Okamžik pravdy nastal | World Challenge

Okamžik pravdy nastal

David WilkersonDecember 8, 1986

„Nebo klesla na ulici pravda, a pravost nemá průchodu. Nýbrž zhynula pravda, a ten, kdož se uchyluje od zlého, loupeži bývá vydán; což vidí Hospodin, a nelíbí se to jemu, že není žádného soudu“ (Izaiáš 59:14–15).

Prorok Izaiáš říká: „Pravda klesla na ulicích – dveře ke svatosti se zavírají a ti, kdo chtějí následovat Hospodina, se stávají oběťmi kvůli mělkému kázání.“

Prorok varuje, že upřímní mladí věřící jsou zraňováni, neboť jejich vedoucí nekážou pravdu o svatosti. Řekl: „Ti, kdo se uchylují od zlého, se stávají oběťmi…“ Protože „není žádného, ješto by se zasadil o spravedlnost, aniž jest kdo, ješto by zastával pravdy“ (Izaiáš 59:4).

Ezechiel je ještě důraznější v tom, jak někteří Boží služebníci pošlapávají pravdu a ničí životy svými vlastními sobeckými zájmy: „Spiknutí proroků jejích u prostřed ní… uchvacují loupež, duše žerou, bohatství a věci drahé berou… Kněží její natahují zákona mého, a svaté věci mé poškvrňují, mezi svatým a poškvrněným rozdílu nečiní, a mezi nečistým a čistým nerozeznávají… Proroci pak jejich obmítají jim vápnem ničemným, předpovídají marné věci, a hádají jim lež, říkajíce: Takto praví Panovník Hospodin, ješto Hospodin nemluvil“ (Ezechiel 22:25–28).

Bůh mezi nimi hledal jednoho, který by se postavil za pravdu. Oklamání a kompromisy strhly ochrannou zeď. „Hledaje pak někoho z nich, kterýž by udělal hradbu, a postavil se v mezeře před tváří mou za tuto zemi, abych jí nezkazil, žádného nenacházím“ (Ezechiel 22:30).

Jeremiáš řekl, že jeho „oči byly pramenem slzí,“ protože Boží lid byl vydán chamtivosti – stali se cizoložníky, shromážděním věrolomných, nespolehlivých lidí. Jeho zármutek způsobily všechny ty lži, které byly takovým lidem kázány z úst falešných proroků a soběstředných kněží. Řekl o nich: „Zmocnili se na zemi, ale ne k pravdě – a pravdy nemluví!“ (viz Jeremiáš 9:2,3,5).

Ozeáš varoval, že Bůh vede při se svým lidem, protože zašlapávají pravdu do země: „Slyšte slovo Hospodinovo, ó synové Izraelští, neboť má rozepři Hospodin s obyvateli země této, proto že není žádné věrnosti, ani žádného milosrdenství, ani žádné známosti Boží v této zemi. Proklínání a lži a vraždy, a zlodějství i cizoložství na vrch zrostlo, a vražda vraždu postihá“ (Ozeáš 4:1,2).

Čím víc Bůh žehnal svému lidu, tím byli hříšnější a zkaženější. Hojně se mezi nimi rozšířil hřích a ti, kdo stáli za kazatelnou, jejich hříšné žádosti sytili. Kazatelna i lavice byly stejnou měrou zkažené. „Čím se více rozmohli, tím více hřešili proti mně; slávu jejich v pohanění směním. Oběti za hřích lidu mého jedí, protož k nepravosti jejich duše své pozdvihují. Pročež stane se jakž lidu tak knězi. Nebo vyhledávati budu na něm cest jeho, a skutky jeho jemu vrátím“ (Ozeáš 4:7–9).

Kazatelny byly tak mírné k hříchu, tak se dopouštěly kompromisů, že porodily cizí děti! Ozeáš prorokoval: „S stády bravů a skotů svých půjdou hledati Hospodina, však nenaleznou; vzdáliltě se od nich. Hospodinu se zpronevěřili, nebo syny cizí zplodili…“ (Ozeáš 5:6,7).

Slovo cizí, které je tu uvedené, znamená v hebrejštině odvrátit se – spáchat cizoložství – otočit se stranou! Miluji tuto generaci mladých lidí a Bůh mezi nimi má svůj svatý zbytek – ale nedokáži vymyslet lepší popis pro mnohé z nich, než je tento od Ozeáše: „Staly se cizími dětmi.“ Myslím tím cizí pro spravedlivé cesty Hospodina. Kázání mírné k hříchu, které dnes tolik převládá, porodilo generaci mladých, kteří jsou tak smíšeni s kvasnicemi světa, že se stali cizinci pro pravdu a svatost. Mohou si přinést Bible na bezbožné rockové koncerty. Rocková (křesťanská?) skupina The Stryper je dokáže zmasírovat, vyvolat v nich sugestivními pohyby kyčlí smyslnost vůči dívkám – potom po nich hodit Bible.

Proč je tato generace tak slepá k pravdě o oddělení se od světa? Proč má tolik křesťanských dívek děti bez manželství? Proč jsou tisíce našich křesťanských dětí tak popletené, zmatené a závislé na drogách? Proč tisíce z nich holdují alkoholu? Proč mají heavy metalové a punk rockové skupiny tak pohodový čas k okouzlení srdcí našich dětí?

Ozeáš to řekl správně – za kazatelnou je proradnost, zrada! Je tu málo statečnosti k pravdě! Jen nad nemnohými se nevznáší „duch děvkaření.“ Je tak málo Božích mužů a žen, kteří chodí v pravdě, kteří ukáží Božímu lidu rozdíl mezi tím, co je svaté a co rouhavé.

Ozeáš řekl, že proroci se stali pastmi, léčkami – „protože zkazili sami sebe…“ Modlil se, aby jim Bůh dal neplodné lůno a způsobil, že neponesou ovoce. „Dej jim, Hospodine, život neplodný a prsy vyschlé… ovoce nepřinesou…“ (Ozeáš 9:14–16).

Co mi dělá nejvíc starosti, je to, že tato generace cizích dětí odmítá jakékoliv ponaučení! Netřesou se před Božím slovem. Oni prostě všechny své hříchy obarvují na bílo jménem Ježíš. Úplně odmítají domluvy – zatvrzují se ve svém chování – a jsou přitahováni k pastorovi nebo učiteli, který záměrně přehlíží jejich kompromis. „Věc užasnutí hodná a hrozná děje se v zemi této. Proroci prorokují lživě, a kněží panují skrze ně, a lid můj miluje to. Čeho byste pak neučinili naposledy?“ (Jeremiáš 5:30,31).

Jeremiáš přidává: „Tento jest národ, kteříž neposlouchají hlasu Hospodina Boha svého, aniž přijímají naučení. Zhynula pravda, a vymizela z úst jejich“ (Jeremiáš 7:28).

Proroci předpověděli, že Kristus přijde, aby znovu vystavěl svatý svatostánek založený na pravdě!

„Takto praví Hospodin: Navrátil jsem se k Sionu, a bydlím u prostřed Jeruzaléma, aby sloul Jeruzalém městem věrným (v angličtině městem pravdy), a hora Hospodina zástupů horou svatosti“ (Zachariáš 8:2,3).

Kristus přišel, aby pro sebe pozvedl lid, který bude milovat pravdu a chodit v jejím světle a kázat ji v její plnosti. Jeho svatá hora, na níž je postaven nový Jeruzalém, bude patřit jen těm, kdo vykonávají soud nad modlářstvím a veškerým skrytým hříchem. Zachariáš prorokoval: „Tyto pak věci jsou, kteréž činiti budete: Mluvte pravdu každý s bližním svým, pravý a pokojný soud vynášejte v branách svých“ (Zachariáš 8:16).

V těchto posledních dnech Pán pozvedá svatý zbytek lidí, osvobozených od nepoctivosti a klamu! Oni touží chodit ve svaté bázni Boží! Odmítají chodit s pokrytci nebo podvodníky. Milují Boží napomínání a jsou ochotní přicházet do pátravého světla Ducha svatého. Izaiáš prorokoval: „A upevněn bude milosrdenstvím trůn, a seděti bude na něm stále v stánku Davidovu ten, kterýž by soudil a vyhledával soudu a pospíchal k spravedlnosti“ (Izaiáš 16:5).

„V ten den chrániti bude Hospodin obyvatelů Jeruzalémských, a bude nejnestatečnější z nich v ten den podobný Davidovi, a dům Davidův podobný bohům, podobný andělu Hospodinovu před nimi“ (Zachariáš 12:8).

Proroci řekli, že Kristus znovu vybuduje svůj svatostánek jako ve dnech Davidových. Co to znamená, že Bůh bude mít v těchto posledních dnech lidi, kteří budou mít stejné srdce, jako měl David – srdce pravdy – upnuté na Boha! Srdce s žádnou temnou částí – žádným skrytým hříchem – žádnou tajnou žádostí. A takovou pravdu ve vnitřním člověku, že když je hřích odhalen nebo zjeven, je rychle vyznán a opuštěn.

David řekl: „Aj, ty libuješ pravdu u vnitřnostech, nadto skrytou moudrost zjevil jsi mi. Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých…“ (Žalm 51:6,10,13). A také: „Blízký jest Hospodin všechněm, kteříž ho vzývají, všechněm, kteříž ho vzývají v pravdě“ (Žalm 145:17,18).

Na své smrtelné posteli David zdůraznil svému synu Šalamounovi, aby následoval jeho kroky v chození s Hospodinem v pravdě celým svým srdcem! „Když se pak čas smrti Davidovy přiblížil, dával přikázaní Šalomounovi synu svému… A aby naplnil Hospodin slovo své, kteréž mi zaslíbil, mluvě: Budou-li ostříhati synové tvoji cesty své, chodíce přede mnou v pravdě z celého srdce svého a z celé duše své, tak mluvě: Že nebude vypléněn po tobě muž z stolice Izraelské“ (1. Královská 2:1,4).

Ani všechny démonické síly z pekla – ani všechna knížectví a mocnosti na vysokých místech – nemohou zabránit Božímu záměru, který má pro sebe samého a svatý lid, který před Ním chodí v pravdě celým svým srdcem.

„Z nebe se zjevuje Boží hněv proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří zadržují pravdu nepravostí. Vždyť to, co může být o Bohu poznáno, je jim zjevné, Bůh jim to přece zjevil“ (Římanům 1:18,19).

Jaká tragédie, že zatímco si Kristus sám staví svaté město založené na pravdě – zástupy včetně kazatelů Kristova evangelia zaměnili pravdu za lež! „Ti, kteří zaměnili Boží pravdu za lež a ctili stvoření a sloužili mu raději nežli Stvořiteli, který je požehnaný na věky“ (Římanům 1:25).

Když Duch svatý odhalí v životě hřích – tak to znamená, že PRAVDA Boží svatosti si činí nárok na srdce. Znovu a znovu bude Duch svatý volat po úplné kapitulaci a opuštění chtíče a zakořeněných hříchů. Nikdy nepřestane vyžadovat pravdu a spravedlnost ve vnitřním člověku!

Když je usvědčování Ducha svatého ignorováno a srdce si úporně drží chtíč a zakořeněný hřích, je možné, že se tak zatvrdí, že Bůh vydá toto srdce lži! Pavel varoval: „A s veškerým klamem nepravosti pro ty, kdo hynou, protože nepřijali lásku k pravdě, aby mohli být spaseni. A proto na ně Bůh pošle mocné působení bludu, aby uvěřili lži a aby všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale našli zálibu v nepravosti, byli odsouzeni“ (2. Tesalonickým 2:10–12). Oni odmítli usvědčení z hříchu, pohrdli pravdou – milovali svá potěšení a dopřávali si své vášně. „A proto je Bůh vydal v žádostech jejich srdce nečistotě“ (Římanům 1:24).

Co je tou lží, které je Bůh vydal? Je to morálně zkažená, hříšná mysl, která je slepá ke každému soudu. Je to srdce tak zatvrzelé hříchem, že je imunní k bázni Boží! Je to ztráta veškerého duchovního rozpoznání. „A kteří ačkoli znají Boží spravedlivé ustanovení, že ti, kteří provozují takové věci, zasluhují smrt, nejenže je dělají také, ale dokonce to těm, kteří je provozují, schvalují“ (Římanům 1:32).

Když se Kristián v Poutníkově cestě chystal opustit dům Vykladače, bylo mu řečeno: „Zůstaň… dokud ti neukážu něco víc, a potom můžeš jít svou cestou.“ Co to bylo, jaká to byla podívaná, kterou musel Kristián vidět, než mu bylo dovoleno pokračovat ve své cestě? Byl to muž Zoufalství, sedící v železné kleci. Kristián se ptal: „Jak jsi se sem dostal?“ Uvězněný muž Zoufalství odpověděl: „Přestal jsem si dávat pozor a být rozvážný; dal jsem se ovládnout svými žádostmi; zhřešil jsem proti Světlu Slova a Boží dobrotě; zarmoutil jsem Ducha, a ON je pryč; pokoušel jsem ďábla a ďábel ke mně přišel; zatvrdil jsem své srdce tak, že nedokážu činit pokání.“

Kdo je tím mužem zoufalství, zavřeným v železné kleci? Je to Boží muž nebo žena, kteří se pokoušejí dál činit Boží vůli, ačkoliv si v srdci udržují nějakou tajnou zkaženost. Železná klec je prokletí vnitřního zatvrzení nad Božími služebníky, kteří umlčují ten malý tichý hlas a kteří teď pokračují ve službě jako cizoložníci a pokrytci – bez pocitu viny. Už nevědí, co to je stydět se. Železná klec symbolizuje stav „minulých pocitů“ – soud svatého Boha proti všem, kdo sami sebe vydali neodbytným žádostem svého těla.

Existuje svatá, děsivá pomsta, která čeká na každého Božího služebníka, který zesměšňuje pravdu tím, že si libuje ve smyslném chtíči. Každý Boží služebník, který překrucuje Boží svatost před očima lidí, bude mít svou pomstu.

Jsi svědkem práva svatosti se pomstít na hoře Nébo, kde Bůh řekl Mojžíšovi: „Vstup na horu tuto… a umřeš na vrchu, na kterýž vejdeš, a připojen budeš k lidu svému… Nebo jste zhřešili proti mně u prostřed synů Izraelských, při vodách odpírání v Kádes, na poušti Tsin, proto že jste neposvětili mne u prostřed synů Izraelských. Před sebou zajisté uzříš zemi tu, ale tam nevejdeš do země té, kterouž dávám synům Izraelským“ (Deuteronomium 32:49–52).

Mojžíš jednal před lidmi takovým způsobem, že pravda o Boží nejvyšší svatosti dostala ránu. Způsobil, že Bůh před lidmi vypadal méně svatý, než byl. Bylo to kvůli tomu, že byl známý a respektovaný, ctěný pro svou pokoru a svatost, proto byla pomsta tak krutá. Mnoho mladých Izraelců, kteří vešli do Zaslíbené země, zhřešilo mnohem více. Ale Bůh odplácí nejkrutěji těm, kdo jsou povoláni, aby vyvýšili Jeho svatost. Komu je víc dáno, od toho se víc očekává. „Muchy mrtvé nasmrazují a nakažují mast apatekářskou; tak pro moudrost a slávu vzácného maličko bláznovství zohyžďuje“ (Kazatel 10:1).

Mstící moc svatosti je jasně zjevena v tragédii dvou mladých Hospodinových kněží, Nábadovi a Abihu. Byli na hoře s Mojžíšem, Aronem a sedmdesáti staršími. „A viděli Boha Izraelského. A pod nohami jeho bylo jako dílo z kamene zafirového, a jako nebe, když jest jasné… a viděli Boha, a potom jedli i pili“ (Exodus 24:9–11).

Ti samí kněží, kteří byli svědky nevyslovitelné slávy a přítomnosti Boží, obětovali před Hospodinem cizí oheň. Oči celého Izraele byly upřeny na ně a oni zesměšnili pravdu a svatost Boží – brali soud a varování svatého Boha na lehkou váhu – a „sstoupiv oheň od Hospodina, spálil je; a zemřeli tu před Hospodinem…“ (Leviticus 10:1,2).

Mojžíš připomněl jejich otci Aronovi, že je Bůh předem upozornil na mstící moc Jeho svatosti: „I řekl Mojžíš Aronovi: Toť jest, což mluvil Hospodin, řka: V těch, kteříž přistupují ke mně, posvěcen budu, a před oblíčejem všeho lidu oslaven budu“ (Leviticus 10:3).

Milovaní, Bůh se nezměnil! My jsme Jeho kněží – my musíme lidem ukazovat, že On je svatý, nebo také zažijeme moc pomsty Jeho svatosti! Žijeme ve dni milosti, ale mnozí si myslí, že novozákonní doba oplývá takovou blahosklonnou milostí – že Bůh přimhouří oko nad tajným hříchem. Nepřimhouří!

Ananiáš a Safira žili pod nebem milosti. Ale pod milostí se Bůh dívá na srdce a pomstí podvod, který tam uvíznul. Pokoušeli Ducha svatého tím, že si mysleli, že by mohli pod Jeho vševidoucíma očima proklouznout se lží. Padli mrtví v novozákonní letniční církvi, kde byla kázána milost a milosrdenství. Bůh pomstil svou svatost. Tato dvojice se chystala vnést do církve kvasnice, které by mohly nakvasit celou hroudu. Bůh nemohl dopustit, aby jedna jediná dvojice v této církvi žila ve lži, uctívala a sloužila Mu s démonickým tajemstvím ukrytým hluboko v jejich srdcích. Duch nemohl dopustit, aby mluvili jazyky, svědčili a šli do světa, manipulovali s Kristovým evangeliem, nesli svatou korouhev, když lpěli na tajném hříchu!

Pavel je ohledně mstící moci Boží svatosti velice přesvědčivý. Řekl: „Neboť toto je Boží vůle: vaše posvěcení, totiž abyste se zdržovali od smilstva, aby každý z vás uměl zacházet se svou nádobou v posvěcení a úctě (ne v žádostivé vášni jako pohané, kteří neznají Boha), aby nikdo nepřekračoval meze a neoklamával v této věci svého bratra, protože Pán je toho všeho mstitelem, jak jsme vám také předem řekli a dosvědčili“ (1. Tesalonickým 4:3–6).

Raději bychom neměli brát toto svaté varování před mstící mocí svatosti na lehkou váhu. Je to adresováno bratřím; a Pavel dodává: „Kdo tedy toto odmítá, neodmítá člověka, ale Boha, který nám také dal svého Svatého Ducha“ (verš 8).

Pavel nemluví afektovaně! Boží služebník, který je otrokem chtíče, který je hnán hříšnou vášní, který je zapleten do sexuální nemorálnosti jakéhokoliv druhu – je hříšník a podvodník! Podvodník je ten, kdo klame falešným předstíráním zbožnosti! Podvodník, který se snaží ukrást to, po čem sám touží!

Pastor z Assembly of God opustil své místo pastora po 20 letech a svou manželku po 25 letech a přistěhoval se k jedné ženě z církve. Ona má dva teenagery, kteří nechápou, jak kazatel, o kterém si mysleli, že je tak svatý, může žít s jejich matkou – když ještě není ani rozvedený! On podvedl tyto děti! Očernil Boží svatost před všemi lidmi! Čelí teď mstící moci Boží svatosti, protože zašlapal pravdu do země.

Podvodníkem je ten, kdo stojí za kazatelnou a káže milost a milosrdenství, zatímco se tajně plíží, aby nakrmil svou duši pornografií!

Podvodníkem je ten, kdo stojí v neděli ráno za kazatelnou – dokonce pláče – aby ho církev vnímala jako svatého muže – ačkoliv celou tu dobu je jeho srdce věrolomné a zrádné. Je zrádný vůči své manželce! Podvádí manžela ženy, se kterou se zapletl. Podvádí své vlastní děti, stejně jako děti své tajné milenky. Podvádí církev, město, domácí ve víře. Bere na lehkou váhu varování o Boží svaté pomstě.

Podvodnicí je ta, která před lidmi vystupuje jako příjemná, věrná, ryzí Boží žena – ale v jejím srdci je studna chtíče. Půjčuje si odporně špinavé filmy a libuje si ve svých žádostech. Nebo si udržuje to, co omlouvá jako „neškodný vztah.“

Zástupy Božích lidí se stávají podvodníky před světem, protože žádosti a hříšné vášně tohoto světa se vkradly, aby znečistily, zneuctily a zkazily jejich srdce a mysli. Hrnou se do divadel a kin, aby shlédli nejodpornější a nejohavnější filmy – a jako zvědaví lidé plní své oči démonickými scénami, které kazí jejich srdce všemi druhy morální zvrhlosti. Tyto zvrhlosti často zavádějí do domovů křesťanů a mnozí teď experimentují se zakázanými a nebezpečnými praktikami. Potom přicházejí do Božího domu, aby chválili a uctívali se zvednutýma rukama. Někteří tančí! Je to naprostý podvod! Pavel to nazývá „oklamávání bratří!“

Nejhorším podvodem ze všech je služebník, který je za kazatelnou mírný k hříchu, protože v jeho vlastním srdci vládne chtíč! Bude špinit pověst kazatelů, kteří křičí proti hříchu jako kazatelé soudného dne. Bude dychtivě sahat po každém kázání, každé knize o milosti a milosrdenství. Bude vám vyprávět o všech hříších a selháních velikých Božích mužů – bude se tím vším utěšovat.

Pavel řekl, že Satan se přeměnil v anděla světla. Takže je možné, aby se služebníci, kteří pohrdají pravdou a kteří jsou vydáni zlu ve svých srdcích, proměnili na falešné proroky a satanské anděly světla. „Takoví lidé jsou falešní apoštolové, lstiví dělníci, vydávající se za apoštoly Kristovy. A není divu, vždyť sám Satan se vydává za anděla světla. Proto není nic zvláštního, jestliže se také jeho služebníci vydávají za služebníky spravedlnosti. Jejich konec bude podle jejich skutků“ (2. Korintským 11:13–15). Tito přeměnění služebníci jsou ti, kdo předkládají jiné evangelium, jiného Ježíše. Věřím, že takoví změnění andělé světla přicházejí, aby oklamali. Stávají se činiteli divů, kteří volají Pane, Pane, ale jsou to činitelé nepravosti. Pavel před takovým oklamáním varoval. Napsal Korintským: „…bojím se, aby tak, jako ten had svou vychytralostí oklamal Evu, nebyly i vaše mysli svedeny od prostoty, která je v Kristu. Když totiž někdo přichází a káže jiného Ježíše, než kterého jsme kázali, anebo když dostáváte jiného ducha, než kterého jste dostali, nebo jiné evangelium než to, které jste přijali, snášíte to dobře“ (2. Korintským 11:2–4).

Pravda, když je nalezena a pevně uchopena, člověka osvobozuje. Absolutně osvobozuje! Ale když jsou požadavky pravdy ignorovány, srdce se nakonec zatvrdí jako křemen a Bůh je musí „předat“ jejich žádostem. Nic pak nemůže zabránit totální přeměně na dítě ďábla. Není většího soudu na zemi!

Download PDF