Před lety, kdy jsem založil první sbor v Detroitu, začali jsme se v pátek večer scházet k modlitbám. Přišly jen dvě ženy, které se modlily, a jeden muž tam seděl a četl Bibli. Připadalo mi, že se tam prezentoval i démon. Bylo to nejhorší modlitební setkání, jaké jsem poznal, a kdybych nebyl pastor, nešel bych tam.
Jednou ty ženy potkaly na ulici muže, kterého v noci někdo zmlátil a zlomil mu tři žebra. Pozvaly ho na naše setkání a slíbily mu uzdravení.
Přišly a hlásily mi: „Pastore, ten člověk bude uzdraven.“ Pomyslel jsem si: „Tady?“ Modlitba za uzdravení nebyla moje silná stránka. Byl jsem přesvědčen, že kdybych na někoho položil ruce, nic by se nestalo. I apoštol Pavel přece říká: „Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit“ (Římanům 8,26).
Ale co se dalo dělat? Rezignoval jsem. Položil jsem na muže ruce, přidaly se i ženy a čtenář Bible. Říkám: „Bože, skutečné uzdravení, které potřebuje, je uzdravení srdce, ale pokud je to tvá vůle, uzdrav ho.“ Nebyla to dobrá modlitba.
Ale on zajásal: „Jsem zdravý.“
Říkám: „Nejsi.“
Začal si sundávat obvazy a trval na svém. „Jsem v pořádku. Můžeš do mne praštit.“
Nestačil jsem se divit. Fungovalo to. Jen jsem zíral.
A proto miluji slova Williama Cowpera, která řekl již v 17. století: „Satan se třese, když vidí nejslabšího svatého na kolenou.“ Modlitba není naše věc; jde o to, že Bůh se chce sám modlit skrze nás. To nejhorší selhání je - nemodlit se.
Pastor Tim Dilena sloužil 30 let v Detroitu, poté 5 let v New Yorku v Brooklyn Tabernacle a 5 let v Lafayette v Louisianě. V květnu 2020 se stal starším pastorem církve Times Square.