Nemusíš rozumět svým strádáním – máš milost | World Challenge

Nemusíš rozumět svým strádáním – máš milost

David WilkersonNovember 6, 2000

Drahá křesťanka nám naší e-mailovou poštou napsala srdcervoucí dopis:

„V roce 1972 jsme ztratili syna s Downovým syndromem na zánět plic. Bylo mu jen sedmnáct měsíců. O sedm let později v roce 1979 jsme ztratili našeho patnáctiletého syna. Byl zabit elektrickým proudem na naší zahrádce za domem, když lezl na strom.“

„Nyní má náš 24-letý syn cukrovku. A já mám rakovinu a podstupuji chemoterapii. Upřímně se vás ptám – je to hřích ptát se Boha: ‚Proč?‘ Rozumí naší lidskosti?“

„Pastore Davide, byl jste někdy na čas naštvaný na Boha? Já jsem a vím, že je to špatné. Stydím se, že mám takové myšlenky. Ale jsem tak zmatena snahou porozumět proč křesťané tolik trpí. Vím, že si nezasloužíme víc, než druzí. Ale jsem šokována vším tím utrpením, které snášíme.“

„Mám úzkost a strach. Ale chci nahradit všechny své strachy silnou vírou navzdory mému utrpení. Stále ještě pokračují mé dotazy – proč tak moc trápení? Jak dlouho to bude pokračovat?“

Mohu si jen představit zděšení z nalezení syna, který leží na zemi mrtvý po zasažení elektrickým proudem. Rozumím tomuto mateřskému křiku: „Proč mám pochovat dalšího syna, Bože? Proč jsou dva z mých synů mrtví a další soužený vražednou nemocí? Mám rakovinu a jsem sytá ozařování a chemoterapie. Všichni jsme zasaženi. Proč všechna ta utrpení? Kdy to skončí?“

Nemohu vysvětlit proč tato rodina snáší tak velká utrpení. Ale mohu ti říci – není hřích ptát se proč. I náš požehnaný Pán se takto ptal, když v bolesti visel na kříži. Ježíš sám byl nazýván – „muž bolestí“ (Izaiáš 53:3). Věřím, že Kristus rozumí každému našemu dotazování, protože se plně vztahuje k naší lidské bolesti.

On nás slyší, když křičíme: „Pane, proč mě tím provádíš? Vím, že to nepřichází z tvé ruky – přesto jsi dovolil ďáblovi, aby mě sužoval. Proč se musím denně probouzet a uvědomovat si tmavý oblak, který se nade mnou vznáší? Proč musím snášet takovou bolest? Kdy tato noční můra skončí?“

Sekulární svět vyžaduje vysvětlení každé bolesti a trápení v tomto životě. Mnoho nevěřících se mě ptá: „Pane Wilkersone, jestli je váš Bůh skutečný – jestli je opravdu milující, jak říkáte – proč dopustí, že lidé stále umírají hladem? Proč dopustí, že povodně a hladomory pustoší ubohé národy, současně sprovodí ze světa tisíce lidí? Jak může přihlížet, když AIDS zabíjí miliony v Africe? Proč jsou tisíce lidí vyhlazovány v zemích zničených válkou, které nikdy nepoznaly mír?“

„Nemohu prostě věřit ve vašeho Boha, reverende. Musím mít víc lásky, než má On – protože kdybych já měl moc, zastavil bych všechno to utrpení.“

Nepokouším se odpovídat, proč národy trpí – proč existuje tak hrozný hladomor, nákaza, povodeň, hlad, nemoc a zkáza. Přesto Písmo osvětluje trápení světa prostřednictvím jeho vylíčení Božího lidu, starodávného Izraele. Tento národ trpěl podobnými kalamitami: holocausty, zajetím, ekonomickým kolapsem, neznámými nemocemi (některé z nich sužovaly jenom Izrael). Někdy byla utrpení Izraele tak hrozná, že je litovali dokonce jeho nepřátelé.

Proč trpěl Izrael tak strašné věci? Písmo to říká jasně: ve všech případech opustili Boha a místo toho se obrátili k modlářství a čarodějnictví.

Vidíme, že stejná věc se dnes děje v mnoha národech. Například po nějakých dvě stě let proudí do Afriky misionáři. Přesto celé národy odmítli Krista – pronásledují a vraždí tisíce misionářů a miliony obrácených na víru. Jak hrozné, kdykoliv národ odmítne evangelium – obrací se místo toho k modlářství a okultismu – výsledkem je chudoba, šílenství, nemoc a nepopsatelné utrpení.

Určitě je to pravda o Haiti. Právě teď tato země doslova zešílela zběsilostí. Dostali jsme dopis od dvojice misionářů, které tam naše ministry podporovala. Psali, že jejich sousedé z jedné strany byli vyloupeni a zbiti – a věří, že oni jsou dalším terčem. Žádali nás o modlitby na jejich ochranu.

Proč taková katastrofa na Haiti? Vládne tam satanismus a čarodějnictví je takřka státním náboženstvím. Byl jsem toho svědkem z první ruky během cesty s kázáním na Haiti. Mluvil jsem s kouzelníky a viděl výsledky jejich šamanských praktik: chudoba, zoufalství, strach, nemoc, hlad, korupce.

Svět nemůže za nic z toho svalovat vinu na Boha. Je to jasně ďáblova práce – chce z ostrova odstranit každý křesťanský vliv. Ano Haiti bylo evangelizováno – ale Haiťané odmítli evangelium, milují temnotu více než světlo. A tragickým důsledkem je hluboké utrpení.

Po celé zeměkouli znečišťují hříšní lidé zemi, vzduch a moře. Přesto svět obviňuje Boha za všechny atmosférické změny, které způsobují záplavy, hladomory a nemoci, postihující jak lidi tak zvířata. Lidé trvají na právu k promiskuitě a mají mnoho sexuálních partnerů – přesto je Bohu dávána vina za rozšíření AIDS. Pracovníci Spojených národů jsou zesměšňováni, když se pokoušejí vyučovat o sexuální abstinenci v chudých zemích.

Zde v Americe byl prolit oceán nevinné krve. Podle posledního sčítání bylo při potratech zabito 40 miliónů dětí. V Kongresu se dosud projednává zákon, který stanoví, že pokud dítě přežije proces potratu, matka si může vybrat, zda nechá dítě zabít. Dítě je prostě odstaveno – není živeno ani udržováno a zemře hlady. Po celé zemi nyní přicházejí dopředu zdravotní sestry a prohlašují, že v noci nemohou spát pro křik těchto mrtvých dětí.

Zlá a hříšná generace bezostyšně přehlíží život. Přesto se zdá, že nechápeme, proč naše děti skončí vražděním spolužáků. Tvrdíme, že nerozumíme, proč pět takzvaných normálních teenagerů zabije majitele čínské restaurace pro méně než 15 dolarů za jídlo. Důvod takových tragedií je vždy příliš jasný: sklízíme, co jsme zaseli skrze naše vlastní prolévání nevinné krve.

Jak svět vykřikuje: „Kde je v tom všem Bůh?“ Odpovídám: „Pláče nad tím, co lidstvo učinilo.“

Právě teď prochází mnoho čtenářů tohoto poselství hlubokým trápením – fyzickou bolestí, citovým zmatkem, nesnesitelným pokušením – a ptají se: „Proč?“ Možná to popisuje tebe. Jsi unavený z pocitů prohry a odsouzený, že Bůh je na tebe naštvaný. Jsi vyčerpaný z neustálého sebe-kontrolování. Jsi omrzelý ze všech špatných rad, které jsi dostal a které jen způsobily, že se cítíš ještě hůř.

Možná jsi již dlouhou dobu zvědavý proč. Nyní se ptáš: „Pane, Ty víš, že Tě miluji. Moje víra v Tebe je silná. Ale tato zkouška stále ještě pokračuje. Nevím, jak dlouho to ještě mohu snášet. Kolik očekáváš, že toho ještě vydržím?“

Apoštol Pavel nám říká, že jeho život je příkladem toho, jak máme jednat s našim trápením: „Ale proto milosrdenství jsem došel, aby na mně prvním dokázal Ježíš Kristus všeliké dobrotivosti, ku příkladu těm, kteříž mají uvěřiti v něho k životu věčnému“ (1. Timoteovi 1:16).

Podle mého názoru žádný další člověk kromě Ježíše netrpěl tolik – tolika způsoby a v rukou takového množství lidí – jako Pavel. Přesně ve chvíli své proměny byl Pavel dopředu upozorněn, že bude čelit utrpení: „I řekl jemu Pán: … Jáť zajisté ukáži jemu (Pavlovi), kterak on mnoho musí trpěti pro jméno mé“ (Skutky 9:15–16). Ježíš sám tu prohlašuje: „Ukáži Pavlovi, jak velice pro mě bude trpět.“ Rovněž naše životy mají následovat vzor Pavlova příkladu.

Nejvážnější zkoušky a utrpení jsou určeny věrným a oddaným služebníkům, kteří přijímají zjevení přímo z Božího srdce. Pavel dosvědčuje: „A abych se vysokostí zjevení nad míru nepozdvihl, dán mi jest osten do těla, totiž anděl satan, aby mne poličkoval, abych se nad míru nepovyšoval“ (2. Korintským 12:7).

Jestliže jsi dal své srdce zcela Ježíši – jestliže jsi odhodlaný znát ho intimně, hladově ho vyhledávat, aby ti otevřel své Slovo – budeš postaven na cestu trápení. Budeš zakoušet tvrdé časy, velká strádání, o kterých chladní, tělesní křesťané nic nevědí.

Platilo to o Pavlově životě. Když byl Pavel obrácen, neuspokojovalo ho učit se o Kristovi dokonce ani od Ježíšových učedníků v Jeruzalémě. Tento muž chtěl sám znát Pána intimně. Proto Pavel řekl: „…hned jsem se neporadil s tělem a krví… ale šel jsem do Arabie… Potom po třech letech navrátil jsem se…“ (Galatským 1:16–17).

Opravdu, zjevení o Kristu, které Pavel přijal, nepřišla od člověka. Apoštol svědčí: „Nebo aniž jsem já ho přijal od člověka, ani se naučil, ale skrze zjevení Ježíše Krista“ (1:12).

Děkuji Bohu za biblické učitele. Otevírají pro nás Písmo a zjevují mnoho zázraků a tajemství víry. Ale faktem je, že zjevení Ježíše Krista nemohou být vyučována. Musí být dána Duchem svatým. A přicházejí k těm, kteří se jako Pavel uzavřeli ve své vlastní Arábii, a rozhodli se znát Krista.

Tahle vlastnost oddělila dva základní druhy křesťanů. Jedni říkají: „Dal jsem své srdce Ježíši“ – ale to je všechno, co mohou prohlásit o své víře. Radují se, že půjdou do nebe a ne do pekla. Ale nejdou dál svou cestu s Kristem.

Druzí říkají: „Dal jsem své srdce Ježíši – ale nebudu uspokojen, dokud nebudu znát Jeho srdce.“ Tento služebník si nedá pokoj, dokud neponese Kristovo břemeno, dokud nebude chodit, jako chodil Ježíš, dokud se nebude líbit Bohu, jako se Kristus líbil Bohu. Takové odhodlání se prostě nedá naučit.

Buď předem varován – jestliže skutečně chceš, aby ti Ježíš dal své srdce, musíš být připraven snášet utrpení. Opravdu, zjevení Krista, které přijmeš, budou spojena se strádáním a utrpením, že jsi taková nikdy nepoznal.

Pavel říká, že získal od Boha zjevení, která byla po staletí před lidskými očima skryta. „Kteréž za jiných věků nebylo známo synům lidským, tak jako nyní zjeveno jest svatým apoštolům jeho a prorokům skrze Ducha“ (Efezským 3:5).

Když Pavel mluví o získání zjevení (viz 2. Korintským 12:7), slovo, které používá, znamená „zvednout kryt, rozevřít skryté věci“. Bůh zvednul víko (poklici) z velkých tajemství víry – a ukázal Pavlovi zázraky Jeho díla spasení.

Posléze se Pavel zmiňuje o vizi všechno převyšující, kterou přijal před nějakými čtrnácti lety hned poté, co byl spasen. Popisuje, že „byl vtržen až do třetího nebe a slyšel nevypravitelná slova, kterýchž nesluší člověku mluviti“ (2. Korintským 12:2–4). Krátce – Pavlovi bylo dáno nepopsatelné zjevení nebe.

Jak neuvěřitelnou hojnost zjevení Pavel dostal. Zažil neuvěřitelnou procházku nebem, viděl a slyšel věci, o kterých se v tomto světě nikdy nesvědčilo. Přesto, sotva Pavel přijal tato zjevení, už začala velká trápení.

„A abych se vysokostí zjevení nad míru nepozdvihl, dán mi jest osten do těla, totiž anděl satan, aby mne poličkoval, abych se nad míru nepovyšoval“ (2. Korintským 12:7).

Existují dva druhy utrpení mezi věřícími. Zaprvé existují utrpení a pokušení společná celému lidstvu. Ježíš řekl, že déšť padá jak na spravedlivé, tak na nespravedlivé (viz Matouš 5:45). Poukazuje na problémy dané životem – manželské šarvátky, starosti o děti, boje s depresí a strachem, finanční tlaky, nemoc a smrt – věci společné jak svatým tak hříšníkům.

Přesto existují také utrpení, která souží jen spravedlivé. David píše: „Mnohé úzkosti jsou spravedlivého, ale Hospodin ze všech jej vytrhuje“ (Žalm 34:19). Všimni si, David neříká, že naše vysvobození bude náhlé nebo okamžité. V mnoha případech může naše uzdravení přijít za čas, skrze modlitbu, důvěru a víru.

Tento druh utrpení Pavel snášel. Velká zjevení, která přijal, ho brzy uvrhla na cestičku hlubokého strádání, která budou trvat po celý jeho život. Přemýšlej o tom: v době, kdy psal Pavel tento dopis Korintským, byl křesťanem čtrnáct let – a ještě nebyl vysvobozen od ostnu, který popisuje. Věděl, že bude asi žít s tímto trápením až do dne, kdy zemře.

Nevíme přesně, co bylo tím Pavlovým ostnem. Bibličtí učenci spekulují, že by to mohl být problém s očima, nebo vada řeči, asi koktal. Jeden komentář obšírně dokazuje, že Pavlův osten byla charakterová vada – obzvlášť prchlivost. Jiné spekulace sahají od tělesné touhy až k sužování démonickými myšlenkami, dokonce k utrhačné manželce. Přesto zůstávají všechny tyto dohady pouhými spekulacemi.

V každém případě Pavel připouští velkou bitvu, která v jeho životě trvá. Říká: „Když jsem se vynořil ze svého velkého zjevení o ráji, objevil se v mém těle osten. Satanův posel mě udeřil.“ Fráze „buffet me“ zde znamená „dát pohlavek“. „Bůh dovolil ďáblovi, aby mě udeřil do obličeje.“

Tak co je tím satanovým poslem, který udeřil Pavla, políčkoval ho? Nevěřím, že to bylo pouhé fyzické trápení jako například špatný zrak nebo vada řeči. Ani nevěřím, jak jsem kdysi věřil, že Pavlovo políčkování byla démonická palba lží a urážek, které ho měly odradit.

Ne, věřím, že vodítko nacházíme v Pavlově obratu „abych se vysokostí zjevení nad míru nepozdvihl“ (2. Korintským 12:7). Věřím, že Pavel mluví o samochvále (sebe-vynášení) – osobní pýše. Víš Pavel byl farizej – a všichni farizejové byli pyšní. Nadřazený postoj v nich byl zakořeněný: „Jsem rád, že nejsem jako spousty běžných hříšníků.“ Kromě toho Pavel měl důvod být v těle pyšný. Byl velice inteligentní, právě tak jako byl hojně obdarován Duchem svatým.

Věřím, že ďábel věděl, že tato pýcha je Pavlovou osobní slabostí – a útočil na ni. Pochleboval Pavlovi, zdvihal jeho ego, zasahoval ho jednou pyšnou myšlenkou za druhou: „Jsi jediný, kdo přijal toto zjevení.“ Jaký větší osten by tam mohl být než mít denně naše nejzranitelnější místo živené Satanem? Pavel musel neustále chodit ke kříži, skládat své obdarování, aby umrtvil svou pýchu.

Satan také věděl, že David měl sklon ke smyslné žádosti. Živil tuto slabost božího muže tím, že mu přímo před oči dal koupající ženu. Podobně na každém kroku nás ďábel políčkuje příležitostmi a pokušeními, které živí naši pýchu, chtíč, ctižádost, strach – cokoliv může být naší osobní slabostí.

Přesto ďábel nemohl políčkovat Pavla, aniž by nejprve dostal Boží svolení. Víme například, že Bůh dovolil, aby Satan testoval Joba. A nyní Bůh zamýšlí dovolit Pavlův osten. Věděl, že největší hrozbou Pavlova svědectví nebyla tělesnost nebo chamtivost nebo lidská chvála. Ne, Pavel zapomínal na věci těla. Spíš byla jeho slabostí pýcha, která přišla ze získání velkého zjevení.

Pavel píše: „Za to třikrát jsem Pána prosil, aby to odstoupilo ode mne“ (2. Korintským 12:8). V jádru říká: „Pilně jsem hledal Pána, celým svým srdcem – a On zjevil sám sebe mně a ve mně. Dokonce mi ukázal svou slávu v nebi. Přesto právě v ten moment jsem začal zakoušet tlukoucí (pulsující) připomínku mé lidské křehkosti.“

„Prosil jsem Pána: ‚Odstraň tuhle věc. Dost této slabosti, tohoto démonického soužení. Jak dlouho musím být ponížen těmito útoky? Jak dlouho musím snášet toto trápení? Prosím, Pane, vysvoboď mě.‘“

Bůh se neobtěžoval, aby Pavlovi cokoliv vysvětlil. A nevyhověl jeho požadavku, aby ukončil jeho trápení. Ani neodstranil osten ani nezahnal satanova posla. A přece dal Bůh Pavlovi něco mnohem lepšího. Zjevil Pavlovi, jak to udělat, aby každý den prošel vítězně: „Ale řekl mi: Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci dokonává se“ (2. Korintským 12:9a).

Bůh v podstatě říkal: „Pavle, dám ti milost pro každodenní zkoušky. A to pro tebe bude dostatečné ve všem, čemu čelíš. Nepotřebuješ rozumět všemu, skrze co procházíš. Tak se tedy můžeš přestat ptát proč. Máš mou milost – a to je všechno, co potřebuješ.“

Dostáváme dopisy od lidí, kteří vedou životy neuvěřitelného utrpení. Mladí lidé píší, že jsou vychováváni v domech plných čarodějnictví – že jsou biti, zneužíváni, zanedbáváni. Jeden šestnáctiletý nám napsal, že ho jeho rodiče naučili brát drogy. Tito lidé volají: „Miluji Boha – modlil jsem se a hledal Ho. Vložil jsem v Něj všechnu svou důvěru. Ale každý den stále ještě čelím mocným nepřátelům – a nevidím žádnou známku vysvobození.“

Nechci nikoho odradit. Ale jako u Pavla může být tvé trápení tím druhem trápení, které postihuje Boží nejspravedlivější. Jestliže ano, možná musíš procházet každý den tak, že se budeš zcela spoléhat jen na Jeho milost. Tvé vysvobození nebude náhlá jednorázová zkušenost – ale den co den se opakující chození.

Znovu ti říkám: není hřích ptát se Boha proč – proč všechna ta trápení, proč všechna ta nikdy nekončící bolest? Přesto také říkám, můžeš právě tak skončit s dotazováním – protože Bůh neodpovídá na takovéto dotazy. Bůh nám nedluží žádné vysvětlení našich trápení.

David se upřímně ptal: „Proč jsi smutná, duše má, a proč se kormoutíš? … Pročež jsi zapomenul se nade mnou? Proč pro ssoužení od nepřítele v smutku mám choditi? … Proč jsi smutná, duše má, a proč se kormoutíš ve mně?“ (Žalm 42:5,9,11). Víme, že David miloval Boha. Přesto není v Písmu zmínka, že by Bůh zodpověděl Davidův dotaz.

Ježíš se ptal: „Otče můj, jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento… Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Matouš 26:39, 27:46). Přesto si nikde v Bibli nepřečteme Boží odpověď na otázky Jeho milovaného Syna.

Osobně jsem se stejně ptal po celý svůj život. Když mi bylo 28 let, přivedl jsem svou rodinu do New York City, abych mohl pracovat s gangy a drogově závislými. Pak se jednoho dne, jen pár let poté, co jsme se přestěhovali, zdvojnásobily bolesti mé manželce Gwen. Pospíchali jsme s ní do nemocnice, kde podstoupila naléhavý operativní zákrok. Potom jsme slyšeli strašné slovo: rakovina. Měla ve střevech nádor velikosti pomeranče.

Pamatuji se, jak jsem se pak Boha ptal: „Proč, Pane? Všechno jsme opustili, abychom následovali tvé vedení sem. Dali jsme své životy do služby na těchto ulicích. Tak proč teď procházíme tímhle? Jsi na mě pro něco naštvaný? Co jsem udělal?“

Pokládal jsem stejné otázky potom ještě pětkrát – pokaždé, když byla Gwen stižena další rakovinou. Ptal jsem se tak při každé z jejích dvaceti osmi operací.

Ptal jsem se Boha proč opět v Houstonu, v Texasu, když se naše dcera Debbie složila na zemi svinutá do klubíčka v agónii z rakoviny. Měla nádor ve stejné oblasti jako její matka. Křičel jsem: „Pane, Gwen stačila – teď už je toho příliš. Proč?“

Ptal jsem se proč ještě jednou, když naše další dcera Bonnie ležela v nemocnici v El Paso v Texasu, a podstupovala léčbu rakoviny ozařováním. Byla obklopena lékaři oblečenými v olověné úbory a tři dny bombardována smrtící radiací. Doktoři jí dali 30% naděje na přežití. Křičel jsem: „Bože, musíš mít na mě zlost. Neexistuje jiné vysvětlení. Kolik očekáváš, že vydržím?“

Nakonec jsem odjel sám po klidné silnici – a dvě hodiny jsem vřeštěl na Boha: „Copak to nikdy neskončí? Dávám ti sám sebe celého každý den. Přesto čím víc tě hledám, tím víc trápení vidím.“

Také vím, jaké to je být políčkován satanovým poslem. Byl jsem hrozivě sváděn a uváděn v pokušení. Měl jsem nepřátele, kteří mě podněcovali ze všech stran. Byl jsem očerňován neověřenými řečmi, falešně obviňován, přáteli odmítnut. V těchto temných časech jsem klesal na svá kolena a křičel: „Proč, Pane? Všechno, co chci, jsi Ty. Proč dovolíš Satanovi, aby mě sužoval? Jak dlouho musím zápasit s touto slabostí?“ Přesto, tak jako Bůh nevysvětlil nic Pavlovi, neodpověděl ani jednou na mé dotazy.

Věřím, že jednou, až budeme v nebi, nám Bůh všechno vysvětlí. Budeme mít celou věčnost na to, abychom dostali odpovědi na své otázky. A až to jednou všechno zjeví, uvidíme, že všechno bylo součástí perfektního plánu – řízeného milujícím Otcem, který věděl, co nás udrží na našich tvářích a posune vpřed k Němu.

Často jsme slyšeli definovat milost prostě jako Boží nezaslouženou přízeň a požehnání. Přesto věřím, že milost je víc něž to. Podle mého názoru je milost všechno, čím je pro nás Kristus v našem čase trápení – moc, síla, laskavost, milosrdenství, láska – postará se o nás po celou dobu našeho trápení.

Když se podívám zpátky na všechny ty roky – roky velkých zkoušek, trápení, pokušení a strádání – mohu dosvědčit, že Boží milost byla dostatečná. Jeho milost provedla Gwen skrz. A také provedla skrz Debbie a Bonnie. Dnes jsou moje žena a dcery všechny zdravé a silné – a za to děkuji Pánu.

Jeho milost provedla i mě skrz. A je dostatečná i pro dnešní den. Pak jednou někdy ve slávě mi můj Otec zjeví nádherný plán, který měl hned od začátku. Ukáže mi, jak jsem se skrze všechny mé zkoušky stal trpělivý, jak jsem se naučil soucitu k jiným, jak mě Jeho síla učinila dokonalým v mé slabosti, jak jsem poznal, že je vůči mě naprosto věrný, jak jsem se nadějně stal víc podobný Ježíši.

My se můžeme pořád ptát proč – přesto to všechno zůstane tajemstvím. Jsem připravený uznat (přijmout), že dokud si pro mne Ježíš nepřijde, neuvidím konec mých zkoušek a trápení. Měl jsem je po více než padesát let, a početných.

A přece skrze to všechno pořád ještě dostávám stále vzrůstající míru Kristovy síly. Ve skutečnosti přišla má největší zjevení Jeho slávy během mých nejtvrdších časů. Podobně ve tvých nejmizernějších chvilkách v tobě Ježíš uvolní nejplnější míru své síly.

Možná nikdy neporozumíme naší bolesti, depresi a sklíčenosti. Možná se nikdy nedovíme, proč nebyly zodpovězeny naše modlitby za uzdravení. Ale my nemusíme vědět proč. Náš Bůh nám vždy odpověděl: „Máš mojí milost – a to je, mé milované dítě, všechno, co potřebuješ.“

Download PDF