ÚŽASNÁ BOŽÍ LÁSKA

Co vyvolává soudní spory? Proč Boží služebníci, jimž osobně bylo tolik odpuštěno, ubližují svým bratřím a odmítají se s nimi stýkat? Lze to vysledovat zpět až k nejvíce zarmucujícímu hříchu, jaký je jen možný: k pohrdání dobrotivostí Boží. 

K tomuto závěru jsem dospěl, až když jsem ve svém srdci hledal odpověď. Vzpomněl jsem si na svůj osobní zápas s přijetím Božího slitování a dobroty. Po léta jsem žil a kázal pod striktně zákonickou svázaností. S velkými obtížemi jsem se pokoušel dostát měřítkům, o nichž jsem si myslel, že vedou ke svatosti. Převážně se jednalo o seznam pravidel typu: musíš a nesmíš. 

Po pravdě řečeno, cítil jsem se pohodlněji ve společnosti hřmějících proroků než u kříže, kde byly odhaleny mé potřeby. Kázal jsem o pokoji, nikdy jsem jej však plně nezažil. Proč? Protože jsem si nebyl jistý Pánovou láskou a jeho trpělivostí s mými selháními. Viděl jsem, že jsem natolik slabý a zlý, že jsem se necítil hoden Boží lásky. Stručně řečeno: vyvyšoval jsem své hříchy nad Boží milost. 

Protože jsem necítil, že mne Bůh miluje, soudil jsem všechny ostatní. Pohlížel jsem na ostatní stejně jako na sebe: totiž jako na činitele kompromisů. To ovlivnilo mé kázání. Postavil jsem hradbu mezi sebe a zlo v druhých, jak mi přikazovalo mé vlastní srdce. Nevěřil jsem, že Bůh je ke mně dobrotivý, stejně jako tomu nevěřil nevděčný otrok (viz Matouš 18:32-33). A protože jsem neoceňoval Boží milující trpělivost se mnou, neměl jsem ji s druhými. 

Nakonec jsem pochopil, jak se mám ve skutečnosti ptát. Již to nebylo: „Proč je tolik křesťanů nelaskavých a neodpouštějících?“ Nyní jsem se ptal: „Jak bych mohl naplnit Kristovo přikázání milovat druhé tak, jako on miloval mne, když nejsem přesvědčen, že mne miluje?“ 

Pavel napomínal: „Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Efezským 4:31-32).