Co se stalo s kázáním o pokání? | World Challenge

Co se stalo s kázáním o pokání?

David WilkersonJanuary 15, 2007

V New York City můžete navštěvovat jednu církev za druhou, od majestátních katedrál po malé kongregace a zřídka uslyšíte kázat slovo o pokání. Totéž je pravdou o mnoha církvích hlásajících evangelium napříč Amerikou a po celém světě. Můžete navštěvovat jeden sbor za druhým, celé měsíce, a nikdy neuslyšíte ani zmínku o pokání.

Samozřejmě že dnes existují církve, které v tomto biblickém učení neslevují a nedělají kompromisy. Ale v obrovském počtu církví usoudili, že pokání je příliš nepříjemné poselství. Opravdu, celé denominace ho zeslabily, odstranily jeho důraz.

V takových církvích můžete slyšet o Boží lásce, o jeho požehnání, o jeho pravidlech, jak zvládnout život, ale ani slovo o zbožném zármutku pro hřích. Můžete slyšet poselství, že máme milovat druhé a být dobrým a laskavým člověkem. To všechno je opravdu biblické. Ale neuslyšíte poselství o pokání, jaké kázal Petr o Letnicích. Jeho kázání vedlo tisíce lidí do svobody v Kristu.

Mnoho pastorů by dnes bylo z toho, co Petr toho dne kázal, vyděšených. Druhá kapitola Skutků nám přináší celkový kontext Petrova mocného poselství: „A když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: Co máme dělat, bratři?“ (Skutky 2:37).

Jak tento verš ukazuje, dříve než může dojít k pravému pokání, musí tu být poznání hříchu. To je záměr zákona, probudit vědomí hříchu. A srdce těchto lidí v Jeruzalémě byla pohnutá, když lidé slyšeli Boží slovo a poznali svůj hřích.

Petr na jejich zoufalé volání odpověděl tím, že jim nařídil: „Čiňte pokání a ať se každý z vás pokřtí ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha Svatého“ (2:38). Co to znamená činit pokání?

Činit pokání znamená zažít takovou zkroušenost, lítost, aby došlo ke změně způsobu něčího života. Jednoduše řečeno, pokání znamená odvrátit se od hříchu a jít opačným směrem.

Pokání není záslužné. Jen oběť Kristovy krve může odpustit. Ale pokání je jediná cesta k poznání pravého uzdravení a radosti. Neexistuje jiná cesta pro vstup do Kristova pokoje a odpočinku, jedině dveřmi pokání. Pavel napsal Korintským o ovoci, které je důsledkem pokání:

„Zármutek, který je podle Boha, přece působí pokání vedoucí ke spasení, jehož nelze litovat. Zármutek světa však působí smrt. Pohleďte přece, jakou ve vás právě to, že jste se zarmoutili podle Boha, způsobilo snahu, ale i omluvu, rozhořčení, bázeň ...“ (2. Korintským 7:10–11).

Dovolte, abych vám ukázal pozadí Pavlova dopisu Korintským. Odhalil v jejich sboru hřích incestu, ale nikdo se tím nezabýval. A protože tento hřích přehlíželi, neměli lidé žádné výčitky svědomí.

Tak Pavel napsal církvi ještě silnější poselství. Teď, když se lidé sešli, aby si poslechli jeho dopis čtený nahlas ve shromáždění, zasáhlo to jejich srdce, hryzalo je svědomí. A činili pokání, plni zbožného zármutku nad tím, že se nepostavili čelem k tak nesmírnému hříchu ve svém středu. Toto pokání přineslo velikou radost.

Teď je Pavel povzbudil slovy: „Podívejte se, co pro vás zbožný zármutek udělal? Vykoval ve vás pečlivost. Přinesl rozhořčení vůči vašemu vlastnímu hříchu.“ Pokání je jediná cesta, jak může přijít uzdravení a síla k těm, kdo jsou chyceni v hříchu.

Pokání a důvěra v Kristovu obnovující krev má za následek úplné odpuštění hříchu, a to znamená milost, odpuštění a osvobození od moci hříchu. Podle Pavla nemůže dojít k žádnému obrácení, žádnému osvobození, žádnému zázraku znovuzrození bez pokání: „Proto čiňte pokání a obraťte se, aby vaše hříchy byly smazány a přišly časy osvěžení od Pánovy tváře“ (Skutky 3:19).

Takhle Pavel kázal Atéňánům: „Bůh ... nyní přikazuje lidem, aby všichni všude činili pokání“ (17:30). A Ježíš nám říká, že přišel právě za tímto účelem: „Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšné k pokání“ (Marek 2:17). Možná nejjasněji je to uvedeno v Lukáši: „Tak je to napsáno a tak musel Kristus trpět a třetího dne vstát z mrtvých a v jeho jménu musí být kázáno pokání a odpuštění hříchů všem národům počínaje od Jeruzaléma“ (Lukáš 24:46–47).

V prvotních dnech Times Square Church instruoval Duch svatý náš pastorační tým, abychom kázali pokání. Zapálil naše srdce pravdou, že tam, kde se rozhojnil hřích, tam se ještě více rozhojnila Boží milost.

Měli jsme naši církev zasadit do srdce Broadwaye, blízko 42. ulice s jejími bary se striptýzem, pornokiny, pornoshopy, drogovými dealery, prostitutkami a militantními homosexuály. Tak jsme začali konat shromáždění v Nederlander Theater na 41. ulici. V té době se tomuto bloku říkalo „Junkie Alley“ (narkomanská alej), protože narkomani šňupali a píchali si drogy přímo před tímto divadlem. Byl to obrázek pekla na zemi.

Duch nás varoval, že, protože jsme vstupovali do satanova teritoria, musíme zaujmout postoj proti nadvládě hříchu. Stručně řečeno, šli jsme do válečné zóny, abychom zachránili ty, kdo byli ďáblovými zajatci. Tak jsme se museli připravit na to, že na nás a na ty, o které jsme usilovali, přijdou jeho mocnosti se všemi zbraněmi pekla.

Věděli jsme předem, že nebudeme schopni tyto zajatce získat zpět tím, že je v jejich hříchu budeme uklidňovat. Abychom jim přinesli realitu Kristovy milosti, museli jsme konfrontovat jejich hřích, tak aby byli usvědčeni a připraveni se svého hříchu vzdát. Byla to jediná cesta, jak vést válku na silném duchovním bojišti.

A tak jsme kázali pokání. Každému, kdo prošel našimi dveřmi, jsme řekli, že nikdo nemůže tvrdit, že Ježíš je Pán, jestliže se jeho život nezměnil. Toto poselství jsme kázali všem, kdo přišli na naše shromáždění, bez ohledu na jejich společenské postavení. Herci z Broadway a drogoví dealeři, manažéři z Wall Street a transvestité. Nikdo nemohl říci, že milují Ježíše, jestliže jejich životy nenesli ovoce pokání.

Po konfrontaci hříchu skrze kázání o pokání, začínala propukat radost. Lidé byli osvobozováni ze svého hříchu a opouštěli staré zvyky a smyslný způsob života. Muži a ženy od vysokých úředníků po narkomanskou alej byli proměňováni Kristovou očišťující krví a moc Jeho Ducha lámala každé otroctví.

O dvacet let později pokračuje ta samá radost v Times Square Church. A my stále přinášíme poselství první církve, kázané o Letnicích v Jeruzalémě: pokání a odpuštění hříchů.

Velké množství lidé se dnes hrne na shromáždění, kde jim milý, příjemný pastor říká: „Všechno, co musíš udělat, je věřit, a budeš znovuzrozený.“ Toto učení je postavené na pasáži ze Skutků 16, kde se nespasený žalářník ptal apoštolů, co má udělat, aby byl spasen. Pavlova odpověď zněla: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen ty i tvůj dům“ (Skutky 16:31).

Pastoři, kteří kladou důraz na toto učení, zapomínají, že když se žalářník na apoštoly obrátil, byl tak usvědčen, že „vběhl dovnitř a rozechvěn padl před Pavlem a Sílou“ (16:29). Tento muž byl tak rozrušený, že pomýšlel dokonce na sebevraždu. Byl si vědom svého hříchu a Boží bázeň ho vedla k pokání.

Pravdou je, že lidský soucit sám o sobě nemůže obrátit duši žádného člověka. Dotýká se jen těla, není schopen dotknout se hlubin lidské duše. Tohle je důležitá pravda, kterou jsme se naučili v začátcích Times Square Church. A je to pravda, která je pravým jádrem evangelia. Říká, že biblické výtky proti hříchu – poselství, které varuje hříšníka, aby utíkal ke Kříži nebo zahyne – je největším poselstvím lásky, které lze člověku nabídnout.

Dnes je pod názvem naší církve na markýze divadla nápis „Církev, kterou buduje láska“ (The Church That Love Is Building.“) Pro nás to není ufňukaná sentimentální myšlenka. Přesněji řečeno, je to poselství, které jasně říká: „Jsme tu, abychom za vás bojovali proti celému peklu. Dáme vám holou pravdu, pokud budete chtít nový život.“

Pastor jedné megacírkve nedávno padl pod usvědčením kvůli svému lehkovážnému, pohodlnému poselství. Celé týdny bojoval s myšlenkami: „Nejsem pravý pastýř. Nedávám lidem to, co potřebují, aby rostli a dospěli v Kristu.“

Tak změnil své kázání: zařadil pokání. V té době se jeho sbor počítal na tisíce. Potom, jakmile začal kázat pokání, měl méně než dvě stě lidí. Ale on je spokojený a požehnaný, protože teď vidí, že jeho lidé rostou v Kristu.

Musím se ptát: Je tohle důvod, proč tolik pastorů nikdy nekáže pokání? Obávají se, že ztratí lidi? Bojí se, že nebudou schopni splatit hypotéku? Jsou si vědomi toho, že potřebují, aby lidé dali víc na rostoucí výdaje církve? Jsem přesvědčen, že kombinace těchto věcí přiměla dobré muže, aby kázali mělké poselství.

Občas bych rád věděl, jaké by to bylo pro lidi v líbivých církvích, kdyby od svého kazatele slyšeli kázání o pokání. Představuji si množství lidí, kteří si přišli poslechnout jeho úplně poslední kázání. Ale v zákulisí je tento muž v pevném sevření Ducha svatého, který k němu mluví s mocným usvědčením:

„Den Páně je blízko. Na zdi je rukou psaný nápis a Bůh bude brzy soudit národy. Všemi věcmi bude otřeseno a lidská srdce budou selhávat pro strach.“

„Nevstupuj dnes na jeviště a neutěšuj lidi v jejich hříších. Mnozí jsou nemocní na duši a slepí, jsou jako zbloudilé ovce. Jsou zmatení, mají bolestné problémy v rodině, mají závislosti, jsou v otroctvích, kterými je mučí nepřítel.“

„Jestli je nebudeš varovat, budeš mít na svých rukou jejich krev. Prorok Ezechiel varoval, že pokud nebudeš troubit na polnici, abys varoval hříšné, oni zemřou ve svých nepravostech a Pán bude vyhledávat jejich krev z tvé ruky.“

„Teď jdi a napomeň lidi, aby činili pokání a odvrátili se od svých zlých cest. Nikdy už nepotlačuj moje usvědčení, neboť vede k životu. Potom je upokoj a povzbuď.“

Jestliže tento kazatel uposlechne, bude okamžitě svědkem dvou věcí: hromadného odchodu spousty lidí ke dveřím a zlomku lidí, kteří zůstanou v ohromení sedět na svých místech. Po několika minutách uvidí kazatel slzy a uslyší slabý pláč. Nakonec se z prostředka těch, kdo zůstali, ozve hlas, který se zeptá: „Co teď máme dělat?“

Tohle se již začíná dít. Významný kazatel prosperity v Evropě se nedávno postavil před velký zástup a řekl: „Nastal čas vyznávání, pláče, čas dát si věci s Pánem do pořádku.“ Jeden můj přítel tam byl a referoval, že výsledek byl ohromující. Mojí modlitbou je, aby se totéž dělo ve všech našich církvích, tady v Americe i po celém světě.

Musím připustit, že jsem občas opouštěl kazatelnu ve veliké bolesti nad tím, jak tvrdé poselství jsem musel kázat. Tehdy se často sám sebe ptám: „Pane, zdálo se to být tak tvrdé. Slyšel jsem tě dobře? Ukaž mi, prosím, jestli jsem se mýlil, když jsem kázal právě tohle.“ Jednou, když jsem prožíval hlubokou bolest nad poselstvím, mi zatelefonovalo jedno z mých dětí a řeklo: „Tati, díky že jsi kázal toto poselství. Pán ke mně skrze ně jasně promluvil. Dovedlo mě to k rozhodnému okamžiku s Ním, krizi, které jsem musel čelit.“

Jsem přesvědčen o tom, že církve, které odmítly Boží poselství o pokání, Boha zarmoutily. Opravdu věřím, že Duch svatý v takových církvích nepřebývá.

Ale existuje něco jiného, o čem věřím, že zarmucuje Boží srdce ještě víc než zanedbávání kázání o pokání. A to je, když ti, kdo vyznali Krista a bylo jim odpuštěno, žijí dál ve strachu a nevíře.

Mluvím o těch, kdo poznali usvědčení ze svého hříchu. Poznali, co to je být zarmoucený svým přestoupením a svědčili, že jim bylo odpuštěno. Ale nevstoupili ještě do odpočinku a radosti, která přichází z odpuštění skrze pokání.

Víš, pokání vede k odpuštění – a odpuštění musí vést k pokoji a radosti. Tito lidé však takový pokoj nemají. Naopak, žijí v neustálém strachu, že jejich životy Boha netěší. Neustále se modlí, aby obnovili své spasení, nebo možná usilují o to, aby byli znovu a znovu pokřtěni. Jednoduše řečeno, nikdy nevstoupili do plného poznání moci odpuštění.

Vpravdě žijí pod Starou smlouvou. A jsou deptáni zákonem, který je udržuje v trápení výčitkami svědomí. Jak říká Izaiáš, jsou „souženi, vichřicí zmítáni, potěšení zbavení“ (Izaiáš 54:11).

Veškeré truchlení nad minulými hříchy, dobrovolně přijaté pokoření, musí být vrženo do očišťující fontány Kristovy krve. Nakonec přijde čas, kdy všichni, kdo následují Ježíše, Ho musí slyšet, jak říká: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a jste obtěžkáni, a já vám dám odpočinout“ (Matouš 11:28).

Pán volá na všechny, kdo vyznali své hříchy, činili pokání a uvěřili, ale nedokážou se radovat, protože si stále nesou břemeno viny a odsouzení – všechny ty volá, aby přišli k Němu a odevzdali mu své těžké břemeno, a On jim dá radost srdce.

Když to uděláme, Duch svatý přichází, aby nám stál po boku. Ježíš nazval Ducha „Utěšitelem,“ jménem, které znamená „ten, kdo přichází a stojí při nás.“ Stručně řečeno, od této chvíle nadále již nejdeme sami, ve svém vlastním úsilí, ale ve spolupráci s Duchem svatým.

To všechno kvůli Nové smlouvě, kterou Bůh učinil s věřícími v těchto posledních dnech. Podle epištoly Židům vstoupila v platnost v tu chvíli, kdy Ježíš naposled vydechl: „Platná je přece jen závěť těch, kdo zemřeli: dokud ten, kdo ji ustanovil, žije, nemá vůbec žádnou moc“ (Židům 9:17).

Co je tím darem dědictví, které nám Ježíš svou závětí zanechal? Je to tento slib: „Neboť se slituji nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy ani na jejich nezákonné činy si již nikdy nevzpomenu“ (8:12).

Ale touto Novou smlouvou jsme dostali víc než odpuštění. Bůh nám dává další slovo osvobození, když říká, že on „ve vás působí to, co je v jeho očích příjemné, skrze Ježíše Krista, jemuž buď sláva na věky věků“ (13:21).

Velký počet křesťanů, včetně některých pastorů, mi řeklo, že je neustále pronásledují minulé hříchy. Říkají: „Bratře Davidem kdybys jen věděl, co jsem kdysi dělal, jak jsem hřešil proti takovému světlu, pochopil bys, proč jsem tak na dně. Moje hříchy stále visí nad mou hlavou, a já stále bojuji s pocitem vinu kvůli nim. Věřím, že mi Pán odpustil, že jeho krev je dostačující, aby přikryla moji nepravost. Ale nemám pokoj, který přichází z tohoto poznání.“

Jini mi říkají: „Věřím, že je mi odpuštěno, ale moje mysl je neustále bombardována pekelnými myšlenkami. Děje se to kdykoliv, i v církvi, a já se pak cítím tak nečistý. Ztrpčuje mi život uvěřit, že jsem v Božích očích čistý.“

Tito věřící zapomínají, že Satan pokoušel i Ježíše strašnými, podlými myšlenkami během jeho zkoušky na poušti. Dnes Satana posílá malé lištičky do vašeho života, aby ve vás vyprovokoval myšlenky, že jste bez naděje, že se na vás Bůh zlobí. Vstřikuje vám do mysli myšlenky s úmyslem zničit vaši víru v moci Kristovy krve nad vámi,

Drahý svatý, nemáš naslouchat těmto duševním vpádům. Máš je přerušit voláním: „Duchu svatý, vím, že jsi při mně. Pomoz mi.“

Musíš přijmout, že všichni, kdo zvedli kříž a bojují dobrý boj víry, jsou v neustálé bitvě. My všichni budeme čelit zlým myšlenkám – myšlenkám, které přicházejí kvůli naší minulosti nebo kvůli pocitu odmítnutí nebo prostě proto, že žijeme v hříšné, smyslné době. Ale když použijeme krev Ježíše na tyto kořeny pochybnosti, dosáhne to ke každé buňce naší bytosti, včetně našich myslí, a důkladně nás očišťuje. A to přináší svobodu a pravou radost.

Rozhodl ses, že není žádná naděje., že bys byl někdy svobodný? Vybízím tě, abys uvažoval o těchto čtyřech věcech:

  1. Ujisti se, že věříš, že tě Pán stále miluje. Stále jsi pod jeho milostí a milosrdenstvím, a jeho korouhev nad tebou je láska.

  2. Čiň pokání, žádej Pána, aby v tobě vzbudil zbožný zármutek

  3. Přijmi Boží lásku a odpočívej v jeho zaslíbení, že ti odpustí.

  4. Věř novozákonnímu slovu pro tebe: „Budu k tobě milosrdný a odpustím ti všechny tvoje hříchy. A já v tobě způsobím to, co je v mých očích příjemné“

Nejsi sám ve svém boji. On ti poslal Ducha svatého, který ví, jak jednat s nepřítelem a vysvobodí tě z každého otroctví. On je ten tichý, jemný hlas, který tě povede a posílí ve všech tvých bitvách.

Modli se se mnou: „Duchu svatý, chci růst v nesení duchovního ovoce. Chci se zbavit všeho pokrytectví a přeji si laskavost, mírnost, trpělivost a lásku. Vím, že mě stále miluješ, navzdory mému nedostatku těchto věcí. Tak stůj při mně a pomoz mi. Amen.“

Download PDF