Uplatňování moci, která je v Kristu | World Challenge

Uplatňování moci, která je v Kristu

David WilkersonSeptember 1, 2003

Když trávil Ježíš poslední hodiny se svými učedníky, řekl jim: „Amen, amen pravím vám: Že zač byste koli prosili Otce ve jménu mém, dáť vám“ (Jan 16:23). Potom jim řekl: „Až dosavad za nic jste neprosili ve jménu mém. Prostež, a vezmete, aby radost vaše doplněna byla“ (16:24).

Jak neuvěřitelné prohlášení. Když došlo k této scéně, Kristus své následovníky varoval, že bude vzat pryč a krátkou dobu je neuvidí. Ale jedním dechem je ujistil, že mají přístup ke každému požehnání z nebe. Všechno, co měli udělat, bylo žádat v jeho jménu.

Nuže, většina biblických komentátorů říká, že toto zaslíbení dosud pro učedníky neplatilo. Tvrdí, že učedníci nemohli o nic žádat v Kristově jménu, dokud neopustil zemi a nebyl v Boží přítomnosti.

Ale Písmo tvrdí něco jiného. Nejjasnějším příkladem je neidentifikovaný muž, který činil mocné skutky v Ježíšově jménu. Učedníci se snažili tohoto muže zastavit, protože nebyl z jejich okruhu. Jan oznámil Ježíši: „Mistře, viděli jsme tam jednoho, an ve jménu tvém ďábly vymítá, kterýž nechodí s námi; i bránili jsme mu, protože s námi nechodí“ (Marek 9:38).

Jak na to Ježíš reagoval? „Ježíš pak řekl: Nebraňtež mu. Nebť není žádného, kterýž by divy činil ve jménu mém, ať by mohl snadně zle mluviti o mně. Nebo kdož není proti nám, s námiť jest“ (9:39–40). Kristus potvrdil, že ten muž je „se mnou, na naší straně.“

Tento muž nebyl z Ježíšova nejužšího okruhu, přesto však byl schopen předvádět zázraky v Pánově jménu. A když to dělal, prohlašoval, že všechna moc je ve jménu Krista. Jak úžasná věc. Tento muž se netěšil osobní intimitě s Ježíšem jako dvanáct učedníků. Ani neměl velká zjevení, jaká měli učedníci. Byl pravděpodobně jen jedním ze zástupů, které Ježíš vyučoval na svazích hor a na pobřeží.

Ale tento muž byl jasně milovníkem Ježíše. Proč? Chopil se Kristových zaslíbení a jednal podle nich. A děly se zázraky. Také to musel být muž modlitby a půstu. Ostatně Ježíš ukazoval, že démony je možné vymýtat pouze modlitbou a půstem.

V tomto ohledu byl neznámý muž v naprostém kontrastu k Ježíšovým učedníkům. Těchto dvanáct učedníků Ježíš osobně vyučoval, aby klepali, hledali a žádali věci od Boha. Měli z první ruky vyučování, že všechna požehnání Otce – veškerá milost, moc a síla – se nachází v Kristu. A slyšeli, jak Ježíš ohlašuje zástupům: „Amen, amen pravím vám: Kdož věří ve mne, skutky, kteréž já činím, i on činiti bude, a větší nad ty činiti bude. Nebo já jdu k Otci svému. A jestliže byste co prosili ve jménu mém, toť učiním, aby oslaven byl Otec v Synu. Budete-li zač prositi ve jménu mém, jáť učiním“ (Jan 14:12–14).

Zde je přinejmenším jeden člověk, který vzal Ježíše za Slovo. Uplatňoval Ježíšovo zaslíbení a Bůh poctil jeho víru. On očekával, že Pán bude skrze něho provádět zázraky, všechno ve jménu Ježíše Krista. Proto teď Ježíš řekl Janovi a ostatním: „Až dosavad za nic jste neprosili ve jménu mém. Prostež, a vezmete, aby radost vaše doplněna byla“ (viz 16:24). Říkal: „Proste právě teď. Nečekejte na nějaký jiný čas. A nesnažte se to všechno řešit teologicky. Říkám vám, že mé jméno má moc nad ďáblem. A vy máte tuto moc, protože jste ve mně. Proste a Otec to udělá.“

Kristova slova k jeho učedníkům mě usvědčují: „Až dosavad za nic jste neprosili ve jménu mém“ (Jan 16:24). Když to čtu, slyším Pána, jak mi šeptá: „Davide, dosud jsi neuplatňoval moc, kterou jsem ti dal k dispozici. Musíš prostě žádat v mém jménu.“

Věřím, že tohle zarmucuje Boží srdce víc než všechny hříchy těla dohromady. Náš Pán je zarmoucen stále rostoucí nevírou v jeho zaslíbení – stále vzrůstajícími pochybnostmi, že odpovídá na modlitbu – a lidmi, kteří stále méně a méně uplatňují moc, která je v Kristu.

Svět nikdy nepoznal potřebnější čas. Přesto je méně proseb, než kdy bylo, ve jménu Ježíš. Jak míjejí dny, žádají křesťané od Pána stále méně a méně. Bojí se vykročit, často kvůli nevíře. Tak prosí za málo nebo vůbec nic v jeho jménu.

Musím učinit své vlastní vyznání. Podobně jako učedníci se modlím, postím a raduji se z intimity s Kristem. Miluji hltat Boží slovo a být s Ním zavřený v modlitbě. Ale rád bych věděl: K čemu to všechno je, když to nevyprodukuje víru v mého skvělého Pána? Žasnu nad Božím majestátem, slávou a mocí. Ale jednám podle toho? Mám intimní společenství s Pánem. Ale zplnomocňuje mě můj čas s ním božskou autoritou, dychtivostí uplatnit všechnu moc v jeho jménu?

Je úžasné, jak věrně se církev vztahuje ke Kristovu jménu. Chválíme je, žehnáme mu, zpíváme o „moci, moci, zázraky činící moci v požehnaném jménu Ježíš.“ Obáváme se jeho jména, chlubíme se jím, velmi rádi slyšíme, když je promlouváno. Ale nepřivlastňujeme si moc, která je v jeho jménu. Neuplatňujeme ji, ani podle ní nejednáme.

A proč ne? Proč nevkládá každý věřící ruce na nemocné a neuplatňuje uzdravující moc, která je v Kristově jménu? Proč se nepřimlouváme v jeho jménu za duchovní probuzení našich dětí, našich rodin, našich přátel? Proč se od nás Satanovi dostává tak málo odporu? Byla to někdy Boží vůle, aby nepřítel ničil naše domovy a manželství?

Bible říká, že v posledních dnech sestoupí ďábel na lidstvo „maje hněv veliký, věda, že krátký čas má“ (Zjevení 12:12). Mou otázkou je: setká se tento vzteklý ďábel s pasivní, chromou církví? Najde lidi bez víry, kteří vychvalují jméno Krista, ale nekladou nepříteli odpor mocí, která je v tomto jménu? Narazí na Boží lid, který se snadno vzdá se slovy: „Dělám to nejlepší, co mohu. Jen to musím dělat až do konce, dokud se Pán nevrátí.“

Ne, nikdy! Nemusíme brát to, co dává ďábel. Nemusíme kapitulovat před jeho útoky, obávat se ho nebo mít strach z budoucnosti. V nedávných týdnech ve mně vřel svatý hněv proti Satanovi a jeho mocnostem. Když jsem četl Ježíšova slova, roznítila mou duši, že jsem povstal a řekl: „Dost, ďáble. Přicházím proti tobě se vší mocí ve jménu Ježíš. Vypovídám tě ze svého života. Můžeš odvolat své hordy z pekla, protože se ubráním každému tvému útoku. A Boží slovo říká, že utečeš.“

Satan se může pokusit zaplavit můj život povodní strádání a žalu. Může útočit na mou rodinu a mé milované. Ale každá démonická povodeň se setká s uvolněním Kristovy moci. Nepřítel může posílat démona za démonem. Ale každý vběhne rovnou do pevné, nepohnutelné zdi, kterou je všemohoucí jméno Ježíše Krista.

Je to živě a jasně popsáno ve 3. kapitole Skutků. V 1. verši byli Petr a Jan na cestě do chrámu, aby se modlili. Byl to jejich každodenní zvyk. A každý den míjeli muže, který seděl u vchodu do chrámu a žebral. Tento muž byl od narození chromý.

Ale tento den se měl od těch ostatních lišit. Když tentokrát uviděli apoštolové žebráka, vzplál v nich svatý hněv. Viděli, že Satan byl již příliš dlouho v životě tohoto muže bez jakýchkoliv námitek, nevyzvaný na souboj. Teď byl čas pro Duchem naplněné Boží muže, aby si přivlastnili moc, která je v Kristově jménu.

„I pohleděv naň Petr s Janem, řekl: Hleď na nás… Tedy řekl Petr: Stříbra a zlata nemám, ale což mám, to tobě dám“ (Skutky 3:4,6). Petr říkal: „Máme něco lepšího než všechno zlato a stříbro světa. To, co máme, je větší než všichni doktoři a medicína na zemi. Mluvím o moci, která je ve jménu Ježíše Krista. My ji máme a my ti ji dáme.“

S tímto Petr řekl: „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď. I ujav jej za ruku jeho pravou, pozdvihl ho, a hned utvrzeny jsou nohy jeho i kloubové. A zchytiv se, stál, a chodil, a všel s nimi do chrámu, chodě, a poskakuje, a chvále Boha“ (3:6–8).

Zástupy, které viděly, co se stalo, byly ohromené. Lidé se ptali apoštolů, o co jde. Petr vysvětloval: „Skrze víru ve jméno jeho, tohoto, kteréhož vy vidíte a znáte, utvrdilo jest jméno jeho a víra, kteráž jest skrze něho, dala jemu celé zdraví toto před obličejem všech vás“ (3:16). Petr v podstatě říkal: „Po léta jste znali tohoto muže jako mrzáka od narození. A teď chcete vědět, jak je možné, že skáče a tančí. Je to pro jméno Ježíše Krista. Je to mocí v Kristově jménu, že byl tento muž uzdraven, a ne v žádném jiném jménu.“

Všimni si fráze, kterou Petr používá k popisu mužova novému stavu: „celé zdraví.“ Nezáleží na tom, jak obtížná nebo beznadějná se naše zkouška může jevit. Bůh pro nás uprostřed ní obstará „celé zdraví.“ A toto celé zdraví – opatřené prostřednictvím jména Ježíše Krista – odrazí každý šíp nepřítele.

Když chrámoví úředníci uslyšeli, co se stalo, Petra a Jana uvěznili. A následující den přivedli učedníky k soudu. Nejvyšší kněz se jich zeptal: „Jakou mocí aneb v kterém jménu učinili jste to vy?“ (4:7). Petr znovu prohlásil: „Známo buď všechněm vám i všemu lidu Izraelskému, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kteréhož jste vy ukřižovali, jehož Bůh vzkřísil z mrtvých, skrze toho jméno tento stojí před vámi zdravý“ (4:10).

Ptám se vás, jak mohli tito prostí, pokorní muži mluvit tak směle, s takovou jistotou? Bylo to proto, že Petr a Jan odstranili všechny limity z Boha. V jádru říkali: „Nebudeme limitovat Svatého Izraelského v jakékoliv situaci.“

Promluvili do života chromého muže nepřekonatelnou, vše převyšující víru. A nikdy by to nemohli udělat, pokud by opravdu neuvěřili Ježíšovým slovům: „Zač byste koli prosili Otce ve jménu mém, dáť vám“ (Jan 16:23). Tito učedníci věděli, že když Ježíš řekl „za cokoliv,“ učinil toto zaslíbení neomezené. Kristus říkal: „Všechny věci, o které budete prosit Otce v mém jménu, vám dá.“

Musíme následovat příkladu Petra a Jana. Také máme věřit, že všechny věci jsou možné. A musíme odstranit všechny limity, která jsme na Boha pro jeho působení v našich životech vložili.

Mám ve své knihovně knihy, v nichž se píše toliko o jménu Ježíš. Autoři je napsali, aby věřícím pomohli rozumět hlubokým aspektům skrytým v Kristově jménu. Ale většina těch knih je tak „hlubokých,“ že jsou pro čtenáře přímo nesrozumitelné.

Věřím, že pravda, kterou máme vědět o jménu Ježíš, je tak jednoduchá, že ji může porozumět dítě. Je to prostě tohle: když prosíme ve jménu Ježíš, máme být úplně přesvědčeni, že je to totéž, jako by Ježíš sám prosil Otce. Ptáte se, jak je to možné? Dovolte, abych to vysvětlil.

Víme, že Bůh miloval svého Syna. Mluvil s Ježíšem a vyučoval ho po celou dobu, kdy byl na zemi. A Bůh nejenže slyšel, ale také odpovídal na každou prosbu, kterou Ježíš vyslovil. Ježíš to dosvědčuje, když říká: „On mě vždy slyší.“ Krátce, Otec svému Synovi nikdy žádnou prosbu neodepřel.

Dnes jsou všichni, kdo věří v Ježíše, oblečeni do jeho Synovství. A nebeský Otec nás přijímá tak intimně, důvěrně, jako přijímá svého vlastního Syna. Proč? Pro naši duchovní jednotu s Kristem. Skrze jeho Ukřižování a Vzkříšení nás Ježíš učinil jedno s Otcem: „Aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli… Já v nich, a ty ve mně“ (Jan 17:21,23).

Jednoduše řečeno, jsme teď rodina – jedni s Otcem, a jedni se Synem. Byli jsme adoptováni, s plnými právy dědictví, které má každé dítě. To znamená, že veškerá moc a zdroje z nebe jsou pro nás k dispozici skrze Krista.

A protože jsme oblečeni v Kristovo synovství – spoludědici s ním, spoluúčastníci jeho dědictví – víme, že naše prosby Otec také slyší. A odpovídá na naše prosby právě tak, jako odpovídá na prosby svého Syna.

Jak neuvěřitelnou autoritu jsme dostali v modlitbě. Jak přesně máme používat tuto autoritu? Skrze Kristovo vlastní jméno. Víš, když jsme víru vložili v Ježíše, On nám dal své jméno. Jeho oběť nás opravňuje, abychom řekli: „Já jsem Kristův, já jsem v něm, jsem jedno s ním.“ Potom na sebe Ježíš úžasně bere naše jméno. Jako náš nejvyšší kněz si je napsal na dlaň své ruky. A tak je naše jméno zaregistrováno v nebi, pod jeho slavným jménem.

Můžeš vidět, že fráze „ve jménu Krista“ není jen nějakou neosobní formulí. Spíš je to skutečné postavení, které máme s Ježíšem. A toto postavení Otec uznává. Ježíš nám říká: „V ten den ve jménu mém prositi budete, a nepravímť vám, že já budu prositi Otce za vás. Nebo sám Otec miluje vás, proto že jste vy mne milovali, a uvěřili, že jsem já od Boha vyšel“ (16:26–27).

Zde je, proč nám Ježíš přikazuje, abychom se modlili v jeho jménu. Říká nám: „Kdykoliv prosíte v mém jménu, má vaše prosba u Otce stejnou moc a efekt, jako bych to byl já, kdo ho prosí.“ Jinými slovy, je to, jako by naši modlitbu před Otcovým trůnem pronesl Ježíš sám. Podobně když vkládáme ruce na nemocné a modlíme se, Bůh nás vidí, jako by Ježíš vkládal ruce na nemocné, aby jim přinesl uzdravení.

Je to také o tom, proč máme přicházet směle k trůnu milosti: abychom přijali. Máme se modlit s jistotou: „Otče, stojím před Tebou, vyvolený v Kristu, abych vyšel a nesl ovoce. Nyní rozšiřuji svou prosbu, aby má radost byla úplná.“

Tito křesťané prohlašují: „Zkoušel jsem uplatňovat moc ve jménu Ježíš. Ale zrovna pro mě to nefungovalo.“ Existuje mnoho důvodů, proč nedostáváme odpovědi na naše modlitby. Možná jsme dopustili nějaký hřích v našich životech, něco, co poskvrňuje naši jednotu s Kristem. A to se stane překážkami, které přehradí proud požehnání od něj. A on neodpoví na naše modlitby, dokud se nezřekneme našeho hříchu.

Nebo je překážka způsobená vlažností nebo polovičatostí k Božím záležitostem. Možná se dusíme pochybnostmi, které nás odříznou od moci v Kristu. Jakub varuje: „Žádejž pak důvěrně, nic nepochybuje. Nebo kdož pochybuje, podoben jest vlnám mořským, kteréž vítr sem i tam žene, a jimi zmítá. Nedomnívej se zajisté člověk ten, by co vzíti měl ode Pána“ (Jakub 1:6–7).

Nedávno jsem dostal dopis od vdovy, jejíž dospívající dcera je hluboko v hříchu. Tato matka řekla, že její dcera byla kdysi věrnou věřící, ale teď je silně na drogách a žije se svým přítelem. Proč tak strašný pád? Dívčin otec měl rakovinu a ona se modlila: „Bože, nedovol, aby můj tatínek zemřel.“ Když její otec zemřel, dívka utekla od Pána tak daleko, jak jen bylo možné. Řekla své matce: „Dala jsem Bohu šanci. Modlila jsem se ve víře, ve jménu Ježíše. Ale on nechal tatínka zemřít.“

Jednou jsem seděl v letadle vedle ženy, která plakala. Řekl jsem jí, že jsem pastor a zeptal se, jestli bych ji mohl pomoci. Odpověděla: „Právě jsem pohřbila svého otce. Byl to takový dobrý člověk, nejvíc milující osoba, kterou jsem kdy znala. Modlila jsem se, aby ho Bůh nechal žít. Řekněte mi, jak mohl milující Bůh nechat dobrého muže jako můj otec zemřít? Nechci vůbec mluvit o Bohu.“

Naše služba dostává tucty dopisů, které obsahují příběhy jako tyto. Znovu a znovu čteme slova v tomto smyslu: „Modlil jsem se ve víře, věřil Bohu. Ale on mě neslyšel. Čekal jsem a čekal, ale on nikdy neodpověděl. Nemůžete mi říkat, že modlitba funguje. Jak mohu svůj život vydat Bohu, jestliže neodpovídá na mé modlitby?“

Možná se tě tyto pocity týkají. Můžeš se ohlédnout zpět k situacím, kdy ses vážně a věrně modlil – možná za uzdravení svého milovaného nebo za osobní problém. Ale žádná odpověď nepřišla. Vyvodil jsi z toho: „Bůh neodpovídá na modlitby. Jestli někdy slyšel mou prosbu, nikdy jsem to nepoznal, protože neudělal, o co jsem prosil.“

Možná se na Boha nezlobíš. Ale ztratil jsi důvěru. Něco tě drží, abys mu plně vydal své srdce. A tak ses přestal modlit. Již se netěšíš z plnosti jeho požehnání.

Jakub to objasňuje: „Ten, kdo pochybuje, nic od Boha nepřijme.“ Slovo, které Jakub používá pro „pochybuje,“ znamená nerozhodný. Pravda je, že když tito lidé přinášejí své prosby, předkládají Bohu zkoušku. Ve svých srdcích říkají: „Pane, když mi odpovíš, budu ti sloužit. Dám ti všechno, jen když odpovíš na tuto modlitbu. Ale když ne, budu si žít po svém.“

Ale Bůh se nedá podplatit. On zná naše srdce a ví, kdy jsme nerozhodní ve svém sebevydání jeho Synovi. Rezervuje moc, která je v Kristu, pro ty, kdo se mu zcela odevzdali.

Jan 14 obsahuje dvě velkolepá zaslíbení. V prvním Ježíš prohlašuje: „Amen, amen pravím vám: Kdož věří ve mne, skutky, kteréž já činím, i on činiti bude, a větší nad ty činiti bude. Nebo já jdu k Otci svému. A jestliže byste co prosili ve jménu mém, toť učiním, aby oslaven byl Otec v Synu. Budete-li zač prositi ve jménu mém, jáť učiním“ (Jan 14:12–14). Ježíš to činí srozumitelné a prosté v posledním verši: „Proste o cokoliv v mém jménu a já to pro vás udělám.“

O dva verše dále Ježíš zaslibuje: „A jáť prositi budu Otce, a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstal na věky, Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijíti. Nebo nevidí ho, aniž ho zná, ale vy znáte jej, nebť u vás přebývá a v vás bude. Neopustímť vás sirotků, přijduť k vám“ (14:16–18). Zde Kristus říká: „Dám vám Ducha pravdy. A jeho moc ve vás zůstane.“

Toto jsou dvě neuvěřitelná zaslíbení od Ježíše. Ale všimněte si jednoho verše, který je vtěsnaný mezi nimi. „Milujete-li mne, přikázání mých ostříhejte“ (14:15). Proč se tu objevuje toto oznámení? Kristus nám říká: „K těmto zaslíbením je připojena záležitost poslušnosti.“ Krátce, obě zaslíbení mají co dělat s dodržováním a uposlechnutím Božího slova. Byla dána, aby byla naplněna, tak aby nám nic nebránilo od uplatňování moci, která je v Kristu.

Rok za rokem se mnoho křesťanů spokojí s méně a méně. Nakonec se spokojí jen s Kristovým spasením. Nemají žádná jiná očekávání než stihnout to někdy v budoucnu do nebe.

Ptám se tě: došel jsi k vrcholu svého Krista? Neočekáváš nic víc než být spasen jeho mocí a milostí? Zbývá tvému Kristu jen tolik síly, aby stačila na další den? Bylo jeho vyvrcholením pro tebe, že tě přivedl na místo příležitostného pokoje a radosti v životě, který prožíváš většinou pod Satanovým obtěžováním?

Všechny tyto pasáže v Božím slově mě přesvědčily, že „můj“ Ježíš není větší než mé prosby. Ale je smutné, že mnoho věřících činí pro svou nevíru Krista na pohled nevýznamným a bezmocným. Milovaný, nechci, aby byl můj Kristus limitován. Spíše chci, aby každý ďábel v pekle věděl, jak velký je můj Bůh podle toho, jak velké jsou mé prosby. Chci mnohem víc ze svého Krista. Chci, aby byl větší, než kdy v mém životě byl.

Zde je pravá víra: uvažuje o všech problémech a bolesti Božího lidu na celém světě, o všech beznadějných situacích, všech zraněných vdovách, sirotcích a postarších věřících, kteří bojují o přežití. Víra klade všechny tyto smutné věci na váhu a sleduje, jak váha klesá. Ale víra pak položí na druhou stranu vah Krista. A raduje se, když vidí, jak přemůže všechny hříchy a utrpení tohoto světa.

Bůh pro nás nikdy nezamýšlel, aby naše srdce a domovy zasáhl ďábel. Spíš pro nás hodlá učinit prohlášení, které je hlasité a jasné. Máme zaujmout svou pozici v Kristu a vyhlašovat: „Ve jménu Ježíše Krista!“ Je čas, aby každý věřící povstal a prohlásil: „Již dlouho jsem žil ve strachu. Ve jménu Ježíše Krista se již nebudu bát smrti, člověka ani ďábla. Chci, aby celý svět poznal nepřekonatelnou velikost mého Krista podle velikosti mých proseb. Můj Bůh říká, abychom hojně prosili, a já budu. Jak pro něho může být něco příliš těžké?“

Naléhám na tebe, uchop Boží slovo a věř, že Ježíš tato zaslíbení učinil pro tebe. Jsou to zbraně tvého boje, zbraně, které jsou skrze něho mocné. A stanou se mocné ve tvých rukou, když se jich chopíš a budeš je uplatňovat.

Download PDF