zdymadla, propusti. Řeka se bude přidávat k řece, říčka k říčce, potůček k potůčku, a vody se budou zvětšovat nade vše, čeho byl člověk svědkem. Potom zažijeme vylití posledních dnů, které Bůh zaslíbil – vylití shůry, které přichází z nás!

Otázkou se teď stává: „Mám se modlit za obřezané rty jen proto, abych byl čistý v den Soudu?“ – nebo: „Chci být kanálem pro toto vylití Ducha Božího v posledních dnech? Chci jít dál než je odpuštění – k prospěšnosti?“

Pro mě je odpověď jasná. Chci, aby Duch svatý „přišel do mých úst“ a připravil mě pro proudem se řinoucí řeku Jeho lásky – plynoucí ze mě ke světu! Kdo se odváží bránit této řece? Kdo se odváží brát tuto záležitost na lehkou váhu? Nepředstavitelný soud by čekal každého, kdo by brzdil tento proud. Odpírat druhým uzdravení, které by mělo tryskat právě z našich rtů.

Je to tak důležité, aby z nás vytékal proud Ducha svatého. A nejen pro ostatní. My pijeme z našeho vlastního proudu. Jsou to živé vody i pro nás. Všechno, co potřebujeme, je v této řece: uzdravení, zjevení Krista, duchovní moudrost a poznání, pokoj mysli, naděje, radost – všechno, co je nezbytné k vyprodukování všech druhů ovoce.

Jakub řekl: „Chrlí snad pramen ze stejného ústí sladkou i hořkou vodu?“ Ale ty se můžeš zastavit hned u: „Chrlí snad pramen…?“ Vůbec nemůže chrlit – dokud není sejmuté víko.

Chceš, aby tvůj pramen měl sejmuté víko? Toužíš po tom, aby z tebe proudil Duch svatý, posvěcující tvá ústa? Podívej, jak je to jednoduché:

  • Skonči s každým zakořeněným hříchem.
  • Přejdi do oblasti zbožné úcty.
  • Vyznej svou slabost a bezmocnost.
  • Vírou si představ krev Ježíše Krista, jak protéká ústím pramene, propustí, za vrata tvých úst, očišťující a odhazující stranou všechny překážky.

Potom – ochutnáš sladkou vodu, která pramení v tobě.

Potom – poplyne Duch svatý!

Download PDF