„Hle, jsem potřetí připraven k vám přijít. A nebudu vám na obtíž. Nehledám to, co je vaše, nýbrž vás. Neboť nemají děti shromažďovat pro rodiče, nýbrž rodiče pro děti. Já velmi rád vynaložím všechno, ano sám sebe vydám pro vaše duše. Když vás více miluji, mám být za to méně milován?“ (2. Korintským 12, 14-15).
„Bude jako strom zasazený u vody“ (Jeremiáš 17, 8). Zde je odhaleno tajemství života v neustálé naději – tajemství, jak být naplnění radostí a pokojem Ducha svatého. Neskrývá se ve snaze o změnu, ani v tom, že Bohu naslibujete něco, co nemůžete splnit.
Člověku, který někdy zakusí toto zaslíbení, už lidé nikdy neublíží, protože v ně nedoufá. Všechna jeho očekávání směřují k Bohu. Nezajímá ho, co říká nebo dělá člověk; jeho oči jsou upřené jen na Pána. A Pán ho nikdy nezklame!
Jedním z velikých divů Ameriky je neuvěřitelný newyorský akvadukt. Vybudovaný z cihel, celý pod zemí a vede na míle severně, aby přivedl vodu do metropole. Co by se stalo, kdyby byl přerušen a nezásoboval by velkoměsto vodou? New York City by se stalo „vyprahlým krajem … solnou a neobyvatelnou plání“ (Jeremjáš 17:6). Dokážeme žít bez plynu, ale ne bez vody.
Totéž se děje v našich životech! Když lidé ztrácejí naději, shlukují se a běží k sobě, místo aby běželi k Pánu. Choulí se dovnitř, vzdávají se naděje a jejich srdce se stávají vyprahlým krajem, solnou plání.
Prvních šest kapitol knihy Jozue popisuje, jak velkými skutky se Bůh oslavil v Izraeli, když lid poprvé vstoupil do Zaslíbené země. Izrael byl osvobozen po čtyřech stech letech otroctví poté, když čtyřicet let putoval pouští.
Nyní však byli na hranici Kanaánu, země přetékající mlékem a medem. Tuto zemi jim Hospodin před mnoha lety zaslíbil. Izraelci vstoupili – a co se stalo? Jozue se hned obrátil na mladší generaci mužů a oddělil je pro Boha. V Písmu je použito slovo „obřezaný“, aby tak byla vyjádřena jejich příprava, ale hlubším smyslem je: „Byli připraveni“ (Jozue 5, 2-7).
Nedávno se ke mně dostal dopis od jedné velmi rozrušené sestry: „Jsem velmi vyděšená. Myslím, že by bylo skvělé, kdyby na nás spadla vodíková bomba, obzvláště pak na mě a mou rodinu. Během jediného okamžiku bychom to měli všechno za sebou. A byli bychom s Ježíšem! Přišla jsem o manžela, který zemřel na rakovinu a jedna z mých dvou svobodných dcer má také zdravotní problémy a už dva roky nemůže pracovat. Já jsem se právě vrátila z nemocnice a zotavuji se s bolavými zády. V posledních několika letech jsem si toho už hodně vytrpěli.
Když byl Ježíš unavený, na chvíli se zastavil, aby si odpočinul u studny. Tam však byla ztracená žena, která potřebovala pomoc. Opět byl posilněn. Jeho učedníci znovu nalezli svého Mistra odpočinutého a občerstveného! „On jim řekl: Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte“ (Jan 4:32). Takové je tajemství energie obnoveného života!
Často se cítím jako vybitá baterie v autě. Pokud zapomenete u vašeho auta zhasnout světla, druhý den uslyšíte pouze ten příšerný zvuk – urr … urr – zvuk prázdného ťukání stroje bez energie.
Ježíš nikdy neprojevoval svou moc ochotněji než nyní, protože nikdy neměl více moci, než má právě teď. Naše víra musí jít až za hranici smrti. Musí se zabývat vším, co je mrtvé a hlásat: „Ježíš to s mrtvými nikdy nevzdá!“ Nikdy bychom to neměli vzdát s nikým či s ničím, ať se nám zdá situace jakkoli beznadějná.
Jaká hrozná scéna se udála v Jairově domě! Jair byl ve dnech Ježíše jedním z předních mužů v synagoze. Když zemřela jeho dcera, lidé byli zmatení, pochybovaní, měli strach a naříkali.
V Markovi 5:38-40 čteme: „Když přišli do domu představeného synagogy, spatřil (Ježíš) velký rozruch, pláč a kvílení. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí.“ Oni se mu posmívali.
Zde je zaslíbení všech zaslíbení: "Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu." (Židům 13:5, EP). Toto zaslíbení je jednoduše J E Ž Í Š. Ježíš je mým zaslíbením a jádrem všech mých zaslíbení.
Je to jako ve staré písni, která se jmenuje JÁ BYCH RADĚJI JEŽÍŠE.
Já bych raději Ježíše než stříbro nebo zlato;
Já bych raději patřil Jemu než měl nevýslovné bohatství;
Já bych raději Ježíše než domy nebo polnosti;
Já bych raději byl veden Jeho hřebem probodnutou rukou.
V Genesis 12:1 Bůh povolal Abrahama, aby "vyšel z domu svého otce." Jen když si pečlivě přečteme a pochopíme předchozí kapitolu a její specifický způsob vyprávění, tak budeme schopni pojmout plný význam a momentální hloubku povolání. Genesis 11 nám zjevuje že Abraham, jeho otec a jejich celá rodina odešli z kaldejského Uru kvůli Kanánu. Kanán zastupuje, symbolizuje a vymezuje zemi zaslíbenou, osud, naplnění a dosažení plnosti požehnání, které Bůh zamýšlel. Ve skutečnosti hovoří o všem, čím Bůh je a toužil být v jejich životech - a v našich. Cesta byla drsná, dlouhá a vyčerpávající.