Je církev bezmocná v této nebezpečné době? Máme sedět a čekat na Kristův návrat? Anebo jsme povoláni k nějakému radikálnímu jednání? Když se všude kolem nás svět třese a lidé strachem umdlévají, jsme povoláni obléci duchovní zbroj a utkat se s nepřítelem?
„Bůh je naše útočiště i síla, pomoc v úzkostech vždy přítomná. Proto se nebudeme bát, i kdyby se země propadla a hory zřítily se do moře, Ať si vody hučí, ať pění, hory se otřásají pod jeho náporem! Je řeka, jejíž proud blaží město Boží, kde svatý příbytek má Nejvyšší. Bůh je v tom městě, nic jím neotřese, Bůh je ochrání už v ranním svítání! Národy se bouří, hroutí se říše, jen vydá hlas a země se rozpadá. Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný.
„Královna jihu povstane na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, protože přišla z nejzazších končin země, aby uslyšela Šalomounovu moudrost – a hle, zde je někdo větší než Šalomoun.“ (Matouš 12,42)
Královna ze Sáby byla v nitru znepokojena zásadními životními otázkami – o Bohu, o budoucnosti, o smrti – a toužila na ně znát odpovědi. Ale ani její bohatství, ani sláva, ani její rádcové jí tyto odpovědi dát nemohli. A pak uslyšela o nejmoudřejším muži, který kdy žil – o králi Šalomounovi.
Za dávných časů si Bůh vyvolil a mocně pomazal některé muže a ženy. Tito Boží služebníci následovali Pána, byli jím doslova uchváceni a rychle rostli ve víře. Procitli a změnili osudy celých národů. Jedním z nich byl Daniel.