Služba na plný úvazek | World Challenge

Služba na plný úvazek

David WilkersonSeptember 30, 2002

V raných letech církve existovalo velké pronásledování. Během tohoto strašného období byl zajat apoštol Jan a poslán do Říma. Římský císař (buď Nero nebo Dioklecián) poslal Jana do vyhnanství na ostrov Patmos. Tento ostrov byl malé, zpustošené, neobyvatelné místo. Jedinou populací bylo několik vězňů, kteří byli vyhnáni, aby zde dožili své dny. Podobně jako oni, byl i Jan poslán na Patmos, aby tu zemřel.

Apoštol, o kterém se zmiňuji, je ten samý „milovaný Jan“, kterého Ježíš tolik miloval. On byl tím, kdo spočíval na Kristových prsou při Poslední večeři. Byl to také bratr Jakuba a syn Zebedea. A je autorem čtvrtého evangelia stejně tak jako tří biblických epištol, které nesou jeho jméno.

Zkus si představit tu scénu, když se Jan vylodil na Patmosu. Sestoupil na lodní můstek směrem k pustému ostrovu. Nebyly tu žádné stromy, jen písek. Před ním stála malá skupina otrhaných, zatvrzelých, rouhajících se vězňů. Měli vzezření odsouzených k záhubě. Věděli, že zemřou.

Za Janem námořníci vyložili několik beden se zásobami jídla – pravděpodobně rýže, mouka, nepatrné nezbytnosti – a vysypali je na pláž. Potom se opět nalodili a zatáhli lodní můstek. A loď pomalu odplula.

Jan sledoval vězeňskou loď, jak směřuje k horizontu. Nevěděl, zda ji ještě někdy uvidí. Byl zanechán na břehu, ve vyhnanství, opuštěný, určený, aby dožil své dny v izolaci. Později napíše: „Byl jsem poslán do vyhnanství na Patmos pro slovo Boží a svědectví Ježíše Krista“ (viz Zjevení 1:9).

Proč dostal Jan, pokorný učedník Ježíše, takový trest? Proč ho Řím, světová vládnoucí moc, tak zoufale potřebovala izolovat od civilizace? Jan mohl být snadno uvězněn na pevnině. Proč ho chtěl císař umlčet? Nepochybně Řím považoval tohoto muže za hrozbu. Jan byl zřejmě známý, proslulý jak mezi Židy, tak u pohanů. Jak mocný vliv, jak efektivní službu musel Jan mít.

Teď, když Jan sledoval, jak se loď ztrácí, musela se mu vracet jeho vlastní slova. Byl jedním z těch, kdo citovali Ježíše, když říkal: „Přijdeť čas, že všeliký, kdož vás mordovati bude, domnívati se bude, že tím Bohu slouží. A toť učiní vám… Ale toto mluvil jsem vám, abyste, když přijde ten čas, rozpomenuli se na to, že jsem já to předpověděl vám“ (Jan 16:2–4).

Kolik chladných, deštivých, děsivých nocí Jan na Patmosu vydržel? Jak často byl promočený až na kost v prudkých středozemních bouřích? Měl ještě přístřeší nebo šaty na převlečení? Jak často bojoval s nachlazením a nemocemi? A jakou měl stravu? Možná několik pytlíků rýže? Musel si ji odměřovat, věděl, že by měla vydržet tak dlouho, dokud se nevrátí vězeňská loď? Byl nucen chytat hady nebo ještěrky, aby doplnily jeho nuznou stravu?

Podle všech standardů Jan selhal. Mnoho křesťanů by se na něj dnes podívalo a řeklo: „Jaká škoda. Proč by Bůh dovolil, aby jeden z nejpomazanějších mužů byl celou dobu takto izolován? Proč by dovolil, aby byl oddaný služebník vystaven běsnění živlů a téměř umíral hlady. Ostatně napsal, že Ježíš řekl: ‚Zač byste koli prosili Otce ve jménu mém, dáť vám… Prostež, a vezmete, aby radost vaše doplněna byla‘ (Jan 16:23–24). Kde byla Janova víra?“

Teď si představ reakci dnešních církevních vedoucích. Smutné je, že by měřili Jana podle současných standardů úspěchu: neměl žádný sbor, žádnou církevní budovu, žádné peníze, aby si pronajal nebo koupil budovu. Neměl žádný dopravní prostředek k cestování, žádný dům, žádné slušné oblečení, ve kterém by kázal. Neměl žádný program služby, žádný dosah na společnost, žádný plán, jak získat národy. Dnešní vedoucí by ho rychle odepsali se slovy: „Tento muž nemá nic. Skončil. Proč byl povolán v první řadě ke službě?“

Jak by se všichni mýlili. O prvním sabatu na Patmosu uvedl Jan do chodu církev. Nazval ji CÍRKEV „JÁ, JAN“. Napsal: „Já Jan, kterýž jsem i bratr váš, i spoluúčastník v soužení, i v království, i v trpělivosti Ježíše Krista … byl jsem u vytržení ducha v den Páně“ (Zjevení 1:9–10). Jan tu jinými slovy říká: „Ano jsem odloučen od civilizace. Ale mám církev. A sloužím tu Pánu. Nemám žádného bratra ani sestru, se kterými bych se spojil. Ale jsem v Duchu.“ Ujišťuji tě, že chvály, které Jan obětoval z tohoto osamoceného ostrova, byly pro Boha stejně skvělé, jako tisíce svatých hlasů, které ho uctívají v tisících různých jazycích.

Po několika prvních dnech na Patmosu se Janovi přihodilo něco neuvěřitelného. Učinil rozhodnutí, které navěky ovlivnilo celý církevní svět. Jednoduše řečeno, Jan zemřel všem vlastním plánům a názorům na službu.

Pokud Jan věděl, jeho exil na Patmosu byl jeho konečný osud. Pravděpodobně si myslel: „Možná jsem tu uváznul na doživotí. Ale neztratím Boží oheň. I když jsem tu jen já sám, budu uctívat Pána. Možná nemám žádný sbor, žádné společenství s bratry a sestrami. Ale budu chodit v Duchu. A budu se věnovat hledání Boží tváře. Teď mám čas, abych ho poznal, jako jsem nikdy neměl.“

Jan ve své izolaci hledal plně Pána. Pohyboval se v Duchu. Vydal sám sebe jako živou oběť. Milovaný, toto je jádrem mého poselství: Jan teď byl ve službě na plný úvazek. Nemíním tím v pojmech, jak normálně o takové službě přemýšlíme. Bylo to na plný úvazek ve smyslu, že Jan měl Boha celého pro sebe.

Víš, na Patmosu nebyla žádná potřeba získávání prostředků, hesel ani reklamních triků. Nebyla tu žádná potřeba soupeřit s jinými služebníky nebo vztyčit větší církevní budovu. A nebyl poblíž nikdo jiný, kdo by Jana chválil, blahopřál mu, vychloubal se jím. Jeho život byl zaměřen na jediný střed (ohnisko), jedinou službu: na Ježíše Krista samotného. To je všechno, co Jan měl. A on řekl v podstatě: „Tohle je všechno, co kdy budu potřebovat: modlitba, uctívání a společenství s Pánem.“

Služba na plný úvazek prostě neznamená pastorování církve. Ani to neznamená cestovat jako evangelista nebo pořádat probuzenecká shromáždění. Službu na plný úvazek neurčuje diplom nebo certifikát z Biblické školy ani vysvěcení od církevních úředníků. Vlastně můžeš být pastorem velké úspěšné církve a stále ještě nebýt ve službě na plný úvazek. Můžeš kázat stovky poselství, zasahovat zástupy tisíců. Ale žádná z těchto věcí tě neučiní služebníkem na plný úvazek v Božích očích.

Lidé ke mně často přicházejí se žádostí o modlitbu, aby je Pán vyslal do služby na plný úvazek. Jsou to většinou světští lidé se zaměstnáním nebo kariérou. Někteří opravdu věří, že je Bůh povolal do služby na plný úvazek. Ale jiní jsou prostě neuspokojeni, nedosáhli svého životního cíle nebo jsou znuděni ve svých zaměstnáních. Líbí se jim pomyšlení, že budou placeni přijatelnou mzdou za činění Božích věci.

Jiní jsou zapojení v Božím díle na částečný úvazek, ale mají naléhavou touhu sloužit na plný úvazek. Ve skutečnosti ve většině zemí musí mít služebníci světské zaměstnání, protože je jejich sbory nemohou podporovat. A ti, kdo berou plat, jsou placeni nedostatečně. Jsou přesvědčeni, že by byli ve své službě efektivnější, pokud by měli dostatečnou podporu, aby ji dělali. Tak po léta vedou při s Bohem: „Kdy pro mě otevřeš dveře?“

Věřím, že Bůh touží, aby byl každý věřící zapojen do služby na plný úvazek. Písmo říká, že jsme všichni povoláni jako kněží před Pánem. Ale nejprve musíme ze své mysli vypudit, že služba na plný úvazek je placená funkce nebo kariéra. V Pánových očích je služba na plný úvazek služba jemu samotnému.

Jednoduše řečeno můžeš být jako apoštol Jan uvězněný samotný na ostrově a být ve službě na plný úvazek. Vlastně považuji Jana za jednoho z nejúspěšnějších služebníků v Bibli. Zde je, jak poznáš, zda jsi připraven být služebníkem na plný úvazek:

Nepotřebuješ již lidský potlesk. Nepotřebuješ již přiřazení, plán, zapojení v nějakém velkém díle. Nepotřebuješ doporučení, souhlas nebo pověření. Nepotřebuješ sbor ani církevní budovu. Jediná služba, která uspokojuje tvou duši, je tvoje modlitba a uctívání Pána. Jsi raději sám s Ježíšem, krmíš ho svými chválami, než abys byl obdivován jako velký služebník. Víš, veškerá služba jiným vyplývá ze služby Jemu. Takže ses zcela vydal jediné věci: „Moje jediné povolání na této zemi je být služebníkem Pána.“ Potom budeš připraven pro to, co Bůh vidí jako službu na plný úvazek.

Vím o kazatelích, kteří berou plat, ale neslouží Pánu. Nemají od něj žádné Jeho břemeno. Nevyhledávají ho pilně v modlitbách. A svá kázání od Něj nezískávají. Místo toho si půjčují svá poselství od jiných kazatelů. Takoví služebníci jsou pouze námezdníci, kteří dostávají šek za prosté vykonávání zaměstnání. Nemodlí se, nemají čerstvé slovo z nebe.

Také znám prosté lidi, kteří mají mnohem hlubší znalosti Krista než ti, kteří je pastorují. Tito lidé nedostávají ani krejcar za svou službu Pánu. Ale nebe je zná jako služebníky na plný úvazek. Jsou přímluvci, hladovějí po pravdě, celým srdcem slouží Bohu. Věnují se modlitbě, uzavírají se sami s Kristem. Ti jsou pravými služebníky, již dávno přerostli své pastory. Vlastně je jejich pastor možná ztroskotanec, ale vůbec ne Boží služebník.

Vraťme se zpátky k Janovi na ostrově Patmos. Neexistuje záznam, že by se Jan s někým na ostrově stýkal. (Věřím, že těch pár kriminálníků, kteří tam byli, netoužili po blízkosti tak zbožného muže.) Jan neměl nikoho, s kým by se kamarádil. Neměl zbožnou radu ani žádný hlas, který by poslouchal. Vše, co slyšel, bylo dunění příboje a skřehotání racků.

Každý by se z takové situace možná zbláznil. Ale Jan ne. Místo toho se naučil být závislý na hlasu Ducha svatého. Držel se ho, lpěl na něm pro útěchu a ochranu. Když Jan svědčil: „A byl jsem u vytržení ducha“ (Zjevení 1:10), říkal v podstatě: „Úplně jsem se vzdal Duchu svatému. Spoléhám na něj, důvěřuji mu. A On mě vyučuje. On je ten, kdo mi ukázal korupci v církvích v Asii, o kterých jsem psal ve Zjevení. A ukázal mi všechno, co přijde na zemi.“

Skutečně, ve své službě na plný úvazek dostal Jan zjevení slávy vyvýšeného Krista: „Potom jsem viděl, a aj, dveře otevříny byly v nebi, a hlas… an mluví se mnou, řkoucí: Vstup sem, a ukážiť, co se má díti potom. A hned byl jsem u vytržení ducha, a aj, trůn postaven byl na nebi, a na trůnu jeden seděl“ (Zjevení 4:1–2).

Dveře do nebe jsou pro nás dnes rovněž otevřené. Podobně jako Jan jsme povoláni, abychom „sem vstoupili“. Písmo říká: „Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný“ (Židům 4:16). Toto volání, abychom přišli k trůnu, je většinou pastory i laickými lidmi ignorováno. Málo věřících opravdu zná Boží hlas. A nemnozí služebníci mluví jako jeho proroci.

Věřím, že co je dnes v církvi nejpotřebnější, jsou muži a ženy, kteří se sami vnutí do zkušenosti z Patmosu. Křesťané dnes si udělají čas na sledování televize, nakupování nebo surfování na Internetu, ale málo jich vůbec kdy vystoupí k Božímu trůnu. Přesto Pán slibuje: „Jestliže sem vystoupíš, zjevím ti svou milost a milosrdenství. Ukáži ti věci, které jsi nikdy předtím neviděl, když mě budeš hledat.“

Tak kde jsou služebníci na plný úvazek, kteří nechají za dveřmi každý hlas těla a lidský program? Kteří se odvrátí od každé ctižádosti, aby je řídil a vedl Duch svatý samotný? Kteří dopustí, aby je ostatní nechali podle lidských standardů stranou, kteří se zaměří na jediné ohnisko služby: žít a chodit v Duchu?

Janovi byla izolace vnucena bezbožnými lidmi. Ale Pán má radost, kdykoliv se ochotně podrobíme „vyhnanství“ s ním. Neznamená to, že dáme stranou vnější službu. Neznamená to, že se vzdáme svého zaměstnání, své rodiny, svého svědectví. Je skutečně možné být zaneprázdněným člověkem a prožívat Patmosovou zkušenost. Na čem záleží je to, že vyloučíme (necháme za dveřmi) každý hlas, činnost a věc, které nám brání ve slyšení Pána. A budeme se zabývat jediným: poslouchám člověka nebo Ducha svatého?

Až se jednou stane Ježíš naším výhradním zaměřením, můžeme získat rozpoznání a vedení shůry.

Ježíš nám říká, že v posledních dnech zmrtvějí lidská srdce pro strach (viz Lukáš 21:26). Věřím, že tento čas brzy přijde. Předvídám, že množství lidí v Americe a po celém světě znecitliví svá srdce a mysli pro nastávající teror. Budou se snažit sami sebe oklamat, aby nemuseli čelit žádným hrozným zprávám.

Právě teď, zvláště v New Yorku a Izraeli, trpí spousta lidí nespavostí. Po celém městě se otevřely kliniky, protože tisíce zůstávají vzhůru s pocity strachu. A podle Písma to nejhorší teprve přijde. Kdykoliv starozákonní proroci zahlédli naše dny, chvěli se hrůzou.

Věřím, že ekonomický krach již začal. Během posledních dvou let prodělal obchod s cennými papíry více než 7 bilionů dolarů. Možná tam bude na chvíli stoupající trend, ale nevydrží. Skončí nákupní horečka. A dluhy z kreditních karet dovedou mnoho lidí k úpadku. Budou ronit slzy a kvílet na všech stranách kvůli předchozí útratě.

Bublina nemovitostí také praskne. Trh bude plný prodávajících ale bez kupujících. I teď jsou na prodej drahé domy, jejichž vlastníci jsou téměř na mizině kvůli klesajícím cenným papírům. Stavitel z New Jersey mi řekl o nově postavených domech za téměř milion dolarů, ve kterých není žádný nábytek, protože vlastníci byli tvrdě finančně postiženi.

A jako nejděsivější ze všeho vidím, že se chystá vypuknout válka. Svět bude brzy balancovat na okraji paniky z atomové války. To způsobí, že se vedoucí po celém světě budou třást.

Nesnažím se nikoho zastrašit. Ale tělo Ježíše Krista musí slyšet pravdu o těchto časech. Ďábelský duch se už už chystá být puštěn ze řetězu na zem. A jak se hrozné události nakupí, věřící znecitliví pro strach. Někteří se budou dokonce narkotizovat jako pohané alkoholem nebo drogami. Jiní se vydají smyslnosti všeho druhu. Satan jim již poskytnul mohutné menu špíny skrze televizi a Internet. To všechno povede k zatvrzení mezi Božími lidmi.

Ve Zjevení 16:9 Jan popisuje děsivý spalující žár přicházející na zemi: „I pálili se lidé horkem velikým, a rouhali se jménu Boha … avšak nečinili pokání, aby vzdali slávu jemu.“ Tito trpící budou tak necitliví, že odmítnou vysvobození. Dají místo toho přednost peklu.

Někteří z těchto rouhačů budou křesťané. V nadcházejících dnech budou pasivní, vlažní křesťané zažívat otupení svého svědomí. Nebude to zatvrzení proti Bohu, budou se držet formy zbožnosti a věřit, že jsou spasení. Ale přijde čas, kdy nebudou cítit cokoliv. A následkem toho nebudou mít strach, šok ani zájem o věčnost. Jejich růst v Kristu se zastaví. A stanou se snadným terčem pro Satana.

Pavel popisuje, co se stane těm, kdo odmítnou vyrůst v Kristu: „Zatemnění v rozumu, odcizeni jsouce od života Božího, pro neznámost, kteráž jest v nich z zatvrzení srdce jejich. Kteřížto zoufavše sobě, vydali se v nestydatost, aby všelikou nečistotu páchali s chtivostí“ (Efezským 4:18–19). Doslovný význam je tento: „Stanou se apatičtí, bez emocí, bez usvědčení, umrtvení, otupení.“ Krátce stanou se nedbalými ohledně Božích věcí. A budou ignorovat každé volání, aby se probudili a hledali Ho.

Ti samí věřící byli varováni, aby „rostli v něj všelikterak, v toho, kterýž jest hlava, totiž Kristus“ (4:15). Pavel chtěl, aby měli vnitřní zdroje nezbytné k tomu, aby obstáli proti Satanovu poslednímu útoku na církev. Ale nebyl v nich žádný proud života. A zvolili si, že budou své mysli narkotizovat chlípností. Tím, že dali přednost chození v nevědomosti, zaslepili svá srdce a neviděli nebezpečný stav, v němž se nacházeli.

A ve své slepotě nemohli jednat s hroznými zprávami. Nemohli čelit teroru, který rychle přicházel na zem. Takže místo, aby utíkali k Ježíši, vydali se každému myslitelnému druhu smyslných požitků, chamtivosti a špatnosti. Jednoduše řečeno, neměli stále dost.

Podobně jako Pavel naléhám na každého mladého věřícího: Jestli ses stal vlažným a apatickým ohledně Ježíše, probuď se. Nedovol, aby se z tvého života vytratil oheň Ducha svatého. Slyš troubení polnice Ducha a hledej Pána. Staň se pro něj služebníkem na plný úvazek, hledej ho celým svým srdcem. Potom budeš mít Kristovu moc, abys čelil dnům, které jsou před tebou.

Pavel to činí absolutně jasným: buď porosteš v Kristu, dáš mu své všechno, nebo skončíš jako ti, o kterých píše Pavel. Zůstaneš-li nadále nedbalý, staneš se úplně necitlivý. Nebudeš se již starat o Boží věci. A staneš se jedním z nejhorších hříšníků na zemi, budeš páchat zlo, které pro tebe nikdy nepřipadalo v úvahu.

Vidím již mezi křesťany znamení tohoto procesu znecitlivění. Někteří šílí nákupní horečkou s použitím kreditních karet. Někteří kupují domy, které si nemohou dovolit. A mnozí upadají hlouběji a hlouběji do dluhů. Jejich usuzování je stejné jako u světa: „Jestliže se všechno kolem zhroutí, potom my všichni padneme spolu s ním. Chci si užít, dokud mohu.“

Ne, nikdy. Oni nerozpoznávají časy. Právě teď je jedna třetina Ameriky ve stavu soužení. Požáry sežehly ohromné plochy země v několika státech. Povodně zaplavily rozlehlé oblasti včetně majoritních měst v Texasu. Vidíme nebývalé změny v počasí. Přesto mnoho křesťanů dosud neporozumělo poselství.

Bůh pomoz každému kazateli prosperity, každému kompromitujícímu pastýři, který korumpuje svůj sbor povrchním evangeliem bez jakéhokoliv pokání. Bůh pomoz takovému muži, až se všechno bude hroutit. Lidé vezmou své kazatelny útokem, budou se dožadovat vysvětlení: „Co se děje, pastore? Říkal jsi, že je všechno v pořádku. Svedl jsi nás z cesty.“ Církve se uzavřou, lidé se rozprchnou. A Bůh zadrží ty služebníky, kteří jsou zodpovědní za každou rozčarovanou, zklamanou duši, která se zatvrdila kvůli jejich falešnému vyučování.

Lidé se obrátili na církev následkem teroristických útoků. Ale nenašli tu žádnou naději. Neslyšeli slovo z nebe ani nedostali hojivý balzám pro své zraněné duše. Mnozí z pastorů, kteří jim kázali, neznali Boha, stejně tak jako oni. Mnozí byli muži, kteří se nemodlili, světští pastýři, vůbec ne praví služebníci.

Tak lidé odešli. A nevrátí se zpátky, až propukne další děsivá hrůza. Uvědomí si, že byli poprvé oklamáni. Takže příště, až budou jejich mysli vystrašené hrůzostrašnými katastrofami, nebudou hledat naději. Spíše se zatvrdí. Přejdou k divoké smyslnosti, aby znarkotizovali své mysli.

Vlastně bojácní, ustaraní a zoufalí uzavřou smlouvu se smrtí samotnou. Nacházíme tuto smlouvu v Izaiáši 28, když prorok popisuje, jak se Efraim třese za období soudu: „Efraim, květ nestálý v kráse a slávě své… jako příval s krupobitím, jako povětří vyvracející, jako povodeň vod… [Bůh] prudce ho až k zemi porazí… Kníže i prorok bloudí, přeplňujíce se nápojem opojným… všickni stolové plní jsou vývratků a lejn, tak že žádného místa čistého není… proto že říkáte: Učinili jsme smlouvu s smrtí, a s peklem máme srozumění“ (Izaiáš 28:1–15).

Zde je znecitlivění, o kterém mluvím. Tito lidé zkrátka říkali: „Vydali jsme se peklu. Již se v něm vidíme.“ Proč mohli říci takovou věc? Zatvrdili sami sebe před jakoukoliv strašlivou zprávou o soudu. Izaiáš varoval: „Jakž jen počne přecházeti, zachvátí vás; každého zajisté jitra přecházeti bude, ve dne i v noci. I stane se, že sám strach tomu, což jste slýchali, k srozumění poslouží“ (28:19).

Hrůzostrašné události, kterým budeme čelit, budou zcela mimo naše chápání. Co potom budou lidé dělat? Podobně jako Efraim se zatvrdí a uznají peklo jako svůj cíl. Možná se ptáš: „A co křesťané?“ Všimni si, koho Izaiáš v této pasáži popisuje: mluvil o věřících, následovnících Všemohoucího Jehovy. Proč tito lidé uzavřeli smlouvu s peklem? Byli odpadlí, poskvrnění špínou světa. A pro jejich smyslnost duchovně oslepli. Takže když přišel soud, byli tak necitliví, že přijali peklo za svůj osud.

„Z té příčiny takto praví Panovník Hospodin: Aj, já zakládám na Sionu kámen, kámen zkušený, úhelný drahý, základ pevný; kdo věří, nebudeť kvapiti“ (Izaiáš 28:16). Zatímco svět bude zděšený z teroru a nejistoty, Boží uctívači na plný úvazek budou klidní. Pán bude jejich tvrzí v bouři, neotřesitelnou skálou. A všichni ti, kdo se ukryjí v Něm, budou bezpeční před nebezpečím.

V ten den se Kristus sám ukáže být vším pro svůj lid: vzácný spasitel, ochránce, opatrovník, naděje uprostřed bouře. A zatímco svět bude mít svou smlouvu s peklem, my budeme mít smlouvu s Ježíšem. Až všude kolem nás budou dopadat soudy, budeme v pokoji, protože se již uvidíme v nebi.

„Kdo věří, nebudeť kvapiti“ (28:16). Řecký význam tu je: „Nebude zahanbený ani ohromený.“ Nic námi neotřese, protože budeme vědět, že náš Bůh jedná. Budeme vědět, že nás přenese, tak jako přenesl Izrael v poušti.

Dovolte mi zakončit tímto příkladem dobré zprávy: jednoho dne na Patmosu uviděl Jan loď, jak se vrací k ostrovu. Když přistála, řekli Janovi, že římský císař zemřel. Teď byl apoštol volný. Tak vystoupil na palubu a plavil se pryč z místa svého vyhnanství a usadil se v Efezu. Tam odtud přišlo jeho psaní, které se stalo pomazaným světlem pro svět. Víš, bylo to až po návratu z Patmosu, kdy Jan napsal své tři epištoly církvi na téma lásky. To je to, co Bůh naučil tohoto oddaného služebníka skrze jeho těžké časy: láska.

Budou křesťané v nadcházejících dnech trpět? Ano, budeme. Ale stejně jistě jako Satan nemohl zničit Jana, nedovolí Bůh nepříteli, aby zničil jeho svatý zbytek. Pozvedá církev služebníků na plný úvazek, která bude stát v Něm skrze každou bouři.

Download PDF