Kdybych se chtěl zalíbit člověku, jednoduše bych nemohl být služebníkem Kristovým. Bude-li moje srdce motivováno souhlasem ostatních, budu sám v sobě rozdělen a lidé budou mít zmatek v tom, co mne přimělo ke konkrétním činům. Vždy budu usilovat o to, abych potěšil spíše někoho jiného než samotného Ježíše.
„Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ (Matouš 10,32–33)
Řecké slovo pro „přizná“ v této pasáži znamená smlouva, souhlas nebo ujednání. Ježíš mluví o smlouvě, kterou s ním máme. Naší částí je přiznat se k němu, reprezentovat ho v každodenním životě. Zaslíbil nám ochranu a péči a my máme podle toho žít a svědčit o jeho podivuhodném požehnání.
„Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratři všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy“ (1. Petrův 5,8-9).
Díky slabosti jsi soucitný, ale to se satanem ani nehne. On nemá ani soucit ani slitování. Jestliže si stěžuješ, kudy chodíš: „Jsem tak slabý, už dlouho jsem nečetl Bibli a netrávím čas s Bohem“, je to, jako bys čekal na satana, až přijde a napadne tě.
Nebudete spokojeni a nebude vám hořet srdce pro Ježíše, pokud sice budete mít postoj: „Chci slyšet hlas Boží“, ale zároveň budete naslouchat hlasu světa, svého těla a tělesnosti.
V 1. Samuelově vidíme takovou směs v životě kněze Élího, až se mu zakalily oči (viz 1. Samuelova 2,22–36). Už nemohl vidět, co Bůh dělá.
„Saul se začal Davida bát, neboť s ním byl Hospodin, kdežto od Saula odstoupil.“ (1. Samuelova 18,12)
Satan závidí a bojí se těch, kteří zůstávají v modlitbě s Bohem a jsou odhodlaní stát a ve víře bojovat. Satan se bojí i velmi malé armády lidí, kteří jsou připraveni k boji.
Krčí se před těmi, kdo stojí na nohou připraveni odolat.
Protože se vás bojí, snaží se oslabit vašeho bojového ducha.
Apoštol Pavel vyučuje koloskou církev: „Proto i my … nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste byli se vší moudrostí a duchovním pochopením naplněni poznáním jeho vůle, abyste vedli život hodný Pána a ve všem se mu líbili, abyste nesli ovoce v každém dobrém skutku a rostli v poznání Boha“ (Koloským 1,9–10).
Ve Starém zákoně je příběh, který nejlépe znázorňuje, co znamená být zachován díky Boží moci. Najdeme ho v 1. Královské, v šesté kapitole.
V Genesis 15 čteme, jak Bůh uzavřel s Abrahamem slavnou smlouvu. Abrahamovi nařídil, aby vzal jalovici, kozu a berana a rozdělil je na poloviny. Potom měl Abraham vzít hrdličku a holoubě a položit je na zem hlavami naproti sobě. Abraham udělal, co mu bylo přikázáno. Jak zvířata ležela a krvácela, začali se na ně slétat supi.
Když čteme list Židům kapitolu 11, nacházíme u zmiňovaných lidí jednoho společného jmenovatele. Každý má zvláštní charakteristiku, která svědčí o víře, kterou Bůh miluje. Co je tím prvkem? Jejich víra se zrodila z hlubokého vztahu s Pánem.
Faktem je, že je nemožné mít víru, která těší Boha, aniž bychom s ním udržovali intimní vztah. Co míním intimitou? Mluvím o blízkosti Pánu, která pochází z touhy být s ním. Tento druh intimity je blízkým osobním svazkem. Přijde tehdy, když toužíme po Bohu více než po čemkoli jiném v životě.
Marek 4,35–41 vypráví příběh o Ježíši a učednících na lodi na rozbouřeném moři. Kristus uklidnil vlny jediným povelem, pak se obrátil k učedníkům a zeptal se: „Jak to, že nemáte víru?“ (Marek 4,40)
Možná si pomyslíte, že to zní drsně. Vždyť je lidské, bát se v tak strašné bouři – ale za to je Ježíš nenapomínal. Připomeňme si, co učedníci řekli, když Ježíše budili. „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ (Marek 4,38) Oni zpochybňovali jeho dobrotu a péči o ně.