Král Ježíš kraluje! | World Challenge

Král Ježíš kraluje!

David WilkersonDecember 1, 1985

„Tehdy zatroubil sedmý anděl a v nebi zazněly mocné hlasy, říkající: ‚Království světa se stala královstvím našeho Pána a jeho Krista; a on bude kralovat na věky věků!‘“ (Zjevení 11:15).

Jan zjevovatel viděl skvělou vizi Krista, který je korunován Králem vesmíru. Duch svatý oživil mrtvé tělo Ježíše; On přemohl posledního nepřítele, smrt – a triumfálně povstal!

Scéna, na kterou Jan právě hledí, je Kristův návrat do nebe, aby uplatnil nárok na svůj trůn. Byla to korunovace našeho Pána na Krále králů! V nebi zněly mocné hlasy, jásavé chvály andělů, serafínů, cherubínů a všech zástupů slávy. Král Ježíš, velebený muž, se vrátil jako Pán všeho. Jak bouřlivé přivítání to muselo být – všechny nebeské hlasy hlasitě volaly: „Království tohoto světa je teď královstvím Krista – a On bude kralovat navěky!“ Dvacet čtyři starců padlo na své tváře a klaněli se „se slovy: ‚Děkujeme tobě, Pane, Všemohoucí Bože, který jsi a který jsi byl a který přicházíš; neboť ses chopil své veliké moci a ujal ses kralování!‘“ (Zjevení 11:17).

Nemůžeme korunovat Ježíše Krista na Krále! On už je Král! Nemůžeme Ho učinit Pánem všeho – On už je Pánem všeho. Bůh Otec Ho vrátil do slávy – korunoval Ho Králem a Pánem všeho – a dal Mu veškerou moc Božství! „Vždyť Otci se zalíbilo, aby veškerá plnost přebývala v něm“ (Koloským 1:19). „Neboť v něm přebývá veškerá plnost Božství tělesně… v tom, který je hlavou každé vlády a mocnosti“ (Koloským 2:9,10). „Jím bylo stvořeno všechno, co je na nebi i na zemi, věci viditelné i neviditelné, jak trůny, tak panství, jak vlády, tak mocnosti – všechno je stvořeno skrze něj a pro něj“ (Koloským 1:16).

Pavel měl tutéž vizi – Krista sedícího teď jako Král a Pán nade vším. Řekl nám o nesmírné velikosti Jeho moci k nám: „A jak nesmírná je velikost jeho moci k nám věřícím podle působení moci jeho síly, kterou dokázal na Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad každou vládu, mocnost, moc i panství, i nad každé jméno, které je jmenováno nejen v tomto věku, ale i v budoucím. A tak poddal všechno pod jeho nohy a dal ho církvi jako hlavu nade vším. Ona je jeho tělem, totiž plností Toho, který naplňuje všechno ve všem“ (Efezským 1:19–23).

Můžeš opustit představu pokorného Nazaretského, který stojí u dveří tvého srdce s nadějí, že Ho učiníš Pánem svého života. On už není odmítaný muž – On je král Slávy! On vyšel z hrobu v plné moci vzkříšení – On vystoupil ke svému věčnému trůnu – převzal všechnu moc a nadvládu – a On právě v tomto okamžiku vládne všem silám, mocnostem a královstvím vesmíru. Posledním nepřítelem byla smrt a Kristus i z ní učinil svou podnožku!

Jestliže smrt byla poslední nepřítel, potom byli poraženi všichni nepřátelé. Kristus není brzděn bojem muže proti muži se Satanem. Je po válce – Satan byl poražen a Kristus ho uvrhnul do ostudné hanby. Kristova pata rozdrtila hadovu hlavu. „Tehdy nastal v nebi boj: Michael a jeho andělé bojovali proti drakovi. A drak bojoval, i jeho andělé, ale nic nezmohli. Na nebi už se pro ně nenašlo místo a ten veliký drak – ten dávný had, zvaný ďábel a Satan, který svádí celý svět – byl svržen. Byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním“ (Zjevení 12:7–9). „A když odzbrojil vlády a mocnosti, vystavil je veřejné potupě a skrze něj nad nimi slavil vítězství“ (Koloským 2:15). „A uslyšel jsem mocný hlas, jak v nebi říká: ‚Nyní nastalo spasení, moc i království našeho Boha a vláda jeho Krista; neboť byl svržen žalobce našich bratrů, který na ně dnem i nocí žaloval před obličejem našeho Boha‘“ (Zjevení 12:10).

Na zeměkouli jsou stále lidé, kteří se obírají myšlenkou, že dovolují Kristu, aby vstoupil do jejich srdcí. Možná jdou dokonce tak daleko, že si myslí, že ho mohou korunovat na Pána svých životů. To je téměř stejné, jako by Mu říkali: „Ježíši, když si budeš dobře počínat, mohl bych tě nechat vstoupit! Když mi dáš štěstí, když mě uzdravíš, když mi odpovíš na pár modliteb, když mi ukážeš jedno nebo dvě znamení, když pro mě uděláš zázrak – můžeš být nakonec korunován na Krále mého života.“

Jak směšně jsme slepí! Tam sedí On, ve vší své strašlivé moci a slávě – se všemi nebeskými zástupy, uctívajícími u Jeho nohou – s dvaceti čtyřmi starci, kteří před ním leží na svých tvářích – s Bohem, který Mu dal veškerou moc Božství – s potlučeným a poraženým ďáblem, který utíká z Jeho přítomnosti – a všemi knížectvími a mocnostmi v nebi a na zemi, které se sklánějí před Jeho mocí a majestátem!

A tady je zástup slepých, tělesných, vlažných křesťanů a napůl rozhodnutých hříšníků – přemýšlejících o tom, že Mu prokazují laskavost, když Ho nechají kralovat ve svých životech. Jak hloupé, když jedním dechnutím jeho chřípí může odfouknout království a vládce. „Aj, národové jako krůpě od okova, a jako prášek na vážkách se počítají, ostrovy jako nejmenší věc zachvacuje. Ani Libán nepostačil by k zanícení ohně, a živočichové jeho nepostačili by k zápalné oběti. Všickni národové jsou jako nic před ním, za nic a za marnost pokládají se u něho“ (Izaiáš 40:15–17).

Co je Rusko se všemi svými raketami a palebnou mocí? Je jen kapkou v kbelíku! Co je Čína se svou nespočetnou armádou? Nic! Co je Amerika? Kdo jsou světoví vládci, kteří jsou příčinou, že se národy třesou? Nic! Jsou prachem – jako nic pro Krále Ježíše! „A všickni obyvatelé země jako za nic počteni jsou, a podlé vůle své činí mezi vojskem nebeským i obyvateli země, aniž jest kdo, ješto by mu přes ruku dáti mohl, a říci jemu: Co to děláš?“ (Daniel 4:35).

Říkám, že Kristus nebude vládnout jen celou věčnost v ráji, ale že vládne právě teď, On porazil všechny své nepřátele!

Přesto máme na očích závoj, který nám brání, abychom spatřili a přisvojili si Kristovu současnou královskou slávu. Nedaří se nám vidět Ho jako vládnoucího krále – teď! Je to rouška nevíry. Je to stejná rouška, která bránila Izraeli, aby viděl Hospodinovu slávu, jež zářila na Mojžíšově tváři. Mojžíš byl již dřív na hoře zavřený s Bohem – ale jeho tvář nezářila. Potom ho Bůh znovu zavolal na horu – a tentokrát skryl Mojžíše v puklině skály a řekl mu: „Já způsobím to, aby šlo mimo tebe před tváří tvou všecko dobré mé, a zavolám ze jména: Hospodin před tváří tvou…tudy půjde sláva má“ (Exodus 33:19–22).

Zákon nemohl způsobit, aby Mojžíšova tvář zářila, ale vize Boží dobroty, milosti a milosrdenství ano! Děti Izraele nesnesly pohled na odraz Hospodinovy slávy na Mojžíšově tváři. Nařídili mu, aby skryl svou tvář za závoj! Sláva na jeho obličeji odsuzovala jejich hříšná srdce. Vylekalo je to! Dávali přednost uctívání z dálky. „Jejich mysli se však zatvrdily. Až do dnešního dne totiž zůstává při čtení Staré smlouvy tatáž rouška neodkrytá… Když tedy bývá čten Mojžíš, na jejich srdci leží až do dnešního dne rouška“ (2. Korintským 3:14,15).

Židé jsou stále za rouškou nevíry! Svatí jsou v úžasu a říkají: „Proč nemohou Židé vidět Krista, přicházejícího Krále, ve Starém zákoně?“ Souhlasíme s Pavlem: „Ano, Židé jsou slepí ke Kristu ve staré smlouvě.“

Ale co my? My máme na svých srdcích také roušku nevíry. Jsme slepí k Boží slávě v Kristu Ježíši! Naše duchovní oči mají šedý zákal – tak málo vidíme!

Závoj je odstraněn v Kristu! „Jakmile se však člověk obrátí k Pánu, je ta rouška odstraněna“ (2. Korintským 3:16). Pavel objasňuje, že věřící by měli nahlédnout do Kristovy veliké a královské slávy – a být tím proměněni! „My všichni se pak s odkrytou tváří zhlížíme v Pánově slávě jako v zrcadle a jsme proměňováni v tentýž obraz, od slávy k slávě, jako od Pánova Ducha“ (2. Korintským 3:18).

Měli bychom se měnit každý den! Měli bychom hledět na Boží slávu v tváři Ježíše Krista – slávu, kterou Mu Bůh dal jako Pánu a Králi všeho – a být proměňováni vizí toho, kdo On je!

My všichni se tím nebo oním způsobem měníme. Stáváme se víc a víc podobní Ježíši – víc a víc radostní, zářící, důvěřující a svatí. Nebo se stáváme víc a víc podobní světu. Kristova nevěsta se mění každý den – větší oddělení, větší hlad a žízeň, větší láska k Jeho slovu, větší touha po svatosti. Tělesný křesťan se světskou myslí se také rapidně mění. Je víc materialistický, víc liberální, více smyslný, více podobný hříšným zástupům kolem něj.

Nikdo z nás ještě neviděl Boží slávu v tváři Pána Ježíše Krista! Naše nevíra nám brání, abychom viděli všechnu moc a slávu, kterou teď má! My se k Němu doopravdy nepřibližujeme nebo Ho nebereme na vědomí, nebo Mu nesloužíme jako Králi a Pánu a vladaři všech věcí!

Nepřipisujeme Mu veškerou moc, slávu a sílu, kterou má. Nevidíme sami sebe jako ty, kdo přicházejí do přítomnosti vládnoucího Krále. Tento mocný Král, který má veškerou moc na nebi i na zemi, nám říká, že jeho oči jsou stále upřené na nás a jeho uši jsou otevřené pro naše žádosti! Říká nám, že jestliže nás slyší, máme mu předkládat své prosby.

Ale kdo tomu doopravdy věří? Je pro nás těžké dokonce uvěřit, že Král Slávy je tady v této skryté komůrce, ve vší své nádheře, že tu sedí jako majestátný Král, který nás zve, abychom směle vešli do Jeho královského sálu, abychom přijali všechnu milost a milosrdenství, kterou kdy budeme v čase našich soužení potřebovat.

Rouška nevíry je na našich srdcích! Ukažte mi v tomto světě jednoho věřícího, který si je jistý a uvědomuje si, že v ten moment, kdy je uzavřen s Bohem v modlitbě a společenství, je právě tam Král Slávy skutečně přítomný, aby kvůli němu vynaložil všechnu svou věčnou moc. Kolik jich věří, že takový slavný Král očekává na svůj lid, aby vstoupil do Jeho přítomnosti s chválou – a že On se z takového společenství raduje – a že On manifestuje a zjevuje důvěrně svou přítomnost?

Kdybychom doopravdy neměli na svých srdcích žádnou roušku, přistupovali bychom k Němu jako k Tomu, kdo teď vládne – jako k Tomu, kdo má plnost Božství, s očekáváním, že ji použije kvůli nám! Uctívali bychom s vědomím, že jsme v Jeho skutečné přítomnosti. Chválili bychom s vědomím, že je právě tam, aby přijal naši oběť. Žádali bychom ve víře, věděli bychom, že je nám dáno – protože On nás slyšel a má veškerou moc, aby to udělal. Odcházet z Jeho přítomnosti a nevěřit, že nás slyšel a odpoví, znamená nevěřit, že tam byl, nebo že On je Králem všeho! Jestliže přebývá ve mně – udělá to jako Král všeho! Když jsem mu vydal sám sebe, neudělal jsem Ho Králem! On převzal vedení mého života – jako Král! Bůh korunoval Jeho – ne mě! On již měl království. Byl jsem prostě převeden ze svého království temnoty do Jeho slavného království světla. Musel jsem zemřít, abych se dostal do Jeho království! Když zemřeš hříchu – když zemřeš s Kristem – jsi vzkříšen do Kristova království, kde On již kraluje!

Ale Kristovo království je ve mně! Všechna Jeho moc jako Krále je ve mně! Je to vždy Jeho moc! „Tomu pak, který je podle moci působící v nás schopen učinit nezměrně více než všechno, co prosíme nebo rozumíme“ (Efezským 3:20). Tahle moc je Jeho – královská moc Boží.

Nikdy jsem neměl rád termín „Královy děti.“ Zní mi to příliš neuctivě a nemajestátně. Také je to tak nesprávně užívané, zaměřené na bohatství a materiální věci. Přesto jsme doopravdy děti Krále Slávy, ale žijeme, jako bychom byli opuštění a bezmocní.

Tak málo z nás má vědomí o tom, že je milované dítě mocného svrchovaného panovníka, který vládne kvůli nám železným prutem. Kdybychom měli skutečně odstraněnou roušku a viděli Krista, který v nás kraluje, byli bychom rozhořčeni každým satanským pokusem dotknout se nás! Povstali bychom s duchovním rozhořčením a prohlásili: „Ďáble, tohle nemůžeš dělat mně ani mé rodině nebo komukoliv, kdo ke mně patří! Jsem dítě Krále vesmíru a On tě na mé slovo rozdrtí. Svážu tě; vyženu tě; pošlu tě zpátky do tvé temnoty, v Jeho všemocném jménu!“

Nesložili bychom se jako slabé a zmatené děti – a nedovolili bychom mocnostem temnoty, aby nás sužovaly, šlapaly po nás, mátly nás, zraňovaly nás a zraňovaly naše mysli, naše domovy, naše manžely (manželky) nebo naše děti. Místo toho bychom ve víře povstali, úplně jistí, odpočívající ve slávě a moci našeho korunovaného Krále! Král Ježíš by byl naším odpočinkem! Král Ježíš by bojoval naše bitvy. Pronásledoval by naše nepřátele! Měli bychom absolutní důvěru ve vítězství ve všech věcech, protože bychom plně důvěřovali v Jeho všemohoucí moc.

Problém se nakonec redukuje na toto: Věříš, že Mu bylo dáno království? Věříš spolu s nebeskými zástupy a dvaceti čtyřmi starci, že převzal nadvládu nade vším – že všechna království světa jsou Jeho, že On teď kraluje – Pán všeho? Pokud ano, věříš, že má veškerou moc Božství ve svém nebeském těle? Věříš, že On přemohl ďábla a všechny jeho mocnosti? Věříš, že porazil posledního nepřítele – smrt?

Jestliže On je Král – jestliže On má všechnu moc – jestliže celý vesmír je Jeho – jestliže všechno v nebi, na zemi a pod zemí se sklání před Jeho mocí – a ten samý Král se usídlil ve mně – a je teď mým Pánem a Králem, který ve mně kraluje se slávou a mocí – čeho bych se bál? Co by mě mohlo zranit? Všechny věci jsou teď možné! Všechny věci jsou pod Jeho autoritou a nadvládou.

Proč potom tolik křesťanů žije v porážce, osamělosti, zoufalství, bojuje ztracené bitvy proti pokušení – a nemá žádný směr, žádný pokoj, žádnou jistotu a bezpečí, žádný zázračný pokoj? Je to proto, že mají na očích a na srdcích roušku nevíry! Mají vládnoucího Krále a nevědí to! Mají všechno, co potřebují, ale nevidí to. Mají veškerou moc nad všemi prostředky nepřítele, ale jsou k tomu slepí! Zmateným způsobem svého života říkají křesťané Bohu a celému světu: „Nemáme žádného Krále! Nemáme žádnou moc! Na naší straně není žádná armáda! Jsme v milosti našich nepřátel!“

To je otevřená lež! Je to urážka nevíry proti Králi slávy! Stojíme přímo v sále Krále Ježíše – s nebeskými zástupy, které před Ním padají a proklamují Jeho vzkříšení k moci. A zatímco volají: „On se ujal veškeré nadvlády!“ – my tu stojíme jako ztracené, bezmocné děti s kapucou přes hlavu, nic nevidíme, nic neslyšíme!

David volal: „Hospodin kraluje, užasněte se národové; sedí nad cherubíny, pohniž se země. Hospodin na Sionu veliký, a vyvýšený jest nade všecky lidi. Oslavujte jméno tvé veliké a hrozné, nebo svaté jest“ (Žalm 99:1–3). „Hospodin kraluje, v důstojnost se oblékl, oblékl se Hospodin v sílu, a přepásal se; také okršlek země upevnil, aby se nepohnul“ (Žalm 93:1).

Svědectvím každého jednotlivého věřícího by mělo být: Věřím, že Král Ježíš teď kraluje v moci slávy! Izaiáš řekl: „Ó jak krásné na horách nohy toho, ješto potěšené věci zvěstuje, a ohlašuje pokoj, toho, ješto zvěstuje dobré, ješto káže spasení, a mluví k Sionu: Kralujeť Bůh tvůj“ (Izaiáš 52:7). David řekl: „Rcete mezi pohany: Hospodin kraluje“ (Žalm 96:10).

Duch svatý musí být zarmoucený při pohledu na tolik závojem zahalených svatých, kteří přicházejí, aby se setkali s Králem Slávy! On zaslíbil, že bude uprostřed svého lidu, kdekoliv se dva nebo tři sejdou v Jeho jménu. Ale naše jednání dokazuje, že tomu nevěříme! Kolik z nás ví něco o moci a síle, kterou chce Král Ježíš uvolnit ve svém domě, když se svatí shromáždí v Jeho jménu? Kolik z nás vidí vírou tisíce vozů kolem nás právě teď? Kolik z nás vidí Krále Ježíše na Jeho velikém bílém koni, jak stojí v čele své vítězné armády?

Elizeus viděl tuto armádu: „Aj, hora ta plná koňů, a vozové ohniví okolo Elizea“ (2. Královská 6:17).

David řekl, že Hospodinových vozů jsou tisíce a tisíce. Jsou to ohnivé vozy a řídí je nejmocnější vojáci světa: „Vozů Božích jest dvadceti tisíců, mnoho tisíců andělů, Pán pak mezi nimi jako na Sinai v svatyni přebývá“ (Žalm 68:17).

Utábořil se Pán kolem nás nebo ne? On nejen obklopil náš dům ohnivými vozy a armádou andělů – On sedí mezi nimi na svém královském bílém koni jako vrchní velitel své armády! „Pozdvihnětež, ó brány, svrchků svých, pozdvihnětež se vrata věčná, aby vjíti mohl král slávy. Kdož jest to ten král slávy? Hospodin silný a mocný, Hospodin udatný válečník. Pozdvihnětež, ó brány, svrchků svých, pozdvihněte se vrata věčná, aby vjíti mohl král slávy. Kdož jest to ten král slávy? Hospodin zástupů, onť jest král slávy“ (Žalm 24:7–10).

Když říká: „Budu uprostřed nich,“ jakou formu si myslíte, že měl na mysli? Jako jen svatý, oslavený člověk? Jako někdo bez království, bez armády, bez veškeré moci a síly? Ne! On je uprostřed nás jako vládnoucí Král!

Izaiáš ho viděl ve vší Jeho královské nádheře a hlasitě volal: „Nebo se zjeví sláva Hospodinova, a uzří všeliké tělo spolu, že ústa Hospodinova mluvila“ (Izaiáš 40:5).

David Ho viděl, jak se vznáší napříč nebem na svém bílém koni, vládne ohromnou mocí. „Tomu, kterýž se vznáší nad nebem nebes starodávních; aj, vydává hlas svůj, hlas přemocný“ (Žalm 68:33).

Izaiáš viděl tohoto krále Slávy, jak objíždí kolem – a strhává modly! „Aj, Hospodin béře se na oblaku lehkém, a přitáhne na Egypt. I pohnou se modly Egyptské před tváří jeho, a srdce Egyptských rozplyne se u prostřed něho“ (Izaiáš 19:1).

Viděl jsi, jak se utábořil kolem tvého domu? Viděl jsi armádu, bíle oděnou? Viděl jsi Ho uprostřed nich? Jeho velikého bílého koně přichystaného k bitvě? „A hle, spatřil jsem bílého koně a ten, který na něm seděl, měl luk. Byla mu dána koruna a on vyjel ve vítězství, a aby zvítězil“ (Zjevení 6:2).

Svatí Boží, já Ho viděl! Moje rouška je pryč! On je zde! On je právě teď se mnou! On je zde, aby pronásledoval každého nepřítele! On je zde v moci a nádheře! On je zde, aby zvítězil a strhnul každou pevnost nepřítele! Otevři své oči! Odstraň roušku! Věř tomu, co řekl: „Vidím Ho, na Jeho bílém koni, s lukem v Jeho ruce, vítěze!“ Jak můžeš být v Jeho skvělé přítomnosti a nebýt rozechvělý?

„A uslyšel jsem hlas jakoby velikého zástupu, jako zvuk mnohých vod a jako zvuk silných hromů, který říkal: ‚Halejujah! Pán, náš Všemohoucí Bůh, se ujal kralování! Radujme se, jásejme a vzdejme mu slávu, neboť nadešla svatba Beránkova a jeho manželka se připravila.‘ A bylo jí dáno, aby si oblékla zářivě čistý kment a ten kment jsou spravedlivé činy svatých. A řekl mi: ‚Piš: Blaze těm, kteří jsou pozváni k Beránkově svatební večeři.‘ A řekl mi: ‚Toto jsou pravá Boží slova.‘“ (Zjevení 19:6–9).

Jaký to bude pohled, až všichni vykoupení všech věků zasednou u Pánovy tabule! Zástupy oblečené v bílém – se srdci planoucími touhou po vstupu jejich milovaného!

Mojžíš je tam! Také Abraham, král David, Samuel, Noe, Rút, Jan křtitel, všichni apoštolové, mučedníci, Luther, John Wesley, všichni misionáři všech dob, krví vykoupení z každého kmene a národa, a každý přemožitel tohoto posledního věku – a ty – a já!

Budou znít hlasité a pronikavé zvuky mnoha polnic! Jaké očekávání a naděje! Nevěsta se chystá na setkání se Ženichem! Otec se chystá přivést krále do hodovní síně – na svatební večeři! A hromovým hlasem, který zní mocně a vítězně, Otec hlasitě zvolá: „Aj, tvůj král! Král slávy!“ „A uviděl jsem otevřené nebe, a hle, bílý kůň. A ten, který na něm seděl, se jmenoval Věrný a Pravý a ten spravedlivě soudí i bojuje“ (Zjevení 19:11).

Jak bouřlivého přivítání se Králi Ježíši dostane! Král David bude křičet: „Synové Sionští, plésejte v králi svém“ (Žalm 149:2). Toto svaté místo bude zvučet chválami!

  • „Zde přichází On!“ – budou s radostí volat vykoupení.
  • Zářivá a jitřní hvězda!
  • Na jeho koni se rozezní rolničky: „Svatost Pánu!“
  • Obklopí Ho armády oděné v bílém – armády mimo veškeré chápání.
  • Na Jeho hlavě jsou koruny!
  • Je oděn do skvělé bílé!
  • Jeho jméno je Slovo Boží!
  • Jeho oči jsou plameny ohně!
  • To je veliký bílý kůň!
  • Jaký to je jásot díkůvzdání! Jak mocné Hosanna bude slyšet!
  • Pohleďte na Něj, svatí – náš Král vjíždí – takový milující, vítězný úsměv! Všichni nepřátelé jsou pryč! Král je sjednocený se svou nevěstou!

Jestliže On je náš král, jestliže on vládne ve slávě – potom nám přikazuje, abychom pozvedli své hlasy a hlasitě ho chválili!

„Vesel se Izrael v tom, kterýž ho učinil, synové Sionští plésejte v králi svém. Chvalte jméno jeho na píšťalu, na buben a na citaru prozpěvujte jemu. Nebo zalíbilo se Hospodinu v lidu jeho; onť ozdobuje pokorné spasením. Plésati budou svatí v Boží slávě, a zpívati v pokojích svých“ (Žalm 149:2–5).

Říkám vám v autoritě Božího svatého Slova: Král Ježíš obklopil tvůj dům zástupem bíle oděných královských jezdců – a On se teď majestátně vznáší na svém velikém bílém koni! Žádný nepřítel ve vesmíru se k tobě neodváží přiblížit! Démoni v hrůze prchají! Knížectví a mocnosti temnoty jsou odzbrojené – Satan se třese – protože Král Slávy je zde! Vidíš Ho?

Download PDF