Připravte se teď, že na své teologii odhalíte něco skandálního. Buďte připraveni, že uvidíte Ježíše ve zcela novém světle. Věděli jste, že jsme k našim problémům přicházeli ze špatného konce? Jsme tak zaujati našimi vlastními problémy, že nám ani na mysl nepřijde, že náš Pán má také problém. A kdybychom rozuměli Jeho problému, brzy bychom se dostali ke kořeni svého vlastního.
Problém našeho Pána je ten, že On je osamělý. Má téměř nepřekonatelný problém v komunikaci s těmi, kdo prohlašují, že Ho tak milují. On je „citlivý“ Spasitel, ale mnoho Jeho vlastních dětí Jeho pocity a potřeby úplně opomíjí.
Snažíme se uspokojit Ježíšovo srdce pouze chválami. Zpíváme a jásáme a pozvedáme unisono hlas v uctívání a zbožňování, a to je nádherné a duchovní. Vcházíme do Jeho bran s chválou a do síní Jeho s díkčiněním. Chválíme Ho na hudebních nástrojích. Chválíme Ho písněmi, zvednutýma rukama, slzami a hlasitými hosanna. Ale stále ještě to je jen jednostranná komunikace. Bůh přikazuje všemu, co má dech, aby Ho chválilo. Ale chvála sama neuspokojí potřebu našeho Spasitele.
Rád bych věděl, jestli se Pán někdy unaví ze svých dětí, kteří přicházejí do Jeho přítomnosti, ale nikdy se nezastaví, aby Mu naslouchaly. Nic není tak prázdné a neuspokojivé jako jednostranná komunikace. Zkuste někomu pár hodin naslouchat, aniž byste se jednou jedinkrát dostali ke slovu. Zanechá to ve vás pocit osamělosti. Člověk, který „složí břímě ze svých ramen,“ odchází s lepšími pocity – vymluvil se z toho. Ale chudák posluchač, který nemohl ani jedním slovem poskytnout radu nebo sdílet své vlastní srdce, tam stojí neuspokojený.
Jak často jsme zanechali našeho Pána samotného tam v té skryté modlitební komůrce, osamělého a neuspokojeného? Chvátáme do Jeho přítomnosti se svým: „Chválím Tě, Ježíši; uctívám Tě, Ježíši! Sláva Ježíši! Tady je můj nákupní seznam a moje zdravotní karta. Amen.“ Kolikrát byl Pán tak připraven a tolik toužil otevřít své srdce a promluvit, když ejhle, nikdo tam nebyl.
Když se hodinu modlíme, hodinu mluvíme. Když se modlíme hodiny, hodiny mluvíme. Když se modlíme celou noc, mluvíme celou noc. Miliony hlasů mluví, mluví a chválí. Celý svůj kazatelský život jsem strávil tím, že jsem se snažil přimět lidi, aby se modlili. Teď vidím, že tohle nebyl ten skutečný problém. Opravdový problém je opouštění Spasitele v modlitební komůrce, nechat Ho tam samotného, neuspokojeného, osamělého – aniž by nám stihnul říci jediné slovo. Opustili jsme tento modlitební pokojík s nezatíženými srdci, zbavili jsme se břemen. Všechno jsme mu to vypovídali, naše srdce naplnila radost. Vyprávěli jsme Mu o svých nadějích, svých snech, svých touhách. Opustili jsme toto svaté místo modlitby s uspokojenou myslí. Ale náš Pán tam stále byl, s velikým očekáváním, s touhou spoluužívat si toto společenství. Neříká náš Pán: „Ano, ano, děkuji ti za tvé chvály. Přijímám je. Jsem tak rád, že sis udělal čas, abys ho strávil zavřený se mnou. Slyšel jsem tvou prosbu a Otec ti dá touhy tvého srdce. Ale prosím tě, počkej! Prosím, zůstaň ještě chvilku. Neodcházej hned. Mám několik věcí, které s tebou chci sdílet. Moje srdce touží se ti vyzpovídat. Setřel jsem všechny tvé slzy, ukonejšil tvou ztrápenou mysl. Teď dovol Mně, abych mluvil! Dovol mi, abych ti řekl, co je v Mém srdci.“
Náš Pán Ježíš chce mluvit. Chce nám povědět, čím je zlomené Jeho srdce v naší generaci. Chce říci každému dítěti o nádherném plánu, který má pro všechny, kdo Mu důvěřují – odhalení slavných pravd; vedení pro nás samotné a pomoc ve výchově dětí; řešení pro naše problémy; nové služby, které spasí ztracené; přesná a detailní slova pokud jde o zaměstnání, kariéru, domovy, životní partnery; pravdy o nebi, pekle a přicházejících katastrofách. Nejvíc ze všeho k nám chce mluvit o tom, jak nás miluje a pečuje o nás On sám.
Abyste si nemysleli, že jsem nebiblický, poslechněte si Jeho vlastní slova. Tady je nádherné nahlédnutí přímo do srdce Ježíše.
„A kdo z vás, kdo má služebníka, který oře nebo pase, řekne mu, hned když se vrátí z pole: ‚Pojď a posaď se za stůl‘? Neřekne mu snad spíše: ‚Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji, a potom budeš jíst a pít ty‘?“ (Lukáš 17:7,8).
Nemáme vůbec žádný problém se ztotožnit se služebníkem v jeho povinnosti vůči jeho pánu. Nemáme problém obléknout svou zástěru a nosit našemu Pánovi na stůl – připravit plnou tabuli chval – skvělou hostinu z uctívání. Milujeme krmit našeho Pána! Milujeme Ho vidět, jak hoduje na naší službě a lásce. Opášeme se, připravíme a sloužíme Mu s radostí. Je to naše největší radost, naše nejvyšší naplnění – sloužit našemu Pánovi.
Ale máme potíže s poslední částí – Pánovou částí. „A potom budeš jíst a pít ty!“ Tohle je příliš na naše chápání. Nevíme, jak si sednout poté, co jsme Mu sloužili – umožnit Mu, aby měl stejnou radost, jakou jsme zažili my, když jsme Mu sloužili! Okrádáme našeho Pána o radost z toho, že slouží On nám.
Myslíme si, že náš Pán získává dost radosti z toho, co děláme my pro Něj. Ale je toho mnohem víc. Náš Pán reaguje na naši víru. Raduje se, když činíme pokání. Mluví o nás s Otcem. Má radost z naší dětinské radosti. Těší Ho, když nám dává pokoj a odpočinek a naplňuje pro nás všechna svá zaslíbení. Ale jsem přesvědčen, že Jeho největší potřebou je mít oboustrannou osobní komunikaci s těmi, které ponechal zde na zemi. Ani jeden anděl v nebi nemůže tuto potřebu uspokojit. Nikdo, kdo již prošel oponou, nemůže tuto potřebu uspokojit. Ježíš chce mluvit s těmi, kdo jsou na bojišti. Musí mít otevřenou cestu – obousměrnou cestu – ke každému vojákovi na každé frontě.
Kde jsem dostal ten nápad, že Kristus je osamělý a má zoufalou potřebu mluvit? Všechno je to v tom nádherném vysvětlení Kristova zjevení dvěma učedníkům na cestě do Emauz. Ježíš byl právě vzkříšený. Ten samý den, kolem poledne, byl Kleofáš a ještě jeden učedník na cestě z Jeruzaléma do Emauz – vzdálených asi šest a půl míle.
Ježíš se k nim přiblížil. Oba byli smutní, že Pán zemřel. Ve svém zármutku Ho nepoznali. Pro opravdové porozumění hluboké potřeby v Pánově srdci Ho pozorně sleduj, jak kráčel vedle těchto zarmoucených učedníků. Důvěrně si spolu povídali a uvažovali.
Jak osamělý musel být Ježíš. Chtěl povídat, měl jim toho tolik co říci. A když se již nemohl zdržet, přestal poslouchat a začal mluvit: „A když takto hovořili a uvažovali, stalo se, že sám Ježíš se přiblížil a šel s nimi… a počínaje od Mojžíše a všech proroků vykládal jim ve všech Písmech, co bylo o něm“ (Lukáš 24:15,27).
Pro tyto učedníky nemohl existovat hezčí zážitek. Slyšeli Jeho hlas a odcházeli se slovy: „Cožpak v nás naše srdce nehořelo, když k nám mluvil?“ Ale protože jsme nikdy neporozuměli Ježíšovým potřebám, myslíme jen na radost, kterou spolu sdíleli tito učedníci. A co radost Ježíše? Říkali, že jejich srdce hořela, když k nim mluvil. Ale já vidím vzkříšeného Pána, po Jeho oslavených tvářích stékají slzy, odchází zaprášenou cestou se srdcem naplněným radostí. Byl naplněn, Jeho potřeba byla uspokojena. Zatímco svět čekal, Ježíš přerušil na pár hodin celý plán vykoupení – jen aby rozmlouval! Vidím přešťastného Ježíše! Sloužil. Ve své oslavené podobě zažil své první oboustranné společenství. Vylil své srdce. Jeho osamělé srdce bylo dotčené, dojaté. I Jeho potřeba byla uspokojena.
Víme dnes tak málo o Jeho hlasu a Jeho potřebě k nám mluvit. Jsme tolik zaujati Jeho mocí, než abychom si uvědomovali Jeho hlas. Podobně jako Eliáš, velký prorok, známe víc demonstrace Jeho síly než Jeho tichý slabý hlas.
Eliáš procvičoval moc modlitby. Zavíral a otevíral nebesa. Svolával dolů oheň a rozděloval vody svým pláštěm. Muž akce, který okouzlil celou vládu, stál na hoře Karmel a posmíval se Bálovým prorokům, zabil je přímo králi před nosem.
Tento mocný muž modlitby vstoupil do Božího trůnního sálu sedmkrát, naléhavě se modlil za déšť. Sedmkrát rozmlouval Eliáš s Bohem o této jedné potřebě. Objevil se maličký obláček a prorok, který tři a půl roku předtím zavřel nebesa a způsobil strašlivé sucho, teď otevírá nebesa a přichází „hojnost“ deště. Eliáš předhonil Achabův kočár na vzdálenosti 16 mil do královského sídla.
Z Eliáše přímo přetékalo vítězství. Co nevidět propukne veliké duchovní probuzení. Dopadnul Boží oheň. Zázraky, jejichž svědky se staly celé zástupy lidí. Byla to neuvěřitelná ukázka Boží mocné síly. Eliáš si myslel: „Teď bude činit pokání i Jezábel! Ani ona nemůže jen tak odbýt tato znamení a zázraky. Toto je Boží hodina pro tento národ.“
Jaký však utrpěl šok! Zázraky a moc na Jezábel vůbec nezapůsobily. Řekla Eliášovi: „Zítra touhle dobou tě zabiju přesně tak, jako jsi ty zabil moje kněží.“
Podruhé vidíme tohoto velikého muže moci a akce – tohoto mocného modlitebního bojovníka – činitele zázraků – muže, který přivolal oheň z nebe – jak se schovává v jeskyni téměř 200 mil daleko na hoře Oreb.
To je podívaná! Čtyřicet dní a nocí bude hloubat nad tím, jak všechny věci vzaly špatný konec. Byl zcela zaměstnán problémy. Jeho oči teď byly zaměřené na něho samého, a ne na Boha. Tak na něj Bůh zavolal: „Eliáši, co tu děláš – schovaný v jeskyni?“
S trucováním Eliáš odpověděl: „Pane, národ se rozkládá. Celá tahle vláda je zlá a hříšná, nemorální. Lidé odpadli, neuvěřili by ani v zázraky. Společnost se zbláznila. Moje poselství mi hodili zpátky do tváře. Opravdu nechtějí pomoct. Ovládá je ďábel – dostal každého kromě mě. Jsem jediný, kdo opravdu stojí při Tobě, Pane. Skrývám se, abych uchránil alespoň jednoho svatého.“
Eliáš, modlící se prorok, tolik horlil pro Boha, tolik byl zaměstnán demonstrací Boží moci, tolik usiloval o zachování Božího království – že se stal jednostranným služebníkem. Často mluvil k Bohu – ale velice málo se snažil naslouchat. Kdyby naslouchal, slyšel by, jak mu Bůh říká, že zůstalo 7000 svatých, kteří neustoupili, nesklonili se před Bálem.
Tak musel dát Bůh tomuto služebníkovi lekci v naslouchání. Vzal ho na úplný vrchol hory Oreb a poskytnul mu názorné kázání!
„Řekl Bůh: Vyjdi a stůj na hoře před Hospodinem. A aj, Hospodin šel tudy, a vítr veliký a silný, podvracující hory a rozrážející skály před Hospodinem, ale nebyl v tom větru Hospodin. Za tím pak větrem země třesení, ale nebyl v tom třesení Hospodin. A za třesením oheň, ale nebyl v ohni Hospodin. A za ohněm hlas tichý a temný. Což když uslyšel Eliáš, zavinul tvář svou pláštěm svým, a vyšed, stál u dveří jeskyně, a aj, hlas k němu, řkoucí: Co tu děláš, Eliáši?“ (1. Královská 19:11–13).
Myslím, že když začal skučet vítr, tak si Eliáš pomyslel: „Už je načase, Pane. Sfoukni Jezábel přímo z trůnu – vrhni ji a její hříšné přátele do těch větrů. Odfoukni je všechny pryč! Zjev svou moc!“ Ale Bůh v tom větru nebyl!
Náhle přišlo veliké zemětřesení – a Eliáš řekl: „To by je mělo dobře vyděsit! Bůh odplatí. Budou se třást strachy! Díky, Pane. Ty ospravedlňuješ svého služebníka.“ Ale Bůh v tom zemětřesení nebyl.
Po zemětřesení přišel oheň! Nebe plálo do běla rozžhavenými plameny! Eliáš si ve svém srdci řekl: „Pane, oni neakceptovali oheň, který padnul na oltář – spal je! Znič ohněm hříšného Achaba! Usmaž Jezábel. Rozžhav svůj oheň, ať zahubí hříšné. Bože, vím, že jsi v tomto ohni!“ Ale Bůh v tom ohni nebyl!
„A za ohněm hlas tichý a temný“ (verš 12).
Dovedeš si představit, co se stalo pak? Prorok, který se nebál hurikánu, který se vůbec nevyděsil při zemětřesení, který nemrknul okem při nebeském ohňostroji – je úplně vystrašený tichým slabým hlasem. „Což když uslyšel Eliáš, zavinul tvář svou pláštěm svým“ (verš 13).
Eliáš schoval hlavu pod kabát! Proč? Cožpak tento prorok nemluvil mnohokrát s Bohem? Nebyl sedmkrát před Božím trůnem na hoře Karmel? Nebyl to velký muž modlitby? Nepoužíval ho Bůh mocně? Ano! Ale tento malý tichý hlas byl pro Eliáše neznámý, cizí!
A když nakonec Eliáš tomuto hlasu umožnil, aby mluvil – samotný, tichý, klidný, daleko od ukázek moci – dostalo se mu nejpřesnějších pokynů, které kdy za celou dobu jeho služby Bohu dostal.
„Jdi, navrať se cestou svou k Damašské poušti, kdežto přijda, pomažeš Hazaele za krále nad Syrií. Jéhu také syna Namsi pomažeš za krále nad Izraelem, a Elizea syna Safatova z Abelmehula pomažeš za proroka místo sebe…“ (1. Královská 19:15,16).
Kolik dnešních zaneprázdněných, zaměstnaných Božích lidí nikdy neslyšelo hlas, který k nim promluvil? Jsou tolik zaneprázdnění svědčením – prováděním dobrých věcí – modlitbami za duchovní probuzení v jejich zemi – posty – jsou tak horliví – tak upřímní – tak obětaví. Už slyšeli všechno, jen Pánův hlas ne.
Jan Křtitel to nikdy nedotáhnul k Letnicím. Neviděl žádný z rozdělených jazyků ohně. Neslyšel mocně se ženoucí vítr. Neviděl, jak se otřásá Jeruzalém, ani zástupy obrácených. Ale Jan řekl, že jeho radost byla naplněna! Slyšel něco lepšího než valící se vítr – lepšího než dobré zprávy – lepšího než hlasy veselé nevěsty. Slyšel hlas Spasitele.
„Kdo má nevěstu, je ženich, ale přítel ženicha, který stojí a slyší ho, se z ženichova hlasu velmi raduje. Tato má radost se tedy naplnila“ (Jan 3:29).
Jan okusil největší radost, jakou může následovník Ježíše poznat. Řekl: „Stál jsem tiše a slyšel Ho, jak ke mně hovoří. Při zvuku Jeho hlasu moje srdce poskočilo. Mluvil osobně ke mně. Naslouchal jsem svému Pánovi. A to je mou radostí. Jen slyšet Jeho hlas.“
Jan mohl říci: „Ó ano, miloval jsem Ho. Uctíval jsem u Jeho nohou. Říkal jsem Mu, jak jsem nehodný. Ale moje radost nebyla v tom, co jsem Mu říkal. Moje radost je v tom, co řekl On mně. Mluvil ke mně. Slyšel jsem Jeho hlas a radoval se při pouhém zvuku Jeho hlasu.“
Někteří lidé vyučují, že Pán již k lidem nemluví – vyjma skrze zjevené Slovo. Nedokážou uvěřit, že by dnes byli lidé vedeni a požehnáni slyšením tichého slabého hlasu.
Ježíš řekl: „Mé ovce znají můj hlas; slyší, když je volám… nebudou naslouchat jinému hlasu…“ Ale v dnešní době se tolik obáváme všech zneužití, bojíme se, že nás povede ke zjevením, která jsou v rozporu s Božím slovem v Písmu. Ale všechna ta zneužití nejsou Boží chybou. Každá podvodná vize, falešné proroctví, falešné vedení je přímý důsledek lidské pýchy a paličatosti. Lidé zneužijí každý Boží dar. Nicméně, Bůh stále mluví přímo k srdcím těch, kteří jsou ochotni slyšet.
„Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům skrze proroky, ale v těchto posledních dnech mluvil k nám skrze svého Syna…“ (Židům 1:1–2).
„Proto, jak říká Duch Svatý: Dnes, uslyšíte-li jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce“ (Židům 3:7–8).
Milióny lidí se obrátily, protože jeden muž čekal, aby slyšel Jeho hlas. Saul „padnul na zem a slyšel ten hlas.“ A když se stal Pavlem, dál naslouchal tomu hlasu. Pán s ním mluvil jako muž s mužem. Pavel znal hlas svého Pastýře.
Petr umožnil Spasiteli, aby k němu Jeho hlas promluvil.
„A druhého dne, když byli na cestě a blížili se k městu, vystoupil Petr okolo šesté hodiny na střechu, aby se modlil… tehdy k němu zazněl hlas“ (Skutky 10:9).
Celý rod pohanů byl uvítán v království spolu s domem Kornélia, protože jeden muž poslechnul hlas. Žijeme ve stejných novozákonních časech jako Pavel a Petr. My také musíme umožnit, aby k nám Jeho hlas proniknul. „Ale dnes, uslyšíte-li Jeho hlas…“ Tolik by mohl Bůh udělat s křesťany, kteří se učí slyšet z nebe!
Místo, abychom čekali, až k nám promluví Jeho hlas, utíkáme k poradcům, ke křesťanským psychologům, utíkáme z jedné konference na druhou, čteme knihy, posloucháme kazety – chceme slyšet od Boha. Chceme jasné slovo pro směr v našich životech! Vyhledáváme pastýře, aby nám diktovali každý náš pohyb. Chceme pastory, aby nám řekli, co je dobré a co špatné. Chceme vedoucí, které bychom následovali, schéma pro budoucnost. Ale málo víme o tom, jak jít k Pánu a slyšet Jeho hlas. Existuje mnoho lidí, kteří vědí, jak získat Boží pozornost – opravdu se dotknout Boha, ale nevědí nic o tom, jak se Bůh dotýká nás.
„Kdo má uši k slyšení, ať slyší, co Duch praví…“ (Matouš 11:15).
Bůh chce otřást ještě jednou zemí. Celý vesmír je připraven na prudké pohyby Ducha svatého!
„Hleďte, abyste neodmítli toho, který k vám mluví. Jestliže totiž ti, kteří odmítli toho, kdo na zemi vydával Boží pokyny, neunikli, čím spíše neunikneme my, odvracíme-li se od toho, který je z nebe. Jeho hlas tehdy otřásl zemí, nyní však zaslíbil: Ještě jednou otřesu nejen zemí, ale i nebem“ (Židům 12:25,26).
Bůh zaslíbil: „Ještě jednou bude slyšet Můj hlas. Ti, kdo slyší, otřesou zemí. Nebe a země se pohne. Jeho hlas otřese vším; co se otřese na zemi, otřese se i v nebi.“
Poslední církvi, Laodikejské církvi, Pán říká:
„Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zjevení 3:20).
Tohle je poslední volání Krista k Jeho církvi. Přijde duch vlažnosti. Přepych povede k vlažnosti! Mnozí ochladnou. Ale od mého lidu „žádám, abych byl slyšen. Otevřete. Nechte mě vstoupit do své skryté modlitební komůrky. Dovolte mi, abych s vámi mluvil a vy se mnou. Rozmlouvejme spolu. Jenom tak vás uchráním před hodinou pokušení, která přichází na celý tento svět.“
Jan ve svém zjevení mluví o dni, kdy již srdce našeho Pána vůbec nebude osamělé:
„A já Jan jsem uviděl to svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže… a Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. A Bůh… řekl:…Já dám žíznícímu z pramene vody života zadarmo“ (Zjevení 21:2–6).
To znamená svobodnou a úplnou komunikaci, kde nebude žádná zeď oddělení; žádné tmavé brýle; žádná znalost z části; ale konverzace tváři v tvář! Přemýšlíme o tom, jak slavné to bude trávit věčnost chválením našeho Pána tváří v tvář, skláněním se u Jeho nohou. Ale zkoušel sis někdy představit, co ten velký návrat domů bude znamenat pro našeho Spasitele? Všechny děti doma – nic jim nebrání sdílet Jeho skutečnou osobu. Všechny nás posadí a z Jeho nejvnitřnější bytosti poplynou řeky slavné pravdy. Jako to udělal na cestě do Emauz, začne náš Vykupitel u Mojžíše a povede nás skrze všechny proroky. Podělí se o tajemství vesmíru. Odhalí nám každý plán. Každý mrak temnoty bude rozptýlen. Kristus se bude sdílet po celou věčnost!
Vidím opravdovou radost nebe, ne jako naší, ale Jeho. Naší radostí bude, že spatříme Jeho radost, když hovoří s námi – mluví k nám bez překážek, tváří v tvář. Naší největší radostí v nebi bude vidět uspokojeného Krista – vidět, že Jeho potřeba je plně uspokojena.