„Mojžíš se rychle sklonil k zemi a poklonil se“ (Exodus 34,8). Zjevení Boží povahy Mojžíše přemohlo, když viděl, jak je milosrdný, vytrvalý a trpělivý Otec se svými dětmi – dokonce i s lidmi tvrdé šíje, kteří mu způsobují bolest.
Je důležité poznamenat, že toto je vůbec první Mojžíšovo uctívání Boha. Před tímto zjevením Boží slávy se Mojžíš se slzami v očích modlil a přimlouval za Izrael a dokonce rozmlouval s Bohem tváří v tvář. Ale toto je poprvé, kdy čteme, že Mojžíš Boha uctíval.
Říká nám to mnoho o dnešní církvi. Křesťan se může modlit pilně, ale bez opravdového uctívání; vskutku je možné být modlitební bojovník, přímluvce a stále Pána neuctívat. Uctívání se nedá naučit, je to spontánní výbuch – projev srdce, které bylo přemožené zjevením Boží slávy a jeho neuvěřitelnou láskou k nám.
Uctívání je vyjádřením vděčnosti, která rozpoznává, že jsme mohli být zahubeni skrze naše hříchy, které jsme spáchali už dávno, přivodit na sebe Boží hněv za všechna naše selhání, ale místo toho k nám Bůh přišel s mocným zjevením: „Stále tě miluji!“
V tuto chvíli Mojžíš už dále neprosil za hříšný Izrael a nežádal Pána o vedení. On dokonce ani nekřičel za zázrak osvobození, moc nebo moudrost. Jen žasl nad zjevením Boží slávy!
Zjevení Boží slávy by mělo být pramenem všeho našeho uctívání. Měli bychom si pravidelně nárokovat zjevení jeho slávy; je to nám dané právo a máme se ho dožadovat. Když Pavel řekl: „Neodmítám Boží milost“ (Galatským 2,21), myslel tím: „Nebudu rušit Boží nabídku milosrdenství tím, že bych ji odmítl.“ Ti, kteří skutečně uctívají Boha, si nárokují požehnání z jeho zaslíbení a vidí slávu jeho lásky v Kristu.
Zmocněte se dnes Boží slávy a dovolte Bohu, aby vás vedl do nového uctívání.