Když Pavel čekal v Římě na soud, byl držen v hrozných podmínkách (viz Filipským 1,13-14). Po celý den ho hlídali vojáci pretoriánské stráže, byl k nim trvale připoután. Byli to suroví, tvrdí muži, často kleli. Ti muži už viděli úplně všechno a každý uvězněný člověk byl pro ně zločinec, včetně Pavla.
Přemýšlejte o tom: Pavel byl velmi aktivní a rád cestoval po silnicích a na volném moři, aby se setkával a spolupracoval s Božím lidem. Největší radost měl Pavel z návštěv sborů, které ve světě založil. A teď byl v řetězech připoután k nejhrubějším, nejbezbožnějším mužům.
Pavel měl ve své situaci dvě možnosti. Mohl se litovat a znovu a znovu klást stejnou sebestřednou otázku: „Proč já?“ Mohl spadnout do jámy zoufalství a deprese zcela pohlcen myšlenkou: „Jsem tu spoután, moje služba je znemožněna, zatímco tam venku si ostatní užívají sklizeň nových duší. Proč?“
Místo toho se Pavel rozhodl ptát se: „Jak přinese moje současná situace slávu Kristu? Jak může z mé zkoušky vzejít velké dobro?“ Tento Boží služebník se rozhodl: „Nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí.“ (Filipským 1,20)
Pavlův postoj ukazuje jediný způsob, jak můžeme být osvobozeni z temné jámy neštěstí a starostí. Jak vidíte, je možné promarnit všechny zítřky úzkostným čekáním na vysvobození z utrpení. Pokud se zaměříme pouze na to, abychom byli vysvobozeni, zcela mineme zázrak a radost, které jsou s tím spojeny.
Uvažujme o Pavlově výroku: „Rád bych, bratří, abyste věděli, že to, co mě potkalo, je spíše k prospěchu evangelia (Filipským 1,12). Pavel říká: „Nelitujte mě, nemyslete si, že se bojím budoucnosti. A prosím, neříkejte, že moje práce už skončila. Ano, jsem v řetězech a trpím, ale stejně kážu evangelium.“