Šalomounova církev!
Věřím, že Šalomoun představuje ducha a charakter moderní Laodikejské církve posledních dnů. A tato církev – tady v Americe a na celém světě – směřuje ke stejné zkáze, před kterou se octnul Šalomoun!
Písmo nám říká:
„Když se pak zmocnil Šalomoun syn Davidův v království svém, a Hospodin Bůh jeho byl s ním, a zvelebil ho náramně“ (2. Paralipomenon 1:1).
Církev Ježíše Krista je dnes posilněná a mocně požehnaná Bohem. Bylo poskytnuto zaopatření pro úsilí všeho druhu. Uvažuj o velkých, nádherných budovách, které se v naší zemi staví. Jedna velká letniční církev nedávno prostavěla 28 miliónů dolarů. Jsou tu i další církevní komplexy, které mají cenu 40 až 50 miliónů dolarů.
Uvažuj také o velikých finančních požehnáních pro církev. Milióny se utrácejí na televizní kazatele, knihy, kazety, misie, instituce, koleje a rádoby církevní služby všeho druhu. Přemýšlej o všech ohromných konferencích, hojně navštěvovaných seminářích, náboženských okázalostech a ceremoniích, které doprovázejí shromáždění a programy megacírkví.
Když všechny tyto činnosti začínaly, každá z nich měla něco z Božího pomazání. Opravdu, většina začínala se stejným požehnáním, které Bůh vylil na Šalomouna. Přemýšlej o tom: Šalomoun byl velice dobrý organizátor. Byl mnohem vzdělanější než jeho otec David. A všechno dělal větší a hezčí, než si kterákoliv předcházející generace dokázala představit. Šalomounovy organizátorské schopnosti byly tak veliké – jeho okázalost a ceremonie tak nádherné a vyrážející dech – že když ho královna ze Sáby viděla vystupovat do chrámu, téměř z toho pohledu omdlívala.
Hnací silou za Šalomounovým počínáním byla moudrost a vědění. Tohle bylo voláním jeho srdce k Bohu:
„Protož dej mi moudrost a umění, ať bych vycházeti mohl před lidem tímto i vcházeti. Nebo kdož by mohl souditi tento lid tvůj tak mnohý?“ (verš 10).
Není tohle nádherná modlitba? Zní to tak dobře a Bůh měl radost, že nežádá o sobecké cíle. Ale je tu problém: Je to zcela soustředěné na člověka! Tento velice talentovaný, sebevědomý král v podstatě říkal: „Jen mi dej prostředky, Bože, a budu si počínat dobře. Dej mi moudrost a poznání a já mezi těmito lidmi udělám ve všem pořádek. Já to všechno dokážu!“
Šalomounova modlitba nebyla modlitbou jeho otce Davida, muže podle Božího srdce. Ne, Šalomounova modlitba byla modlitbou nové generace – vzdělaných lidí s novými myšlenkami a schopnostmi. A jeho voláním bylo: „Potřebuji moudrost a poznání!“
Hnací silou, která stojí za dnešní Laodikejskou církví, je moudrost a vědění. Jak veliké řeky informací plynou touto církví posledních dnů: počítače s nespočetnými megabyty, počítačem zpracované Bible, počítačové komentáře, softwarové programy na filosofii, poradenství, získávání prostředků, na péči o děti. Všechno, co musíte udělat, je vložit malý disk do svého počítače, stisknout tlačítko a odpověď se vyhoupne přímo před vámi.
Nejsem proti počítačům a softwaru. Naše vlastní služba by bez nich rovněž nefungovala. Ale jsem pobaven všemi těmi mladými služebníky, kteří tráví většinu svého času mačkáním klávesnice a používáním faxu, aby jim to vyplivlo haldy informací, myšlenek, programů a strategií. Kážou počítačové evangelium – ale jen málo lidí je spasených nebo vysvobozených skrze jejich službu.
Dnes existuje neukojitelná žízeň po informacích, moudrosti a poznání jako nikdy předtím. Nikdy nebylo tolik seminářů a mohutných vyučovacích konferencí. Obří obrazovky jsou nutné jen k tomu, aby ukázaly, kdo je ten učitel na vzdáleném jevišti. A potom lidé proudí k prodejním stolkům, aby si koupili stovky kazet dolarové hodnoty.
Důraz je kladen na více schopností, více informací, více moudrosti. Názorem je: „Kdybychom jen měli v těchto věcech dost znalostí – dost knih, dost seminářů, dost vyučování – zvládli bychom to. Jen nám dej, Bože, prostředky a zevangelizujeme svět!“
Nedávno jsem slyšel vedoucího jedné mládežnické organizace, jak říká: „Kdybych měl 100 miliónů dolarů, mohl bych získat celý svět!“ Jezdil křížem krážem po celé zemi a snažil se tuto částku sehnat. V podstatě říkal: „Kdybychom jen měli dost peněz, znalostí, programů a strategií, mohli bychom zevangelizovat celý svět pro Boha!“
Milovaní, samotnou moudrostí pro Boha nikdy ničeho nedosáhneme, ať je jakkoli důležitá a nutná. Jeho slovo říká:
„Když totiž v Boží moudrosti svět nepoznal Boha skrze moudrost, zalíbilo se Bohu spasit věřící skrze bláznivost kázání“ (1. Korintským 1:21)
Všechny poklady moudrosti a poznání jsou skryty v Ježíši Kristu.
„V němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání“ (Koloským 2:3).
Ale Šalomounovo evangelium bylo odlišné. O Šalomounovi bylo řečeno:
„Složil také tři tisíce přísloví, a písniček jeho bylo tisíc a pět. Vypsal též i o stromích, počna od cedru, kterýž jest na Libánu, až do mchu (v anglickém překladu „po yzop“), kterýž roste na zdi; psal i o hovadech a o ptácích, a zeměplazích a o rybách“ (1. Královská 4:32–33).
Tohle bylo Šalomounovo evangelium – tři tisíce krátkých kázáníček praktického poznání a moudrosti! Skládal nové písně, nádherné příběhy, veliká pravdivá ponaučení o lidské povaze a chování. Můžeš číst mnoho jeho moudrých slov v knize Přísloví. Poskytoval praktické návody na manželství a výchovu dětí. Dával jasné pokyny, jak si poradit, jak se chovat, jak být požehnaný. A každý jeho kázání miloval. Byla tak výstižná, tak k věci.
Ale, milovaní, pokud Boží duch kázání nebo vyučování nepomaže, zůstává mrtvé. Stává se mrtvou literou, dokud je nezapálí Duch svatý!
Nakonec pronesl Šalomoun úplně bezmocné poselství – protože neměl žádnou moc k praktickému uplatnění toho, co kázal! Sám se vydal do rukou podivných žen. Vychovával zlé děti, včetně ďábla, který byl jeho nástupcem na trůnu. Skutečně, Šalomoun skončil jako vyžilý, duševně zmučený modloslužebník, který prožil své dny ve smyslné žumpě nemravnosti. A celá jeho generace se stala chlípností pronásledovanými zpustlíky – navzdory vší jeho moudrosti, vyučování a třem tisícům přísloví!
A teď, ani na chvíli si nemyslete, že novodobá „hříšníkům přátelská“ Laodikejská církev nemá dobré, myšlenkově plné kázání, pronikající do podstaty problému. Kázání této církve posledních dnů jsou zhuštěná, výstižná, homileticky správná, zaměřená na to, jak si umět poradit s problémy života. Většinou jsou to patnáctiminutová poselství, doložená názornými příklady a přeplněná spoustou pravdy.
A přece mnoho z toho nepřináší život! Počet rozvodů stále ještě stoupá, dokonce mezi pastory. Smilstvo a cizoložství jsou běžné. Teenageři kouří, pijí alkohol a válí se s kdekým. Lidské životy se nemění. Proč? Protože poznání samo o sobě nemůže nikoho spasit ani změnit – včetně těch, kdo je káží!
Církevní shromáždění jsou možná dobře zorganizována, je tam znamenitá, nová, soudobá muzika. Sbor může zpívat tisíce nových písní. Pastor může odsuzovat hřích a jasně ukazovat správnou cestu. Ale bez Ducha svatého se všechno stává literou, která zabíjí!
Šalomoun měl hlavu plnou moudrosti a ústa plná písní. Mohl kázat a vyučovat s neuvěřitelnou obratností. Měl dobře zvládnuté řízení, měl talentované vedoucí. Všechno kolem jeho církve vypadalo decentně a v pořádku. Ale všechno, co Šalomoun dělal, končilo v knize Kazatel obratem: „všecko jest marnost a trápení ducha!“
Šalomounova církev zná všechny odpovědi. Z venku to vypadá veliké. Ale je to zcela bez života! A končí to v marnosti, modlářství, smyslnosti, prázdnotě a zoufalství.
Hnací silou Davidovy církve byla absolutní závislost na Duchu svatém. Zde je to, čím se odlišoval David:
„Protož vzal Samuel roh s olejem, a pomazal ho u prostřed bratří jeho. I odpočinul Duch Hospodinův na Davidovi od toho dne i potom…“ (1. Samuelova 16:13).
Když byl David na smrtelné posteli, mnoha slovy řekl svému synu Šalomounovi: „Chci ti říci, proč mi Bůh žehnal. Chci, abys znal tajemství mé služby – proč je království v míru a proč se mnou byl Bůh, kamkoliv jsem šel.“ Poslechni si Davidova poslední slova k jeho synovi: „Duch Hospodinův mluvil skrze mne, a řeč jeho jazykem mým vynesena“ (2. Samuelova 23:2).
David říkal: „Nespoléhal jsem se na své znalosti a moudrost. Nespoléhal jsem se na žádnou část svého těla. Byl jsem slabý muž – ale závisel jsem na Duchu svatém! Každé slovo, které jsem řekl, bylo pod Jeho pomazáním. Jeho slova naplnila má ústa!“
Před třiceti pěti lety, když jsme na Clinton Avenue 416 otevírali dveře naší služby pro drogově závislé a alkoholiky zde v New Yorku, bylo naším mottem: „Tohle je starost Ducha svatého!“ Víš, nebylo to kázání „jak to zvládnout,“ které spasilo členy gangu jako byl Nicky Cruz a Israel. Nepadli na kolena, protože jsme kázali hutná, výstižná kázání. Nebyli usvědčeni pádným názorným vysvětlením a skutečnými příběhy. Ne – tito bývalí drogově závislí svědčili svým přátelům: „Kdysi jsem byl na ulici, tak jako ty. Ale podívej se na mě teď! Duch svatý mě změnil!“
Je to moc a manifestace Ducha svatého, která přivedla Nickyho a Israele na kolena před Bohem. Duch svatý sestoupil – a tito zatvrzelí zločinci padli na své tváře a volali k Bohu o milost!
Šalomoun mluvil o stromech, yzopu, šelmách, zeměplazech, rybách. Ale David mluvil o intimitě s Hospodinem, o zlomenosti a kajícnosti. Mluvil o „skále,“ kterou je Kristus. A David byl usvědčený a změněný svým vlastním kázáním. Tolik si vážil přítomnosti Ducha svatého ve svém životě, že žádal Hospodina, aby od něho Ducha svatého nikdy nebral. David věděl, že bez Ducha svatého není ničím!
Avšak v Šalomounově církvi kazatel pouze shromažďuje pravdivé, biblické informace a z nich tvoří kázání. Potom je vynáší na shromáždění a sám říká: „To je Slovo – to musí účinkovat. Musí to způsobit růst a změnu v mých posluchačích, protože je to Boží mocné Slovo.“
Takto ne! Můžeš vynášet tolik Slova, kolik chceš – jedno kázání za druhým, vyučování za vyučováním, moudrost a znalosti v hojnosti. Ale jestliže to není pomazané Duchem svatým, je to jen mrtvé slovo! Jestliže kazatel netráví čas na tváři před Bohem, nebude mít ve své duši Boží oheň. A v jeho slovech nebude pomazání Ducha svatého, bez ohledu na to, jak moudře a zasvěceně znějí. Prostě nepřinášejí život!
Pavel řekl:
„A má řeč a mé kázání nebylo v přesvědčivých řečech lidské moudrosti, ale v dokázání Ducha a moci, aby vaše víra nespočívala v lidské moudrosti, ale v Boží moci“ (1. Korintským 2:4–5).
„O tom také mluvíme (ne slovy, jimž učí lidská moudrost, ale slovy, jimž vyučuje Duch Svatý)…. Ale tělesný člověk nepřijímá věci Božího Ducha, neboť jsou mu bláznovstvím, a nemůže je poznat, protože musí být posuzovány duchovně“ (verše 13–14).
Nikdy bys neměl jít do církve, aniž by ses modlil: „Bože, dej mi uši Ducha svatého ke slyšení. Pomoz mi slyšet, rozumět a aplikovat Tvé Slovo v mém životě!“ Musíš mít uši Ducha svatého k naslouchání, stejně jako pastor musí mít jazyk Ducha svatého k mluvení!
V církvi Ducha svatého vždy uslyšíte vnitřnosti trhající křik pokání. Vlastně nemůžeš být člověkem naplněným Duchem svatým, dokud se „nevykřičíš ze svého nitra.“ A to je něco, co Šalomoun nikdy neudělal!
Nikde nečteme, že by Šalomoun vykřičel své nitro před Hospodinem. Raději stál při vysvěcení chrámu v královském šatu a modlil se milostivou, majestátní, vznešenou, zvučnou modlitbu. Bylo to všechno upřímné, opravdové, precizní a ukázněné. Ale nebylo to volání z nitra – a neproniklo to do jeho vlastního srdce!
Ve své modlitbě Šalomoun napomínal své společenství:
„Budiž tedy srdce vaše celé k Hospodinu Bohu našemu, tak abyste chodili v ustanoveních jeho, ostříhajíce přikázaní jeho, tak jako dnešního dne“ (1. Královská 8:61).
Šalomoun znal ustanovení, o kterých mluvil: Mezi nimi byla tato varování z Deuteronomia pro každého krále v Izraeli:
- „A však ať nemívá mnoho koňů, a ať neobrací zase lidu do Egypta, z příčiny rozmnožení koňů.“
- „Nebudeť také míti mnoho žen, aby se neodvrátilo srdce jeho.“
- „Stříbra také aneb zlata ať sobě příliš nerozmnožuje“ (Deuteronomium 17:16–17).
Toto byla velice jasná, přísná nařízení. Přesto jakmile se stal Šalomoun králem, porušil všechny tři!
- „Přivodili také Šalomounovi koně z Egypta…“ (1. Královská 10:28).
- „V tom král Šalomoun zamiloval ženy cizozemky mnohé, i dceru Faraonovu, i Moábské, Ammonitské, Idumejské, Sidonské a Hetejské… k těm přilnul Šalomoun milostí“ (11:1–2).
- „I složil král stříbra v Jeruzalémě jako kamení…“ (10:27). „I zveleben jest král Šalomoun nad všecky krále zemské v bohatství a v moudrosti“ (2. Paralipomenon 9:22).
Šalomounova modlitba k perfektnímu chození před Bohem v jeho životě neúčinkovala – protože v jeho srdci nebylo usvědčení z hříchu:
„I činil Šalomoun to, což se nelíbilo Hospodinu, a nenásledoval cele Hospodina, jako David otec jeho“ (1. Královská 11:6).
Kde není kázání pomazané Duchem svatým, tam není usvědčení z hříchu – není tam úplné chození podle Hospodina!
Šalomoun hřešil bez výčitek svědomí, i když kázal proti hříchu. Mohl číst v Písmu, že nemá chodit do Egypta kupovat koně – a hned potom začít sjednávat nákup nových koní a vozů! Mohl by slyšet proroka, jak káže, že král nemá rozšiřovat počet svých manželek – a přesto půjde ihned obhlédnout harém pro eventuální budoucí manželky.
Šalomoun neprojevil žádný zármutek, žádný náznak pokání. Mohl si otevřeně dopřávat všech těchto hříchů a nemorálnosti, a ještě se vrátit do své komnaty a napsat další přísloví.
Srovnej Šalomounovu lhostejnost k hříchu s Davidovým absolutním zármutkem a zlomeností nad tím, že zhřešil proti Bohu. Davidova církev nebyla dokonalá: vlastně to byla Korintská církev. David se dopustil cizoložství. Zabil nevinného muže. Dlouhou dobu chodil ve strašlivém klamu. Přesto poté, co David zhřešil, vydal ze svého nejvnitřnějšího člověka toto srdcervoucí volání:
„Smiluj se nade mnou, Bože, podlé milosrdenství svého, podlé množství slitování svých shlaď přestoupení má. Dokonale obmej mne od nepravosti mé, a od hříchu mého očisť mne. Nebo já znám přestoupení svá, a hřích můj přede mnou jest ustavičně. Tobě, tobě samému, zhřešil jsem, a zlého se před očima tvýma dopustil… Nezamítej mne od tváři své, a Ducha svatého svého neodjímej ode mne“ (Žalm 51:1–4,11).
David později zhřešil sčítáním lidu Izraele, přestože mu bylo přikázáno, aby to nedělal. Právě přemohl všechny obry a zbytek Gát. Vyhnal Asyřany a celá země byla v míru. V tu chvíli se David radoval z velikého požehnání a vítězství. A přesto byl oklamán ďáblem!
David byl tak slepý ke svému hříchu, žádné množství argumentací ho nemohlo změnit. Joab, který viděl Davidovo oklamání, ho varoval: „Proč trváš na pokračování v tomto hříchu?“ Ale David byl umíněný a řekl: „Chci vědět, kolik mám bojovníků!“
Milovaný, tohle je úvaha, která vede k vystřízlivění, že spravedlivý, bohabojný služebník mohl být oklamán hříchem! David žil v tomto klamu téměř deset měsíců. Ale tentokrát nemusel přijít žádný prorok, aby mu odhalil jeho hřích. Byl to Duch svatý, kdo ho usvědčil!
Brzy poté, co začal sčítat lid, David zmalomyslněl, že ani nemohl sčítání dokončit. Byl teď šedovlasý a starý a stal se citlivý na hlas Ducha svatého. Bible nám říká:
„Potom padlo to těžce na srdce Davidovi…“ (2. Samuelova 24:10).
Hebrejština tu nabízí: „Ó, Bože, jsem ve svém srdci zraněný z toho, co jsem spáchal proti tobě!“
Tímhle se vyznačuje Davidova církev Ducha svatého: srdcervoucím voláním! Samozřejmě, že v této církvi existují lidé, kteří chybují a kteří žijí v klamu. Ale podobně jako David se stali tak citliví na působení a pohyb Ducha svatého, že ne vždy potřebují proroka, aby jim řekl, že zhřešili. Činí pokání ještě dřív, než k nim prorok přijde – protože se cítí zranění svým hříchem!
V Šalomounově církvi se s klamem nikdy nejedná. Časem to vede k slepotě a zkáze. Ale v Davidově církvi existuje volání zbožné lítosti, volání po osvobození – zraněného, zarmouceného srdce kvůli spáchání hříchu proti Bohu!
David o svém hříchu řekl:
„Bolesti smrtelné obstoupily mne, a osídla smrti zachvátila mne. V úzkosti své vzýval jsem Hospodina, a k Bohu svému volal jsem, i vyslyšel z chrámu svého hlas můj, a křik můj přišel v uši jeho… Poslav s výsosti, přijal mne, vytáhl mne z vod velikých. Vysvobodil mne od nepřítele mého silného, od těch, kteříž mne nenáviděli, ačkoli silnější mne byli“ (2. Samuelova 22:6–7; 17–18).
Po všem, co Šalomoun napsal a o čem zpíval, uzavřel svůj život těmito tragickými slovy:
„…všickni dnové jeho bolestní, a zaměstknání jeho hněv, tak že ani v noci neodpočívá srdce jeho… Zdaliž není to chvalitebné při člověku, jísti a píti, a učiniti životu svému pohodlí z práce své…“ (Kazatel 2:23–24).
Šalomoun filosoficky říkal: „Budeš mít bezesné noci. A nedokážeš se svým zoufalstvím nic dělat. Nedokážeš změnit svůj pocit, že všechno je marnost. Takže nejlepší věc, kterou můžeš udělat, je urvat všechno, co můžeš, podle svého gusta, a vymačkat ze života všechno, co lze. Jen se dobře bav!“
Přesně takhle Šalomoun zemřel. A tohle je evangelium této nynější, Šalomounovy doby! Všechno končí v Kazateli, v prázdnotě a zoufalství. Mnoho lidí si nakonec říká: „O čem je celý život? Kam směřuji? Kdo jsem?“
Ale Davidovo evangelium říká:
„Hlasem svým volal jsem k Hospodinu, a vyslyšel mne s hory svaté své. Já jsem lehl, a spal jsem…“ (Žalm 3:4–5).
Jestliže máš Ducha svatého, budeš znát Boží hlas a On bude znát tvůj. A budeš moci zdravě spát!
Teď uvažuj o tomto proroctví z Nového zákona:
„Potom se navrátím a znovu postavím stánek Davidův, který padl. Jeho trosky znovu postavím a pozdvihnu jej“ (Skutky 15:16).
Bůh přivede Šalomounovu církev ke zkáze – a z těchto ruin vzkřísí Davidovu církev! Tento ostatek církve bude mít zbožnou lítost nad hříchem. Bude volat v mučivé úzkosti a pokání. A bude zcela závislý na Duchu svatém!
Dva roky předtím, než padla služba PTL, na mě přišel Duch svatý a nařídil mi, abych napsal dlouhý dopis Jimu Bakkerovi. Napsal jsem: „Během dvou let, kolem 15. března, bude PTL minulostí.“ Popsal jsem vizi prázdnoty – o plevelu, který roste vysoko, a netopýrech, kteří hnízdí v budovách.
Jim si dopis přečetl a zavolal mi. Zeptal se: „Co musím udělat?“ Řekl jsem mu, aby se především zbavil všech homosexuálů ve své službě. Přesto se nedlouho po této rozmluvě Jim objevil v televizi a zesměšnil každé slovo, které jsem řekl. O dva roky později, na den přesně, se Hospodinovo slovo ohledně PTL vyplnilo – přesně jak mi Bůh řekl.
Právě teď ve svém duchu vnímám, že v méně než pěti letech tu již nebudou takzvané evangelizační televizní společnosti. Všechny skončí bankrotem, v úplných ruinách!
Při poslechu Šalomounova evangelia, které se dnes káže v mnoha křesťanských televizích, byste si mysleli, že až se Ježíš vrátí na zem, tak přijede Rolls Roycem na Beverly Hills. Tato představa křesťanství je ta nejodpornější věc, kterou jsem kdy viděl a slyšel. A Bůh říká, že to musí zničit – protože On postaví svůj Davidův dům na těchto troskách!
Jediná věc, která zůstane, budou nějaké lokální televizní programy, v nichž budou opravdoví Boží muži kázat evangelium. A všechny falešné úsměvy, nekřesťanské cirkusy kolem získávání peněžních prostředků, populární teologie, kázání prosperity padnou.
Dnes je většina takzvaných duchovních probuzení pouze papundeklovou stavbou. Všechny shoří v nastávajících chaotických dnech. Čemu se budou křesťané smát, až budou naše města v plamenech? Kdo bude lehkomyslný a hloupý, až dojde ke zhroucení ekonomiky?
Bible říká o Židech v poslední den:
„Nebo stane se v ten den, že… vyleji na dům Davidův… Ducha milosti a pokorných proseb. I obrátí zřetel ke mně, kteréhož jsou bodli, a kvíliti budou nad ním jako kvílením nad jednorozeným; hořce, pravím, plakati budou nad ním, jako hořce plačí nad prvorozeným“ (Zachariáš 12:9–10).
Právě teď Židé kvílí a pláčou pro svého Mesiáše u Zdi nářků v Jeruzalémě. A není to dlouho, co nějakých 10 000 Lubavitcherských Židů pochodovalo Brooklynem a volali: „Tohle je rok našeho Mesiáše!“ Ruce měli zvednuté nahoru, slzy se jim kutálely po tvářích, vzlykali a volali po svém Mesiáši.
Když myslím na 25 miliónů dětí zavražděných v této zemi při potratech a na všechny ztracené lidi, kteří jdou do pekla, nerozumím tomu, proč se mnoho křesťanů směje. Proč milióny Židů pláčou a milióny peklu vydaných, rozčarovaných hříšníků si může oči vyplakat, zatímco charismatici se smějí? Až přijde probuzení, nastane radost kvůli pokání a sklizni z poslední žně ztracených duší.
„Potom se navrátím a znovu postavím stánek Davidův…“ (Skutky 15:16).
Bůh postaví svou církev posledních dnů na troskách. To znamená, že musí zničit zlo, které se děje v Jeho církvi, a strhnout všechny ohavnosti. A na těchto troskách pozvedne svatou, zbytkovou církev, která ze sebe vydá nitro drásající pláč pokání.
Děkuji Bohu za Davidovu církev, kterou staví právě teď z hromady trosek. Opravdu, mnozí, kdo čtou toto poselství, pocházejí ze zničených společenství. Drahý svatý, jestliže to popisuje tebe, pak si buď jistý – Bůh si tě používá k budování své Davidovy církve!
Kdybys měl nějaký nepřekonatelný problém s hříchem, neuchyluj se k nějaké knize nebo kazetě, která je údajně plná moudrosti a poznání. Místo toho padni na svou tvář a nech Boha, aby to vytrhnul. Buď křesťanem Davidovy církve Ducha svatého a volej k Hospodinu celým svým srdcem. On staví svou církev právě na tvém volání. Haleluja!