První láska jakou jsi nikdy předtím neviděl | World Challenge

První láska jakou jsi nikdy předtím neviděl

David WilkersonFebruary 1, 1986

Mnoho křesťanů se vyhýbá knize Zjevení, protože se jim zdá tak záhadná. Přesto Jan píše: „Blaze tomu, kdo čte, i těm, kteří slyší slova tohoto proroctví a zachovávají to, co je v něm napsáno: nebo čas je blízko“ (Zjevení 1:3).

Ačkoli je napsané Janem, je to zjevení Ježíše Krista (Zjevení 1:1). Je to Boží srdce zjevené Kristu a sdílené Janem.

Jan byl jeden ze tří pilířů církve v Jeruzalémě. Mnoho z toho, co o něm víme, zaznamenal Ireneus, který to měl z první ruky od Janova studenta Polykarpa.

Víme, že Jan přežil Pavla, který byl umučen Nerem někdy mezi rokem 64 a 69 n. l. Má se zato, že Pavel založil nejméně dvě z pěti církví v Asii a že po jeho smrti dožil Jan své dny v Efezu. Z jeho dopisů církvím v Asii je zřejmé, že Jan dohlížel na zdejší církve. Nejpravděpodobněji byl poslán do vyhnanství na ostrov Patmos císařem Dominciánem a po svém propuštění se vrátil do Efezu.

Římské impérium bylo v době psaní Zjevení ve zmatku. Nero byl podezřelý, že zapálil Řím proto, aby ho přestavěl v královské nádheře a pojmenoval po sobě. Byl opovrženíhodný ve svém zacházení s křesťany a v obviňování jich z ohnivého holocaustu.

Při jedné příležitosti pověsil velké množství křesťanů na kůlech ve své královské zahradě, potřel je mastným dehtem a zapálil je. Jeden historik tvrdí, že s divokou radostí projížděl na koni skrze páchnoucí hořící těla, což v noci vytvářelo příšerné obrazy. Mnozí byli umučeni pro svou neotřesitelnou víru v Ježíše Krista.

Ve svém vyhnanství sdílel Jan utrpení Kristova těla. Když zůstal sám s Bohem, přišlo k němu mocné zjevení Ježíše Krista.

Poselství sedmi církvím bylo adresováno „andělu“ církví, tím jsou míněni pastoři, vedoucí nebo „poslové“. Jan říká: „To, co s tebou sdílím, je, co každý služebník sboru musí vědět a kázat. To je Boží srdce odhalující hřích a odpadlictví – postarej se, abys ta slova slyšel, věnoval jim pozornost a potom je kázal.“

Každé pravé zjevení začíná pohledem na Kristovu děsivou a majestátní svatost

V Janovi 13:23 čteme: „Jeden z Ježíšových učedníků, ten, kterého Ježíš miloval, pak ležel u stolu v Ježíšově náručí.“ To byl ten stejný Jan, důvěrně kolébaný na klíně Božího Syna. Jan Ho znal v Jeho člověčenství jako několik dalších.

Ale na ostrově Patmos viděl Jan Krista v Jeho ohromující svatosti – „Jeho vlasy byly bílé jako bílá vlna… oděný dlouhým rouchem… přepásaný na prsou zlatým pásem… jeho oči jako plamen ohně… jeho nohy byly podobné bronzu rozžhavenému v peci… jeho hlas jako zvuk mnohých vod…“ (Zjevení 1:13–15).

Jan nyní nepoložil svou hlavu Ježíši do klína. Teď to nebyl Ježíš ve svém člověčenství – toto byl Kristus v Jeho svatosti! Jan říká: „Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý“ (Zjevení 1:17).

Daniel měl stejnou vizi Kristovy děsivé svatosti. Odčerpalo to z něho všechnu lidskou sílu a mrtvolně zesinal. „Pozdvih očí svých, viděl jsem, a aj, muž jeden oděný v roucho lněné, a bedra jeho přepásaná byla ryzím zlatem… oči jeho podobné pochodním hořícím, a ramena jeho i nohy jeho na pohledění jako měď vypulérovaná, a zvuk slov jeho podobný zvuku množství“ (Daniel 10:5–6).

Daniel řekl, že „muži ti, kteříž se mnou byli, neviděli toho vidění, než hrůza veliká připadla na ně, až i utekli, aby se skryli… zůstal jsem sám… nezůstalo i ve mně síly… krása má změnila se a porušila se na mě… usnul jsem tvrdě na tváři své, na tváři své na zemi“ (Daniel 10:7–9).

Žijeme v čase evangelické lehkomyslnosti a charismatické komedie. Boží slovo říká, že tam, kde není žádná vize, hyne lid. Myslím, že se tím míní vize Kristovy majestátní svatosti. Když Izaiáš viděl Krista v Jeho svatosti, křičel v afektu: „Běda mně, jižť zahynu, proto že jsem člověk poškvrněné rty maje, k tomu uprostřed lidu rty poškvrněné majícího bydlím, a že krále Hospodina zástupů viděly oči mé“ (Izaiáš 6:5).

Kolik v této době existuje pastýřů, kteří přijdou ke kazatelně ve smrtelné sinalosti poté, co strávili mnoho hodin s obličeji na zemi a letmo zahlédli hrůzu budící svatost Ježíše Krista? Ano, existuje krása v tomto děsivém pohledu – ale ta v nás musí vyprodukovat to, co vyprodukovala v Janovi, v Danielovi, v Izaiášovi a v každém Božím služebníkovi, který kdy tuto vizi měl. Musí to vyprodukovat pravou Boží bázeň, strach brát Boží jméno na lehkou váhu, strach být povrchní a hrát komedii v Jeho svaté přítomnosti, strach, že nebude v lidských očích uctíván.

To, co někteří dnes nazývají důvěrným přátelstvím, já nazývám drzostí (nestydatostí). Jak drzí a nevychovaní se někteří křesťané stávají v Boží přítomnosti. Jak drzí jsou teď někteří kazatelé – šíří dovedně svou hloupost, své pošetilé bláhové sny, své svatokrádežné vtipy – ze svaté kazatelny. Přinesli jsme Krista dolů na svou nízkou úroveň, učinili Ho jedním z nás. Co zoufale potřebujeme, je jeden pohled do Jeho planoucích očí – jednu ohromující vizi Jeho stravující svatosti – a už nikdy víc nebudeme arogantní nebo blázniví v Jeho přítomnosti.

Skutečné vidění Jeho svatosti zjevuje náš nedostatek lásky

Ve svém dopise sedmi církvím jedná Jan ze všeho nejdřív se stavem u Efezských: „Andělu církve v Efezu napiš: Toto praví ten, který drží ve své pravici těch sedm hvězd, který se prochází uprostřed těch sedmi zlatých svícnů: Znám tvé skutky a tvou práci, i tvou vytrvalost, a vím, že nemůžeš snést zlé lidi, a vyzkoušel jsi ty, kteří si říkají apoštolové, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři… Ale máš to, že nenávidíš skutky Mikulášenců, které nenávidím i já“ (Zjevení 2:1–2,6).

Stav Efezských Pán částečně chválí. Zde je tělo věřících, kteří se lopotí a jsou vytrvalí v evangeliu; netolerují špatnost; mají rozpoznání a nedají se svést falešnými proroky; trpí pro Jeho jméno; nezlenošili; a ze všeho nejlepší je, že o nich Bůh mohl říci: „Nenávidíš skutky Mikulášenců, které nenávidím i já.“

Bůh připomíná jejich nenávist ke skutkům a doktrínám Mikulášenců. Dvakrát v Janových dopisech církvím mluví Kristus o Boží nenávisti k učení těchto odpadlíků (viz Zjevení 2:15).

Mikuláš je prvně představen ve Skutcích 6:5 jako jeden ze sedmi vybraných mužů, kteří měli denně dohlížet na zaopatření vdov. „Dvanáct apoštolů tedy svolalo shromáždění učedníků a řeklo: ‚Nesluší se, abychom my opustili Boží slovo a sloužili u stolů. Proto ze sebe, bratři, vyberte sedm mužů dobré pověsti, plných Ducha svatého a moudrosti, kterým svěříme tu práci. My se však budeme pilně věnovat modlitbě a službě slova.‘ Ta řeč se tedy zalíbila celému shromáždění a vybrali Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, a Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parména a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Ty postavili před apoštoly, kteří na ně po modlitbě vložili ruce“ (Skutky 6:2–6).

Církev v nich viděla duchovní muže, plné Ducha svatého a moudrosti. Apoštolové na ně vložili ruce. Co se stalo s Mikulášem a jeho přívrženci, že na své učení a způsob života přivolali Boží klatbu?

Církev otců měla dvě hlavní pravidla pro věřící – nejíst maso obětované modlám a vyvarovat se smilstva. Mikuláš je zjevně otcem doktríny, která vedla k modlářství a smilstvu. Společnost těch dnů přimhuřovala oko nad sexuální promiskuitou. Mikuláš s jeho přívrženci vymysleli doktrínu falešné jistoty, která měla za následek smíšení se světem a ve svém učení tendenci smyslnosti.

Klement z Alexandrie říká o Mikulášencích: „Oddali se radostem jako kozlové, životu nestydaté samoshovívavosti.“ Ztratili svůj strach z Boha, odmítli se oddělit od světa, a pokrývali oltář slzami zatímco páchali cizoložství a smilstvo! Mohli mluvit tak sladce o své lásce ke Kristu, zatímco celou dobu byly jejich ruce a srdce poskvrněné hříchem.

Mikulášenský duch je s námi stále. Je to doktrína tzv. křesťanských rockerů a punkerů, kteří vláčejí svaté jméno Ježíše Krista skrze špínu a bláto světské hudby, kontrolovanou démony. Píši mi sladkými a zbožnými slovy, jak moc milují Krista, jak přijali Ježíše jako nikdo jiný. Ale jsou tak zaslepení pýchou, slávou a smyslností: buď nevědí, nebo odmítají připustit, že Kristus s nimi nepůjde na místa, kde by sám sebe odsuzoval. Pouhá litera zabíjí – je to Boží duch, který dává život. Jestliže jdou na ďáblovo území, přinášejí mrtvé slovo – slovo, které Duch svatý odmítá pomazat – potom slouží smrti. A jednoho dne musí stát všichni před svatým Králem, jehož oči planoucí jako oheň budou probodávat jejich arogantní pýchu, a zodpovídat se, proč používali Boží vlastní Slovo k zabíjení zástupů mrtvou literou.

Tito moderní Mikulášenci mají troufalost sugerovat, že hrůzu budící svatý Kristus požehná jejich ustrašené popěvky, jejich zamaskovaná kázáníčka, jejich zbytečná, levná lákadla. Nikdy! Oni se stydí za mého Pána! Stydí se zpívat jasné, neklamné poselství o pokání a absolutní nadvládě Krista. Oni plivou do tváře našeho milovaného Pána – oni jsou podvedeni a oklamávají celou generaci mladých věřících. Bůh říká: „Kdyby byli mými služebníky, ukázali by lidem jejich hříchy.“

Říkají mi, že jsou noví proroci tohoto věku. Ale Jeremiáš o nich řekl: „…nebo od proroků Jeruzalémských vyšla poskvrna na všecku tuto zemi“ (Jeremiáš 23:15).

Děsí mě, když zjišťuji, že mnoho těchto rockerů a punkerů jsou členové letničních církví a jsou povzbuzováni a žehnáni svými pastory. Oslepli naši pastýři? – Mohou křičet Ezechielovo hřímavé poselství služebníkům: „A lid můj budou rozdílu učiti mezi svatým a nesvatým, též mezi nečistým a čistým ať je učí rozeznávati“ (Ezechiel 44:23)?

Pastoři, probuďte se! Svatí, probuďte se! To je Mikulášenská doktrína, kterou Bůh nenávidí. My ji také musíme nenávidět!

Je možné ztratit první lásku – dokonce během bojování s hříchem a tvrdé práce na Božích věcech

Efezští hromovali proti hříchu, zjevovali všechno, co bylo falešné, ani jednou se neobírali myšlenkou, že by opustili svou víru v Krista. Ale Bůh proti nim něco měl: „Ale mám proti tobě, že jsi opustil tu svou první lásku“ (Zjevení 2:4).

Bůh bere tuto záležitost první lásky opravdu vážně. On jim pohrozil, že od nich odebere své pomazání, pokud nebudou činit pokání a nevrátí se zpátky.

Toto je jedno z Písem, které je z celé Bible nejvíc špatně chápáno. Chybujeme v pochopení, že Kristus mluví o své církvi.

Křesťané tráví svůj život tím, že se pokouší zažít znovu své nejranější zážitky s Pánem. Omylem věří, že vrátit se zpátky k první lásce je vrátit se zpět k horlivosti, vážnosti a vzrušení, když byli spaseni. Truchlí, že ztratili své nadšení pro Pána z raného období. Je pravda, že mnoho křesťanů ochladlo a vyschlo – ale vrátit se zpátky k nevinným časům nestačí a nevyjadřuje to hlubší pravdu tohoto textu.

Někteří by se vůbec neměli vracet k tomu, co bylo na začátku. Někteří přijali spasení ze sobeckých zájmů – aby unikli Božímu hněvu nebo aby přijali požehnání nebo uzdravení nebo jednoduše proto, že chtěli mít pokoj v mysli. Nechci se vrátit do svých raných dní. Moje láska byla nedospělá (nezralá), chyběla jí moudrost a zkušenost, a moje horlivost způsobila mnoho bolesti. Bylo to víc emoční než zbožné. Nechtěl bych se vrátit k ničemu menšímu, než mám dnes Jeho milostí.

Proč se měli Efezští vrátit tam, kde kdysi byli? Kristus říká, že se neunavili. Neztratili svou vytrvalost. Neztratili svou horlivost, úctu k Jeho jménu ani neochabovali ve své práci pro Pána.

Je to církev, která ztratila svou apoštolskou lásku ke Kristu

Kristus zde zjevuje své církvi, jak daleko se vzdálila od lásky, kterou měla první apoštolská církev. Říká: „Máte správné učení; závazně činíte Mé dílo; jste upevněni ve Slově a nedáte se oklamat nepravostí a falší; dodržujete všechna nařízení; činíte chvályhodné, dobročinné skutky – ale ztratili jste apoštolskou lásku ke mně.“

Přilnuli jsme ke každému dílu první církve, ale ztratili jsme horoucí lásku pro Krista, která je motivovala. Tamta první láska byla dokazována velice praktickými způsoby.

Láska první církve dokazovala sama sebe v touze po brzkém návratu Ježíše Krista. Oni dychtili po dokonalé jednotě s Ním v životě věčnosti a slávy. Byla to duchovní touha po jeho návratu, a ta jim přinášela podobnost Jeho svatosti a dokonalé společenství v Jeho přítomnosti. Modlili se, aby byli „s Ním a spatřili Jeho slávu!“

Teď vidíme postupnou zapomnětlivost na Boží sliby o Jeho brzkém návratu a ztrátu víry v jejich naplnění. Zapudili jsme Pánovo varování, abychom se nenechali chytit do pasti světskosti, a zapomněli jsme si dávat pozor a modlit se. Jak na tom jsme? „Stojíme pevně s přepásanými bedry a hořícími lampami jako služebníci očekávající svého pána?“ Ne – Jeho návrat již dlouho není naší hlavní touhou – jsme zcela ponořeni do našeho moře materialismu. Zapomněli jsme na Jeho slovo, že změna přichází „v mihotání očí“.

Jsme unaveni nesením kříže – netrpěliví stran Jeho návratu. Vypustili jsme Jeho návrat z mysli nebo ho nasměrovali do budoucnosti, necítíme potřebu bdělosti, pozornosti. Tudíž všechny panny spí. Není divu, že vidíme tolik modlářství a bezstarostnosti mezi křesťany?

Nebudu se s nikým přít (debatovat) o doktríně vytržení. Všechno, co vím, je, že se bojím, když Kristus nazývá zlým služebníkem toho, kdo říká: „Můj pán mešká se svým příchodem“ (Matouš 24:48). Věřím Mu, když říká, že přijde náhle jako zloděj v noci. Vím, že koruna spravedlnosti čeká na ty, kdo „si zamilovali jeho příchod“ (2. Timoteovi 4:8).

Věřím, že Boží lid bude hodně trpět pro Krista; věřím, že přichází velký zármutek a soužení a Boží lid potřebuje být varován a připravený. Ale také věřím v neočekávaný návrat Krista v oblaku slávy, který si přijde pro svou nevěstu.

Církev ztratila pokoru první lásky, která ji přiměla, aby v ní vybuchovalo volání: „Ano, přijď Pane Ježíši“ (Zjevení 22:20). První církev kázala: „Proto bděte, neboť nevíte, ve kterou hodinu přijde váš pán“ (Matouš 24:42). Nyní slyšíme poselství: „Pán mešká se svým příchodem. Nepřijde v kteroukoliv hodinu, nečekaně.“ Ale ze rtů samotného Krista slyšíme: „Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, o které netušíte“ (Matouš 24:44).

Kdo má uši k slyšení, ať slyší, co říká Duch – vrať se k apoštolské lásce ke Kristovu příchodu! Žij spravedlivě, napjatě očekávající, roztoužený, bdělý – a ať už Boží lid půjde nebo nepůjde skrze velké soužení, na tom nezáleží, protože ty budeš vždy připravený na všechno.

Nejdokonalejší zkoušku apoštolské lásky zadal Petrovi Pán sám: „A když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: ‚Šimone Jonášův, miluješ mě více než tito?‘ On mu řekl: ‚Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.‘ Řekl mu: ‚Krm mé beránky.‘ Zeptal se ho znovu, podruhé: ‚Šimone Jonášův, miluješ mě?‘ Řekl mu: ‚Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.‘ Řekl mu: ‚Pas mé ovce.‘ Zeptal se ho potřetí: ‚Šimone Jonášův, máš mě rád?‘ Tehdy se Petr zarmoutil, protože se ho potřetí zeptal: ‚Máš mě rád?‘ a odpověděl mu: ‚Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě mám rád.‘ Ježíš mu řekl: ‚Krm mé ovce.‘“ (Jan 21:15–17)

Být horoucně oddaný Kristu znamená krmit ovce

Ježíš nemluví o vyučování a kázání ovcím. Myslím, že Ježíš říkal Petrovi: „To, žes mě zapřel, vzalo cosi tvým bratrům. Otřáslo jimi, když viděli tvůj nedostatek oddanosti, tvou zbabělost. Ať je nyní tvá láska ke mně taková, že je to nasytí. Ať nasytí jejich naději, jejich potřeby.“

Církev potřebuje vidět víc příkladů zcela oddaných milovníků Krista, aby se při nich nakrmila. Já se sytím na příkladu svatých mužů a žen Božích. Tento druh lásky je tak nádherný, že mě ovlivňuje; sytí to něco velmi hluboko ve mně; sytí to můj hlad po Bohu. Jejich absolutní oddanost a láska ke Kristu ve mně vyvolává naději. Tím spíše, že dostávám víc duchovní potravy z jednoho, kdo žije svatě a oddaně, než ze všech kazatelů a učitelů, kteří káží jednu věc a žijí druhou.

Někteří křesťané mě zanechávají prázdného a vysušeného – jejich nedostatek lásky ke Kristu ve mně vzbuzuje depresi. Jsou vlažní, působí na mého ducha jako sklenice studené vody na můj obličej v chladném dni. Jejich skleslý duch mě o něco připravuje. Nemají co dát – nikoho nenasytí.

Ježíš Kristus je chléb života. Jestliže ho miluješ vším, co je v tobě – pak jsi ten, kdo krmí. Ten, kdo mě opravdu miluje jako bratra, je ten, kdo miluje Pána celým svým srdcem. Miluji ztracené tím, že Jeho miluji nejvíc. Jeho láska v nás se stane signálním světlem – nadějí – výzvou – příkladem, který dává život.

Download PDF