Americká církev je již dlouho uchvácena společností okolo sebe. Teologie pokleslé společnosti se stala teologií také mnoha, kteří náleží k Božímu lidu. Ale nyní povstává další generace – generace lidí, kteří jsou už unavení z pustiny, unavení z bezmocnosti, unavení z toho, že Ježíšovo jméno je neustále pošlapáváno.

Poslední dobou mi Pán ukazoval něco ohledně důvěry k Němu, předtím jsem to vůbec neviděl! Žalmista napsal: "Ty jsi svatý,trůníš na chvalách Izraele. V tebe doufali naši otcové, doufali, a tys je vytrhoval. (Zalm 22:4-5, EP)

David vytrvale svědčil: "Hledám útočiště v Hospodinu." (Žalm 11:1, EP) "Bože můj, v tebe doufám." (Žalm 25:2, ČSP) Hebrejský kořen slova důvěřovat je vysvětlen jako "vrhnout se do propasti." To je jako když díte slyší říkat tatínka "Skoč!" a důvěřivě poslechne, vrhá se přes okraj rovnou do náruče svého táty.

Mnoho křesťanů chce být dnes přikryto krví – ale ne být očištění! Jasným příkladem toho, jak by měla církev kráčet s Bohem, je obřad ve starozákonním stánku úmluvy.

Stánek úmluvy měl vnější prostranství, kde byla zabíjena obětní zvířata. To zajistilo krev k přikrytí hříchu. Ale venku bylo také umyvadlo, kde probíhalo očišťování. Žádný kněz nemohl vstoupit do svatyně svatých a komunikovat s Bohem tváří v tvář, aniž by byl očištěn.

Při jedné dlouhé zpáteční cestě z farmy Teen Challenge v Pennsylvanii do New Yorku promluvil Bůh k mému vnitřnímu já: „Existuje něco jako dokonalé srdce. Chci ti ukázat, jaké je, abys o něj mohl usilovat!“ V tu chvíli zjevil Bůh mému duchu, že Kristus se vydává těm, kteří před Ním kráčejí s dokonalým, citlivým srdcem.

„Hospodin zkoumá srdce všech“ (1. Paralipomenon 28, 9). Dokonalé srdce volá spolu s Davidem: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě…hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení“ (Žalm 139, 23-24).

Je možné chodit před Bohem s dokonalým srdcem! Bůh řekl Abrahamovi, "Já jsem Bůh silný všemohoucí, chodiž ustavičně přede mnou a budiž dokonalým" (Genesis 17:1)

Bůh také řekl dětem Izraele, "Dokonalý budeš před Hospodinem Bohem svým" (Deut. 18:13) David se v srdci rozhodl tento příkaz poslechnout. Řekl, "Opatrně se míti budu na cestě přímé... choditi budu ustavičně v upřímnosti srdce svého i v domě svém" (Žalm 101:2).

Většina z nás by připustila, že zřídka vnímáme, že v nás pracuje Boží milost. To je důvod, proč jsme náchylní k pochybování, zda v nás přebývá Jeho přítomnost. Pavel pojmenovává toto dilema v listu Galatským, kde píše: Chci říci: "Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost." (Galatským 5:16, EP)

Zběžné a rychlé přečtení textu v Genesis 11 a 12 může vést nezkušeného čtenáře Bible k přesvědčení, že Abrahamův otec už nežil v době, když k němu Bůh natáhl svoji ruku s božským předurčením. Přesto jednoduchá studie délky života a věku historických postav, kterých se dané okolnosti týkají, stejně jako přesná analýza genealogických souvislostí ukazují, že tomu tak nebylo
.

„Mojžíš věřil, a proto, když dospěl, odepřel nazývat se synem faraónovy dcery. Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem než na čas žít příjemně v hříchu; a Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě. Věřil, a proto vyšel z Egypta a nedal se zastrašit královým hněvem; zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl.“ (Židům 11:24-27)

Neposlouchání Božího slova nakonec skončí zhroucením morálky a rozpadem křesťanského charakteru.

Šalomoun rozdělil svůj život: polovinu pro Boha a polovinu pro své radovánky. Boží slovo jej z poloviny obviňovalo. Prožíval poloviční utrpení, poloviční pokání – s polovičními změnami! Nevím co se stalo, ale Šalomoun byl na polovinu obviněn od své ženy, která žila ve svatém místě blízko truhly úmluvy. Proto se rozhodl ji vystěhovat – napůl přes město. „Faraónovu dceru vyvedl Šalomoun z Města Davidova do domu, který jí vystavěl. Řekl si totiž: „Moje žena nemůže bydlet v domě Davida, krále izraelského, neboť místa, kam vstoupila Hospodinova schrána, jsou svatá.“ (2 Paralipomenon 8:11).