Sedm tisíc se nesklonilo | World Challenge

Sedm tisíc se nesklonilo

David WilkersonApril 23, 2001

Chci vás vzít k hoře Oréb v Izraeli, do temné jeskyně. Uvnitř jeskyně sedí smutný osamělý Boží prorok. Tento zbožný muž je teď starý, pravděpodobně osmdesátiletý. A cítí se úplně sám. Absolutně se vzdal společnosti.

Asi před čtyřiceti dny prosil Boha, aby ho usmrtil. Byl přesvědčen: „Tento národ zašel příliš daleko. A církev je příliš odpadlá, než aby se mohla navrátit. Každý vedoucí je loutkou ďábla. Probuzení je teď prostě nemožné. Nezůstala žádná naděje, kterou jsem měl, Pane. Prosím, vezmi si můj život“ (viz 1. Královská 19:4).

Kdo byl tím prorokem? Byl to bohabojný svatý Eliáš. A dostal se do tak zoufalého stavu pouze hodiny poté, co dosáhl největšího vítězství ve své celoživotní službě.

Připomeň si ten příběh. Na hoře Karmel čelil Eliáš 850 falešným prorokům v konečné zkoušce života nebo smrti, ve které Hospodin zvítězil. Asi 450 těchto proroků sloužilo pohanskému bohu Bálovi, dalších 400 byli kněží z modlářských hájů postavených hříšnou královnou Jezábel. Teď začali Bálovi proroci tančit a kvílet v démonickém rituálu, snažili se probudit jejich boha. Když šílenství konečně skončilo, leželi proroci na zemi, hojně krváceli, byli totálně vyčerpaní.

Potom vystoupil Eliáš, byla řada na něm. Prostě promluvil k Hospodinu a okamžitě spadl z nebe nadpřirozený oheň. Pohlcující proud žáru spálil jak prorokovu oběť, tak dvanáct barelů vody, která byla vylita kolem ní. Dokonce spálil i kameny na oltáři.

Jak děsivá manifestace Boží všemohoucí síly. Falešní proroci se napohled třásli. A odpadlí Izraelci, kteří byli přítomní, padli všichni na svá kolena a volali: „Hospodinť jest Bohem, Hospodin jest Bohem“ (18:39).

Eliáš dal potom zabít všech těchto 850 falešných proroků. Náhle se do Izraele vrátilo probuzení. Probuzený Eliáš se modlil, aby konečně přišlo – nebo tak si myslel: „Toto je Boží hodina. To je začátek obnovy, o které jsem tak dlouho kázal.“

Eliáš byl tak plný energie, že předstihl kočár krále Achaba o dvacet pět mil, až přišel k hlavnímu městu Jezreel. Jeho myslí se musely honit vzrušující myšlenky: „Kdo se může postavit tomu, co dnes Bůh udělal? Tato národní smyslná, bezbožná vláda se musí zhroutit. A potom Jezábel. Možná se právě teď vrací ke svému modlářskému otci na Sidon. Nepochybně slyšela o ohni z nebe a chce uniknout čistce Ducha svatého. Tohle musí být největší chvíle v historii Izraele!“

Eliáš byl přesvědčen, že mu teď lidé budou naslouchat. Věřím, že byl odhodlaný jít přímo do zpustlého chrámu, aby obnovil ryzí uctívání v Jezreel. Ale dřív, než došel až k městu, byl osloven poslem od Jezábel. Královna vyhrožovala: „Toto ať mi učiní bohové a toto přidadí, jestliže v tuto hodinu zítra neučiním tobě, jako ty kterému z nich“ (19:2). Říkala Eliášovi: „Dostal jsi jeden den života, proroku, než tě zavraždím, jako jsi ty zavraždil mé kněží.“

Během dvaceti čtyř hodin od neuvěřitelného vítězství na hoře Karmel byl Eliáš zpátky ve své poušti, třásl se pod jalovcem. V jeho mysli všechno ztroskotalo. A přes noc se vytratily i všechny jeho naděje na obnovení.

O čtyřicet dní později nacházíme Eliáše, jak nocoval v horské jeskyni úplně sám jako kůl v plotě. Hebrejské slovo pro „lodge“ (nocovat, sloužit za úkryt) znamená „zastavit se nebo zůstat“. Také v sobě zahrnuje význam „stěžovat si nebo držet si zášť“. Očividně byl Eliáš rozhodnutý: „Je po všem, konec. Jestliže zázračný oheň z nebe nemůže motivovat odpadlý lid, tak nepomůže nic.“ Potom nám Bible říká: „A aj, řeč Hospodinova k němu, a řekl jemu: Co tu děláš, Eliáši?“ (19:9). To byl Boží způsob, jak říci: „Co tě trápí, Eliáši? Proč ten hněv? Proč tvá stížnost?“

Náhle začal Eliáš odlehčovat svému stísněnému srdci. „Velice jsem horlil pro Hospodina Boha zástupů; nebo opustili smlouvu tvou synové Izraelští, oltáře tvé zbořili a proroky tvé zmordovali mečem. I zůstal jsem já sám, teď pak hledají života mého, aby mi jej odjali“ (19:10).

Mnoho z toho, co Eliáš řekl, byla pravda. Boží lid byl v politováníhodném stavu. V Izraeli se to hemžilo špatností. A praví proroci byli očerňováni a jejich slova zesměšňována. Přesto navzdory tomu zůstal Eliáš věrný. Byl zcela vydán Boží věci, horoucně, vřele se modlil za probuzení. Ale mýlil se, když si myslel, že pouze on sám nese Pánovo břemeno.

Nevěřím, že byl Eliáš pyšný, když v podstatě řekl: „Jsem jediný kazatel, který nenávidí hřích a má bázeň před Hospodinem, který v tomto národě zůstal.“ Dle mého názoru byl Eliáš pouze přemožen osamělostí. Věřím, že říkal: „Pane, jestliže i jiní horlí pro Tebe tak jako já, kde jsou? Nevidím nikoho, kdo by volal proti hříchu jako já.“

Faktem je, že mnoho modlících se lidí jsou často samotáři. A jen nemnozí jsou společenští. Proč? Každý, kdo zápasí s Bohem v modlitbě, sdílí břemeno Jeho srdce. Začínají vidět, jako vidí Bůh. A jsou schopni rozpoznat pravý stav Božího lidu. Jsou naprosto vystřízlivělí z veškeré tělesnosti a pošetilosti, kterou vidí v jeho domě. A to je vede na jejich tváře, modlí se, jako se modlil Eliáš, se srdcem zlomeným znepokojením, obavou.

Jsi-li osobou modlitby, pravděpodobně ses cítil osamělý, jako byl Eliáš. Možná také naříkáš nad svým národem, specielně nad nikdy nekončícími řekami krve, které Amerika prolévá při potratech. Možná voláš jako Amos: „Pane, nenech mě sedět s rukama v klíně, zatímco ve tvé církvi existuje tak velké otroctví.“ Možná si říkáš jako Eliáš: „Kde jsou zbožní vedoucí a pastýři se zlomeným srdcem? Kde jsou ti, kdo stále věří ve svatost místo tělesných metod? Cítím se jako fanatik, co nedrží krok. Prosím, Pane, přiveď mě do společenství s jinými, kteří vidí věci jako já.“

Teď přemýšlej o Eliášovi, osamělému v jeskyni. Musel být přemožen naprostou osamělostí. Potom zaslechl tichý, slabý hlas, jak se znovu ptá: „Co tu děláš, Eliáši?“ (19:13). Ještě jednou Eliáš odpověděl: „I zůstal jsem já sám, teď pak hledají života mého, aby mi jej odjali“ (19:14)

Tentokrát mu Bůh odpověděl: „Nezůstal jsi sám, Eliáši. Brzy potkáš mého služebníka Hazaele. Chci, abys ho pomazal za krále nad Sýrií. A je tu také zbožný Jehu, kterého pomažeš za krále nad Izraelem. A je tu také mladý prorok Elizeus, který bude sloužit vedle tebe.“

Nakonec řekl Pán Eliášovi: „Zachovalť jsem pak v Izraeli sedm tisíců, jichžto všech kolena neskláněla se Bálovi, a jichžto všech ústa nelíbala ho“ (19:18). Bůh říkal: „Mám 7 000 skrytých lidí, Eliáši, mužů a žen, kteří nepodlehli duchu tohoto věku. Oni rostou v mém Duchu. A ti všichni sdílejí stejné břemeno jako ty.“

Mezi těmito 7 000 bylo také 100 pravých proroků ukrytých v jeskyních zbožným Abdiášem. Abdiáš byl vysoký hodnostář, který sloužil v domě zlého Achaba. Skryl 100 proroků ve dvou jeskyních po padesáti a krmil je chlebem a vodou. Samozřejmě že Eliáš musel vědět o těchto zbožných lidech. A také věděl o Micheášovi, zbožném prorokovi, který byl králem Achabem uvězněn, protože mu prorokoval zlé věci (viz 22:8). Přestože věděl o těchto lidech, byl Eliáš stále přemožen osamělostí ve svém volání.

Bůh má i v této generaci skrytý zbytek, který se nesklonil před modlami tohoto věku. Abychom toto pojetí zcela uchopili, potřebujeme prozkoumat, co se dělo v Izraeli za dnů Eliáše.

Uctívání Bála vzniklo při stavění věže v Bábelu za Nimroda. Tento bezbožný muž prohlásil: „Učiňme sobě jméno“ (Genesis 11:4). A tak byl Bábel vystavěn jako pomník lidského úspěchu a skvělých výsledků. Na vrcholu byla observatoř, kde astrologové sledovali nebeská tělesa. Tito pyšní lidé doslova „dosáhli na hvězdy“.

Za dnů Eliáše se pokládalo za samozřejmé, že Bál zajistí svým uctívačům úspěch, slávu a prosperitu. Ti, kdo líbali nohy modly, usilovali o naplnění v každé oblasti materialismu a smyslnosti. Kdo byli tito Bálovi uctívači? Byl to Boží vyvolený lid, odpadlí uctívači Jehovy. Možná si jako já říkáš, jak mohli být Boží lidé zataženi do tak očividného modlářství.

Především byli tito lidé již odsouzeni Bohem za to, že prahli po prosperitě. Museli uprchnout do Egypta, kde čelili chudobě, hladu a bezdomovství. Tam viděli, že přívrženci Bála jsou materiálně požehnáni. A usoudili: „V Jeruzalémě jsme měli spoustu jídla, když jsme se klaněli našim modlám. Byli jsme pak požehnaní a úspěšní a nestrádali jsme. Ale jak jsme přestali tyto modly uctívat, tak pouze čelíme těžkostem. Vraťme se k pálení kadidla a obětování mokrých obětí nebeské královně. Pak možná znovu dostaneme věci, po kterých toužíme“ (viz Jeremiáš 44:16–19).

Boží lidé podlehli mocnému pokušení „evangelia úspěchu“. Duch chamtivosti a chtivosti je pevně sevřel, takže se jejich životy teď soustředily na majetek a uznání. Samozřejmě, že není nic špatného na tom být úspěšný, pokud činíme věci Božím způsobem: držíme se Ježíše, věrně platíme desátky, podřizujeme se jeho vůli. Ale v Izraeli existovala nesvatá směsice: lidé se klaněli Hospodinu, protože se báli jeho soudu, přesto byli také chtiví materiálních věcí.

Právě teď zuří v našem národě stejný duch Bála. Na Wall Street před U.S. Stock Exchange (burzou cenných papírů) vidíme dokonalý symbol tohoto pohanského boha. Je to bronzová socha obrovského býka, který reprezentuje „prudký vzestup na burze“: stále vzrůstající prosperitu, velké bohatství a slávu, lidské vymoženosti. Toto jsou bohové, kterým se náš národ klaní.

Přemýšlej o tom: člověk je považován za úspěšného, pokud hromadí miliony. Možná má dost peněz, aby prožil zbytek života bezstarostně. Možná dokonce dosáhl nějakého uznání. Říkám ti, nezdá se, že by záleželo na tom, zda selhává jeho manželství, zda spí s prostitutkami, nebo zda ničí nevinné lidi ve své honbě za slávou, mocí a bohatstvím. Stále je považován za prototyp úspěchu podle světových standardů.

Jak popletený, zmatený, převrácený názor na úspěch. Přesto se o to stále snaží davy lidí. Celý náš národ se ptá: „Kdo chce být milionářem?“ a dychtí si namastit kapsu.

V církvích po celé Americe působí stejně svůdný duch Bála. Množství věřících jsou hnáni naléhavou potřebou prorazit, mít úspěch. Následkem toho se vrhají do marnotratného života a dostávají se do bezedné jámy dluhu.

Tento duch také produkuje zkreslený pohled úspěchu podobný pohledu světa. Když mělo nedávno letniční hnutí v Kanadě seminář pro „úspěšné pastory“, stanovilo, že mohou přijít pouze služebníci, jejichž sbory mají nejméně 1 000 lidí. Očividně byla velká čísla jejich jediným kriteriem úspěchu.

Byl jsem svědkem něčeho podobného, když jsem poprvé začal pracovat s gangy a závislými v New Yorku. Byl jsem představen velmi známému evangelistovi, který vedl evangelizaci v místní církvi. To, co mi ten člověk řekl, mě šokovalo. Řekl: „Jestli to nedoděláš, než ti bude padesát, nikdy nedosáhneš špičkové úrovně. Zbývá mi pět let, abych to dodělal. Právě teď pracuji v TV službě, což je možná má poslední šance dosáhnout cíle.“

Byl jsem ohromen. Co myslel tím „dodělat to“? Chtěl nějakou slávu? Pro mě „dodělat to“ znamenalo mít dost peněz, abych zaplatil účet za elektřinu v Teen Challenge Centru. Nebo to znamenalo vyhledat dalšího drogově závislého, který potřeboval, aby ho Ježíš osvobodil.

Příliš často měříme úspěch ve službě podle toho, jak velká je církev nebo jak výnosný je rozpočet. Když požádáš průměrného křesťana, aby popsal, jak ho Bůh požehnal, pravděpodobně odpoví: „Bůh mi dal nové auto, pěkný dům, dobrý příjem.“ Přesto ten samý člověk současně možná odpověděl: „Bůh mi požehnal břemenem modlitby a čerstvou vizí za ztracené duše. Obnovil můj hlad po něm.“

Ježíš popisuje, jak se takoví křesťané stávají vlažnými: „A tito jsou… kteříž slovo slyší, ale pečování tohoto světa a oklamání zboží, a jiné žádosti zlé k tomu přistupující, udušují slovo, takže bez užitku bývá“ (Marek 4:18–19). Jednoduše řečeno, všechno, co se plete do našeho chození s Ježíšem, je hřích. Jestliže něčemu dovolíme, aby se tlačilo do našich srdcí – honba za úspěchem, penězi nebo slávou – tlačí nás to na kolena před Bálem. Naše duchovní oči oslepnou. A naše srdce ochladnou, již nebudou horlit pro Ježíše.

Izraelci se shlukli v Bálově církvi úspěchu a prosperity. A brzy byla tato odpadlá církev nakažena nepopsatelnou korupcí. To bylo, když se Hospodin chlubil Eliášovi sedmi tisíci lidí, kteří se nesklonili: „Vyhradil jsem pro sebe 7 000 spravedlivých svatých. Odolali každé touze po slávě a úspěchu. A jsou zcela moji.“

Měli bychom být Bohu vděční za mnoho velkých hrdinů víry, horlivých proroků jako Eliáš, neústupné modlitební bojovníky jako byl Daniel, mocně používané úředníky jako byl Abdiáš, muže a ženy, kteří činili mocné hrdinské činy jako David a Debora. Věřím, že je správné, když studujeme jejich příklady, abychom rozpoznali tajemství zbožného života.

Přesto, kolik z nás se snaží vyrovnat těm 7 000 bezejmenných, neznámých služebníků, kteří se odmítli sklonit před Bálem? Takoví skrytí muži a ženy víry jsou vzácní a je jich málo. Opravdu věřím, že zbytek, který si Bůh rezervoval pro sebe samého, není tak velký, jak bychom si mohli myslet. Bible objasňuje, že v každé hříšné generaci jen pouze malý zbytek stál věrně. Navíc v přicházejících dnech chaosu bude církev čelit velkému odpadnutí věřících.

Pavel píše: „Takť i nyní ostatkové podle vyvolení jdoucího z pouhé milosti Boží zůstali“ (Římanům 11:5). A Ježíš varuje: „Vcházejte těsnou branou; nebo prostranná brána a široká cesta jest, kteráž vede k zahynutí, a mnoho jest těch, kteříž vcházejí skrze ni. Nebo těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede k životu, a málo jest nalézajících ji“ (Matouš 7:13–14).

Víš, nebyly to jen Eliášovy modlitby, které přinesly oheň z nebe. Byl to křik 7 000 skrytých, modlících se milovníků Boha. Tito lidé se uzavírali na podzemních schůzkách, modlili se na polích, někteří sloužili samotní v Achabově domě, neznámí pro každého kromě Pána. Přesto byli věrní ve svém přimlouvání a Bůh je slyšel.

Úspěch v Božích očích je být úplně uspokojen ve službě jemu. Takoví služebníci se nesnaží „to dodělat“ nebo vyhledávat pozemské jistoty. Chtějí pouze znát svého Pána a sloužit Mu.

Přemýšlej o 100 prorocích, které skryl Abdiáš. Žili v oddělené existenci v jeskyních nejméně tři až čtyři roky během krutého hladomoru. Tito muži neměli žádnou službu venku. Byli úplně mimo pohled veřejnosti, zapomenuti většinou lidí. Nemohli se ani podílet na Eliášově vítězství na hoře Karmel. Bez pochyby je svět mohl nazvat neúspěšnými, bezvýznamnými lidmi, kteří ničeho nedosáhli.

Přesto dal Bůh těmto oddaným služebníkům vzácný dar času. Měli dny, týdny, dokonce roky k modlitbám, studování, růstu a službě Pánu. Víš, Bůh je připravoval na den, kdy je vyvede, aby sloužili jeho lidem. Opravdu ti samí muži budou pastorovat ty, kdo se navrátili k Bohu za Eliášovy služby.

Před lety mi Bůh požehnal takovým darem času. Než jsem kdy pastoroval církev, šel jsem do lesa a kázal ptákům a stromům. Neměl jsem žádné plány, žádné programy, žádné sny. Chtěl jsem jen poznat Boží srdce. Tak jsem se denně modlil, vyhledával Boha a sloužil Mu. Zaplnil jsem svou Bibli poznámkami od začátku do konce.

Později jako mladý, hubený, nezkušený kazatel jsem pastoroval malý sbor v maličkém městě v Pensylvánii. Pořádali jsme shromáždění v nepopsatelné budově s térovou střechou. Náš sbor tvořili většinou farmáři a horníci. A já byl absolutně neznámý. Díky dobrým příkladům svého modlícího se tatínka a dědečka mě Bůh již učinil mužem modlitby. A dnes mohu čestně říci, že každý den požehnání, který jsem potom zažíval, měl počátek v tomto vzácném, časném čase s Pánem.

Byl jsem skrytý, nikým neviděný. Ale Bůh znal od začátku mou adresu. A já jsem trávil svůj čas moudře. Dnes pobízím každého mladého služebníka, aby dělal totéž. Pravidelně slyším od mladých kazatelů po celé zemi, že jsou zoufalí, protože nemohou najít své místo ve službě. Moje rada zní: „Zanech hledání služby. Místo toho trav svůj čas hledáním Pána. On ví, kde tě najde. On tě povolá, až bude vědět, že jsi připraven.“

„Zapomeň na to, co dělají jiní. Možná to vypadá, že tě předcházejí velkými díly. Ale pravdou je, že nemůžeš mít větší službu než modlitbu. Snaž se být úspěšný u Božího trůnu. Když budeš sloužit Pánu a modlit se za ostatní, již jsi v jeho očích úspěšný. Každá pravá služba se narodila v modlitbě.“

Víme, že všude v Bibli se klade rovnítko mezi číslem sedm a Božím věčným záměrem. Proto věřím, že počet 7 000, který Bůh uvedl Eliáši, prostě znamená každého, kdo tvoří jeho zbytek. Lidí, které si dal stranou pro sebe, může být 70 nebo 7 milionů. Na čem záleží, je to, zda jsou zcela vydaní jemu.

Takže, jaké jsou charakteristické rysy tohoto zbytku? Zde jsou tři vymezující rysy:

1. Nezměnitelné rozhodnutí lpět na Pánu. Každý zbytkový věřící si cílevědomě vybral plavat proti proudu zla.

7 000 za dnů Eliáše zůstalo věrných navzdory velkému odpadnutí Izraele. Jejich společnost zešílela, byla celá bez sebe smyslností. I jejich rodinní příslušníci se zaprodali modlářství. Přesto navzdory mocným pokušením doby bylo těchto sedm tisíců schopno stát proti proudu. Snášeli hanbu, nedostatek, ztrátu a pronásledování, aniž měli Bible, kázání nebo společenství s outsidery. Opravdu, čím odpornější se jejich společnost stávala, tím víc dorůstali ve spravedlnosti.

Eliáš věděl, že lidové masy mají dvojí mysl – chtějí míru obojího, Boha i světa. A on je konfrontoval, když řekl: „I dokudž kulhati budete na obě straně? Jestližeť jest Hospodin Bohem, následujtež ho; pakli jest Bál, jdětež za ním“ (1. Královská 18:21).

Trpěl jsi již pro Ježíše? Možná se bojíš odtrhnout se od své staré party. Chceš Ježíše, ale také chceš nějakou část svého starého života. Říkám ti, nefunguje to. Budeš jen vtažen zpátky do svých starých způsobů. Nemůžeš svědčit hříšníkům, jestliže se s nimi opíjíš nebo se směješ jejich sprostým, špinavým historkám.

Pavel varuje: „A protož vyjdětež z prostředku jejich a oddělte se od nich, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte“ (2. Korintským 6:17). V jistém okamžiku musíš učinit rozhodnutí a prohlásit: „Nezáleží mi na tom, co říkají nebo dělají jiní. Já jsem Pánův. A já nepodlehnu hříšnému duchu této doby.“

2. Ochota ztotožnit se s nuznými. Zatímco společenský trend je přidružit se k bohatým a úspěšným, ty stojíš v řadě s trpící třídou.

Podobně jako Abdiáš máš možná určitou míru úspěchu nebo postavení. Ačkoliv byl tento zbožný muž správcem v domě Jezábel, byl rozhodnutý, že se bude bát pouze Boha samotného. A dokázal, že jeho srdce je s bídnými tím, že se postaral o těch sto otrhaných, trpících proroků.

Děkuji Bohu za každého věřícího, který je úspěšný. Naše služba je požehnána štědrými dary od několika velmi úspěšných věřících, kteří milují přijmout za své potřeby chudých. Přesto se tě ptám, můžeš se ztotožnit s následujícím veršem? „Ale což bláznivého jest u světa, to sobě vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a to, což jest u světa mdlé, Bůh vyvolil, aby zahanbil silné. A neurozené u světa a za nic položené vyvolil… Proto aby se nechlubilo před obličejem jeho žádné tělo“ (1. Korintským 1:27–29).

V církvi Ježíše Krista prostě není mnoho zámožných lidí. Ježíš sám řekl: „Aj, jak nesnadně ti, kdož statky mají, do království Božího vejdou!“ (Lukáš 18:24). Proč to tak je? Je to proto, že velice málo bohatých lidí je ochotno se ztotožnit s tím, čím svět pohrdá, koho Bůh povolal a vyvolil.

Vzpomínám si na několik bohatých návštěvníků, kterým se líbilo naše shromáždění s uctíváním v Times Square Church, ale nechtěli, aby jejich přátelé věděli, že sem chodí. Na naše bohoslužby chodí příliš mnoho chudých, příliš mnoho etnických skupin, děje se tu příliš mnoho neočekávaných věcí. Nakonec si tito lidé vybrali navštěvovat církve, které jsou společensky více přijatelné.

Také si vzpomínám na jednu drahou ženu v naší církvi, která rozdávala evangelizační traktáty blízko našich kanceláří. Mluvila lámanou angličtinou a nebyla oblečena podle nejposlednější módy. Když jsem ji nedávno potkal na ulici, Pán mě vyzval, abych jí dal malý dar. Ale když uviděla peníze v mé ruce, usmála se a řekla: „Ó ne, přinesu své desátky zítra.“ Myslela si, že ji upomínám, aby zaplatila své desátky!

Byla tady, byla již zapojena do Pánova díla, přesto nejpřednější myšlenka v její mysli byla, že když je v církvi, tak by měla platit desátky. Rychle dodala: „Pán mě drží, pastore.“ Je počítána do Božího zbytku a pravděpodobně to ani neví.

Zaslechl jsem poznámky několika dobře oblečených návštěvníků naší církve: „Tato žena budí špatný dojem o církvi. Je chudě oblečená a stěží mluví anglicky.“ Říkám jim: „Chcete-li být součástí Božího svatého zbytku, měli byste raději chtít být ve společnosti této ženy zde na zemi.“

„Jinak, říká Ježíš, vám nebude dovoleno být s ní ve slávě. Ona tam již je zářící hvězdou.“

3. Spoléhání na naději. Sedm tisíc za dnů Eliáše vydrželo kvůli své naději na přicházející den osvobození. Podobně dnes je požehnanou nadějí církve naděje na brzký návrat Ježíše. Jedním zatroubením trumpety skončí veškerá špatnost. Náš Pán odstraní veškeré vraždění dětí, všechny do nebe volající zvrhlosti, každou etnickou genocidu.

Samozřejmě, že máme evangelizovat, sloužit a pracovat, dokud je ještě den. Ale celou tu dobu máme žít v naději, že Král Ježíš přichází. A spolu s Ním přijde nový svět, ve kterém bude vládnout ze svého věčného trůnu.

Charakterizují tě tyto tři rysy jako součást Božího svatého zbytku? Jestliže ano, Bůh se tebou chlubí: „Tento člověk dal své srdce Mně. Je zaměřen na Mě. A je celý můj!“

Download PDF

DAILY ENCOURAGEMENT IN YOUR INBOX

Sign up now to receive our Daily Devotional or E-newsletter.

SUBSCRIBE