„Kéž Pán prokáže milosrdenství Oneziforově rodině. Několikrát mě potěšil a nestyděl se za mé řetězy; když přišel do Říma, usilovně mě hledal, až mě našel. … A jaké služby vykonal v Efezu, víš nejlépe sám.“ (2. Timoteovi 1,16-18)
Onezifor byl jedním z Pavlových duchovních synů. Tak hluboce a bezpodmínečně miloval Pavla, že ho vyhledal i v jeho utrpení. Jednou, když byl Pavel uvězněn, prošel Onezifor město a hledal Pavla, dokud ho nenašel. Jeho motivací bylo jednoduše: „Můj bratr je zraněný. Vytrpěl si hrůzy při ztroskotání lodi a nyní ho napadl satan. Musím ho povzbudit.“
Služba povzbuzení zjevně zahrnuje hledání těch, kteří jsou zranění. V dnešní době v církvi slyšíme hodně o moci: moc uzdravovat nemocné, moc získávat ztracené, moc přemáhat hřích. Ale tady říkám, že z povzbuzeného a obnoveného člověka proudí velká síla. Deprese, duševní úzkosti nebo ustaraný duch mohou způsobovat všechny druhy tělesných nemocí, ale osvěžený a povzbuzený duch, který se cítí přijímán, milován a potřebován, je hojivým balzámem, kterého je nejvíce zapotřebí.
Tuto službu povzbuzení nacházíme také ve Starém zákoně. Když byl David pronásledován králem Saulem, byl vyčerpaný, zraněný, donucený utíkat dnem i nocí. Během této doby se cítil odmítnutý vládci i Božím lidem. V rozhodující chvíli za ním přišel jeho přítel Jónatan: „Jónatan, syn Saulův, se vypravil a šel za Davidem do Choreše. Ve jménu Božím mu dodal odvahy. Řekl mu: ‚Neboj se, ruka mého otce Saula tě nenajde. Ty budeš kralovat nad Izraelem a já budu druhým po tobě. Také můj otec Saul to ví.‘“ (1. Samuelova 23,16–17)
To bylo vše, co David potřeboval slyšet, aby byl okamžitě povzbuzen jeho duch a on mohl pokračovat. Tento příklad vidíme čas od času v Písmu: Bůh neposílá anděla ani vidění, ale spoluvěřícího, aby pozvedl milované.