Zkroť svůj jazyk! | World Challenge

Zkroť svůj jazyk!

David WilkersonFebruary 7, 1994

„Ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu“ (Jakub 3:8).

V tomto verši ve svém listu Jakub hovoří o jazyku věřících. Povolává obecenství věřících, aby usilovali o získání kontroly nad svými jazyky, než je tyto naprosto zničí!

Jak vážná je tato věc nezkroceného jazyka, ptáte se? Může skutečně jazyk, „který si nedá pokoj“, být tak hříšný?

Zajisté, mnoho křesťanů vede právě nyní intenzivní duchovní boje s mocnými zlozvyky jako jsou drogy, tabák, žádostivosti, chtíč. Nedovedou si představit, že nepoddajný jazyk je velice vážný hřích. Mohu skoro slyšet námitky věřícího, který se s titánským úsilím potýká s některým z velkých pokušení:

„Pastore – ty to snad nemyslíš vážně! Já tady svádím bitvu svého života, dělám, co mohu, abych získal vítězství nad démonickými pevnostmi a ty tu teď děláš takové cavyky nad pár slovíčky. Jak můžeš přece srovnávat jazyk, kterému tu a tam ujede pár nehezkých slov s bojem, který právě svádím?“

Milovaný svatý, pravím ti, že nezkrocený jazyk je tou nejsmrtonosnější zbraní na světě! Neposvěcený, uvolněný jazyk je horší než všechen alkohol a drogy dohromady, horší než kterýkoliv hřích těla! Bible nazývá jazyk ohněm, světem zla, který poskvrňuje celé tělo, ničí celý náš život a je podpalován plamenem samého pekla! (Prostuduj si 3. kapitolu Jakuba 3:6).

Dovolte mi ukázat vám z Božího slova, jak nebezpečný a zatracující nezkrocený jazyk je:

Uvolněný jazyk činí vše duchovní absolutně bezcenné! Znehodnocuje každé tvé úsilí a práci pro Pána a činí je v Božích očích neužitečné a neprospěšné: „Domnívá-li se kdo z vás, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná“ (Jakub 1:26).

Jakub zde oslovuje ty z vás, kteří se nachází uvnitř Kristovy pospolitosti. Nejde tedy o narkomany, lidi ze světa, lidi pouličního života – ale o ty, kteří patří do těla Kristova a zdají se být duchovní a zbožní. Jsou aktivní v práci pro Pána, ale jejich jazyky jsou nevázané, mimo kontrolu! Jakub cílí na ty, kteří vypadají posvěcení, laskaví, jemní, milující, avšak jak v obecenství, na pracovišti nebo ve vlastní rodině a příbuzenstvu nikdy nelení, aby nepoužili své jazyky plné kyseliny, ať při naslouchání, tak při dalším předávání soust pomluv a klepů. Nemají strach ze stěžování si a reptání. Bůh říká, že jejich zbožnost a zdání duchovnosti je marné a naprosto bezcenné!

Milovaní, nechci jednou stát před soudnou stolicí Kristovou, abych pak zjistil, že všechna moje celoživotní práce pro Pána – veškeré duchovní snažení – bylo absolutně pro nic! Nechci jej slyšet říci: „Davide, ve jménu mém jsi činil významné věci. Založil jsi síť rehabilitačních středisek pro uživatele drog, domovy pro osvobozování z alkoholismu. Kázal jsi spásnou zvěst bezpočetným tisícům a získal mnohé pro Mé království. Poskytoval jsi potravu, přístřeší a oděv potřebným, vymítal démony, uzdravoval nemocné.“

„Ale všechno to bylo pro nic a marné! Neznám toho muže, který mluvil rozděleným jazykem. Používal jsi svůj jazyk, abys žehnal a poté zavrhoval a odsuzoval. Z tvých úst vycházela taková sladkost – množství nádherných, povzbuzujících slov. Ale byla též slova hořká, nelaskavá – slova zraňující, zabíjející, závistivá a nenávistná! Má varování v této věci jsi nebral dostatečně vážně. Varoval jsem tě, že veškerá tvá duchovní činnost bude marná, když nebudeš ovládat svůj jazyk. Ale tys to nebral na vědomí!“

Milovaní, pomyslete na vše, co jste již při své chůzi s Bohem vykonali – na všechny slzy při modlitbách za ostatní, za milost a péči, kterou jste někdy někomu prokázali. Svoje vlastní životy jste byli ochotni položit za jiné. Přesto je toto vše marné, když budete svým ústům dovolovat promlouvat nedbalá slova!

Možná si myslíš: „Bůh přece není tak nemilující, že by mi to odpočítal z duchovnosti jen proto, že jsem řekl něco nešlechetného.“

Hovořím zde o křesťanech, jejichž jazyk nebyl nikdy zkrocen. Jsou navyklí pomluvám, stěžování a reptání. Bez hnutí brvou mluví proti ostatnímu Božímu lidu! Zde je to, co Bůh říká o těchto opovážlivých tlachalech:

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje“ (1. Korintským 13:1–3).

Vše, co je při tobě duchovního, všechno obětování ve prospěch ostatních se stává bezcenným pro tvůj nešlechetný, nezkrocený jazyk! Zamysli se nad hloubkou výše uvedených veršů. Umíš si představit být upalován na hranici pro Krista, vydat se z posledního pro nasycení chudých, opustit vše, co tento život nabízí, pro Pána – a přesto vše marné?

Neobdržíš ani odměnu mučedníka, protože až budeš stát před soudnou stolicí, Pán ti praví: „Všechno jsi učinil ze špatných pohnutek. Ve svém srdci jsi neměl lásku! Přechovával jsi ve svém srdci hořkost, která pak vycházela ze tvých úst. Tvůj jazyk nebyl šlechetný a milující – ale hořký, nelaskavý, kyselý. Všechny tvé skutky ti nic neprospějí!“

„Plemeno zmijí; Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví“ (Matouš 12:34).

Když jsem byl malý chlapec, pokaždé když jsem řekl něco ošklivého, matka mi vypláchla ústa mýdlem. Nebyla to však ústa, která potřebovala očistit, ale srdce!

Ano, tvůj jazyk mluví pouze to, co se nachází ve tvém srdci. To jsou slova našeho Pána, Ježíše Krista. Říká, že uvolněná, neopatrná, zlá řeč může vycházet jen ze srdce zlého, nepročištěného!

My jako věřící jsme tato slova našeho Pána o krocení jazyka ještě nevzali vážně. Pán toto činí záležitostí srdce – záležitostí života a smrti. Nejenže mě můj jazyk připravuje o domnělou duchovnost – ale také mě staví před nesporný fakt, že mé srdce je nečisté a zlé. Něco z pekelného ohně ve mně doutná!

Jestli slyším, že z mých úst vychází smyslná slova… jestli pronáším nějaké klepy a pomluvy… jestli vyprávím nemravný vtip… jestli jsem někoho očernil… jestli jsem o někom mluvil zle a v závisti… jestli jsem zvýšil hlas a křičel na někoho ze své rodiny… jestli mi nadávky proudí ze rtů… jestli kleji… jestli proud rozzlobených slov vytéká z mých úst… pak se musím sám sebe ptát: „Kolik špíny a nečistoty je ve mně ještě ukryto, když mohu ještě takto mluvit?“

Musím pak své srdce zkoumat a ptát se: „Odkud to vše vychází? Musí tam být něco, co jsem ještě nevydal, jinak bych takto nemohl mluvit. Proč dál někoho pomlouvám a snižuji? Proč dál pronáším taková zlá, nízká, nedbalá slova? Kolik neposvěceného území ještě musím ve svém srdci přechovávat?“

Nedbalá, nečistá mluva není pouze vadou. O svém křesťanském bratrovi nemůžeš jen říci: „Někdy sice umí slovy ranit, ale většinou je opravdu milý a vlídný. A Pána opravdu z duše miluje. On tím nic zlého nemyslí.“

Ne! Jakub říká, že všechna duchovnost takové osoby je snížená! Co víc, Ježíš říká, že ta osoba má srdce nečisté a zlé!

Znáš někoho v obecenství, kdo za tebou příležitostně přijde a zašeptá: „Víš, co jsem slyšel?“ Poznamenej si toto: Nezáleží na tom, jak zbožný se ti ten člověk může zdát, ani na tom, jak se ve shromáždění modlí či chválí Boha, něco zlého je v jeho srdci – něco špatného, s čím ještě Duch svatý nejednal!

Ježíš udílí této věci velkou váhu: „Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé“ (Matouš 12:34–35). Ježíš zde jinými slovy říká: „Když jsi neopatrný se svým jazykem – hádáš se, nadáváš, stěžuješ si, reptáš, pomlouváš – máš vážný problém se svým srdcem! Tvé srdce není správné před Bohem a jde to velmi hluboko. Máš v sobě uložen zlý poklad, jako má had uložen váček jedu ve své čelisti. Jestli z tebe vytéká smrtící jed, je to proto, že tento zásobník jedu ještě nebyl vyprázdněn!“

Žádný služebník, žádný křesťanský pracovník není tohoto Pánova varování zproštěn! Ježíš nám všem říká: „Přezkoumejte svá srdce – je třeba najít, proč je vaše mluva tak nestřežená a nedbalá!“ „Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i slanou?“ (Jakub 3:11)

Kdykoli se stane, že dovolím svým rtům vyslovit nějaký klep, musím se hned zastavit a říci: „Pane, v mém srdci musí být ještě kořen žárlivosti či závisti. Jak jinak bych mohl tak lehce soudit svého bratra či sestru? Ano, musí tomu tak být, Pane, a ještě mnoho očištění, mnoho práce pro Ducha svatého se uvnitř mne nalézá! Otče, prosím, prohledávej do velkých hloubek mé srdce a vytrhni z něho ty kořeny hořkosti, žádostivosti, pýchy – cokoliv to je!“

Jeden z našich spolupracovníků nedávno zaslechl, jak se jeden mladý, nedávno obrácený pokoušel omlouvat cizoložství jiného bratra v Kristu. Tento nový křesťan řekl: „Žádný problém, protože Ježíšova krev přikrývá všechny naše hříchy. Ten bratrův hřích je tedy přikryt.“

Můj mladý příteli, tak tomu vůbec není! Kristova krev pokryje pouze ty hříchy, ze kterých jsme učinili hluboké a upřímné pokání a jsme pevně rozhodnuti je opustit. Krev Ježíše hřích nikdy neomlouvá, ani nepřehlíží. Tvému příteli, který žije v cizoložství, je zapotřebí padnout před Ježíšem, vyznat svůj hřích a volat po moci, která by jej zmocnila k přemožení vábení té Dalily, se kterou žije!

A stejně je tomu s hříchem jazyka! Nesmíme se ani opovážit pokračovat v chrlení klepů, pomluv, utrhání a hádavých slov – a pak, když večer uléháme k spánku, jen rychlou, vlažnou modlitbičku: „Pane, jestli jsem dnes řekl něco špatného, tak mi odpusť. Přikryj to svou krví.“

Ne! Bůh se chce dostat k tomu zlu ve tvém srdci – tomu vaku jedu, který je v tobě ukryt! Tento jed nepotřebuje být přikryt – ale právě naopak, musí být odhalen a odstraněn. Bůh chce tento zlý kořen a příčinu všeho zlořečení vyrvat a naprosto tě od toho uzdravit. Tvým problémem tedy je, že se modlíš za přikrytí Kristovou krví, zatímco jsi nikdy neučinil pravé pokání a nedošel až ke kořenu toho zla!

„Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen“ (Matouš 12:36–37).

Nám se asi zdá, že naše slova jednoduše padají k zemi a zanikají, nebo že se ve vzduchu rozplynou v nic. Tak tomu vůbec není! Naše slova neumírají – ale existují dál!

Možná že namítáš: „Já jsem tu a tu věc řekl jen jednomu člověku a ten slíbil, že to nikdy nepošle dál. U něho to skončilo.“ Ne, neskončilo! Každé jediné slovo, které ty a já vyslovíme, je zachyceno, zapsáno na věčnosti – a bude nám jednou slovo od slova při soudu opakováno. Ta slova budou svědčit proti nám, jestliže je nejsme ochotni vyznat, odvrátit se od nich a vypořádat se s Boží pomocí s kořeny, které způsobují je vyslovovat!

Ptáš se: „Nemohl bych se pomodlit jen jednu všezahrnující modlitbu a říci: ‚Pane Ježíši, odpusť mi, prosím, abys to vše smazal!‘“ Ne nemůžeš – pokud nejsi ochoten se vypořádat s kořenem svého hříchu!

Připomínám si, jak hluboce jsem byl obviněn, když jsem před časem vyřkl zlomyslnou poznámku před jedním přítelem. Hlavní obsah našeho rozhovoru byl zajisté pravdivý. Ta věc se týkala situace, do které upadl jistý služebník, a já musel tu záležitost řešit. Během rozhovoru padlo jméno toho dotyčného a já si neodpustil jedovatou poznámku: „Nic mu nevěř! Kdybys věděl, co vše o něm ještě vím!“

Ještě byla tato slova v mých ústech, když jsem pocítil obvinění. Duch svatý mi zašeptal: „Ihned přestaň! To jsou věci, o kterých nemusí už nikdo další vědět. Neposlouží to žádnému dobrému účelu – je to jen zbytečná pomluva. I když se ta neblahá věc skutečně stala, neopakuj to, nerozšiřuj to. Poškodilo by to trvale jeho pověst a charakter!“

Co jsem tomu příteli již prozradil, mělo být už dost, ale nedal jsem si ještě pokoj, abych nevyžvanil šťavnaté podrobnosti! Věděl jsem, že jsem měl být zticha, a bylo zde to hluboké obvinění Ducha svatého. Později jsem tedy tomuto příteli zavolal a řekl: „Je mi to líto, bylo to zbytečné pomlouvání. Nemělo to být. Prosím, ať ta věc skončí jen u tebe. Pokus se na tu věc už ani nemyslet.“

Můj přítel mě ubezpečil, že tím je ta věc skončena. Řekl: „Já toho člověka stejně neznám a nikdy takovéto věci nikomu neopakuji.“ To na chvíli uchlácholilo mého ducha, ale ne na dlouho. Boží Duch mě dál obviňoval. Proč jsem se toho nemohl zbavit? Protože, když usadíš něco do mysli někoho jiného, nemůžeš to již nikdy vzít nazpět! I když o tom již nikdy nebude řeč, zůstává to tam!

Dál mě provázely tyto pocity: „Proč jsem to udělal? Bože, mám snad něco proti němu? Měl jsem snad tajnou radost z jeho pádu? Proč mi nešlo spíš víc o jeho obnovení? Pane, odpusť mi to. Ale též mě z toho uzdrav. Nechci stát v soudný den před Tvojí tváří s něčím zlým uvnitř!“

Je už nyní přikryt můj hřích krví Ježíše? Ano – protože jsem vzal plně na vědomí, že jsem velmi zle zhřešil. Již jsem dovolil Duchu svatému, aby mi ukázal zbytky zákonické pýchy, které ve mně byly. Dovolil jsem mu, aby mě pokořil a uzdravil! Když se nyní přistihnu, že chci o někom opět říci něco nehezkého, poslechnu Ducha svatého, protože jej slyším hlasitě a jasně říci – „STOP!“

Ježíšovo varování ve mně probudilo strach z Boha: „Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen“ (Matouš 12:37). Podle našich slov! Ježíš neřekl, že budeme odsouzeni pro žádostivost, drogy nebo alkohol, to jsou též vážné hříchy, a ano i k nim bude přihlédnuto. Ale řekl: „Budeš souzen podle svých slov – tím co jsi řekl!“

Ptám se tě – jsi též ten, který svým jazykem žehná, ale i proklíná? „Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratři moji“ (Jakub 3:9–10).

Řecký význam slova „proklínat“ v této souvislosti znamená „strhnout dolů, srazit někoho dolů, někoho nařknout, označit někoho za zlého.“ Zajisté je tomu tak, že často z našich úst vychází Boží chvály, oslavy a Jeho požehnání – ale i zlé pomluvy, které sráží reputaci Jeho služebníků. Taková nedbalá řeč sráží a ničí tělo Kristovo! Staví se proti Boží práci!

Reputaci osoby můžeme též poškodit bez pronesení jediného slova – stačí udělat nějaký obličej či výmluvné gesto. Při jedné příležitosti jsem byl požádán, abych popsal život a chování jisté osoby, která se dostala do řady problémů. Neřekl jsem ani slovo – jen nakrčil nos a potřásl hlavou. Ten dotazující mi řekl: „Neřekl jsi ani slovo a přesto jsi řekl vše, co jsem potřeboval vědět.“ Do mysli této osoby jsem zasadil negativní myšlenky! I toto má co do činění s nezkroceným jazykem.

Teď ještě k jedné věci. Někteří věřící jsou velmi opatrní, aby vyslovili, co si myslí, a nejsou nedbalí ve svých slovech. Přesto však ty dobré věci, které mnoho křesťanů říká, jsou pokrytecká slova – protože jejich myšlenky jsou plné zla. „…žehnají ústy, zlořečí v nitru“ (Žalm 62:5).

Tito lidé vás vezmou za ruku, pěkně se usmějí a prohodí hezká slova: „Jak se máte? Jak jsem rád, že vás zase vidím! Jak hezky vypadáte!“ „…na jazyku samé úlisnosti“ (Žalm 5:10). Ale hned, jak se otočí, už někomu vedle šeptají: „To je mi pěkný křesťan! Všimla sis, jakou má ránu? Do čeho se to navlékla? Kolik přibrala na váze! A jak se to zmalovala!“

Žádný křesťan by neměl mít tento postoj! Buď plně ujištěn, že ten, kdo takhle mluví, má v sobě kořeny hořkosti, nepoddajnosti a rebelantství – v jeho srdci je něco velmi v nepořádku! Pravý věřící, který chodí blízko Pána, si ani nedovede představit takový druh jednání.

Možná říkáte: „Okamžik, pastore. Napřed jsi říkal, jak vážné to je mít uvolněný jazyk. A teď mi tady ještě říkáš, že mohu být souzen za pouhé myšlenky o lidech?“

Rozhodně ano!

„Tak, jak přemýšlí ve svém srdci, takový je…“ (Přísloví 23:7 anglický překlad – King James Bible). „Láska… nemá radost ze špatností“ (1. Korintským 13:6). Ukaž mi člověka, který má podezřívavou mysl, a já ti ukážu někoho, kdo má zákonického ducha. Takový člověk má neústupnou povahu a je zřejmé, že se Ježíši nikdy plně nevydal. Stále podezírá druhé z toho, co on sám je velmi pokoušen dělat.

Možná však že nejnebezpečnější osobou je ten, který šíří fámy a klepy – kdo se pouští do zdánlivě neškodného vtipkování či do konverzací, které nebudují, ale boří – a přitom si myslí, že nepáchá škodu! Když se jej na to zeptáš, i slzy mu mohou vstoupit do očí a lítostivým hlasem řekne: „Takový já přece nejsem. Já mám všechny v obecenství rád. Někdy jsem možná řekl věci, které by někdo mohl považovat za klepy nebo za nevhodné, nemístné poznámky. Ale Bůh zná moje srdce. Nikdy jsem tím nemyslel nic zlého.“

Tento postoj je velmi nebezpečný! Bible učí, že velké požáry byly způsobeny jen nepatrnou jiskrou! Ta malá jiskra může zažehnout velký požár, ať jsi to tak myslel nebo ne. „Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les“ (Jakub 3:5). Můžeš nonšalantně, možná i v legraci utrousit o někom poznámku – a celá věc může skončit tak, že to poznačí jeho pověst, ducha i samu povahu!

Potom už nezáleží, jaký byl tvůj záměr či motiv – jestli jsi opravdu chtěl jen vtipkovat – protože škoda je již učiněna. Tvoje malá jiskra již zažehla oheň, který nyní zuří mimo kontrolu. Může poškodit pověst. Může někomu způsobit ostudu, potupu a smutek. Ať již byla tvoje pohnutka k šíření nepravdivé věci jakákoliv, na tvé vině to neubírá – jsi duchovním žhářem! Byl to tvůj nespoutaný jazyk, který to vše způsobil!

Jak můžeš získat kontrolu nad smrtící schopností svého jazyka?

„Ale jazyk neumí zkrotit nikdo u lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu“ (Jakub 3:8).

Jak tedy může Bůh očekávat, že se nám podaří držet svůj jazyk na uzdě, nebo že se nám podaří jej zkrotit, když Jeho slovo samo říká, že žádný člověk to nedokáže? Odpověď nalezneme u Ježíše: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko.“ (Matouš 19:26). Svůj jazyk nemůžeš zkrotit, stejně jako divoký kůň nemůže zkrotit sám sebe! Divoké koně jsou kroceni zkušenými trenéry, kteří je „zlomí“. Duch svatý je naším trenérem. Jen On může zlomit naše nepoddajné, divoké jazyky!

Prorok Izaiáš nám poskytuje předlohu, jak může být náš jazyk uzdraven:

1. Izaiáš se těsně přivinul k Bohu a modlil se, aby spatřil obraz Boží svatosti. „…spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho rouna naplňoval chrám“ (Izaiáš 6:1).

Kdokoli chce žít život, který by byl Pánu libý, musí vytrvale přicházet do jeho přítomnosti, dokud neobdrží obraz Boží svatosti. Všechna uzdravení, všechna skutečná požehnání, všechna vítězství začínají u Jeho trůnu. Je to právě zde, kde spatříme Boha v celé Jeho svatosti!

2. V Boží přítomnosti byl Izaiáš hluboce obviněn z nečistých rtů. „I řekl jsem: Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů… a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů“ (verš 5).

Proč Izaiáš zvolal: „Jsem člověk nečistých rtů?“ Protože spatřil Krále Slávy! Řekl si: „Spatřil jsem jej – spatřil jsem slávu Jeho svatosti! A nyní vím, že On žádný hřích nebude tolerovat!“ Náš hřích se stává v Jeho přítomnosti ještě hříšnější. Světlo Jeho svaté tváře odhaluje vše, co není svaté jako On!

3. Izaiáš dovolil Pánu, aby se jej dotkl a očistil Svým svatým ohněm. „Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl: Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen“ (verš 6–7).

Boží slovo je tím žhavým uhlíkem a Duch svatý je tím ohněm, který ho rozpaluje! Právě nyní se tě Duch svatý dotýká skrze toto poselství. Bůh chce přiložit svůj oheň ke tvému jazyku, aby ho posvětil. On to může způsobit – dovolíš-li Jeho slovu, aby tě usvědčilo! On je ten jediný, který to může učinit. Tvá část je jednoduše vyznat jako Izaiáš: „Běda mi, jsem člověk nečistých rtů!“

Tajemství vítězství nad drogami, alkoholem a každým jiným hříchem, dokonce i nad nekontrolovatelným jazykem je blízkost Ježíši – intimnost s Ním – důvěrná známost! Přibližování do Jeho přítomnosti zjeví, co je ve tvém srdci. Mnoho křesťanů pokračuje v klepech a pomluvách, protože nikdy nebyli opravdu blízko Ježíši. Nikdy s Ním nebyli v opravdu důvěrné známosti, aby poznali, jak je jejich jazyk nespoutaný.

Dovol tomuto slovu vejít do tvého srdce a očistit jej svým ohněm. Přiznej se: „Ano, to jsem já, Pane. Nedovolím, aby toto slovo jen tak prošlo kolem. Očisti mé rty, očisti můj jazyk. Vyčisti má ústa a mé srdce.“

Požádej Ducha svatého, aby tě pokaždé tak obvinil, když začínáš říkat něco nedbalého, nedomyšleného a nelaskavého, aby vždy zdvihl svoji varovnou vlajku a zamával ti před očima. Požádej ho, aby tě učinil být velmi citlivým na Jeho hlas a buď pak vždy poslušný, když hovoří. Toto usvědčení Duchem svatým může přijít třeba i uprostřed věty. Potom budeš muset říci té osobě, se kterou právě mluvíš: „Je mi líto, ale Bůh mi řekl – ‚zastav‘. Nechme toho tedy. Zapomeňme na to!“

Nechť z tvého života vychází pouze samé požehnání – z čistého srdce a laskavých úst – zkrocených modlitbou a Duchem svatým!

Download PDF