Služba upřeného pohledu na Jeho tvář | World Challenge

Služba upřeného pohledu na Jeho tvář

David WilkersonMarch 17, 2003

Každý křesťan je povolán ke službě. Bible to velice jasně objasňuje. Pavel píše: „[My všichni] máme tuto službu“ (2. Korintským 4:1).

Přesto dnes křesťanské představy o službě většinou nejsou moc biblické. Často chápeme službu jako něco, co je vykonáváno jen ustanovenými kazateli nebo misionáři. Považujeme za služebníky absolventy seminářů, kteří oddávají a pohřbívají lidi, budují církve, vedou chválící shromáždění a vyučují doktrínám. Díváme se na ně jako na duchovní doktory, kteří jsou určení ke službě, aby uzdravili rány nemocným a zraněným.

Bůh neposuzuje službu stejně jako my. Většina z nás posuzuje službu podle její velikosti nebo efektivnosti, počtem hotových dobrých skutků. Ale v Božích očích nejde o to, jak efektivní služba je, nebo jak mohutně se církve rozrůstají nebo kolik lidí je dotčeno.

Samozřejmě že mnoho vedoucích vykonalo v církvi skrze svou službu neuvěřitelné věci. Obdarovaní muži a ženy vybudovali megacírkve, pozvedli společnosti, nadace a školy, dotkli se zástupů evangeliem. Ale někteří z těch samých velice talentovaných lidí se pustili do své služby se zlým srdcem. Cizoložníci, smilníci, opilci, homosexuálové – všichni používali své dary a inteligenci, aby vykonali mnoho věcí v církvi.

Děkuji Bohu za každého spravedlivého služebníka, který budoval a zakládal církve skrze zbožné skutky. Od začátku do konce nás Bible volá, abychom sloužili zraněnému a potřebnému lidstvu. Ale problém je, že většina křesťanů si představuje službu jako něco, co děláme, jako práci, která se má vykonat – a ne jako něco, co jsme nebo čím se stáváme.

Pavel mluví o jisté službě, ke které je povolán každý křesťan. Tato služba nevyžaduje zvláštní dary nebo talenty. Spíše má být vykonávána všemi, kdo jsou znovunarození, jak uznávaní služebníci, tak běžní lidé. Vlastně je tato služba nejpřednějším povoláním každého věřícího. Všechno další úsilí musí vyplývat z ní. Žádná služba nemůže potěšit Boha, pokud se nezrodila z tohoto povolání.

Mluvím o službě spatřování Kristovy tváře. Pavel říká: „My pak všickni odkrytou tváří slávu Páně jakožto v zrcadle spatřujíce“ (2. Korintským 3:18).

Co to znamená spatřovat Pánovu slávu? Pavel tu mluví o oddaném, zaměřeném uctívání. Je to čas, který dáváme Bohu jednoduše proto, abychom ho spatřili. A apoštol rychle dodává: „Protož majíce toto přisluhování“ (4:1). Pavel tu objasňuje, že spatřování Kristovy tváře je služba, které musíme být všichni věrní (musíme se jí oddat).

Řecké slovo pro „spatření“ v tomto verši je velice silný výraz. Nenaznačuje pouze pohledění, ale „upřeným pohledem se dívat (lpět očima)“. To znamená nesporné rozhodnutí: „Nepohnu se z tohoto místa. Předtím, než udělám cokoliv jiného, než se pokusím provést jedinou věc, musím být v Boží přítomnosti.“

Mnozí křesťané chybně vysvětlují (překrucují) frázi „jakožto v zrcadle spatřujíce“ (3:18). Myslí na zrcadlo, z něhož se k nám nazpět odráží Ježíšova tvář. Ale tohle není to, co tu Pavel zamýšlí. Mluví tu o intenzivním, hlubokém upřeném pohledu, jako když na něco vážně civíme skrze sklo (zrcadlo) a snažíme se to vidět ještě jasněji. Máme „fixovat svůj pohled“ tímto způsobem, rozhodnuti vidět Boží slávu v Kristově tváři. Máme se uzavřít ve svatyni svatých jen s jedinou utkvělou myšlenkou: dívat se upřeně, zírat tak soustředěně, a přijímat s takovou zbožností a úctou, že jsme proměňováni.

Co se děje, když věřící patří na Kristovu tvář? Pavel píše: „My všichni se pak s odkrytou tváří zhlížíme v Pánově slávě jako v zrcadle a jsme proměňováni v tentýž obraz, od slávy k slávě, jako od Pánova Ducha“ (2. Korintským 3:18).

Řecké slovo pro „proměňován“ tu je „metamorfozován“ a znamená: proměňován, transformován, proměnit v lepší, zkrásnět, zkrášlit. Každý, kdo přichází často do svatyně svatých a upře svůj pohled soustředěně na Krista, je metamorfozován. A probíhá zkrášlování. Taková osoba je neustále proměňována do podobnosti a charakteru Ježíše.

Možná přicházíš často do Pánovy přítomnosti. Přesto možná sám necítíš, že jsi proměňován, když trávíš čas zavřený s ním. Říkám ti, můžeš poznat probíhající proměnu. Něco se rozhodně děje, protože nikdo nemůže neustále spatřovat Kristovu slávu, aniž by byl transformován.

Všimni si poslední fráze v Pavlově prohlášení: „My všichni… jsme proměňováni v tentýž obraz, od slávy k slávě, jako od Pánova Ducha“ (3:18). Duch svatý provádí dílo našeho zkrášlování. Teď si všimni předcházejícího verše: „Ten Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda“ (3:17).

Chápeš, co tu Pavel říká? Říká nám: „Když patříš na Kristovu tvář, je tu svoboda, abys byl proměněn.“ Přebýváním v jeho přítomnosti dáváme Duchu svobodu, aby řídil naše životy, jednal s námi, jak chce on. Je to skutek podrobení se, pokory, který říká: „Pane, má vůle je tvá. Cokoliv je třeba, proměň mě do podoby Ježíše.“

První věc, kterou vidíme, když spatříme Pána, je, jak nepodobni Kristu jsme. Nezáleží na tom, jak spravedliví si myslíme, že jsme. Duch nám ukazuje, jak daleko od Boží slávy jsme odpadli, jak jsme sebejistí, jak spoléháme sami na sebe, jak moc se snažíme ve svém těle.

Ale když se upřeně díváme na Krista, začíná spontánní proces. Poznáváme, že pro nás dosáhl veškeré spravedlnosti. A my se nikdy nemusíme snažit nebo lopotit nebo se hájit, abychom byli svatí. Opravdu – jsme proměňováni. Ne něčím, co bychom dělali, ale působením Ducha. Duch svatý v nás začal skvělý proces přeměny.

Teď je všechno dokonáno „smluvním zaslíbením, jeho Duchem.“ Naše část je jednoduše přicházet často do jeho přítomnosti, lpět na něm upřeným pohledem a zůstávat v jeho přítomnosti. A my máme svou důvěru vložit na něj jako na autora a dokonavatele naší víry. Skrze svého Ducha nás neustále proměňuje do dokonalé podobnosti Krista.

Mnoho křesťanů vyznává, že jsou naplněni Duchem svatým. Ale já věřím, že existuje test, který prověří, zda Duch svatý řídí tvůj život. Test je tento: bude existovat postupný vzrůst Kristova charakteru v tobě.

Jestliže nás Duch plně ovládá, nebude tento vzrůst přicházet v náhlých vzplanutích. Nebudeš se zpožďovat ani zastavovat nebo se stahovat z jeho přítomnosti. Spíš uvidíš ustavičný vzrůst změny. A vzrůst nebude přicházet jen z krizí nebo zkoušek. Bude stále pokračovat, protože změny tepané Duchem svatým jsou nepřetržité. Neexistuje něco takového jako stagnující růst v působení Ducha.

Ale proměna opravdu přijde především skrze naše zkoušky a trápení. Pavel říká: „Tento poklad však máme v hliněných nádobách, aby nesmírnost té moci byla Boží a ne z nás“ (2. Korintským 4:7). Možná se divíš, jak mohou naše křehké nádoby obsahovat a stoupající měrou manifestovat slávu Kristova charakteru? Zvláště když jsme pod palbou?

Nemůžeme vědět, jak nás Duch změní. Nevíme, jakou metodu si zvolí, aby ji použil v našich životech. Ale můžeme vědět toto: každé strádání a utrpení je určeno k tomu, aby způsobilo změnu.

Když jsme se s Gwen poprvé dozvěděli o karcinomu v mozku naší vnučky Tiffany, který znamená konec, mysleli jsme, že naše dcera Debbie bude křehkou hliněnou nádobou. Říkali jsme si: „Jak to vydrží? Je tak křehká.“ Ale Debbie byla po celou dobu skálou. Každý v naší rodině viděl Boží moc, která se v ní manifestovala.

Kde našla Debbie svou sílu? Měsíce patřila na Ježíšovu tvář prostřednictvím zbožných psaní Madame Guyon a Amy Carmichael. Debbie mi řekla, když je začala číst: „Tati, chci pouze poznat víc Ježíše.“

Strávila tyto měsíce uzavřená s Pánem, hleděla na něj. A Duch svatý způsobil změnu, která přezářila svět. Zkrášlil ji, proměnil v lepší. Všichni jsme viděli tu samou sílu v jejím manželovi Rogerovi. Jejich víra, důvěra a spoléhání na Ježíše byla mocnou službou během jejich nejhorší zkoušky.

Nikdo na zemi tě nemůže postavit do služby. Možná jsi dostal diplom v semináři vedeném biskupem, nebo jsi byl zplnomocněn denominací. Ale Pavel ukazuje jediný zdroj každého pravého volání ke službě: „Jsem tedy vděčný tomu, který mě zmocnil, našemu Pánu Ježíši Kristu, že mě považoval za věrného a postavil mě do této služby“ (1. Timoteovi 1:12).

Co tím Pavel myslí, když tu říká, že ho Ježíš zmocnil a považoval za věrného? Vzpomeň si na apoštolovu proměnu. Tři dny po této události postavil Kristus Pavla do služby – výslovně služby utrpení: „Ukážu mu totiž, kolik musí vytrpět pro mé jméno“ (Skutky 9:16).

To je skutečná služba, na kterou Pavel poukazuje, když říká: „Poněvadž tedy máme tuto službu…“ (2. Korintským 4:1). Pokračuje: „…podle milosrdenství, které jsme přijali, nepolevujeme.“ Mluví o službě utrpení. A objasňuje, že tuto službu máme my všichni.

Pavel nám říká, že mu dal Ježíš zaslíbení pro tuto službu. Kristus se zaručil, že mu zůstane věrný a uschopní, zplnomocní ho skrze jeho zkoušky. Řecké slovo pro „zmocnit“ znamená ustavičné doplňování síly. Pavel prohlašuje: „Ježíš zaslíbil, že mi dá na cestu víc než dostatečnou sílu. On mě zmocňuje, abych zůstal této službě věrný. Kvůli němu nezemdlím ani to nevzdám. Vynořím se se svědectvím.“

Dovol, abych se tě zeptal: Co viděl Pavel jako prvotní povolání ke službě? Bylo to jeho přesvědčivé kázání? Jeho hluboké učení? Ne. Jak Pavel sám přiznává, nebyl výmluvným řečníkem. Řekl, že kázal ve své slabosti, s třesením a bázní. I Petr řekl, že Pavel mluvil o věcech, které byly nesnadno srozumitelné (viz 2. Petr 3:15–16).

Ale v této době již Pavel zavrhnul (odsunul stranou) všechno své světské vzdělání a pozemskou moudrost. Věděl, že jeho službou není kázání nebo uzdravování nemocných nebo jeho vlastní lidská brilantnost. Pavlovou službou bylo vyzařování Krista, které v něm bylo vyprodukováno skrze velká utrpení. Velký apoštol neuvěřitelně ovlivnil svou dobu a stále ještě ovlivňuje naši generaci způsobem, jakým reagoval na své zkoušky.

Pavel často říkal: „Kristus ve mně.“ Měl tím na mysli: „Víš, před tebou stojí lidská bytost. Ale Bůh mě vedl skrze velké zkoušky a tato utrpení ve mně vypracovala charakter Krista. To je to, co ze mě vidíš vyzařovat. Jedině věrný zplnomocnitel to může vyprodukovat v životě kohokoliv. Jen on může dát svým služebníkům píseň a svědectví uprostřed každé zkoušky.“

A takto Pavel shrnul svou službu: „Ze všech stran býváme souženi, ale ne zcela sevřeni; býváme bezradní, ale ne zoufalí; býváme pronásledováni, ale ne opuštěni; sráženi, ale ne zničeni. Stále nosíme na svém těle umírání Pána Ježíše, aby byl na našem těle zjeven také Ježíšův život“ (2. Korintským 4:8–10).

Pavel nebyl nadčlověk. Z první ruky poznal význam zoufalství. Čelil obtížným časům, o kterých si nikdy nemyslel, že by je mohl přežít. Svědčí: „Bratři, nechceme, abyste nevěděli o našem soužení, které na nás přišlo v Asii – že jsme byli nadmíru přetíženi, nad naše síly, takže jsme ztratili i naději na život. Měli jsme sami v sobě dokonce rozsudek smrti, abychom nespoléhali sami na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé, který nás z takové smrti vysvobodil a vysvobozuje, v něhož doufáme, že nás i nadále bude vysvobozovat“ (2. Korintským 1:8–10).

Rozumíš tomu, co tu Pavel říká? Říká nám: „Byli jsme stlačováni, mimo veškeré lidské síly. A naprosto jsme ztratili schopnost tomu porozumět. Dostali jsme se do bodu, kdy jsme mysleli, že už jsme úplně vyřízeni.“

Tohle byl Pavlův nejobtížnější čas. Hleděl do tváře smrti. Ale právě v ten moment se Pavel rozpomenul na svou službu a své povolání. Připomněl si: „Celý svět mě sleduje. Kázal jsem mnoho kázání o Boží moci, která uchová jeho služebníky. Teď se každý dívá, aby viděl, zda tomu věřím.“

Pavel ještě jednou povstal, aby položil svůj život. Vykřikl: „Živý nebo mrtvý, jsem Pánův. Spoléhám na Boha, který křísí mrtvé.“

Později Pavel říká církvi v Korintu: „Byly to vaše modlitby, které nám pomohly. Zmocnili jste nás, abychom to všechno prošli s písní vítězství.“ Píše: „Když nám i vy budete společně pomáhat modlitbou za nás, aby za nás mnoho lidí mohlo děkovat pro dar, který nám byl dán kvůli mnohým“ (2. Korintským 1:11).

Nedokážu to říci dost silně: Nikdy nemůžeme brát na lehkou váhu modlitby za naše bratry a sestry v nouzi. Pavel říká, že modlitby Korintských byly darem pro něho. Byly mnohem vzácnější než peníze nebo slova nebo útěcha nebo dokonce dobré skutky lásky.

Naše rodina zná takovou vděčnost za modlitby ostatních. Čtyřicet dní naše vnučka Tiffany umírala doma na lůžku. Byl to nejvíc vyčerpávající čas v našem životě. Poznali jsme smysl Pavlova svědectví: přišlo na nás nenadálé utrpení a byli jsme nadmíru utlačováni, čelili jsme zkoušce, kterou jsme lidsky nemohli pochopit.

V poslední hodině, když Tiffany nabrala poslední dech, jsme se shromáždili kolem její postele, vzali se za ruce a zpívali: „Bůh je tak dobrý.“ V těch chvílích jsme cítili moc modliteb Božích svatých. Bylo to pro nás stejně hmatatelné jako ruce, které jsme si navzájem svírali.

Naše rodina může směle svědčit, že jsme byli podpíráni modlitbami těch, kdo nás pozvedali. A jako Pavel, můžeme říci všem, kdo se modlili: „Tolik jste nám pomohli svými modlitbami. Dali jste nám dar, který nám pomohl oslavovat Boha v naší nejobtížnější hodině. Naše zkouška nás nerozdrtila, prošli jsme skrz.“

Jsem přesvědčen, že Pavel popisoval náš den, když psal Timoteovi: „Proto tě před Bohem a před Pánem Ježíšem Kristem… zapřísahám… Kaž Slovo; buď připraven vhod i nevhod, usvědčuj, kárej a napomínej se vší trpělivostí a učením.“

„Neboť nastane čas, kdy nebudou snášet zdravé učení, ale budou si podle vlastních chutí shromažďovat učitele lechtající jejich sluch. Odvrátí uši od pravdy a uchýlí se k bájím. Ty však buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo kazatele evangelia, naplň svoji službu“ (2. Timoteovi 4:1–5).

Pavel říkal Timoteovi: „Lidé budou tak vydáni na pospas svým chtíčům, že nesnesou zdravé učení. Ale kaž dál Slovo. Domluvy a výtky jsou nutné. Takže kárej neposlušnost a naléhej na každého, aby činil dobré.“

Musíme pokračovat v mocném kázání, zdravém učení a zbožných výtkách. Ale brzy svět nebude chtít nic z toho slyšet. Lidstvo se stane tak posedlé po požitcích a chtíči, že bude zcela zanedbávat církev. Kázání a učení nebude mít vůbec vliv na narkotizovanou společnost.

Vlastně věřím, že na celém světě jsme se již do tohoto bodu dostali. Nominální církev byla učiněna naprosto irelevantní. Neovlivňuje již žádný národ, v mnoha případech dokonce ani jednotlivce. Ptám se tě, jaká služba se dotkne světa, který zešílel?

Díky Bohu, že stále ještě existuje služba, která mluví k ateistům, muslimům, nevěřícím všeho druhu. Je to vyzařování Krista skrze hluboké, tvrdé utrpení v životech věřících. Po staletí to bylo nejmocnějším svědectvím Božího lidu. Věřící byli otřásáni a krouceni nemocemi, pronásledováním, utrpením všeho druhu. A skrze to všechno to bylo právě vyzařování Kristova charakteru, které se dotklo těch, kdo byli kolem.

Podívejme se pozorně na Pavlova nabádání v této pasáži:

  • „Ale ty ve všem buď bedliv, protivenství snášej“ (2. Timoteovi 4:5). Říká: „Svět nevěřících se na tebe dívá. Tak si dávej pozor, jak reaguješ v čase svého utrpení. Nedovol, aby tě tvá zkouška rozdrtila, vecpala do role kňouravého reptala bez víry. Zdiskreditoval bys každé slovo, které jsi kdy řekl o Boží věrnosti.“
  • „Dílo kazatele konej“ (4:5). Když jsem byl mladým kazatelem, nerozuměl jsem, proč bych se prostě nemohl procházet po nemocničních chodbách, modlit se ve víře a vidět, jak se dějí zázraky uzdravení. Myslel jsem si: „Jaké by to bylo svědectví. Každý, kdo pochybuje, by byl přesvědčen, kdyby viděl, jak pacienti vstávají ze svých postelí.“

Od té doby jsem se naučil, že tohle by pravděpodobně nebyl ten nejefektivnější způsob evangelizace. Přemýšlej o tom. Kdo má největší vliv na ty kolem sebe: smějící se, zdravý křesťan, kteří navštěvuje pokoje nevěřících a káže, napomíná a předkládá zdravé učení? Nebo pokorná křesťanka na druhé straně haly, která se zotavuje z dvojnásobné amputace prsu? Tato žena není nikdy bez bolesti. Přesto nemá strach. Usmívá se na sestřičky, rozsvěcuje pokoj svým vnitřním pokojem. I nejcyničtější nevěřící doktor je zvědavý na tuhle klidnou ženu. Vidí její utrpení, přesto je k ní přitahován, protože chce znát zdroj jejího pokoje.

Nesnižuji službu v nemocnici. Je to vysoké povolání a životně důležité dílo, které musí každé tělo věřících provádět. Ale mohu ti říci z první ruky, co mělo největší vliv v našem domě během posledních dnů Tiffany. V té době do našeho domu přicházel a odcházel řemeslník. Věděl, že naše vnučka umírá. Po třech týdnech řekl mojí manželce: „Něco na těch lidech je. Občas je vidím plakat, ale nerozumím pokoji, který mají. Poznal jsem to.“ Nikdo tomu muži nesvědčil. On prostě viděl Kristova Ducha, který vyzařoval z naší trpící rodiny.

  • „Dokazuj toho dostatečně, že jsi věrný Kristův služebník“ (2. Timoteovi 4:5). Řecké slovo pro důkaz tu znamená zcela ujištěn, plně připraven. Pavel v jádru říká: „Buď připraven dřív, než na tebe náhle přijde zkouška. Ujisti se, že jsi dobře vybavený, plný duchovních zdrojů, tak aby ti nedošel olej.“

Vidím dnes mnoho křesťanů, kteří odpadají během svých zkoušek. Tvrdé trápení je přivádí do zmatku. Když posloucháš jejich žalostné dotazy, pochybnosti a protesty, mohl by sis myslet, že nikdy nepoznali Boha. Faktem je, že poznali Ježíše jen jako autora jejich víry, ale ne jako věrného dokonavatele. Tito lidé nebyli svým trápením proměněni v lepší. Místo toho byli znetvořeni, v duchu a charakteru.

V našich životech se odehrává proměna. Pravdou je, že jsme měněni tím, čím jsme posedlí. Stáváme se podobní věcem, které zaměstnávají naši mysl. Náš charakter je ovlivňován vším, co drží naše srdce.

Uvažuj o životě gaye. Viděl jsem postupnou (trvalou) degeneraci charakteru u mnoha homosexuálů, které jsem poznal, když provozovali svůj životní styl. Existují dramatické změny v jejich duševní rovnováze, v jejich hlase, v jejich manýrách. A existuje neustálý růst v jejich smělosti k hříchu.

Před dvěma lety odpřísáhlo několik stovek homosexuálů v New Yorku, že nebudou nikdy pochodovat v „Gay Pride Parade“ na Páté Avenue. Prohlašovali: „Nesouhlasíme s tím, abychom byli exhibicionisty ohledně naší sexuality. Nikdy bychom to neměli dělat.“ Ale v loňském roce vedla ohromná skupina přesně těch samých lidí průvod, polonazí.

Uvažuj o změnách, které jsou způsobeny pornografií. Někteří muži začali s obrázky nahých žen a skončili spirálovým pádem v dětském pornu. Ženatí muži nemohou dostatečně uspokojit svůj chtíč pornem, tak se začnou dopouštět milostných afér. Odpřísáhli, že by pro své děti zemřeli, ale teď jsou ochotní opustit své rodiny bez jakéhokoliv studu a lítosti. Jak rychle se jejich charakter rozpadl. Proměnili se ve zcela odlišné muže.

Děkuji Bohu za každého, kdo krmí svou mysl a duši duchovními věcmi. Takoví služebníci zafixovali své oči na tom, co je ryzí a svaté. Nespouštějí svůj upřený pohled z Krista, tráví kvalitní čas, kdy ho uctívají a upevňují se ve víře. Duch svatý v těchto svatých jedná, neustále proměňuje jejich charakter do Kristova.

Pouze tito věřící budou připraveni na tvrdé, prudce stoupající utrpení, které přijde na Zem. Loudaví, pomalí, líní, nemodlící se křesťané zakusí selhání srdce nebo zhroucení. Jejich strachy je rozdrtí, protože v nich Duch svatý nejednal, neproměnil je. Až přijdou těžké časy, prostě to nezvládnou.

Jestliže právě teď procházíš ohnivou zkouškou, můžeš vědět, že tě „do služby“ postavil sám Pán. Takže si dej pozor, abys neurážel (nepohoršoval) své povolání tím, že se změníš na reptajícího, kňourajícího zbabělce. Zde je Pavlovo konečné slovo k této záležitosti:

„V ničem nedáváme žádnou příležitost k pohoršení, aby naší službě nebylo co vytknout, ale ve všem se osvědčujeme jako Boží služebníci: v mnohé vytrvalosti, v souženích, v nedostatcích, v úzkostech, v ranách, ve vězeních, v nepokojích, v pracech, v bděních, v postech… jako zarmoucení, stále se však radující, jako chudí, avšak obohacující mnohé, jako nic nemající, a přitom všechno vlastnící“ (2. Korintským 6:3–5,10).

Jak „obohacujeme mnohé“? Tím, že vyzařujeme Kristovu naději uprostřed našich trápení. Nabízíme opravdové bohatství, když způsobíme, že se druzí ptají: „Co je tím jeho tajemstvím? Jak může snášet tuhle zkoušku? Kde našel takový pokoj?“

Začni s přípravou svého srdce právě teď. Naplň své studnice zdroji tím, že budeš sám s Ježíšem a zafixuješ na něj svůj upřený pohled. Pak budeš připraven na všechno. To je naše služba v těchto posledních dnech.

Download PDF