Čas nedělat nic – jen důvěřovat

Po léta Izraelité dychtili, aby jim vládl lidský král. A nakonec to Bůh dovolil. Řekl proroku Samuelovi, aby pomazal Saula na vládce nad Izraelem. Tak se prorok setkal se Saulem, vylil na jeho hlavu nádobku s olejem a políbil ho. Potom Saulovi řekl: „Aj, teď pomazal tě Hospodin nad dědictvím svým za vůdce“ (1. Samuelova 10:1).

Žádnému člověku se nedostalo větší pocty. Samuel v podstatě řekl: „Hospodin je s tebou, Saule. Jsi vyvolená nádoba vybraná Bohem.“ A navíc Bůh okamžitě požehnal Saula novým srdcem, aby naplnil své povolání: „Bůh proměnil srdce jeho (Saulovo) v jiné… a sestoupil na něj (na Saula) Duch Boží a prorokoval“ (verše 9–10).

Saul nebyl chvastoun. Nestavěl na odiv své pomazání ani postavení. Ve skutečnosti Bible říká, že viděl sám sebe jako malého (viz 15:17). Vidíme příklad Saulovy skromnosti, když se vrátil domů ze svého setkání se Samuelem. Jeho strýc ho zastavil, zvědavý na to, co se stalo. Tento strýc si byl vědom, že Samuel má reputaci, protože mluví jen s mocným záměrem v mysli. Tak žebronil na svém synovci: „Prosím, řekni mi, co ti Samuel řekl?“

Avšak Písmo říká: „Ale s strany království nic mu neoznámil, co mluvil Samuel“ (10:16). Saul seděl na neuvěřitelných novinkách – ale ani slovem o nich nevzdechl. Ptám se tě – kolik znáš lidí, že by si takovou věc nechali pro sebe?

Brzy nato shromáždil Samuel lid do Masfa. Prorok měl na mysli dva důvody. Nejprve chtěl lidi pokárat za to, že opustili Hospodina a toužili po lidském králi. Potom jim chtěl představit Saula jako Bohem vybraného vládce. Přesto, když přišel čas, aby byl Saul představen, nebyl nikde k nalezení. Samuel pro něj poslal delegaci – a oni nakonec našli Saula schovaného mezi nějakým nádobím.

Když byl Saul přiveden před zástup, byl vším, co by mohli chtít po králi. Byl vysoký a hezký, „převyšoval všechen lid od ramene svého vzhůru“ (10:23). Samuel jim o něm řekl: „Není mu podobného ve všem lidu“ (verš 24). A Izrael zakřičel svůj souhlas: „Bůh ochraňuj krále“ (tentýž verš – anglický překlad).

V prvních dvou létech jako král se Saul ukázal být silným, zbožným vůdcem. Když uslyšel, že Ammonitští napadli Jábes v Galád, „sstoupil Duch Boží na Saule“ (11:6). Saul rychle naverboval vojsko 330 000 mužů – a pestrá, špatně vybavená armáda obrátila Ammonitské na útěk. Potom dal Saul všechnu slávu Bohu (verš 15). A brzy vedl zbožný král Izrael k vítězství nad všemi národy, které je plundrovaly – národy Moáb, Ammon, Edom, Amalek, dokonce mocní Filistíni (viz 14:47–48).

Kdo by nechtěl takového muže za svého krále? Saul byl pokorný, statečný, impozantní ve svém vzhledu, oblíbený u Boha, mocně se pohyboval v Duchu, pozorný k rozkazům svatého proroka. Saul byl vzorem zbožného vůdce.

Přesto, až je to neuvěřitelné, ten samý pomazaný muž zemře v naprosté vzpouře. Krátce po svých úžasných vítězstvích ztratil Saul své pomazání a byl zbaven svého království. Bůh se ho zřekl, nebyl již více schopen slyšet hlas Ducha, a nakonec byl posedlý zlým duchem. Nakonec zabíjel nevinné. Nařídil smrt Božích pomazaných kněží. A v předvečer své smrti hledal radu u čarodějnice. Král, který kdysi vedl Izrael k triumfu nad jeho nepřáteli, skončil své dny jako zuřivý šílenec.

Jak smutný konec pro kdysi pomazaného Božího služebníka. Co se stalo Saulovi? Co srazilo tohoto pokorného muže spirálovitě dolů do šílenství a zkázy? Existoval v Saulově životě přesný bod obratu, kdy začala jeho dezintegrace?

Saul čelil stěžejnímu momentu, před kterým nakonec musí stát každý věřící. Je to rozhodující část krize, kdy jsme nuceni se rozhodnout, zda budeme čekat ve víře na Boha nebo ztratíme trpělivost a vezmeme věci do svých rukou.

Saulův klíčový okamžik přišel, když se nad Izraelem stahovaly zlověstné mraky války. Filistínští shromáždili ohromnou armádu 6000 jezdců, 30 000 železných válečných vozů a legie vojáků mávajících nejnovějšími zbraněmi. Jejich nesmírné počty se Izraelcům jevily „jako je písku na břehu mořském“ (1. Samuelova 13:5). V kontrastu s tím měli Izraelci pouze dva meče v celé armádě – jeden Saulův a druhý jeho syna Jonaty. Všichni ostatní měli provizorní zbraně jako dřevěná kopí nebo hrubé farmářské nářadí.

Nyní, když Izraelci viděli, jak se mocní Filistínští přibližují, zpanikařili. „A protož muži Izraelští vidouce, že jim úzko, (nebo byl ssoužen lid,) skryl se lid v jeskyních, a v skalách a v horách, i v jamách“ (1. Samuel 13:6). Někteří se odplížili za hranice do jiných zemí, aby se vyhnuli naverbování do Saulovy armády. Jiní dezertovali ve zjevné zbabělosti. Náhle se armáda 330 000, která porazila Ammonitské, zmenšila na 600. A i ti, kteří zůstali, se třásli strachy (viz 13:7). Situace Izraele se zdála být beznadějná.

O týden dříve varoval Samuel Saula, aby na něj v Galgala počkal, než půjde do bitvy. Prorok řekl, že po sedmi dnech přijde a bude náležitě obětovat Hospodinu. Nemusíme mluvit o významu sedmidenního období; možná Samuel věděl, že se bude vracet ze vzdáleného místa, kde je nutná jeho přítomnost. Přesto je mnohem pravděpodobnější, že tento týden trvající čekání bylo zamýšleno jako test Saulovy víry.

Když nastal sedmý den a Samuel nešel, Saulovi vojáci se začali rozutíkávat. A co je horší, král neměl Boží pokyn k bitvě. Teď si na chvíli představ sám sebe na Saulově místě. Vidíš děsivou Filistínskou armádu pochodující k tobě. Cítíš, jak mocně rachotí jejich válečné vozy. A když se otočíš, aby ses podíval na zbytek svého vojska, vidíš, jak se třesou se svými směšnými zbraněmi. Všechno se vymklo kontrole. Co uděláš?

Možná se divíš: „Očekával Saul, že tam bude jen čekat a nic nedělat?“ Ano – to je přesně to, co měl dělat, čekat a modlit se. Ve skutečnosti to vyplývalo z toho, jak Samuel prvně představoval Saula jako krále. Prorok řekl Izraeli: „Bude-li se (Saul) báti Hospodina, a jemu sloužiti a poslouchati hlasu jeho, a nebude-li se zpěčovati řeči Hospodinově, tak i vy i král… ostojíte, jdouce za Hospodinem Bohem vaším. Pakli nebudete poslouchati hlasu Hospodinova ale odporní budete řeči jeho, bude ruka Hospodinova proti vám…“ (12:14–15).

Samuel vysvětlil: „Hospodin chce přijmout všechnu slávu za všechno, co učiní skrze našeho krále. Chce, aby svět věděl, že vítězství nepřišlo díky strategii, zbraním nebo početnosti – ale obětováním Bohu skrze věrnou modlitbu a důvěru, spolehnutí se na Něho.“

Takže jaký postup zvolil Saul? Stál pevně a prohlašoval: „Je mi jedno, jestli Samuel přijde až za osm dní. Budu stát na Božím slově ke mně. Živý nebo mrtvý, budu poslouchat Jeho příkaz“? Ne – Saul zpanikařil. Dopustil, aby ho přemohly okolnosti. A nakonec zpracoval, zmanipuloval Boží slovo svým způsobem. Nařídil knězi Abijahovi, který byl přítomný, aby obětoval bez Samuela.

Když Samuel nakonec přijel, byl zděšen. Ucítil vůni hořícího masa, přicházející z obětního oltáře. Tak se ptal Saula: „Co jsi učinil?“ (13:11). Prorokův dotaz naznačuje, že Saul nemá ponětí o velikosti svého hříchu. Samuel se ptal: „Uvědomuješ si, cos udělal? Dal jsem ti jasný, jednoduchý příkaz. Neměl jsi dělat nic, dokud nepřijdu. Nebyl jsi v žádném nebezpečí, ale vzal jsi záležitost do svých rukou. Jednal jsi ve strachu, ne ve víře. Spáchal jsi mrzký hřích proti Hospodinovi.“

Zde je Saulovo vysvětlování: „Když jsem viděl, že se lid rozchází ode mne, a ty nepřicházíš k uloženému dni, a Filistínští byli shromážděni v Michnas“ (13:11). Všimni si obvinění v Saulových slovech: „Nepřišel jsi včas, Samueli.“ Mluvil k prorokovi, ale jeho obvinění bylo adresováno Bohu. Saul říkal: „Musel jsem něco udělat – všichni mě opouštěli. Jistě Hospodin neočekával, že to ještě déle snesu.“

Ne – Bůh nepřichází nikdy pozdě. Hned od začátku věděl Hospodin o každém kroku, který Samuel udělá směrem ke Gilgal. Posadil proroka na nebeský navigační systém, vymezil jeho příchod přesně na vteřiny. Samuel by přišel sedmý den, i kdyby to mělo být minutu před půlnocí. Můžeme vidět, že Bůh v této věci Saula neoklamal, protože víme, že Samuel přišel včas.

Na první pohled se Boží reakce na Saulovu neposlušnost zdá tvrdá. Samuel řekl: „Bláznivě jsi učinil, nezachovals přikázání Hospodina Boha svého, kteréž přikázal tobě; nebo nyní byl by utvrdil Hospodin království tvé nad Izraelem až na věky. Ale již nyní království tvé neostojí. Vyhledalť jest Hospodin sobě muže vedlé srdce svého, jemuž rozkázal Hospodin, aby byl vůdce nad lidem jeho; nebo jsi nezachoval, cožť přikázal Hospodin“ (verše 13–14).

Možná se divíš: „Proč zde Bůh neignoroval Saulovu malou nedbalost? Tento muž byl v nemožné situaci. Kromě toho, všechno, co chtěl, bylo získat vítězství pro Hospodina. Proč zde bylo Saulovo dodržení tak důležité?“ Bůh chtěl, aby všechny mocnosti pekla věděly, že bitva je Hospodinova – a že je vyhrána pomazanými lidmi víry, kteří důvěřují a čekají na něj.

Bůh se po celé věky nemění. On se stále zajímá o to, zda jeho lid poslouchá tento příkaz: „Poslouchej jeho hlas a nevzpouzej se proti přikázáním Hospodina“ (1. Samuel 12:15). Nezáleží na tom, zda se tvůj život vymkl kontrole – musíme chodit v naprosté důvěře v Pána. Dokonce i když to vypadá beznadějně, nesmíme jednat ve strachu. Raději máme trpělivě očekávat na něj, že nás osvobodí, jak zaslibuje jeho slovo.

Faktem je, že Bůh stál vedle Saula, když se na něj tlačila Filistínská armáda. Hospodin viděl ty rachotící válečné vozy a viděl, jak se třpytí ostré zbraně. Věděl o krizi, ve které byl Saul spolu se svými rozptýlenými vojáky. A jeho oko sledovalo každý detail.

Podobně náš Bůh vidí každý detail tvé krize. Vidí všechny životní problémy, které se na tebe tlačí. A je si plně vědom, že se tvá situace denně zhoršuje. Ti, kdo se modlí a čekají na Něj s tichou vírou, nejsou nikdy v žádném skutečném nebezpečí. A navíc, On zná všechny tvé panické myšlenky: „Nevím, jak kdy splatím tento dluh… Nemám žádnou naději pro své manželství… Nevím, jak si udržím své zaměstnání.“ Přesto je jeho přikázání pro tebe stále ještě pravdivé: „Nepanikař ani se ode mě neodvracej. Nedělej nic, jen se modli – a spoléhej na mě. Já poctím každého, kdo mi bude důvěřovat.“

Uvažuj o těchto slovech, které dal Bůh své církvi: „Bez víry je však nemožné se mu zalíbit“ (Źidům 11:6). „Naději v něm skládejte všelikého času, ó lide, vylévejte před obličejem jeho srdce vaše, Bůh útočiště naše“ (Žalm 62:9). „Kteříž se bojíte Hospodina, doufejte v Hospodina, spomocníkem a štítem takových on jest“ (Žalm 115:11). „Doufej v Hospodina celým srdcem svým, na rozumnost pak svou nezpoléhej. Na všech cestách svých snažuj se jej poznávati, a onť spravovati bude stezky tvé“ (Přísloví 3:5–6).

Hospodin má s námi velkou trpělivost. On nás vlastně zve: „Ukažte mocné důvody své“ (Izaiáš 41:21). On ví o obdobích pochybností našich předků, od Abrahama k novozákonním svatým. Někdy chtěli umřít s křikem: „Už to dále nezvládnu.“ Dokonce Ježíš měl chvilku pochybností, ptal se: „Proč jsi mne opustil?“

Náš Pán cítí každý náraz bolesti, strachu a paniky, který na nás udeří. Možná na nás náhle dolehnou ošklivé novinky – někdo milovaný zemře, syn nebo dcera se rozvádí, nebo má náš partner (partnerka) milostnou aféru. V takových chvílích posílá Bůh Ducha svatého, aby nás utěšil, zmírnil naši bolest a dal do pořádku naše srdce.

Přesto Saul zůstal ve strachu a panice po celých sedm dní. A celý ten čas ho Duch svatý vybízel, aby učinil rozhodnutí: „Ano, Saule, vypadá to beznadějně. Ale předtím tě početně převyšovali Ammonitští a Bůh tě vysvobodil. Tak co budeš dělat dnes? Budeš poslouchat Boží slovo bez ohledu na to, co se stane tobě nebo království? Řekneš společně s Jobem: ‚I kdyby mě zabil, budu mu důvěřovat‘?“

Víme, že Bůh zná srdce každého člověka. A Hospodin věděl, že rozhodnutí, které Saul udělá, určí jeho životní směr od tohoto okamžiku nadále. Ostatně musel by čelit mnohem více takovým krizím. Získáváme určité pochopení Saulova rozhodnutí v jeho slovech Samuelovi: „Takž jsem se opovážil a obětoval jsem oběti zápalné“ (1. Samuelova 13:12). Kořen slova „opovážit“ zde znamená „krotit se, dát pod kontrolu, držet se na uzdě“. Saul řekl: „Zkoušel jsem být poslušný. Kontroloval jsem se, jak dlouho to bylo možné, abych nebyl neposlušný. Ale nakonec jsem to udělal po svém.“

V důsledku toho Bůh opustil Saula a zrušil jeho pomazání na krále. Proč? Hospodin věděl, že od tohoto dne dál by mu Saul nabízel mrtvou víru. Věděl, že by Saul nevydržel další zkoušku poslušnosti. Spíše by skončil pletichařením a manipulací.

Nevíra je vražedná, její důsledky tragické. A my čelíme strašným následkům, jestliže se zkoušíme vyprostit sami z našich zkoušek, místo abychom důvěřovali Bohu, který nás v nich vidí. Je to zřejmé ze Saulova života. Od chvíle, kdy Saul učinil své klíčové rozhodnutí vzít věci do svých rukou, šel jeho život rapidně dolů. Jeho nevíra otevřela dveře každému druhu zla v jeho srdci.

Ve skutečnosti Saulův život ilustruje kroky do záhuby způsobené nevírou:

Poté, co Saul zhřešil, dospěla jeho duše ke krutosti a zákonnosti. A tento zákonický duch téměř způsobil smrt jeho milovaného syna Jonaty.

Jonata a jeho oděnec se rozhodli zinscenovat tajný plíživý útok na Filistínskou stráž. Léčka způsobila takový zmatek ve Filistínském táboře, že začali bojovat mezi sebou a zabíjeli se navzájem. Byl to tak velký otřes, že „se země třásla, tak velké to bylo třesení“ (1. Samuel 14:15).

Když Saul viděl Filistínce na útěku, zahájil mohutný útok. Přikázal svému vojsku bojovat celý den bez přestání. Na konci dne byli Izraelci tak unavení, že byli blízko zhroucení. Ale Saul zavázal lid bláznivou přísahou: Jestli někdo přestane, aby se najedl, dřív, než skončí bitva, bude prokletý.

Jonata nevěděl o této přísaze, protože bojoval ve vzdálené oblasti. Tak si nakrátko odpočinul od šarvátky. A když to udělal, pojedl trochu medu z úlu, aby se občerstvil pro boj.

Tu noc už Saulovi vojáci víc nemohli. Vrhli se hltavě na kořist, kterou získali, a začali opékat zvířata, aby je snědli. Avšak židovský zákon stanovil, že z každého zvířete dřív, než se mohlo jíst, musela vytéct všechna krev. Takže když to Saul viděl, vzplanul hněvem. Řekl: „Vy lidé neberete ohled na Boží zákon.“ „Přestoupili jste přikázání… lid hřeší proti Hospodinu, jeda se krví“ (14:33).

Saul se stal zákoníkem, ustanovil sám sebe policajtem Boží svatosti. Bez pochyby mu kněží aplaudovali, říkajíce: „Díky Bohu, Saul trvá na svatosti.“ Ale ve skutečnosti byl Saul největším hříšníkem na scéně. Tento muž byl zcela neposlušný, chodil v donebevolající nevíře. Přesto měl prohlásit bez dalšího rozmýšlení: „Bůh pomoz hladovému vojákovi, který porušil jednu tečku zákona jedením krvavého masa.“

Tentýž večer učinil Saul další bláznivé rozhodnutí: rozhodl, že jeho armáda bude celou noc pokračovat v boji. Kněží protestovali, nicméně trvali na tom, aby se nejprve radili s Bohem. Ale když se modlili, Bůh neodpověděl. Teď byl Saul znovu pobouřený. Rozhodl: „Bůh neodpovídá, protože někdo zhřešil. Kdo je vinný?“ Prohlásil: „Nebo živť jest Hospodin… že byť pak i na Jonatovi synu mém to bylo, smrtí umře“ (14:39).

Tento druh samospravedlnosti se nachází u všech zákoníků. Nedůvěřují Bohu, že jim dá svou spravedlnost, tak zkoušejí vymyslet svou vlastní. A nakonec vytvoří systém, který nepočítá jejich vlastní hřích, zatímco zdůrazňuje selhání ostatních.

Saul rozhodl, že budou metat los, aby našli toho, kdo se dopustil hříchu. Závěrečný los padl na něj a na Jonatu. Okamžitě se otočil ke svému synovi se slovy: „Vím, že jsem nezhřešil, musíš to být ty.“ Jonata připustil, že jedl med, ale řekl, že nevěděl o přísaze. Jenže Saul byl teď na své morální křížové výpravě, snažil se vypadat svatě. Kdyby Bůh nezasáhl skrze lid, Saul by zabil svého vlastního syna – všechno pro to, aby dokázal svou svatou horlivost.

Podle mého názoru je nevíra kořen, který způsobuje veškeré zákonictví. Jak? Odmítá přijmout Boží smluvní zaslíbení – že jeho Duch podmaní naše hříchy, zmocní nás k poslušnosti, postupně nám vštípí svou bázeň, která nám umožní chodit čestně a spravedlivě, dá nám nenávist k hříchu. Když se oddělíme od pravdy Boží smlouvy, již déle nedůvěřujeme a nečekáme, že bude jednat, obracíme se k zákonictví. Vytváříme svou sbírku přísných pravidel, postrádajících moc a sílu Ducha.

Saulova nevíra otupila jeho svědomí, způsobila, že nedbal na hřích. Náhle pro tohoto kdysi zbožného muže ztratil hřích svou „krajní hříšnost“ .

Vidíme toho příklad, když Samuel přikázal Saulovi, aby vyhladil Amalecha. Prorok dal Saulovi jasné instrukce ke zničení všeho, co se týkalo Amalecha – jejich rodiny, jejich dobytek, všechno. Neměl ušetřit nic a nikoho.

Přesto, když bylo po bitvě, přivedl Saul krále Agaga jako živou kořist. Také si ponechal stranou nějakou kořist – nejlepší z Amalechova dobytka, šatstva a majetku. Saul měl dokonce tu drzost, aby si zřídil pomník na památku svého vítězství. Zase jednou ukázal bezostyšnou neúctu k Božímu slovu.

Když Samuel přišel, nemohl věřit svým očím. Bojiště bylo jako obrovský bleší trh. Lidé obchodovali s dobytkem, zkoušeli si nové šaty, opékali zvířata na ohni. A co ohromovalo ze všeho nejvíc byl král Agag, stojící uprostřed celé scény.

Samuel došel až k Saulovi a ptal se: „Co je to za mečení, které slyším, Saule?“ Saul nestydatě odpověděl: „Ó, lidé ušetřili něco dobytka, aby mohli obětovat Bohu za velké vítězství. Ale zbytek jsem zničil. Byl jsem věrný, abych vykonal Boží přikázání. Jak velké probuzení budeme mít.“

Samuel nahlas vzlykal. Ptal se Saula: „Pročež jsi tedy neuposlechl hlasu Hospodinova, ale obrátil jsi se k loupeži, a učinils zlou věc před očima Hospodinovýma?“ (1. Samuelova 15:19) Saul odpověděl: „Však jsem uposlechl hlasu Hospodinova… a přivedl jsem Agaga krále Amalechitského, i Amalechitské jako proklaté vyhubil jsem“ (verš 20).

Jak mohl být Saul tak slepý? Lhal tváří v tvář jasnému svědectví své neposlušnosti. Přesto, což je úplná tragedie, Saul věřil své vlastní lži. Ztratil veškerou soudnost, veškeré rozpoznání.

Někteří dnešní křesťané jsou zrovna jako Saul. Libují si v každém myslitelném druhu neposlušnosti, potom jdou přímo do církve a modlí se: „Pane, dal jsem ti své nejlepší. Nyní přijmi mou oběť chvály.“ Tito věřící jsou jako žena popisovaná v Přísloví: „Takováž je cesta ženy cizoložné: Jí, a utře ústa svá, a dí: Nepáchala jsem nepravost“ (Přísloví 30:20).

Jak se mohou křesťané dostat do takového stavu? Začíná to, když odmítají přijmout vírou Boží spravedlnost. Zkoušejí ustanovit svou vlastní spravedlnost přechodem k zákonitosti a odsuzováním ostatních. Kolísají ve víře, nečekají na Boha pro směr – a činí věci svým vlastním způsobem. Za čas ztratí všechnu soudnost a jejich svědomí se zcela zatvrdí. Nakonec se stanou pyšní na svůj hřích.

Podle Písma je toto místo, kde mají původ semena okultismu. V Božích očích se neposlušnost věřit Božímu slovu rovná čarodějnictví. Jak řekl Samuel Saulovi v této scéně: „Nebo zpoura jest takový hřích jako čarodějnictví, a přestoupiti přikázání jako modlářství“ (15:23).

„Takž Duch Hospodinův odšel od Saule, a nepokojil ho duch zlý od Hospodina“ (1. Samuelova 16:14). Není to doslova, že by Bůh poslal zlého ducha na Saula. On jednoduše dovolil, co se nevyhnutelně stalo. Víš, když se člověk svou nevírou dostane do tohoto bodu – obrátí se k zákonictví, ztratí soudnost a rozpoznání, zatvrdí své svědomí – nemá žádnou obranu proti vpádu duchů žárlivosti a závisti. A tato dvojčata duchů terorizují každou duši, do které vniknou.

V tomto čase měl Saul skutečně démonické křeče, chvástal se a vztekal (zuřil) na každého. Jeho služebníci se tak vyděsili, že zavolali Davida, aby Saulovi zahrál na svou harfu a zpíval žalmy, a tak ukonejšil jeho ducha. Samozřejmě, že David byl muž, který zcela důvěřoval Hospodinu – a jeho pomazaná hudba přinášela pokoj Saulově duši.

Král byl tak vděčný, že učinil Davida kapitánem své armády. Ale když David ukázal svou odvahu a obratnost v bitvě, Saulova žárlivost k němu šíleně vzrostla. Žárlivost mění věřící v příšerné nestvůry. Každý, kdo nedůvěřuje Bohu, nedůvěřuje ani ostatním. A žárliví lidé obviňují ostatní z hříchů, které jsou nejvíc zřejmé na nich samých. Navíc považují sami sebe za oběti. Jsou přesvědčeni, že druzí na ně vždy žárlí, neustále o nich mluví, a stále je pronásledují. Žárlivost není jednoduše období, skrze které lidi procházejí – je to duch z pekla. Okrádá zbožný lid o všechny nebeské cíle. A způsobuje, že se zaměřují na své vlastní malé, tělesné bitvy.

Divíš se, odkud se vzal tvůj žárlivý duch? Vybízím tě, aby ses podíval zpátky na své časy zkoušek a zeptal se sám sebe, jak jsi reagoval. Svěřil jsi svou důvěru Bohu, ať šlo o cokoliv? Nebo jsi ve své mysli choval myšlenku, že se Bůh pro tebe v čas neukáže?

Uvažuj o tragickém konci Saulovy nevěřící duše. Jeho poslední porada předtím, než stál tváři v tvář věčnosti, byla s čarodějnicí. Poslechni si jeho smutná poslední slova: „Bůh odstoupil ode mne, a neodpovídá mi více“ (28:15).

Přesto je tu dobrá zpráva pro každého věřícího v této novozákonní době. Kristus zaplatil pokutu za naší vzpouru. (Samozřejmě Boží milost a odpuštění bylo k dispozici i Saulovi. Ale jeho srdce zůstalo vzdorné, umíněné – a vzdorné srdce nikdy netouží po milosti.)

Ježíš přišel, aby zlomil kouzlo čarodějnictví nevíry – aby zlomil pouta zákonictví a osvobodil nás z okovů žárlivosti. Ale nejprve musíme doznat svůj hřích. Musíme vyznat naší nevíru – a pak uvrhnout svou budoucnost, svobodu a vysvobození zcela do péče Ježíše. On přijde včas. Naše část je nedělat nic – jen mu důvěřovat.

Musíme si uvědomit, že jsme testováni. A Bůh nás ujišťuje, že všichni, kdo zachovali víru a věřili v Něho bez ohledu na to, jak beznadějná se zdála situace, byli poctěni. „Aby se pravost vaší víry (mnohem dražší než zlato, které pomíjí, ačkoli se zkouší ohněm) ukázala k vaší chvále, cti a slávě při zjevení Ježíše Krista“ (1. Petr 1:7).