Šest příčin nezodpovězených modliteb

Ďáblovou poslední strategií v oklamání věřících je způsobit, aby pochybovali o Boží věrnosti v odpovídání na modlitby. Satan by chtěl, abychom věřili, že Bůh zavřel své uši před naším pláčem a nechal nás, abychom si své problémy vyřešili sami.

Věřím, že největší tragédií v církvi Ježíše Krista je dnes to, jak málo věří v moc a efektivnost modlitby. Aniž by to považovali za rouhání, můžeš dnes mnoho Božích lidí slyšet, jak si stěžují: „Modlím se, ale nedostal jsem žádnou odpověď. Modlil jsem se tak dlouho, tak pilně, bez jakéhokoliv výsledku. Všechno, co chci, je vidět kousíček svědectví o Boží proměně věcí. Všechno pokračuje jako obvykle – nic se neděje. Jak dlouho musím ještě čekat?“ Již dlouho nenavštívili skrytou modlitební komůrku, protože jsou přesvědčeni, že jejich prosby, zrozené v modlitbě, jsou kdesi potracené u trůnu. Jiní jsou přesvědčeni, že pouze typy jako Daniel, David a Eliáš mohou dopravit své modlitby k Bohu.

Ve vší poctivosti bojuje mnoho Božích svatých s těmito myšlenkami: „Jestliže jsou Boží uši otevřené k mým modlitbám a já se pilně modlím, proč je tu tak málo potvrzení o Jeho odpovědi?“ Existuje nějaká určitá modlitba, kterou se již tak dlouho modlíš, která dosud nebyla zodpovězena? Prošly již dokonce roky a ty stále ještě čekáš, doufáš, jsi zvědavý?

Dejme si pozor, abychom neobviňovali Boha, jako to udělal Job, z loudavosti a lhostejnosti k našim potřebám a prosbám. Job si stěžoval: „Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne, postavuji se, ale nehledíš na mě“ (Job 30:20).

Jeho vize Boží věrnosti byla zastíněna jeho současnými těžkostmi a on nakonec obviňoval Boha, že na něj zapomněl. Bůh ho za to pořádně pokáral.

Je čas, abychom se my křesťané čestně podívali na příčiny, pro které naše modlitby selhávají. Možná jsme se provinili tím, že obviňujeme Boha z nedbalosti a zanedbávání, přitom je hned od začátku naše vlastní chování nezodpovědné. Dovolte mi vyjmenovat šest z mnoha důvodů, proč nejsou naše modlitby zodpovězené.

Nemůžeme si dovolit modlit se nazdařbůh za cokoliv, co naše sobecké mysli vyplodí. Není nám dovoleno přijít do Jeho přítomnosti a dát volný průchod našim pošetilým představám a bezmyšlenkovité roztěkanosti. Kdyby Bůh potvrzoval všechny naše žádosti bez uvážení, přišel by o všechnu svou slávu.

Existuje zákon modlitby! Je to zákon, který říká, že máme vyřadit žebrácké soběstředné modlitby – ale zároveň dává čestným, opravdovým hledačům možnost, aby žádali s důvěrou. Jinými slovy, můžeme se modlit za cokoli chceme, pokud je to jeho vůle.

„A toto je ta smělá důvěra, kterou máme k němu, že o cokoli bychom prosili podle jeho vůle, slyší nás“ (1. Jan 5:14).

Učedníci se nemodlili podle Boží vůle, když se modlili s pomstychtivostí. Prosili Boha: „Pane, chceš, ať řekneme ohni, aby sestoupil z nebe a pohltil je?“ Ježíš odpověděl: „Vy nevíte, jakého jste ducha“ (Lukáš 9:54,55).

Job ve svém zármutku prosil Boha, aby ho zbavil života. Co by mohl Bůh odpovědět na takovou modlitbu? Taková modlitba je opakem Boží vůle. Boží Slovo varuje: „Ať tvá ústa nejsou ukvapená v pronášení řečí před Pánem.“

Daniel se správně modlil. Nejprve šel do Písma a vyhledal Boží úmysl. Když získal jasný směr a ujištění o Boží vůli, běžel k Božímu trůnu s mocnou jistotou. „A obrátil jsem tvář svou ku Pánu Bohu, hledaje ho modlitbou“ (Daniel 9:3).

Víme příliš mnoho o tom, co chceme my, a tak málo o tom, co chce On.

„Prosíte, avšak nedostáváte, protože prosíte zle, abyste mohli utrácet na své rozkoše“ (Jakub 4:3).

Bůh neodpovídá na žádnou modlitbu, která by přispěla k našemu uznání nebo napomohla našemu pokušení. Na prvním místě Bůh neodpovídá na modlitbu osobě, která ve svém srdci skrývá chtíč. Všechny odpovědi jsou závislé na tom, zda necháme ze svých srdcí vytrhnout zlo, chtíč a zakořeněné hříchy.

„Bychť byl patřil k nepravosti srdcem svým, nebyl by vyslyšel Pán“ (Žalm 66:18).

Test poznání, zda naše požadavky jsou nebo nejsou založené na našich žádostech, je velmi jednoduchý. Jak jednáme s odkladem a odmítnutím – to je vodítko. Modlitby založené na žádostech vyžadují spěšné odpovědi. Když žádostivé srdce nedostane věci, které žádalo, rychle, fňuká a kňourá, omdlívá – nebo vybuchne v záchvatu reptání a stěžování si, nakonec obviní Boha z hluchoty.

„A říkají: Proč se postíváme, poněvadž nepatříš?“ (Izaiáš 58:3).

Žádostivé srdce nemůže vidět Boží slávu v Jeho odkladech a odmítání. A přece, nedalo Bohu víc slávy, když odmítl Kristovu modlitbu, aby zachránil jeho život, kdyby to bylo možné, od smrti? Běží mi mráz po těle při pomyšlení, kde bychom dnes byli, kdyby Bůh tuto žádost neodmítl.

Bůh je ve své spravedlnosti povinován pozdržet nebo odmítnout naše modlitby, dokud nejsou očištěny od veškeré soběstřednosti a žádostivosti.

Je možné, že existuje jeden prostý důvod, proč je většině našich modliteb zabráněno? Je možné, že vyplývá z našeho stále pokračujícího flirtu s žádostí nebo zakořeněným hříchem? Zapomněli jsme, že jen ti, kteří mají čisté ruce a ryzí srdce, mohou vstoupit na Jeho svatou horu? Jenom úplné zřeknutí se oblíbeného hříchu a žádosti otevře brány nebes dokořán a uvolní požehnání.

Místo poddajnosti běháme od jednoho poradce k druhému – snažíme se najít pomoc, abychom se uměli vypořádat se zoufalstvím, prázdnotou a nervozitou. Ale všechno je to zbytečné, protože hřích a žádost ještě nebyla vyrvána ven. Hřích je kořen všech našich problémů. Pokoj přichází pouze tehdy, když kapitulujeme a zřekneme se všech žádostí a skrytého hříchu.

Chodíme k Bohu, jako by byl jakýmsi bohatým příbuzným, který nás bude podporovat a dá nám všechno, o co poprosíme, zatímco my ani nezvedneme ruku k pomoci. Zvedáme své ruce k Bohu v modlitbě, pak je strčíme do kapes.

Očekáváme, že naše modlitby přimějí Boha, aby pro nás pracoval, zatímco my se líně, nečinně posadíme a budeme uvažovat: „On má veškerou moc, já nemám žádnou, tak si prostě v klidu počkám a nechám Ho tu práci udělat.“

Zní to jako dobrá teologie, ale není. Bůh nebude mít u svých dveří žádné zahálející žebráky. Bůh nám dokonce ani nedovolí, abychom byli dobročinní k těm, kdo na zemi odmítají pracovat.

„Když jsme ještě byli u vás, přikazovali jsme vám přece toto: Nechce-li někdo pracovat, ať také nejí“ (2. Tesalonickým 3:10).

Není to nijak nebiblické, když k slzám přidáme pot. Vezměte například modlitbu za vítězství nad skrytou žádostí, která prodlévá v srdci. Požádáš prostě Boha, aby ji zázračně odstranil, pak si nečinně sedneš a budeš doufat, že sama od sebe zemře? Žádný hřích nebyl v srdci zabit bez spolupráce vlastních lidských rukou, jako v případě Jozue. Celou dlouhou noc ležel tváří k zemi a naříkal nad porážkou Izraele. Bůh ho postavil na nohy a řekl: „Vstaň, proč jsi padl na tvář svou? Zhřešil Izrael… Vstaň, posvěť lidu…“ (Jozue 7:10–13).

Bůh má vždy právo zvednout nás z našich kolenou a říci: „Proč tu líně sedíš a čekáš na zázrak? Nepřikázal jsem ti, abys utekl od samého zdání zla? Musíš udělat víc, než se jen modlit proti žádosti, bylo ti nařízeno, abys od ní utíkal. Nemůžeš odpočívat, dokud neuděláš vše, co ti bylo přikázáno.“

Nemůžeme celý dlouhý den podléhat našim žádostem a hříšným touhám, potom utíkat do skryté komůrky a v noci se modlit za zázrak osvobození.

Skrytý hřích způsobuje, že při modlitbě k Bohu ztrácíme půdu pod nohama, protože nepoddávající se hřích znamená, že straníme ďáblovi. Jedno z Božích jmen je „Zjevuje skryté věci“ (Daniel 2:47). Musí skryté tajemství temnoty přivést ke světlu bez ohledu na to, jak svatý je ten, kdo se pokouší je skrýt. Čím víc úsilí vynaloží k zakrytí hříchu, tím víc si může být jist, že ho Bůh zjeví. Se skrytým hříchem není nikdy vzduch čistý.

„Nebo jsi položil nepravosti naše před sebe, a tajnosti naše na světlo obličeje svého“ (Žalm 90:8).

Bůh uhájí svou čest před reputací těch, kdo tajně hřeší. Bůh odhalil Davidův hřích proto, aby si uchoval Svou čest před bezbožnými lidmi. A David, který byl tak žárlivý na své vlastní dobré jméno a pověst, stojí i dnes před našima očima odhalený a prozrazený – pokaždé, když o něm čteme v Písmu.

Ne – Bůh nám nedovolí pít z kradených vod a pak se pokoušet pít z Jeho svatého pramene. Nejenže náš tajný hřích padne na naši hlavu, také nám odepře Boží nejlepší a přivodí nám záplavu beznaděje, pochybností a strachu.

Neobviňuj Boha, že neslyší tvé modlitby, jestliže neposloucháš Jeho volání k poslušnosti. Nakonec se budeš rouhat Bohu a obviňovat Ho z nedbalosti, zatímco od začátku jsi na vině ty.

Kristus nebude jednat s nikým, kdo má hněvivého, zlostného a neodpouštějícího ducha. Je nám přikázáno: „Protož složíce všelikou zlost, a všelikou lest, a pokrytectví, a závist, i všecka utrhání, jakožto nyní zrozená nemluvňátka, mléka bez lsti, Božího slova žádostivi buďte, abyste jím rostli“ (1. Petr 2:1–2).

Kristus nebude nikdy komunikovat s osobou, která se hádá, hašteří a neodpouští. Boží zákon modlitby je jasný z tohoto verše: „Pozdvihujíce čistých rukou, bez hněvu a bez roztržitosti“ (1. Timoteovi 2:8). Neodpustíme-li hříchy spáchané proti nám, znemožníme tím Bohu, aby nám odpustil a požehnal nám. Nařizuje nám, abychom se modlili: „Odpusť nám, jako my odpouštíme druhým.“

Doutná ve tvém srdci zášť proti druhým? Nepohlížej na ni jako na něco, v čem máš právo si libovat. Bůh bere tyto věci velice vážně. Všechny hádky a rozepře mezi křesťanskými bratry a sestrami musí rmoutit Jeho srdce víc než všechny hříchy bezbožných. Není divu, že je našim modlitbám zabráněno – stali jsme se tak posedlí našimi vlastními bolestivými pocity ze zranění a tak soustředěni na to, jak nás druzí týrají.

Existuje také zhoubná nedůvěra, která povstává v náboženských kruzích. Žárlivost, hořkost, nemilosrdnost – a duch odplaty, všechno v Božím jménu. Nemohli bychom se divit, kdyby před námi Bůh zavřel samotné brány nebes, dokud se nenaučíme milovat a odpouštět. Ano, dokonce těm, kdo nám nejvíc ublížili. Vyhoď tohoto Jonáše ze své lodi a bouře se utiší.

Ten, kdo očekává málo od modlitby, nebude mít v modlitbě mnoho moci a autority. Když pochybujeme o moci modlitby, ztrácíme ji. Ďábel se nás pokouší oloupit o naději tím, že se snaží vzbudit zdání, že modlitba již nefunguje.

Jak dovedný je Satan, když se nás snaží oklamat lží a neopodstatněným strachem. Když Jákobovi přinesli falešnou zprávu, že byl Josef zabit, dohnalo ho to k zoufalství, přestože to byla lež. Josef byl zdráv a prosperoval, zatímco celou tu dobu ho jeho otec oplakával – uvěřil lži. Takto se nás dnes ďábel snaží oklamat lží.

Pochybující, nedůvěřivé strachy okrádají věřící o radost a důvěru v Boha. Bůh neslyší každou modlitbu – slyší jen modlitbu víry. Modlitba je zbraň, kterou máme proti každé temnotě nepřítele. Tato zbraň musí být používána s velkou jistotou a důvěrou, jinak nemáme žádnou obranu proti ďáblovým lžím. Boží pověst je v sázce.

Náš nedostatek trpělivosti je dostatečným důkazem, že od modlitby moc nečekáme. Opouštíme tajnou modlitební komůrku připraveni pokračovat v protloukání se svým způsobem dál – a byli bychom dokonce překvapeni, kdyby Bůh odpověděl.

Abraham se modlil za dítě a Bůh odpověděl. Ale kolik let uběhlo, než držel toto dítě na rukou? Každá modlitba víry je vyslyšena ve chvíli, kdy je promluvena, ale Bůh se rozhoduje odpovědět svým způsobem a ve svém čase. Mezitím Bůh očekává, že se budeme radovat z pouhých zaslíbení a hodovat v naději během čekání na její naplnění. Také balí svá odřeknutí do něžného balíčku lásky, aby předešel tomu, že propadneme zoufalství.

Jediná osoba, které stanovujeme podmínky, je ta, které nedůvěřujeme. Ty, kterým důvěřujeme, necháme, aby sami udělali, co je správné. To všechno se ve svých důsledcích rovná nedostatku důvěry.

Věřící duše se poté, co ulehčila svému srdci vyznáním v modlitbě Pánu, podrobuje věrnosti, dobrotě a moudrosti Boží. Skutečný věřící ponechává formu odpovědi na Boží milosti. Věřící uvítá jakýkoliv způsob odpovědi, který Bůh vybere.

David se pilně modlil za svou domácnost a potom vše svěřil Božímu smluvnímu zaslíbení: „Tak zajisté dům můj před Bohem, nebo smlouvu věčnou učinil se mnou, kteráž všelijak upevněna a ostříhána bude“ (2. Samuelova 23:5).

Ti, kdo předepisují Bohu, jak a kdy má odpovědět, vlastně omezují Svatého Izraelského. Poněvadž Bůh nepřinese odpověď k předním dveřím, nejsou si vědomi jeho příchodu zezadu. Věří pouze ve výsledky, ne v zaslíbení. Ale Bůh nemůže být omezen v čase, způsobu nebo prostředcích odpovědí. On stále činí mimořádně, mnohem hojněji než žádáme nebo hodláme žádat. Vždycky odpoví zdravím nebo milostí, která je lepší než zdraví. Pošle lásku nebo něco ještě nad ni. Osvobodí nebo učiní dokonce něco většího.

Touží po tom, abychom prostě zanechali naše žádosti v Jeho mocných rukou, uvrhli na Něho všechny svoje starosti a šli dál v pokoji a v klidu očekávali Jeho pomoc. Je tragédie mít tak velkého Boha a tak malou víru v Něho.

Už více žádné „Je schopen?“ Pryč s takovým rouháním! Jak to musí skřípat v uších našeho všemohoucího Boha. „Může odpustit? Může uzdravit? Může pro mě tohle udělat?“ Pryč s takovou nevírou! Přijď k Němu raději „jako k věrnému Stvořiteli.“ Když se Anna modlila ve víře, vstala ze svých kolenou, „pojedla, a tvář její nebyla více smutná.“

Když jsi dole a Satan ti šeptá, že na tebe Bůh zapomněl, zacpi mu takto ústa:

„Ďáble – není to Bůh, kdo na mě zapomněl, ale jsem to já. Já jsem zapomněl na všechna minulá požehnání, protože jinak bych teď nepochyboval o jeho věrnosti.“

Víš, víra by měla mít dobrou paměť. Naše ukvapená a prudká slova jsou výsledkem toho, že jsme zapomněli na Jeho minulá dobrodiní. Měli bychom se modlit spolu s Davidem:

„Je to má smrt. Ale učiníť proměnu pravice Hospodinova. Rozpomínati se budu na skutky Hospodinovy, a připomínati sobě divné činy tvé, od starodávna“ (Žalm 77:11–12).

Můžeš se provinit duchovní vzpourou, když nebudeš věřit, že Bůh odpoví v nejvhodnějším čase. Můžeš si být jist, že až odpověď přijde, tak přijde způsobem a v čase, kdy nejvíc potěší. Jestliže to, za co ses modlil, si nezaslouží nebo není hodno čekání, nemá cenu o to žádat.

Bůh nikdy nesténá ani si nestěžuje na moc svých nepřátel, ale spíše nad netrpělivostí Jeho vlastního lidu. Jak musí nevíra ničit Jeho srdce, s tolika přemýšlením, zda Ho milovat nebo Ho opustit.

Bůh chce, abychom se spolehli na Jeho lásku. Láska je princip, jakým Bůh jedná, a z kterého nikdy neuhne. I když krčí své čelo, kárá svými ústy nebo zasáhne svou rukou, dokonce v tom všem Jeho srdce hoří láskou a všechny Jeho myšlenky ohledně nás jsou o pokoji a dobrotě.

Každé pokrytectví lže v nedůvěře a každá duše, která se nemůže spolehnout na Boha, nemůže být k Bohu dlouho upřímná. Jestliže jednou začneme pochybovat o Jeho věrnosti, začneme žít vlastní chytrostí a starat se sami o sebe. Jako odpadlé děti Izraele, říkáme: „Vstaň, udělej nám bohy… nebo Mojžíšovi… nevíme, co se přihodilo“ (Exodus 32:1).

Nejsme společnost pro Boha, pokud se na Něj nespoléháme.

Jak se v srdci, které reptá, může uchovat láska k Bohu? Slovo to nazývá „protichůdný, nepřátelský k Bohu.“ Jak se odvažuje pošetilý člověk hledat chybu u Boha – Bůh vyzývá takového člověka, aby si zakryl rukou ústa nebo bude stráven hořkostí.

Duch svatý v nás sténá, nevyslovitelným nebeským lkaním se modlí podle dokonalé Boží vůle. Ale tělesné reptání, které vychází ze srdce rozčarovaného věřícího, je jed. Reptání nevpustilo celý národ do zaslíbené země, a dnes zdržuje zástupy od Hospodinova požehnání. Vzdychej, když musíš, ale Bůh zakazuje, abys reptal.

„Výmluvnosti Hospodinovy jsou výmluvnosti čisté, jako stříbro v hliněné peci přehnané a sedmkrát zprubované“ (Žalm 12:7).

Bůh nedovolí lháři ani tomu, kdo porušuje smlouvu, vejít do Jeho přítomnosti nebo vstoupit na Jeho svatou horu. Jak si můžeme myslet, že tak svatý Bůh by někdy porušil své slovo, které nám dal? Bůh si sám učinil jméno na zemi – jméno „Ustavičná věrnost.“ Čím více tomu budeme věřit, tím méně se budou trápit naše duše. Stejnou měrou, jakou je v srdci víra, je tam také pokoj.

„V utišení se a v doufání bude síla vaše“ (Izaiáš 30:15).

Boží zaslíbení jsou jako led na zamrzlém jezeře – o kterém Bůh řekl, že nás udrží. Věřící si na něj troufne se smělostí, nevěřící se strachem, aby se pod ním neprolomil a neplácal sebou ve vodě.

Jestliže Bůh prodlévá, jednoduše to znamená, že v Boží bance požehnání přináší tvá žádost úroky. Boží svatí si byli tolik jisti, že Bůh je věrný ve svých zaslíbeních, že se radovali ještě předtím, než viděli nějaký výsledek. Pokračovali vesele, jako by to již dostali. Bůh chce, abychom mu dávali chválu dřív, než přijmeme zaslíbení.

Duch svatý nám napomáhá v modlitbě – není snad vítán u trůnu? Copak Bůh odmítne Duchu? Nikdy! Sténání ve tvé duši není méně než Bůh sám – a Bůh sám sebe neodmítne.

Boží svatí – my sami prohráváme, jestliže se nepostavíme zpátky na stráž a nevrátíme se k modlitbě. Ochladneme, staneme se lhostejnými, tělesnými a žertovnými, pokud se vyhýbáme skryté modlitební komůrce. Jak smutné probuzení tu bude pro ty, kteří v sobě bezstarostně skrývali zášť proti Hospodinu za nevyslyšené modlitby, když byli hned od začátku leniví. Nebyli jsme efektivní a vřelí. Neuzavírali jsme se s Ním v modlitební komůrce. Neodložili jsme naše zakořeněné hříchy. Žádali jsme hlavně pro naše vlastní touhy. Byli jsme materialističtí, líní, nevěřící, pochybující – a pak jsme se divili, že naše modlitby nebyly zodpovězeny.

Až se Kristus vrátí, nenajde víru na zemi, pokud se nevrátíme zpět do skryté modlitební komůrky, zavřeni s Kristem a Jeho Slovem.

Čas se krátí, Den Páně je na dosah. Neměli bychom být na stráži a modlit se?