Prorok Izaiáš říká, že zbožní lidé touží po dobrých věcech nejen pro sebe, ale i pro potřebné. Izajáš zde mluví o zbožných lidech, kteří se postaví za ztracené a slouží těm, kteří to potřebují.
„Cožpak to je půst, který si přeji? Jeden den se pokořovat, klopit hlavu jako zvadlé rákosí a ležet v pytlovině a v popelu? Jak můžete toto nazývat postem? Opravdu si myslíte, že to Pána potěší?
Když Písmo říká, že v nás „přebývá“ Duch svatý, znamená to, že Boží duch vejde dovnitř, naše těla se stanou jeho vlastnictvím, a tak se stanou jeho chrámem. A protože Duch svatý zná mysl a hlas Otce, oznamuje nám tak Boží myšlenky: „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít.“ (Jan 16,13) Duch svatý je v nás Božím hlasem.
„Pamatujte na ty, kteří jsou povoláni, aby se vám stali vzorem a učili vás Božímu slovu. Pozorujte jejich život. Napodobujte jejich víru v to, že Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i navždy“ (viz Židům 13,7-8).
Když se rozhlédneme po křesťanstvu, vidíme spoustu církví, které konají pro Boha veliké věci - lidé zde nalézají Krista, jsou křtěni, na modlitebních setkáních vyprosí Boží požehnání a atmosféru prostupuje Duch lásky. V těch sborech je Kristův Duch a ovzduší je plné radosti.
Můžeme se také ovšem setkat se sbory, které Ježíši Kristu pravděpodobně dobré jméno nedělají. Lidé zde jsou vlažní a dělají ostudu Pánovi svými činy a postoji.
Nevyhnutelná znamení, že Bůh zde koná, chybí a ovzduší naplňuje smrtelný duchovní chlad.
Ježíš vidí a ví, co by nás mohlo zničit. On je alfou i omegou, první a poslední stránkou naší existence. Nikdy není překvapen našimi chybami, tajemstvími a neúspěchy. Nikdy se o nás „nic nedozví“ – on už všechno ví a je v něm veškerá láska a nikdy se nevzdá nás ani naší budoucnosti.
To je nádherně ilustrováno vztahem mezi Ježíšem a unáhleným, suverénním Petrem. Petr odvážně prohlašoval svou nehynoucí loajalitu, když tvrdil, že nikdy neopustí Ježíše: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“ (Lukáš 22,33)
„Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.“ (Jan 15,16)
Jsem přesvědčen, že podle Písma, všichni věřící mají pouze jeden smysl života. Naše osobní povolání směřují k jedinému cíli a z toho pramení všechny dary. Pokud nám tento cíl chybí, všechny naše přání a snahy budou marné. Cíl je jednoduchý – jsme vybráni a povoláni abychom nesli ovoce.
Apoštol Pavel říká o Bohu: „spasil nás a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy“ (2. Timoteovi 1,9).
Když jste poznali Ježíše, vaše srdce pravděpodobně dostalo jasný směr. Zažili jste Boží uzdravující lásku a stejně jako mnoho nových křesťanů jste toužili ji sdílet s ostatními, evangelizovat a sloužit. Když jste se v novém životě posunuli kupředu, začali jste lépe poznávat svou roli v Božím království a své obdarování ke službě Jemu.
Předurčení, je jednoduše řečeno, Boží záměr s tvým životem. Je to Bohem stanovená či určená budoucnost. V Bibli čteme o mnoha mužích a ženách, které Bůh vyvolil pro určené dílo nebo službu, ale oni jeho plán nenaplnili. Začali správně, chvíli chodili v moci svého povolání, ale nakonec zemřeli v hanbě a zkáze – přišli o Boží vyvolení ve svém životě.
Moje srdce zpívá s myšlenkou, že v průběhu biblické historie, když Bůh chtěl udělat něco velkého, často hledal osobu, která byla nejméně schopná něco takové učinit. Když chtěl přivést národu proroka, hledal neplodnou ženu jménem Anna. Když chtěl vysvobodit svůj lid z rukou Midjánců, zjevil se Gedeónovi – nejmenšímu z domu jeho otce v kmeni Manases. Když chtěl dát neuvěřitelné zaslíbení muži jménem Abraham, řekl mu, že bude mít potomky tak četné, jako jsou hvězdy na obloze a celý svět bude požehnán skrze ně.