Ďáble, po mně už nikdy nepřejdeš

V 51. kapitole Izaiáše přináší Pán mocné poselství pro všechny, kdo následují spravedlnost. Prohlašuje: „Poslouchejte mne, následovníci spravedlnosti, kteříž hledáte Hospodina“ (Izaiáš 51:1). O několik veršů dál opět volá k těm, „kteříž znáte spravedlnost, lide, v jehož srdci jest zákon můj“ (51:7).

Když Izaiáš přinesl toto poselství, byl jeho bezprostředním posluchačem Izrael. Ale Bůh tímto voláním oslovuje také každého oddaného věřícího dnes. Je to slovo, které není zamýšleno jen pro vlastní Izrael, ale pro všechny, kdo jsou k Izraeli připojení vírou. Mluví ke každému, kdo následuje Ježíše s velikou vášní. A v těchto dvou krátkých verších nám říká: „Mám tu poselství zvláště pro tebe.“

Pán začíná tím, že své posluchače oslovuje jako „ty ztrápená a opilá, ale ne vínem“ (51:21). V době, kdy Izaiáš prorokoval, byl Izrael v Babylonském zajetí. Bůh chtěl, aby jeho vzácný lid věděl, že zná jejich tísnivý stav, že ví o jejich nesnázích. Podobně i dnes oslovuje každého křesťana, který se stal zajatcem nějaké formy otroctví. Nezáleží na tom, zda je toto otroctví duševní, fyzické nebo duchovní. Boží oči jsou na každém svatém, který se potácí pod tíhou strašného břemene. A má pro ně toto slovo:

„Ani na chvíli si nemysli, že na tebe tato tíha dolehla jako důsledek hříchu. Jsi pod přímým útokem Satana. Nepřítel tvé duše tě obvinil a trápí tě. Takže teď, podobně jako člověk, který pije víno, jsi omámený a utahaný z jeho účinku. Jsi oslepený ďáblem a myslíš si, že jsi to způsobil ty. Ale teď mě musíš poslouchat. Nastraž své uši pro slovo, které k tobě promluvím.“

Možná, že právě teď procházíš ve své duši temnou nocí strádání. Možná sedíš na hromadě popela z viditelných selhání a chyb. Nebo klesáš pod tíhou hříšných řetězů zavěšených kolem tvého krku. Nosíš je už tak dlouho, jsi vysílený a utápíš se v zoufalství. Odložil jsi roucho spravedlnosti, které ti Ježíš dal, protože se cítíš nehodný, abys je nosil. Jsi prostě příliš sklíčený, než aby ses hnul ve víře.

Říkám ti, Bůh má poselství právě pro tebe. A požaduje, abys naslouchal s veškerou pozorností. „A protož slyš nyní toto… Takto praví Pán tvůj, Hospodin a Bůh tvůj, vedoucí při lidu svého: Aj, beru z ruky tvé kalich hrůzy… Ale dám jej do ruky těch, jenž tě ssužují“ (51:21–23).

Jinými slovy tu Pán říká: „Jsem tu, abych vedl tvou při, abych tě obhajoval a zakročil. A dávám ti toto zaslíbení: Vezmu od tebe kalich strachu, který zamořil tvůj život. A dám ho do rukou těch, kteří tě utlačují. Učinil jsem tak s každým démonem nebo člověkem, který způsobil tvé soužení. Nedovolím jim, aby tě dál týrali. Právě teď ti říkám, je po všech tvých tyranech.“ Svou zuřivost směřuje na všechny, „kteříž říkali duši tvé: Sehni se, ať přes tě přejdeme“ (51:23).

Ale Pán pokračuje slovy: „Podkládala jsi jako zemi hřbet svůj, a jako ulici přecházejícím“ (51:23). Rozumíš obrázku, který tu Pán popisuje? Říká: „Ano, přišel jsem, abych tě osvobodil. Ale také ti musím zdůraznit, jaký v tom máš podíl ty. Pravdou je, že jsi dopustil, aby s tebou ďábel jednal po svém.“

„Nejprve tě Satan přemohl svou taktikou. Ale místo toho, abys mu odporoval mými sliby, ses sehnul a poklonkuješ mu. Ochotně jsi složil své tělo do strachu, na ulicích zoufalství. A vystavil ses jeho ďábelské potupě. Dovolil jsi mu, aby vláčel tvou tvář v prachu. Nechal jsi ho , aby po tobě všude šlapal. Jeho knížectví a moci ti nahánějí strach, úplně tě zastrašily.“

Mnoho oddaných služebníků dnes nosí břemena, která by neměli nosit. Jsou ubíjeni strachem a zastrašováním. Jak na to Pán reaguje? Ptá se: „Nyní tedy což mám činiti? praví Hospodin. Poněvadž jest lid můj zajat darmo, a panovníci jeho k úpění jej přivodí, praví Hospodin. Nad to ustavičně každého dne jménu mému útržka se činí“ (Izaiáš 52:5).

Bůh je rozhořčený z toho, co se děje. Říká: „Co to tu vidím? Proč je můj lid tak snadno okrádán a pokořen? Satan je, jak chce, ponižuje, panuje nad nimi, trápí je, dohání je k pláči a naříkání. A oni mu nekladou vůbec žádný odpor. A díky tomu je mé jméno, můj majestát, má moc v porouhání.“

A ve svém úžasu Bůh připomíná svým k zemi sehnutým lidem: „Blízko jest spravedlnost má, vyjdeť spasení mé“ (51:5). Říká: „Já jsem již promluvil své slovo o tvém vysvobození. Vyhlásil jsem to ve svých smluvních zaslíbeních. Vztáhl jsem již svou paži, abych tě vytáhl z tvého procházení pouští. Tak proč si nenárokuješ, co jsem ustanovil? Proč nechodíš ve světle mé svobody, radosti a pokoje?“

Bůh potom slibuje: „Nebo potěší Hospodin Siona, potěší všech pustin jeho, a učiní poušť jeho přerozkošnou, a pustinu jeho podobnou zahradě Hospodinově. Radost a veselí bude nalezeno v něm, díkůčinění, a hlas žalmů zpívání“ (51:3). Prohlašuje: „Potěším tě. Právě teď jsi schopen vidět pouze svá selhání v každé oblasti tvého života. Ale to se změní. Obrátím tvou poušť v zahradu podobnou Edenu. Už brzy vstoupíš na osvěžující mýtinu plnou radosti a potěšení.“

Toto nejsou prázdné, bláznivé sliby. Řekl je Všemohoucí Bůh, který vládne nade vším. Jeho myšlení o jeho lidu je dobré, není o zkáze a selhání. On nás miluje a je odhodlaný nás vysvobodit z každého strachu a deprese. Ale Pán nám chce také ukázat, jak jsme se do takového sklíčeného stavu dostali. Pán nám vytýká: „Sklonil ses před ďáblem. Ochotně ses před ním položil na zem. A dovolil jsi mu, aby po tobě šlapal.“

Právě teď žije množství pastorů, evangelistů a zbožných laických lidí pod mračnem strachu. Proč? Umožnili Satanovi přístup, aby je svobodně plundroval pochybnostmi. Týden po týdnu žijí s myšlenkami, že zanechají služby. Pochybují o Pánu, o jeho vedení. Žijí bez jakékoliv naděje do budoucnosti.

A Bůh nad tím vším žasne. Říká: „Já, já jsem utěšitel váš. Jakáž jsi ty, že se bojíš člověka smrtelného, a syna člověka trávě podobného?“ (51:12). Říká: „Proč se bojíš toho, co ti lidé mohou udělat? Jejich pomluvy a výhrůžky ti nemohou ublížit. Satan používá tvůj strach, aby tě přivedl do otroctví. Ale já jsem ti zaslíbil vysvobození. Kdo jsi ty, abys poslouchal jeho lži, a ne moje Slovo?“

Pán potom pokračuje: „Nebojte se útržky lidí bídných, a hanění jejich neděste se“ (51:7). Jinými slovy: „Proč měříte sami sebe představami jiných o úspěchu a selhání? Dal jsem vám věčné zaslíbení. Ale vy jste se nechali zasypat výčitkami. Položili jste se na zem jako nášlapný kámen, aby nepřítel mohl přejít.“

Nakonec Bůh říká: „Děsíš se ustavičně každý den“ (51:13). Popisuje věřící, kteří se stali obětí chorobného sebepozorování. David připouští: „Zemdlen jsem a potřín převelice, řvu pro úzkost srdce svého“ (Žalm 38:8). David věděl, že k jeho zmatku přispělo i to, že sám se třese strachem.

Takže, odkud se bere tvůj strach? Proč jsi tak hluboce zastrašený, proč nemáš odvahu? Přebýváš ustavičně ve svém bídném stavu?

Tucty kdysi horlivých pastorů opustily službu. A mnoho dalších je na odchodu. Celé měsíce nezažili dobrý den. Jejich manželky sledují, jak se třesou ve zmatku a trápení, až jsou nakonec stejně deprimované. Mají strach o své manžely, že ztratí zaměstnání, své domovy, svou stabilitu. Některé se dokonce bojí, aby si jejich manželé nesáhli na život. Tak bojují své vlastní bitvy, samy a v zoufalství.

Mnoho pastorů je znechucených, protože vidí tak málo ovoce ze své práce. Přednedávnem mi zavolal jeden drahý pastor, celý ustrašený. Ptal se: „Co děláte, když jste jako pastor udělal všechno, o čem víte, že jako pastor máte udělat, ale vidíte tak malou odezvu? Pilně se modlíte, postíte, chodíte v Kristově spravedlnosti. Jste poslušný a spoléháte na Pána, kážete pomazané slovo. Přesto lidé bez vysvětlení opouštějí církev. Nebo ještě hůř, otáčejí se k vám zády.“

„Řekněte mi, co děláte, když zaslíbení, která vám Bůh dal, se nenaplňují? Co se to najednou děje, po létech služby sboru začínají někteří odpadat od víry? Děláte všechno, co jste se naučil během let služby Bohu. Ale nic se zpravidla nedaří.“

Mluvil jsem s luteránským kazatelem, který se pravidelně setkává s dalšími pastory z jeho města. Jsou to zbožní muži různých denominací, kteří se navzájem ve své službě povzbuzují. Během několika prvních let jejich počet rostl. Ale během loňského roku se skupina začala zmenšovat. Teď, když se dostavuje méně a méně služebníků, se vkradla sklíčenost a deprese. Brzy se pastoři začali jeden druhému svěřovat: „Pracuji mnohem tvrději než kdy dřív, ale vidím tak málo vzrůstu? Lidé se dokonce odvracejí. Co mohu dělat?“

Teď se dostavil pocit sklíčenosti i u luteránského pastora. Jeho poslední slova ke mně zněla: „Davide, prosím, modlete se za mě. A modlete se za zraněné pastory v mém městě.“

V časopise Newsweek se uvádí, že 65 procent Američanů má problémy se spánkem. Probouzejí se a cítí, že nad nimi visí černý mrak zoufalství. Miliony lidí se teď cpou léky, jen aby našli malinkou chvíli úlevy. Obzvláště zde v New Yorku jsou lidé znepokojení a vystrašení. Panuje tu strach z bio-terorismu, nukleárních útoků, z vyhazování tunelů a mostů do povětří. Lidé na Long Islandu se bojí, že by tam mohla vybuchnout atomová zařízení.

Nyní víc než kdy jindy potřebují Boží lidé slyšet slovo od Boha. A v tomto čase úzkosti a strachu nám dal Pán nekompromisní slovo: „Děsíš se ustavičně každého dne prchlivosti ssužujícího, jakž se jen postrojí, aby hubil? Ale kdež jest pak ta prchlivost toho, kterýž ssužuje?“ (Izaiáš 51:13).

Bůh se nás ptá: „Proč se bojíš nepřítele? Co by ti eventuelně mohl udělat, když jsem ti zaslíbil budoucnost?“ Milovaný, neexistuje žádný scénář, žádná možná situace, v níž by tě ďábel mohl zničit. Víš, Ježíš Kristus zaslíbil nebe těm, kdo chodí ve víře. Až zemřeme, půjdeme okamžitě po jeho boku. Proto nás ďábel nemůže zničit; my pouze přejdeme ze smrti do života. Dostaneme nové tělo. A strávíme věčnost ve slávě s naším Pánem.

Ze všech lidí by právě Boží svatí měli být zářivými příklady toho, co znamená žít v klidu a pokoji v těchto hrozných dnech. Máme být v klidu navzdory našim okolnostem, nabízet světu toto svědectví: „Pokoj, který ve mně vidíte, je mimo chápání tohoto světa. A to všechno proto, že jsem vložil svůj život do rukou Ježíše. Nezáleží na tom, co se mi stane. Živý nebo mrtvý, jsem Pánův po celou věčnost.“

Bůh nám dal též neotřesitelné zaslíbení pro život na této zemi. Říká, že až se ďábel pokusí po nás přejít, „poznáť lid můj jméno mé, protož poznáť, pravím, v ten den, že já tentýž, kterýž mluvím, aj, přítomen budu“ (52:6). Jinými slovy Bůh říká: „Až budeš procházet nejtemnější zkouškou, přijdu a promluvím k tobě. Uslyšíš mě říkat: ‚To jsem já, Ježíš, tvůj Spasitel. Neboj se.‘“

Kristus naplnil toto zaslíbení doslova do písmene v Matouši 14. Učedníci byli ve člunu uprostřed strašné bouře, byli zmítáni přívaly větru a vln. Náhle muži uviděli Ježíše, jak kráčí směrem k nim po vodě. Písmo říká: „A vidouce jej učedlníci po moři jdoucího, zlekali se, řkouce: Obluda jest. A strachem křičeli“ (Matouš 14:26). Co udělal Ježíš v této strašné chvíli? „Ale i hned Ježíš promluvil k nim, řka: Doufejtež, jáť jsem, nebojte se“ (14:27).

Říkal jsem si, proč Ježíš použil tato zvláštní slova: „Doufejte, buďte dobré mysli.“ Proč to říká mužům, kteří si mysleli, že co nejdřív zemřou? Ta slova znamenají zklidnit se, být šťastný, zbavený strachu. A tady, v době, kdy jsou učedníci ztrápení, spojil Ježíš tato slova se svou identitou. Připomeňme si, že tito lidé ho znali osobně. A on očekával, že na jeho slovo budou reagovat vírou. Říkal: „Otec zaslíbil, že k vám ve vaší bouři přijdu. Je psáno: ‚Lid můj pozná v ten den, že já tentýž, kterýž mluvím, aj, přítomen budu‘ (Izaiáš 52:6). Teď jsem k vám přišel ve vaší bouři. Jsem to já, Ježíš, tady s vámi uprostřed toho všeho. Tak se vzmužte.“ Podobně náš Spasitel očekává stejnou reakci víry od nás v našich zarmucujících časech.

Dále Bůh ukazuje na pravý důvod strachu a nespokojenosti jeho lidu: „Zapomínáš se na Hospodina učinitele svého, kterýž roztáhl nebesa, a založil zemi“ (Izaiáš 51:13). Říká: „Zapomněl jsi na mě ve své krizi. Dovolil jsi svým okolnostem, aby tě okradly o všechny vzpomínky na to, kdo já jsem. Já jsem Stvořitel vesmíru, má je všechna moc a majestát. Já tě mohu osvobodit v každém okamžiku. Ale ty jsi na to úplně zapomněl.“

Potom Pán upozorňuje: „Stal jsi se vězněm svého vlastního strachu, jsi svázaný zbytečnými pochybnostmi. Místo toho, abys běžel k mému Slovu, bojuješ proti svým poutům.“ „Pospíšíť, aby zajatý propuštěn byl; neboť neumře v jámě, aniž bude míti jaký nedostatek chleba svého“ (51:14). Jednoduše řečeno, naši pozornost zcela upoutaly naše okolnosti. Selhali jsme, nevzpomněli jsme si na Jeho Slovo k nám: „Toho, ješto zvěstuje dobré, ješto káže spasení, a mluví k Sionu: Kralujeť Bůh tvůj“ (52:7).

Toto Hospodinovo poselství nemůže být jasnější: „Nedíváte se na mě jako na Boha, který může vyřešit vaše okolnosti. Tolik toužíte být zbaveni svých problémů, že jste se odvrátili od mé slávy a moci. Místo toho sebou mlátíte a voláte: ‚Bože, zbav mě toho.‘ Ale všechno, co potřebujete, je letmo zahlédnout můj majestát.“

Přemýšlej o tom: náš Pán svůj lid nikdy nezklamal. Naléhá na nás: „Ohlédni se na historii mých dětí v obou Smlouvách. Opětovně jsem je všech případech vysvobozoval. Nikdy jsem nepříteli nedovolil, aby zničil ty, kdo na mě spoléhali.“

„Teď se podívej do své vlastní historie se mnou. Selhal jsem někdy ve tvém vysvobození? Zůstal jsi někdy bez mého zaopatření? Můj služebník David svědčil: ‚Jsem starý a šedivý a přesto jsem nikdy neviděl, aby Boží lid žebral o chléb.‘ Jsem milující Otec. A vždy se postarám o tvé potřeby.“

„Probuď se, probuď se, oblec se v sílu svou, Sione, oblec se v roucho okrasy své… Otřes se z prachu“ (Izaiáš 52:1–2). Bůh volá ke svým ohnutým služebníkům: „Vstaň a setřepej prach. Já jsem tvůj Pán. A ty jsi stále ještě můj spravedlivý.“

„Dovolil jsi nepříteli, aby tě přesvědčil, že jsi špinavý a nečistý. Říká ti, že nemáš žádné právo obléknout se do Kristova roucha spravedlnosti. Ale já ti přikazuji, abys povstal a znovu si toto roucho oblékl a usedl na své právoplatné místo, abys s ním vládnul. Nesmíš Satanovi dovolit, aby po tobě kdykoliv šlapal. Mé slovo tě učinilo spravedlivým.“

Jak se mohou dnešní věřící probudit ze svého stavu a setřást prach? Co je k tomu zapotřebí, abychom se již neskláněli před nepřítelem. David odpovídá: „Všechna spása pramení mi z tebe“ (Žalm 87:7). Říká: „Všechno moje uspokojení se nalézá v tobě, Hospodine. Ty sám jsi pramenem mého naplnění. Ty jsi všechno, co potřebuji, abych byl kompletní, dokonalý, veselý a v pokoji.“

Už je to dlouho, kdy jsem došel ke stejnému závěru. Nic mimo Ježíše nemůže uspokojit touhy mé duše. Nic na této zemi se nevyrovná tomu, co mám v Něm: ani rodina, ani přátelé, ani úspěchy ve službě. Můžeš vzít všechny knihy, které jsem napsal, všechny skutky, podniky, které jsem založil, všechny ty miliony lidí, kterých jsme se dotkli, i mou lásku v kázání. Všechno to můžeš odstranit, protože nic z toho se nevyrovná radosti z intimnosti s Kristem.

Jen mi dej větší zjevení o Kristu. Ať se k Němu dostanu ještě blíž. Ať lépe porozumím jeho cestám. Tohle způsobí, že má duše volá: „Haleluja!“ a mé srdce skáče radostí. Svou žízeň uhasím pouze tehdy, když piji z jeho studny.

Ježíš je také ten důvod, proč se již nestarám o to, zda se mé okolnosti změní. Jsem uspokojený tím, že mi Pán o sobě něco zjevil. A milost, kterou poskytuje, si poradí s každou okolností, kterou mohu trpět.

Kristus sám zažíval takovou mocnou milost během svého putování na zemi. Když čelil kříži, třikrát se v mukách modlil: „Otče, může-li mě tento kalich minouti.“ Když se modlil potřetí, přišel anděl a sloužil mu. V tu chvíli Ježíš přijal sílu, aby čelil událostem, které byly před ním. A podle Písma se modlil dokonce ještě vážněji. Přesto Bible říká, že Ježíšova muka trvala.

Připadá mi to překvapivé. I poté, co byl posilován samotným Otcem, nesl Ježíš dál své trápení. Zřejmě jen tohle v něm vzbudilo větší odhodlání se modlit. Možná říkáš: „Otec Ježíše nakonec nevysvobodil.“ Ano, osvobodil. Síla, kterou Kristus přijal z nebe, ho provedla skrze jeho zkoušku. Opravdu, provázela ho celou cestu na kříž, a dál za něj ke slávě.

Všichni víme, že Ježíš je náš příklad. A poskytuje nám tu jasné znázornění, když se v podstatě modlí: „Otče, připouštím, že si přeji vysvobození. Ale nespěchám, abych byl zbaven této zkoušky. Nezápasím se svými okolnostmi. Jen tě chci ve své krizi poznat. Ne moje vůle, ale tvoje ať se stane.“

Děkuji Bohu za mnoho vítězství a úspěchů, ze kterých jsem se těšil během svých padesáti let ve službě. Ale musím vyznat, stejně jako Jákob: „Nemnozí a zlí byli dnové let života mého“ (Genesis 47:9). Hebrejské slovo pro zlé tu znamená protivenství, neštěstí, těžkosti, utrpení, strádání, úzkost, katastrofa, starost, soužení, sklíčenost, smutek, s těžkým srdcem. Krátce řečeno, vím, jaké to je, být vězněm strachu a zoufalství. V dobách, kdy jsem byl mladý pastor, jsem cítil, jak opouštím službu. Byl jsem tak na dně, ďábel si ze mě udělal nášlapný kámen. A mnoho nocí jsem vřeštěl na Boha: „Kde jsi?“

Ale mohu se také ztotožnit s Jeremiášem. Prohlásil: „I řekl jsem: Nebuduť ho připomínati, ani mluviti více ve jménu jeho. Ale jest v srdci mém jako oheň hořící, zavřený v kostech mých, jehož snažuje se zdržeti, však nemohu“ (Jeremiáš 20:9). Jedině tehdy, když jsem došel na konec svých sil, jsem se přestal starat, zda Bůh změní mé okolnosti. Tehdy mě přivedl do svého odpočinku, bez dalšího ohýbání.

Můžeš přijmout dotek od Boha v církvi a jít domů povzbuzen. Ale jak se pocit vytrácí, uvědomíš si, že tvé okolnosti jsou stejné. Jaké je řešení, ptáš se. Každá změna, která přichází, se musí uskutečnit v nás, ne v naší situaci. Musíme být tolik vydáni Ježíši, že se stává naším vším, naším výhradním zdrojem naplnění.

Jeden pastor mi ohledně toho vyprávěl nádherný příběh. Jedna mladá žena v jeho církvi se narodila s extrémním znetvořením v obličeji. Během let svého dospívání snila o setkání s mužem, který ji bude milovat navzdory jejímu handicapu. Její touha pokračovala i poté, co dosáhla dvaceti let, kdy také toužila mít dítě. Během těchto let přinášela věrně svou prosbu před Pána a doufala, že odpoví.

Přednedávnem přišla tato mladá žena za pastorem. Podala mu mýdlo a dětské chrastítko. Řekla: „Pastore, potřebuji, aby sis vzal tyto věci z mých rukou. Mají co do činění se snem, který v sobě nosím již od dětství.“

„Pokaždé, když se můj otec umyl, požádal mě: ‚Zlatíčko, pojď mi podat mýdlo.‘ Milovala jsem to dělat. Dodávalo mi to pocit, že jsem pro něj potřebná a užitečná. Jak jsem stárla, doufala jsem, že mi to bude říkat i můj manžel. Mohla bych na to reagovat v lásce, tak jako u svého otce. Stejně tak jako dětské chrastítko, to mi připomíná mou touhu mít dítě.“

„Chci, abys věděl, že už nic z toho nebudu potřebovat. Složila jsem tyto sny. A vzdala jsem se jich pro něco lepšího. Víš, smířila jsem se se svým stavem. Vím, že se nikdy nezmění. Tak jsem to odevzdala Pánu. Teď Ježíš úplně naplnil můj život. Stal se zdrojem mé radosti. Našla jsem v něm to, co by mi žádný manžel nemohl dát. Vzal si mé staré sny a dal mi sám sebe.“

„Hospodin je můj manžel. A děti, které vidíš v církvi, jak se ke mně hrnou, jsou děti, které mi dal. Jsem bezmezně požehnaná. Tak tě prosím, vezmi si ode mě tyhle symboly. Jsem konečně osvobozená od jejich tíhy.“

Pastor říká, že veškerá skleslost a strachy této ženy jsou teď pryč. Nemohla by být šťastnější. A stala se nejvíce milujícím člověkem v jeho církvi.

Potom mi pastor roztřesenými slovy vyznal, že byl také změněn: „Vzdal jsem se svého snu mít velkou církev,“ řekl. „Můj sbor nerostl tak, jak jsem si myslel, že by měl. Chtěl jsem vidět ovoce své služby. Tato touha způsobila, že jsem se snažil být úspěšný v očích jiných.“

„Ale teď chci jen jednu jedinou věc. A tou je církev, která miluje. Chci pastorovat lidem, kteří se o sebe navzájem starají, milující rodinu věřících. Nezáleží na tom, jak velcí nebo malí budeme. Až budu stát před Pánem, chci vědět, že jsem naučil své lidi milovat tak, jako miluje Ježíš.“ Tento muž vstoupil do Božího odpočinku.

I naše nejzbožnější sny se mohou stát bláznivými, když se jich nevzdáme pro Ježíše. Když pro nás náš Pán bude tyto věci chtít, on je pro nás způsobí. Mezitím máme žít v jeho pokoji. On ti právě teď připomíná: „Dal jsem příkaz k tvému vysvobození. No tak povstaň z prachu. Nepřítel již po tobě nikdy nepřejde. Já jsem tě posílil.“