Strašlivý hřích pýchy | World Challenge

Strašlivý hřích pýchy

David WilkersonFebruary 8, 1988

Pýcha je úplně na samém vrcholu v seznamu věcí, které Bůh nenávidí. „Těchto šesti věcí nenávidí Hospodin, a sedmá ohavností jest duši jeho: Očí vysokých, jazyka lživého, a rukou vylévajících krev nevinnou, srdce, kteréž ukládá myšlení nepravá, noh kvapných běžeti ke zlému, svědka lživého, mluvícího lež, a toho, jenž rozsívá různice mezi bratřími“ (Přísloví 6:16–19).

Bible dále říká: „Nebo všecko, což jest na světě, jako žádost těla, a žádost očí, a pýcha života, toť není z Otce, ale jest z světa“ (1. Jan 2:16). Většina křesťanů připouští, že bojuje proti žádostem těla a očí. Vědí, co je žádost, nenávidí ji a mocí Ducha od ní utíkají. Křesťané také rozeznají pýchu u ostatních, protože ti se mohou ukázat být nafoukaní, soběstřední, ambiciózní a vysokomyslní. Ale nemnozí křesťané by sami sebe považovali za pyšné. Většina křesťanů připustí, že nedospěli, že nejsou podobní Ježíši, jak by chtěli být, a že existují oblasti v jejich životech, ve kterým potřebují zlepšení.

Jen pár křesťanů u sebe uzná pýchu. Zjišťuješ ji u sebe? Mnoho křesťanů by připustilo: „Ano, mohu být sebejistý – i tajně. V nejhorším se mohu vidět talentovanější nebo inteligentnější než ostatní. Ale nejsem pyšný! Dávám Bohu všechnu čest za to, co jsem dokázal a kdo jsem. To je všechno v Jeho síle. Pýcha? Nemyslím si, že se k tomu mohu čestně přiznat. Nakonec chodím ve svatosti a otevírám své srdce, aby mohlo být prozkoumáno Jeho slovem. Jistě by mi to ukázalo.“

Nedávno mluvil Duch svatý k mému srdci o tomto nenáviděním hříchu. Řekl jsem: „Pane, chceš asi říci, že si přeješ, abych kázal poselství o pýše v Times Square Church, že? V tomto shromáždění musí být pýcha.“ Odpověď Ducha svatého mě ohromila: „Ne, Davide, chci k tobě mluvit o pýše, o lstivých způsobech pýchy, kterou jsi sám vinen. Nejprve ji musíš vidět ve svém srdci a potom o ní můžeš kázat druhým.“ Jako většina dalších křesťanů jsem si myslel, že se přinejmenším snažím být pokorný. Nestaráme se, abychom se chlubili jako farizejové, že jsme lepší než všichni ostatní. Ale hluboko v našich srdcích si myslíme: „Nejsem arogantní, vychloubačný nebo trochu moc ambiciózní. Tak jak bych mohl být pyšný?“

Slovo ve mně jednalo, zjevovalo formy pýchy, ani jsem nevěděl, že jsou ve mně tak hluboko zakořeněné – a že pýcha je ze všeho nejhorší. Když Duch řekl: „Pýcha, Davide,“ odpověděl jsem: „Ale Pane, nesnažím se být někým velkým! Ty to víš. Nejsem chvastoun ani chlubil. Poctivě se snažím zmenšit, aby Kristus mohl růst. Je-li ve mně pýcha, vůbec ji nevidím. Prosím, ukaž mi ji. Zjev mi ji!“ A On mi ji ukázal: Když se podívám zpátky, třesu se, kolikrát jsem tento nenáviděný hřích spáchal. Jsem tím vinen.

Bůh vidí pýchu zcela odlišným způsobem než my. Ukázal mi, že jsem měl příliš zúženou definici pýchy. Ano, existuje hříšná, zlá, chlubivá, arogantní pýcha, a je v těchto dnech vidět všude kolem nás. Ale existuje také pýcha, která je ve své podstatě duchovní. Dopouštějí se jí ti, kdo chodí úzce s Bohem, a můžeme ji vidět v nejsvatějších mezi námi. Čím jsi duchovnější, čím více máš zjevení, čím blíže jsi Bohu, tím škaredější je tento hřích, pokud se ho dopouštíš. Není to způsob života, ačkoliv se jím může stát. Je to hřích, který je často spáchán i ve chvíli, kdy klečíme na svých kolenou a hledáme Pána.

Abys porozuměl tomuto poselství, chci ti předložit novou definici pýchy a pokory. Pýcha je nezávislost – pokora je závislost. Pýcha je neochota čekat na Boha, aby jednal ve svém čase a svým vlastním způsobem. Pýcha pospíchá, aby vzala věci do svých vlastních rukou. Jedno z největších pokušení, kterému čelí praví křesťané, je dostat se dopředu před Boha. Je to jednání bez jasného pověření od Boha. Je to vzít záležitosti do svých vlastních rukou, když se zdá, že Bůh nepracuje dost rychle. Je to netrpělivost.

Saul spáchal tento strašlivý hřích v Galgala, jak podrobně líčí 10. kapitola 1. Samuelovy knihy. Když Samuel pomazal Saula na krále, „mluvil s Saulem na vrchní podlaze“ (1. Samuel 9:25). Tato diskuse na střeše se soustředila na velkou válku s Filištíny, která se blížila. Samuel připravoval Saula, zasvěcoval ho, aby věděl, že byl Bohem povolán, aby zlomil toto otroctví. Když dozrál čas, když se Filištíni a Izrael přiblížili na pokraj války, Samuel přikázal Saulovi, aby nejednal, nešel do války, dokud všichni lidé, kteří se sešli v Galgala, nepožádají Boha o detailní pokyny. „Potom sstoupíš přede mnou do Galgala, a aj, já sstoupím k tobě, abych obětoval oběti zápalné, též abych obětoval oběti pokojné. Za sedm dní čekati budeš, až přijdu k tobě, a ukážiť, co bys měl činiti“ (1. Samuel 10:8). To všechno mělo být Boží jednání. On sám chtěl mít absolutní velení.

Samuel představoval Boží hlas. Žádné jeho slovo „nepadlo na zem!“ Bůh by jim skrze Samuela dal nadpřirozeně, svrchovaně směr, pokyn. „Ukáži ti, co bys měl činiti.“ Bůh by učinil všechny plány – ukázal by jim, jak vést válku. Saul měl nařízeno nedělat nic víc, než jít k oltáři v Galgala a čekat na slovo, které přijde. Ale válka začala, když Jonata pobil stráž. „I pobil Jonata stráž Filistinských, kterouž měli na pahrbku, a uslyšeli to Filistinští. Tedy Saul troubil v troubu po vší zemi, řka: Ať to slyší Hebrejští. A tak slyšel všecken Izrael, že bylo praveno: Pobil Saul stráž Filistinských, pročež také zoškliven byl Izrael mezi Filistinskými. I svolán jest lid za Saulem do Galgala“ (1. Samuel 13:3–4).

Saul netrpělivě čekal. „I svolán jest lid za Saulem do Galgala…“ Izrael propadal panice, když se přiblížila velká filištínská armáda s tisíci válečných vozů, 6000 jezdci, která se jim zdála stejně početná, jako je písku na břehu moře. Saulova armáda dezertovala na všech stranách, a byla to přinejlepším nesourodá skupina bez jediného meče. Všechno, co měli, byly srpy, sekery a hospodářské nářadí. Toto byla opravdu válečná krize, o které mluvil Samuel se Saulem před měsíci na střeše domu. Znamenalo to čas ke shromáždění se v Galgala a očekávat na Boha, na Jeho jasné slovo vedení. Ale Saul byl odhodlán udělat cokoliv, co musel udělat, aby zachránil situaci: „I očekával tu za sedm dní vedlé času uloženého od Samuele; a když nepřicházel Samuel do Galgala, rozešel se lid od něho. Tedy řekl Saul: Přineste ke mně obět zápalnou a oběti pokojné. I obětoval oběti zápalné“ (1. Samuel 13:8–9).

Tohle nebyla jen záležitost čekání, ale čekání „dokud“ – dokud nepřijde slovo, dokud nebude dán pokyn z nebe. „Čekati budeš, až přijdu k tobě, a ukážiť…“ Proč právě Samuel přišel o pár hodin později? Protože Saul byl testován, aby poznal, zda věří, že Bůh je spolehlivý, aby poznal, jestli Mu Saul bude důvěřovat a poslouchat Ho, i když věci nepůjdou zrovna podle plánu. Samuel měl zpoždění, protože Bůh k němu jasně mluvil a řekl mu, aby otálel. Bůh chtěl, aby Saul byl svědectvím pokorné závislosti na Bohu ve všech věcech, obzvláště ve zlověstné krizi.

Ale Saul ve zkoušce neobstál. Podíval se na okolnosti a všechno to vypadalo beznadějně. Přemohl ho duch netrpělivosti. Logicky mu vysvětlil, že se připozdilo a že se musí něco udělat. Mohu ho zrovna slyšet: „Už déle tu nerozhodnost nevydržím. Bůh mě sem poslal, abych činil Jeho dílo, a jsem ochotný pro něho zemřít. Ale sedím tu a nic nedělám. Není tu žádné vedení, žádné slovo od Boha. Musím zařídit, aby se něco stalo, nebo jsem vyřízen. Jestliže nebudeme dál nic dělat, vymkne se nám to z ruky.“ To je zatvrzelá pýcha – potřeba ovládat situaci. Saul skutečně věřil, že se věci vymkly kontrole.

V tomhle jsem tak často selhal. Nenáviděl jsem to, když jsem neměl situaci pod kontrolou. Ne že bych chtěl být šéf nebo panovat nad ostatními. Bylo to jen proto, že jsem neměl rád pocit bezmocnosti a závislosti. Když jsem začal žít v New Yorku, bylo to poprvé, co jsem musel bydlet ve vysoko položeném bytě z milosti pana domácího, správce, svazu, výtahů, a rozbitého topení. Když věci nefungují, musím čekat a čekat a čekat. Říkám své ženě: „Už toho mám dost. Koupíme si své vlastní bydlení, tak abychom to měli pod kontrolou. Tohle je směšné.“ Chci věci plně ovládat.

Pokud se týče Times Square Church, cítím se někdy jako Saul, když se ze všech stran začínají rýsovat nemožnosti. Cítíme se tak bezmocní a nepřítel se zdá být tak velký a mocný. Trochu moc se znepokojím, když nemám věci pod kontrolou. Nemám rád pronájmy a být na milost vrtkavým pánům domácím. Bůh nám zaslíbil trvalé místo. Ale já ho chci teď! Jsem netrpělivý! Je toho tolik, co se musí udělat a tak málo času. Myslím si: „Jak dlouho, Pane? Nemám rád, když věci nezvládám. Potřebujeme nějakou činnost.“

Ale Bůh řekl: „Důvěřuješ mi? Čekej! Udělej všechno, co můžeš, pouze tiše stůj a uvidíš spasení Hospodinovo!“ Nejtěžší část víry je poslední půlhodina, těsně před tím, než přichází odpověď, zrovna před tím, kdy se Bůh chystá udělat zázrak. To je když chřadneme, umdléváme, zkoušíme jednat, aby se něco stalo. To je hříšná pýcha: „Když pak již dokonal obětování oběti zápalné, aj, Samuel přicházel, a Saul vyšel proti němu, aby ho přivítal“ (1. Samuel 13:10). Jakmile vzal záležitosti do svých vlastních rukou, přicházel Samuel. Boží vedení bylo právě ve dveřích, jen minuty vzdálené! Ale Saul nemohl čekat!

Obviňujeme Boha z podvodu. Svým netrpělivým jednáním Saul říkal: „Bůh mě poslal, abych činil Jeho dílo, ale nechal mě, abych sám přišel na to, jak to udělat. Řekl mi, abych to udělal, ale teď mě nechává sedět a čekat. Jestliže Bůh neodpoví, nemůže mě soudit za to, co musím udělat.“ Hraní si na Boha je strašná pýcha. Je to obviňování Boha z opomíjení. Bůh nám přikazuje, tak jako Saulovi, abychom čekali na Hospodina, tiše stáli a viděli Jeho spasení, vždycky Mu důvěřovali, že On může řídit naše cesty. Ale jestliže mine poslední termín, který jsme si stanovili, je tu hněv na Boha, nedovedeme čekat, utečeme pryč a jednáme, aby se věci děly. Říkáme: „Bohu na mně opravdu nezáleží. Bůh mě zradil. Modlitba a čekání nefunguje. Situace se ještě zhoršuje. Nedovedu tady sedět a být statistou.“ Skutečně nedůvěřujeme Jeho slovu.

Samuelův příkaz byl: „Jdi do Galgala a čekej… já přijdu a dostaneš pokyny.“ Veškerá Saulova zodpovědnost před Bohem, všechno, co měl udělat, bylo čekat na slovo! Bůh chtěl slyšet Saula, jak říká: „Bůh drží své Slovo, nikdy nepadlo slovo ze Samuelových úst na zem. Bůh řekl, abych čekal na instrukce, tak budu čekat. Ať celá armáda dezertuje. Ať je každý Izraelita zbabělec. Ať je každý člověk nazván lhářem. Kdyby Bůh musel, pošle mi armádu andělů. Tohle není moje válka. Nemám nejmenší ponětí, jak jít proti takovému nepříteli. Je to všechno v Božích rukou. Vše, co mi bylo přikázáno dělat, bylo čekat na Slovo.“

Ale pýcha zdůvodňuje: „Bůh to tak nemohl myslet. Možná jsem špatně slyšel. Problém je v mém slyšení a vidění.“ Místo zůstávání na Božím slově začneme vymýšlet věci. V posteli v pozdních hodinách říkáme: ‚Pane, takhle to vidím, že by se to dalo udělat.‘ Je zlé dělat něco velmi logického a rozumného, když to není Pánovo jasné slovo směru. Může to být závěr (ujednání) moudrých lidí a logických myslí, jediná viditelná varianta. Ale je to hřích, pokud to není slovo, které přišlo z čekání pouze na Boha. Potřebujeme se zbavit tlaku něco udělat, něco provést. Nemusíš dělat nic, jen stát na Božím slově. Jestli se chceš Bohu nějak osvědčit, dokaž to tím, že budeš trpělivě čekat na Boží jednání. Opravdu věříš, že Bůh zamýšlí přesně to, co říká? Je nebezpečné dostat se před Boha! Je to nezávislost.

„I řekl Samuel: Co jsi učinil? Odpověděl Saul: Když jsem viděl, že se lid rozchází ode mne, a ty nepřicházíš k uloženému dni, a Filistinští byli shromážděni v Michmas: I řekl jsem: Nyní připadnou Filistinští na mne v Galgala, a tváři Hospodinově nemodlil jsem se. Takž jsem se opovážil a obětoval jsem oběti zápalné. Tedy řekl Samuel Saulovi: Bláznivě jsi učinil, nezachovals přikázaní Hospodina Boha svého, kteréž přikázal tobě; nebo nyní byl by utvrdil Hospodin království tvé nad Izraelem až na věky. Ale již nyní království tvé neostojí. Vyhledalť jest Hospodin sobě muže vedlé srdce svého, jemuž rozkázal Hospodin, aby byl vůdce nad lidem jeho; nebo jsi nezachoval, cožť přikázal Hospodin“ (1. Samuel 13:11–14).

Saul čekal sedm dní – ale tohle čekání bylo nesvaté. Byl netrpělivý, zlostný, ustrašený a pohrdající, ušklíbající se. Musíme čekat s vírou, věřit, že Bohu na nás záleží a miluje nás, a že tu bude v Jeho čase. Záležitost čekání je tak důležitá, že vám musím ukázat některá místa v Písmu, abych vám to dokázal.

„Pročež řekne v ten den: Aj, Bůh náš tento jest, očekávaliť jsme na něj, a vysvobodil nás. Onť jest Hospodin, jehož jsme očekávali; plésati a veseliti se budeme v spasení jeho“ (Izaiáš 25:9).

„Čehož se od věků neslýchalo, a ušima nepochopilo, oko nevídalo Boha kromě tebe, aby tak činil tomu, kterýž naň očekává“ (Izaiáš 64:4).

Srovnej netrpělivou Saulovu pýchu s Davidovým čekáním na Boha pro vedení. Jak nádherné! A jak jasné! „Opět znovu vytáhli Filistinští, a rozprostřeli se v údolí Refaim. I tázal se David Hospodina. Kterýž odpověděl: Netáhni, ale obejda je po zadu, teprv dotřeš na ně naproti moruším. A když uslyšíš, že šustí vrchové moruší, hneš se také; nebo tehdáž vyjde Hospodin před tebou, aby zbil vojska Filistinských. I učinil David tak, jakž mu přikázal Hospodin, a porazil Filistinské od Gabaa, až kudy se jde do Gázer“ (2. Samuel 5:22–25). Nepřítel se rozložil před ním, ale David musel mít slovo od Hospodina! Pouze potom se pohnul sám.

Pýcha je zapuzena myšlenkou služebnictví. Dnes chce být každý čímkoliv kromě služebníka. Velká dětská hra v Americe se jmenuje „Přemožitelé vesmíru (Masters of Universe)“! Ale je to také stávající teologie mnoha křesťanů. Citujeme Písmo: „A tak již nejsi slouha, ale syn, a poněvadž syn, tedy i dědic Boží skrze Krista“ (Galatským 4:7). Co tu Pavel doopravdy říká je, že syn, který je správně vychováván, ví, že je právoplatný královský syn se všemi právy, ale tolik miluje svého otce, že si vybral roli služebníka. Pavel ve stejné dopise řekl, že je „služebník Ježíše Krista“ (Římanům 1:1), Petr sám sebe nazývá „služebníkem a apoštolem Ježíše Krista“ (2. Petr 1:1). A Kristus, Pán, pravý Boží Syn „samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn… ponížil se, poslušný jsa učiněn až do smrti, a to do smrti kříže“ (Filipenským 2:7–8). Ať je v tobě stejná mysl jako byla v Kristu Ježíši. Služebník nemá svou vlastní vůli, slovo jeho mistra je jeho vůlí.

Kříž představuje smrt všech mých vlastních plánů, všech mých vlastních myšlenek, mých vlastních tužeb, mých vlastních nadějí a snů. Ze všeho nejvíc je to smrt mé vlastní vůle. To je pravá pokora. Pokora je spojena jen s Křížem. „Ponížil se, poslušný jsa učiněn až do smrti, a to do smrti kříže“ (Filipenským 2:7–8). Řekl svým učedníkům: „Můjť pokrm jest, abych činil vůli toho, jenž mne poslal, a dokonal dílo jeho“ (Jan 4:34). Řekl: „Nemohuť já sám od sebe nic činiti. Ale jakžť slyším, takť soudím…“ (Jan 5:30). Jinými slovy: „Odmítám vzít věci do svých vlastních rukou. Čekám, abych slyšel pokyn od Mého Otce!“ Ten, kdo je Světlo, absolutní inteligence, kdo zná všechny věci, pokořil sám sebe, učinil se absolutně závislým na Otci ve všem. „Nemohu to dělat po svém,“ řekl Ježíš.

Jan napsal: „…jakýž jest on, takovíž i my jsme na tomto světě“ (1. Jan 4:17). Neexistuje pravý křesťan kromě toho, kdo může říci: „Opravdu chci činit Jeho dokonalou vůli.“ Ale tady to je, kde to míjíme – přiložíme své srdce k něčemu, co chceme, k něčemu, co vypadá dobře, zní logicky, ale není to Boží vůle. Budeme se za to postit, modlit, přimlouvat! Plakat řeky slzí! Uplatňovat na to nárok! Prohlašovat to! Svazovat démony, kteří jsou překážkou, abychom toho dosáhli! Citovat Bibli! Vymáhat na druhých, aby s námi souhlasili! Jedna z největších pastí na křesťany je dobrá myšlenka, která není Božím přáním, dobrá strategie, která není Jeho, dobře vymyšlený plán, který není Jeho. Otázkou je – může tvá touha přežít Kříž? Můžeš ji nechat daleko za sebou a zemřít jí? Můžeš čestně říci: „Pane, možná to není ďábel, kdo mě zastavuje, ale Ty! Jestli to tak není, Tvoje vůle by mě mohla zničit. Přináším to ke Kříži! Na smrt! Udělej to Tvým způsobem, Pane.“

Je to ve chvíli, kdy sjíždíš do hrobu všeho svého mrtvého vlastního já, veškeré ctižádosti, veškeré paličatosti, umíněnosti, tehdy slyšíš Jeho hlas. Ježíš řekl: „Amen, amen pravím vám: Že přijde hodina, a nyníť jest, kdyžto mrtví uslyší hlas Syna Božího… přijde hodina, v kteroužto všickni, kteříž v hrobích jsou, uslyší hlas jeho“ (Jan 5:25,28). Proto se dnes tisíce křesťanů dostávají do potíží, že stále ještě slyší malé hlasy. Je tu zmatek, věci se nedaří, protože nezemřeli paličatosti. Ano, věřím že Bůh opravdu promlouvá ke svým dětem. Můžeš slyšet Jeho pravý, svatý, neklamný hlas, ale jen poté, co jsi ukřižoval umíněnost a své touhy. Ježíš slyšel jasně od Otce. Stejně tak Pavel, Petr, Jan a Štěpán, ale jen proto, že zemřeli tomuto světu. Byli zcela stráveni tím, že činili pouze Jeho vůli.

Pokora je úplná závislost na Bohu. Je to důvěřování Bohu, že dělá pravé věci v pravý čas správným způsobem. Je to důvěra, že si tě použije správným způsobem v pravý čas. Pokora je trpělivé čekání na Pána s duchem dychtivé víry. Pýcha nemá trpělivost. „Mlčelivě se měj k Hospodinu, a očekávej na něj pečlivě. Nekormuť se příčinou toho, jemuž se daří na cestě jeho, příčinou člověka, kterýž provodí, cožkoli umyslil… Pusť mimo sebe hněv, a zanech prchlivosti; nezpouzej se tak, abys zle činiti chtěl“ (Žalm 37:7,8). Tohle nám říká: „Nenaštvi se pro zdánlivý úspěch těch, kdo vypadají, míjejí tě, odsuzují tě. Vzali to zkratkou. Jsou požehnaní a prosperují, zatímco ty tady sedíš, důvěřuješ Bohu a modlíš se.“ Bůh říká: „Jen čekej. Jsou na kluzké zemi. Nelituj, jestli to děláš mým způsobem. Trpělivost v tobě činí své dílo. Stáváš se silnějším čekáním ve víře. Nech trpělivost, ať v tobě učiní své dokonalé dílo!“

Osoba se zbožnými zážitky není všetečně horlivý křesťan. Spíš je to ten, kdo trpělivě očekává na Boha ve víře. Získává své zkušenosti tak, jak jsme se dozvěděli v Římanům 5:4 (A trpělivost zkušení, zkušení pak naději.) „Ku příkladu snášení protivenství a dlouhočekání, bratří moji, vezměte proroky, kteříž mluvívali ve jménu Páně. Aj, blahoslavíme ty trpělivé. O trpělivosti Jobově slýchali jste, a dokonání Páně viděli jste; nebo velmi jest milosrdný Pán a lítostivý“ (Jakub 5:10,11). Bůh klade rovnítko mezi „chození hodné Jeho“ s radostnou trpělivostí a dlouhým utrpením. „Abyste chodili hodně Pánu ke vší jeho líbeznosti, v každém skutku dobrém, ovoce vydávajíce a rostouce v známosti Boží, všelikou mocí zmocněni jsouce, podle síly slávy jeho, ke vší trpělivosti a dobrotivosti s radostí“ (Kolossenským 1:10,11).

Ježíš nám zanechal slavné zaslíbení, které na nás čeká v temných dnech před námi. Řekl: „Nebo jsi ostříhal slova trpělivosti mé, i jáť tebe ostříhati budu od hodiny pokušení, kteréž přijíti má na všecken svět, aby zkušeni byli obyvatelé země“ (Zjevení 3:10). Ježíš říká: „Zůstal jsi věrný, když tě zkoušel svět. Radostně jsi na Mě čekal, až vyřeším situaci. Teď, zatímco je všude kolem zmatek, zatímco trvá světová zkouška, uchráním tě od ní. Dokázal jsi, že Mi budeš důvěřovat, ať se děje cokoliv!“

Pán právě teď připravuje pokorné lidi, kteří se osvědčili být věrní Bohu. Nejen že říkají: „Bůh má všechno pod kontrolou.“ Opravdu Ho nechají, aby řídil jejich životy. „Slyše zlé noviny, nebojí se; stálé jest srdce jeho, a doufá v Hospodina“ (Žalm 112:7).

Download PDF