Grace

„Ani se neoddávejme smilstvu jako někteří z nich, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc. A také nepokoušejme Krista, jak to dělali někteří z nich, a hynuli od hadího uštknutí“ (1. Korintským 10,8-9).

Je smutné, že dnes mnozí z těla Kristova vypadají jako údolí suchých kostí (viz Ezechiel 37,1-14) dnešních dnů. Je to pustina plná vybělených koster padlých křesťanů. Služebníci a další věřící vyhořeli kvůli zakořeněnému hříchu. A teď jsou plni hanby a skrývají se v jeskyních, které si sami vytvořili. Přesvědčují sami sebe, stejně jako to činil Jeremjáš: „Už se o něm ani nezmíním, už nebudu v jeho jménu mluvit“ (Jeremjáš 20,9).

Za dnů prvotní církve křesťané „společně pozvedli hlas k Bohu a řekli: ‚Panovníku … ty jsi skrze Ducha svatého ústy našeho otce Davida, svého služebníka, řekl: ‘Proč zuří pohané hněvem a národy osnují spiknutí? Králové světa povstali a vládcové se spřáhli proti Hospodinu a proti jeho Pomazanému.’‘“ (Skutky 4,24–26)

Tehdy se nejednalo o lidi, kteří by byli podrážděni křesťanskou filozofií a křesťanským světonázorem, ale šlo o zuřivé a intezivní protivenství. Podobný posun směrem ke skutečnému protivenství vůči křesťanské víře začínáme vidět i dnes.

Bůh může používat anděly, aby sloužili lidem. Nejčastěji však používá vlastní děti, skrze které rozdává milost. To je jeden z důvodů, proč jsme účastníky jeho milosti, abychom se stali sami jejími činiteli. Máme tuto milost rozdávat druhým. Nazývám to „milost pro lidi.“

„Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování“ (Efezským 4,7). Díky útěše, která je nám dána z Boží milosti je nemožné po celý život truchlit, protože přijde okamžik, kdy nás Pán uzdraví. Tehdy se staneme zásobárnou Boží milosti.

Pokud byste vzali kojota a řekli mu: „Přemístím tě z tvého přirozeného prostředí do kurníku mezi kuřataׅ,“ pravděpodobně to nedopadne s kuřaty dobře, pokud nebude nejprve změněno kojotovo srdce.

O známých Ježíšových slovech o ovcích, pastýři a zloději v Janovi, panuje všeobecně mylná představa. „Amen, amen, říkám vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká jinudy, je zloděj a lupič.“ (Jan 10,1)

„Amen, amen, říkám vám: Já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neposlechly. Já jsem dveře. Kdokoli vejde skrze mne, bude spasen a bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil; já jsem přišel, aby měly život – život v plnosti“ (J 1,7-10).

Když jsem žádal Ducha svatého o radu, jak se ubránit lhostejnosti, připomněl mi selhání apoštola Petra a jeho duchovní obnovu. Petr zapřel Krista, těm, kdo Ježíše zajali, řekl: „Neznám ho.“

Mezi apoštoly byl Petr prvním, kdo svůj boj vzdal. Opustil povolání, které mu Ježíš dal a odešel ke své původní práci. Ostatním řekl: „Jdu lovit ryby.“ Ve skutečnosti tím řekl: „Nezvládnu to. Myslel jsem, že svůj úkol dotáhnu do konce, ale selhal jsem a zklamal Boha tak, jako ještě nikdo přede mnou. Nemůžu už bojovat dál.“

Čím to, že věřit znamená být více zkoušený? Proč těžkosti, které zažíváme, jsou intenzivnější, když se přibližujeme Ježíši? Proč když projdeme jednou zkouškou, při které jsme shledáni věrnými, přijde další, ještě větší zkouška. Mnoho zbožných svatých se musí ptát: „Pane, proč ta hrozná zkouška? Znáš mé srdce a oba víme, že ti budu důvěřovat ať se děje cokoliv.“

Všichni selháváme a budeme i dále selhávat. Ale mnozí v Kristově těle si o sobě myslí, že jsou naprosto neúspěšní ve všem. Jsou přesvědčeni, že nic nedokážou udělat nebo říct správně, a opakovaně se odsuzují.

„Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je“ (Jan 8,2).