„Krmení Krista“

Když byl Ježíš na cestě do Galileje, přišel k Jákobově studni v Samaří. Unavený z cesty se zastavil, aby si tu odpočinul, zatímco učedníci šli nakoupit jídlo. Mezitím přišla ke studni samařská žena, aby nabrala vodu. Ježíš se k ní obrátil s upřímnou prosbou: „Dej mi píti“ (Jan 4:7).

Tato Kristova slova zahájila dlouhý rozhovor. Žena se nakonec obšírně rozpovídala, a stejně tak Ježíš. Během jejich rozhovoru byla žena ohromena věcmi, které jí pověděl. Nakonec řekla: „Vím, že Mesiáš přijde, jenž slove Kristus. Ten, když přijde, oznámí nám všecko. Dí jí Ježíš: Jáť jsem, kterýž mluvím s tebou“ (4:25–26).

Právě když Kristus zjevil ženě svou identitu, vrátili se učedníci. Byli překvapeni, když našli svého Mistra tak hluboce zabraného do rozhovoru s touto samařskou ženou. Jak se posadili, aby připravili jídlo, žena s očima široce rozevřenýma spěchala zpátky do města. Nakonec, když byl pokrm připraven, řekli: „Mistře, pojez“ (4:31).

Ježíš odpověděl záhadným vyjádřením: „Jáť mám pokrm k jísti, kteréhož vy nevíte“ (4:32). Říkal jim v podstatě: „Již jsem najeden. Zatímco jste byli pryč, něco se zběhlo, a já jsem úplně najedený. Víte, existuje něco, co jste si ohledně mě neuvědomili. Můj pokrm není z tohoto světa.“

Kristus vysvětloval: „Můjť pokrm jest, abych činil vůli toho, jenž mne poslal, a dokonal dílo jeho“ (4:34). Nuže, všichni víme, že Boží dílo je rozsívat a sklízet evangelium, shromažďovat ve žni duší. Ježíš hned v dalším verši říká: „Však vy pravíte, že ještě čtyři měsícové jsou, a žeň přijde … Pozdvihněte očí vašich, a patřte na krajiny, žeť se již bělejí ke žni“ (4:35).

Stručně, máme pro Boží království pracovat — svědčit a vyhrávat duše. Ježíš toto dílo v rozhovoru se samařskou ženou dokončil. Bible říká, že uvěřila, že On je Mesiáš, a dosvědčila: „Pojďte, vizte člověka, kterýž pověděl mi všecko, což jsem koli činila. Není-li on ale Kristus?“ (4:29).

Nuže, existuje záměr za vším naším úsilím pro království. A tento záměr jde za velkou sklizeň duší. Otcova vůle od stvoření — jeho celý záměr za zrodem lidstva — bylo vytvořit tělo společníků pro jeho Syna. A zde, v této scéně u Jákobovy studny vidíme, že Kristova potřeba společenství je naplňována.

Ježíš v jádru řekl svým učedníkům: „Můj hlad uspokojila tato ženou. Všechno, co jsem od ní žádal, bylo napít se vody. Ale ona mě nakrmila. Přinesla mi poctivé, čestné, hledající srdce. Když jsem s ní mluvil, pozorně naslouchala. Očekávala na mě, slyšela každé slovo, které jsem jí řekl. A věnovala pozornost mým slovům, věřila jim a jednala podle nich. Musíte porozumět (pochopit), že tento druh společenství je mým pokrmem.“

Písmo říká, že Kristus byl zrozen předtím, než byl stvořen svět. „Syna svého, kteréhož ustanovil dědicem všeho, skrze něhož i věky učinil“ (Židům 1:2). „To bylo na počátku u Boha. Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest“ (Jan 1:2–3).

Od úplného začátku vidíme Hospodina, jak vyhledává společenství s člověkem. Jeho Duch chodil s Adamem v zahradě Eden, mluvil s ním za denního vánku. Tyto intimní chvíle byly pokrmem pro Pána, těšil se z nich a uspokojovaly ho. Takové společenství bylo jeho plánem od začátku. Ale když Adam zhřešil, bylo toto společenství zničeno.

Později v Genesis čteme o muži jménem Enoch, který byl vzat do nebe: „A chodil Enoch stále s Bohem a nebyl více vidín; nebo vzal ho Bůh“ (Genesis 5:24). Enoch měl společenství s Pánem po 365 let. Přesto žil pouze polovinu normálního lidského věku v té době. Když jsem o tom přemítal, cítil jsem, že se mě Boží Duch ptá: „Proč myslíš, že byl Enoch přenesen do slávy tak brzy? Jeho vrstevníci se dožívali sedmi až osmi set let. Proč jsem ho vzal uprostřed života?“

Neodpověděl jsem. Duch mi šeptal: „Společenství je můj pokrm, Davide. Mé Slovo říká, že Enoch se mnou chodil. To znamená, že měl se mnou společenství, očekával na mě, snažil se znát můj hlas. Naslouchal mi, když jsem pro něj otevřel své srdce. Naše společenství se stalo tak intimní, že jsem s ním chtěl být tady ve věčnosti, kde není žádná noc. Tak jsem ho přenesl, aby byl po mém boku, pro nekonečné, nepřetržité společenství.“

Pán mi položil stejnou otázku ohledně Mojžíše: „Proč jsem povolal svého milovaného služebníka k sobě, když byl také v nejlepších letech svého života?“ Možná si myslíš: „Protože Mojžíš neměl vstoupit do Zaslíbené země.“ Ale faktem je, že Izrael do Kanaánu ihned nevstoupil. Mojžíš mohl žít ještě o hezký čas déle.

Slyšel jsem, jak Pán říká: „Mojžíš měl se mnou společenství jako žádný jiný člověk. Proč myslíš, že se vrátil z hory s nadpřirozenou září ve tváři? Zákon takovou záři vyprodukovat nemohl. Byl to důsledek přebývání v mé přítomnosti čtyřicet dní a nocí. Když jsme se setkali tváří v tvář, krmil mě. Navíc jsem ho během té doby vyučoval, dával mu instrukce. Ale také jsme měli příjemné společenství. Rozmlouval jsem s Mojžíšem a on mi naslouchal. Ukazoval jsem mu, jak bude svatostánek plný slávy znázorněním mě samého. Takže když jsem nakonec Mojžíše vzal, bylo to proto, abych ho měl po svém boku spolu s Enochem.“

Dále přišel dotaz: „A co Eliáš? Proč myslíš, že jsem poslal vůz, aby ho vzal? Tento ohnivý prorok mohl prožít mnohem více roků jako můj věrný svědek. Dal bych mu přesnou vizi o tom, co to pravá služba (ministry) je. Ale místo toho jsem chtěl přivést Eliáše do své přítomnosti. Modlil se ke mně, jako se modlili nemnozí. Chtěl jsem ho mít po svém boku pro nepřetržité společenství po celou věčnost.“

Nuže zde byli tři důvěrní (intimní) služebníci shromáždění v Pánu. Toto dává Ježíšovým slovům plnější význam: „Nebo kdežkoli shromáždí se dva nebo tři ve jménu mém, tuť jsem já uprostřed nich“ (Matouš 18:20). Jinými slovy: „Kdekoliv se dva nebo tři z vás shromáždí ve společenství, jsem tam s vámi, rozmlouvající a komunikující. A to mě krmí. Těší mě, když vás mám, očekávající na mě. Hluboce mi sloužíte, když očekáváte, abyste slyšeli můj hlas. Naplňujete tak Otcův záměr, který měl od úplného začátku.“

Dovolte, abych vás teď vzal na horu proměnění. Ježíš sem přivedl tři ze svých učedníků — Petra, Jakuba a Jana. Před očima těchto mužů se Kristus náhle přesunul do nebeské říše: „I zastkvěla se tvář jeho jako slunce, a roucho jeho učiněno bílé jako světlo“ (17:2). Dále čteme: „A aj, ukázali se jim Mojžíš a Eliáš, rozmlouvající s ním“ (17:3). Řecké slovo pro rozmlouvání v tomto verši je „soon“ a znamená spolek, jednotu, společenství. Mojžíš a Eliáš byli spojeni s Ježíšem, hovořili spolu.

O čem byla tato scéna? Věřím, že to nemělo nic společného s Ježíšovou službou na zemi. Ani to nemělo co dělat s jeho učedníky. Ostatně Ježíš jim přikázal: „Žádnému nepravte tohoto vidění, dokudž by Syn člověka nevstal z mrtvých“ (17:9).

Ne, věřím, že Ježíš ve svém oslaveném těle prahnul po jednom posledním pokrmu. Věděl, co ho čeká, a hladověl po takovém jídle, o kterém člověk „nic neví.“ Chystal se čelit kříži, zaplatit cenu, se kterou souhlasil, aby vykoupil lidstvo z hříchu. A teď očekával hostinu se svými intimními přáteli, aby posílila jeho duši na přicházející soužení. Dle mého názoru bylo Kristovo setkání s Mojžíšem a Eliášem darem od Otce. Bůh chtěl poskytnout svému Synovi připomínku jeho slávy, říkal tím: „Zde je nebeský pokrm, který tě čeká.“

Následující podobenství by mělo změnit pohled, jakým se každý křesťan dívá na společenství:

„Nebo kdo jest z vás, maje služebníka, ješto oře aneb pase dobytek, aby jemu, když by se s pole navrátil, hned řekl: Pojď a seď za stůl? Ale zdali raději nedí jemu: Připrav, ať povečeřím, a opáše se, služ mi, až se najím a napím, a potom i ty jez a pij? Zdali děkuje služebníku tomu, že učinil to, což mu rozkázal? Nezdá mi se. Tak i vy, když učiníte všecko, což vám přikázáno, rcete: Služebníci neužiteční jsme. Což jsme povinni byli učiniti, učinili jsme“ (Lukáš 17:7–10).

Víme, že mistr v tomto podobenství je Ježíš. A služebník zde reprezentuje každého věřícího. Nepochybně je toto podobenství o krmení Krista. A náš Pán zjevně vidí toto jednání jako naše nejvyšší povolání.

Můžeš protestovat: „Myslel jsem, že naše nejvyšší možné povolání je jít pracovat na pole sklizně.“ To je opravdu povolání shůry. Ale Ježíš řekl, že není nejvyšší. „Svrchované povolání Boží v Kristu Ježíši,“ jak se na ně odvolává Pavel, je krmit ho. Celá služba musí mít počátek ve společenství a intimnosti s Kristem. Nerozuměl jsem tomu, dokud jsem sám neobul boty služebníka.

Náhle jsem jedním na poli, rozorávám a krmím ovce. Když je pracovní den za mnou, jsem unavený, zpocený a hladový. Pracoval jsem tvrdě a věrně a teď potřebuji potravu. Tak jdu do mistrovy jídelny, abych se najedl. Očekávám, že uslyším svého mistra říci: „Prosím, posaď se. Potřebuješ být občerstven.“ Tak stojím nedaleko stolu, dívám se vyhladověle, moje oči prosí: „Potřebuji.“ Ale mistr neříká: „Sedni si a jez.“ Místo toho přikazuje: „Obleč si zástěru. Jsem připraven jíst. Tak mi nejprve posluž. Potom, až mě obsloužíš, budeš jíst a pít.“

Tady je nesporný důkaz, že jsme povoláni krmit Krista. Na první pohled se zdá tento příkaz tvrdý a náročný. Přesto nemůže být nic vzdálenější pravdě. Zbožný prorok Eliáš vyslovil podobný příkaz, když ho nakrmila vdova. Eliáš jí řekl: „Udělej nejprve chléb pro mě, potom můžeš jíst ty.“ Co vlastně bylo řečeno v obou pasážích, je toto: „Dejte nejprve Božímu království. Potom vám bude dáno všechno ostatní.“

Když vidím, co tu Ježíš skutečně říká, moje srdce taje. Svým učedníkům již řekl: „Vás jsem nazval přáteli“ (Jan 15:15). A nyní v podstatě říká: „Jste moji služebníci, ale já jsem vás nazval příteli. A mám potřebu, kterou může uspokojit jen vaše přátelství. Celý den jste byli venku na poli, pracovali jste pro mě a jste unavení a hladoví. Ale předtím, než vás nakrmím, potřebuji, abyste pro mě něco udělali. Chci, abyste si přišli sednout k mému stolu a dovolili mi, abych k vám mluvil. Je toho tolik na mém srdci, co vám chci říci. Těším se na tento čas každý den, kdy mohu mít s vámi společenství. Opásejte se teď a služte mi.“

Nemusíme si tohoto služebníka představovat jako číšníka freneticky cupitajícího z kuchyně ke stolu. Ne, služebník, kterého tu Kristus předkládá, je obraz přítele, někoho, kdo byl pozván, aby si sednul a naslouchal. Mistr mu říkal: „Chyběl jsi mi. Nyní mě nakrm tím, že mi dovolíš, abych ti vyznal své srdce, abych ti předal své břemeno). Dovol, abych mluvil do tvého života. Chci ti ukázat budoucí věci.“

Takže víš, krmení Krista není jednosměrný vztah, kdy obstaráváme všechno mluvení. Spíš svého mistra krmíme tím, že se radujeme, když slyšíme jeho hlas. Poskytujeme mu pokrm tím, že mu trpělivě nasloucháme. Hospodin popsal tento způsob v Ezechielovi: „Synové Sádochovi, kteříž drželi stráž nad svatyní mou … ti budou přistupovati ke mně, aby mi přisluhovali … ti přicházeti budou k svatyni mé, a ti přistupovati k stolu mému, aby mi sloužili a drželi stráž mou“ (Ezechiel 44:15–16). Sádochovo kněžství mělo mezi Božím lidem nejvyšší povolání. Co od nich Hospodin žádal? Chtěl, aby mu sloužili u jeho stolu. Dnes to děláme tím, že svému Pánu poskytneme své uši, abychom slyšeli jeho hlas.

Ježíš mluví o stejném stole důvěrného přátelství. „Aj, stojímť u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj a otevřel dveře, vejduť k němu, a budu s ním večeřeti, a on se mnou“ (Zjevení 3:20). Kristus v podstatě říká: „Jsem tu a přeji si s tebou konverzovat u stolu. Chci tě nakrmit a dovolit ti, abys mě krmil.“

Možná si myslíš: „Ale Ježíš užívá v tomto podobenství tak chladná slova, jako ‚povinnost‘ a ‚neužitečný služebník.‘ To je tak kruté, nespravedlivé. To se nesrovnává s Božím charakterem.“ Ve skutečnosti tu řecké slovo pro neužitečný znamená nemající žádné zvláštní zásluhy. A slovo pro povinnost znamená prospěch, užitek. Krátce, každý věrný služebník může připustit: „Není nic chvályhodného v tom, co jsem udělal. Udělal jsem jen to, z čeho mám prospěch.“

Ježíš jinými slovy říká: „Neodcházej z mé přítomnosti a nemysli si ‚Můj mistr mi musí být vděčný. Věnoval jsem mu dnes kvalitní čas. Teď je mi zavázán.‘ Víš, moje milost se nedá zasloužit. Je to dar a dostal jsi ho bezplatně. Takže vždycky, když mě krmíš, nepočítej to za chvályhodný dobrý skutek. Takové skutky nezvyšují kredit proti hříchu.“

Tato záležitost krmení Krista by nás měla vést do hluboké pokory. Měli bychom se sami sebe čestně ptát: „Proč by mě Ježíš měl chtít blízko sebe? Proč mě vybízí, abych se zdržoval v jeho přítomnosti? Jsem tak slabý ve víře, tak náchylný k selhání. Přesto říká, že když na něho očekávám a naslouchám jeho hlasu, že ho tím krmím. Říká, že je to jeho pokrm, když jsem hladový, abych ho slyšel mluvit. Jak by to tak mohlo být?“ Ať nás tyto myšlenky udrží vždy v pokoře před Pánem.

Když se modlím, začínám vstupovat na Boží nádvoří s chválou a díkůčiněním. Potom trávím čas uctíváním. Potom mám čas proseb, modliteb za žádosti zaslané naší službě (ministry). Také přináším snažné prosby za vdovy, stejně tak jako za sirotky, bezdomovce, chudé, starší, nemocné a sklíčené. Nakonec se modlím za svou rodinu a pro směr v naší službě (ministry). Potom tiše sedím a očekávám, až bude Pán Ježíš mluvit.

Nedávno jsem se po svém modlitebním čase chystal vstát a odejít. Ale slyšel jsem malý tichý hlas, šeptající: „Davide, prosím, nechoď. Neopouštěj mě ještě. Mám toho o tolik víc, co s tebou chci sdílet. Je toho na mém srdci spousta, co bych ti chtěl ukázat o potřebách světa a stavu mé církve. Nakrmíš mě svým nasloucháním.“

V Lukášovi 24. kapitole nacházíme dojemnou scénu ohledně Kristovy touhy být nakrmen. V tomto okamžiku byl Ježíš vzkříšen, dokončil dílo vykoupení. Nyní je ve svém oslaveném těle. Stále je člověkem, kterého se dotýká lidské cítění, ale není limitován materiálními bariérami. Může se objevit nebo ztratit podle libosti a žádné dveře ani zeď ho nemohou zastavit.

Kam šel Pán nejprve? Tak brzy po svém vzkříšení se v jeho oslavené bytosti něco pohnulo. Byl hladový, potřeboval „pokrm k jísti, kteréhož vy nevíte“ (Jan 4:32). Nejprve ho vidíme na cestě z Jeruzaléma do Emauz. Náhle se zjevil dvěma ze svých učedníků, kteří byli sklíčení z jeho smrti. Písmo říká: „I stalo se, když rozmlouvali a sebe se otazovali, že i Ježíš, přiblíživ se k nim, šel s nimi. Ale oči jejich držány byly, aby ho nepoznali“ (Lukáš 24:15–16).

Stejně jako to udělal se samařskou ženou, navázal Ježíš s těmito muži rozhovor. „O čem si vy dva povídáte. A proč jste tak smutní?“ Byli nedůvěřiví a tak mu řekli: „Ty sám jeden jsi z příchozích do Jeruzaléma, ještos nezvěděl, co se stalo v něm těchto dnů? “ (24:18).

Pohrával si Ježíš s těmito muži v jejich smutku? Ne, absolutně ne. Ve skutečnosti činil pravý opak, přibližoval se hloubce jejich srdcí. Nechal je, aby dali průchod svým stísněným pocitům, dokonce až do bodu zavánějícího nevírou. A on oslovil jejich nevíru: „A počav od Mojžíše a všech Proroků, vykládal jim všecka ta písma, kteráž o něm byla“ (24:27). Rozhovor téměř seminárního vzdělání. Tito muži získali všechno: proroctví o Kristově příchodu a význam jeho smrti, pohřbu a vzkříšení.

O co tu Ježíši šlo? Proč si zvolil, že bude chodit a rozmlouvat s těmito dvěma muži? On si prostě přál kvalitní čas se svými přáteli. Měl radost z neuspěchaného společenství s nimi, otevíral pro ně své srdce a své Slovo v příjemném společenství. A naslouchající uši a hořící srdce dvou mužů ho sytila.

Ten večer se muži zastavili na nocleh v hostinci. V tu chvíli Ježíš „naznačil, že půjde dál“ (24:28 NBK). Možná Pán řekl: „Bratři, věnovali jste mi spoustu svého času. A hodně jste naslouchali, když jsem s vámi sdílel své srdce. Není pochyb, že jste unaveni. Nebudu vás již déle zdržovat. Půjdu dál a nechám vás spát.“

Mohl by to být konec příběhu. Vlastně pro mnoho věřících to je konec. Jsou uspokojeni jednorázovým setkáním s Ježíšem před lety. Nyní všechno, co hledají, jsou znalosti Bible. Nestojí o vyhledávání intimnosti s ním. Svědčí: „Ano, znám Krista. Mám o něm hluboké znalosti:“ Ale neočekávají na Pána, aby ho krmili. Neznají Jeho hlas. A postrádají osobní zjevení toho, kým On je.

Ale učedníci na cestě do Emauz nedopustili, aby se to stalo. Když chtěl Ježíš pokračovat v cestě, „oni přinutili ho, řkouce: Zůstaň s námi“ (24:29). Řecké slovo pro přinutit tu znamená donutit. Jednoduše řečeno, nedovolili mu odejít. Nezapomeň, že ještě nepoznali svého mistra. Ale jejich srdce hořela, když k nim „mluvil na cestě a otvíral jim písma“ (viz 24:32). Teď na něho naléhali: „Musíš s námi zůstat.“

To byla odezva, kterou Ježíš hledal. Měl toho mnohem víc, co těm dvěma chtěl říci. A dál čteme jedno z nejlahodnějších slov z celého Písma: „I všel, aby s nimi zůstal“ (24:29). Tito dva muži nasytili Krista, když naslouchali jeho srdci. A teď je On vzal ke svému stolu, kde je nakrmil: „I stalo se, když seděl s nimi za stolem, vzav chléb, dobrořečil, a lámaje, podával jim. I otevříny jsou oči jejich, a poznali ho. On pak zmizel od očí jejich“ (24:30–31).

Díky Bohu, že tito učedníci přinutili Ježíše, aby zůstal. Jinak by jejich oči nebyly nikdy otevřeny pro žijícího Krista. Vrátili by se do Jeruzaléma se svědectvím mrtvé litery: „Potkali jsme kohosi na cestě do Emauz, kdo nás dokonale vyučoval z Písma. Naše srdce se rozhořela a rozumíme teď Kristu jako nikdy předtím.“ Ostatní učedníci by na ně naléhali s dotazem: „Ale viděli jste Pána? Dotkli jste se ho? Zjistili jste, kde je? Říkáte, že se vaše srdce zapálila. Ale řekněte nám, žije Ježíš?“ Je to smutné, ale nemohli by odpovědět.

Místo toho spěchali tito věrní muži zpátky ke svým bratřím v Jeruzalémě, oprávněni poskytnout mohutné svědectví: „Právě se nám ukázal Pán! Mluvili jsme s ním a jedli jsem s ním. Říkáme vám, viděli jsme ho živého. A on nás krmil Božím slovem ze svých vlastních úst. Ano, je živý, opravdu“ (viz 24:33–35). Potom, přesně v tu chvíli se Ježíš zjevil uprostřed nich.

Nemnoho lidí si najde čas, aby očekávali na Pána. Většina je uspokojena tím, že jde do církve, slyší kázané Slovo a roste jen ve znalostech o Ježíši. Někdy v nich možná hoří srdce při slyšení Božího slova. Ale neplatí cenu za intimitu s Kristem.

Nuže, Petr nám říká: „Rozmáhejtež se v milosti a v známosti Pána našeho a Spasitele Jezukrista“ (2. Petr 3:18). Právě tohle prožívali tito dva učedníci na cestě do Emauz. Rostli ve své znalosti Pána z Písma. Ale to byl pouze základ, to nebylo dokončené dílo. Pavel to věděl, když psal: „Rosťme v něj všelikterak, v toho, kterýž jest hlava, totiž Kristus“ (Efezským 4:15).

Zde je to, o co jde, srozumitelně a jednoduše: Ježíš Kristus chce být tím nejdůležitějším pokladem v našem životě. Chce pro tebe znamenat víc než tvé zaměstnání, tvá kariéra, dokonce i tvá rodina. A chce se pro tebe stát den za dnem vzácnější.

Takže jak vzácný je pro tebe Ježíš? Můžeš říci: „Je tím nejvzácnějším v mém životě. Kristus je pro mě vším.“ Pokud je to pravda, nemůže tě uspokojovat pouhá vědomost o něm v hlavě. Budeš si toužebně přát, aby k tobě mluvil. A tvoje touha očekávat na něj poroste. Slyšet jeho jemný, tichý hlas se ti stane největší radostí. A nedovolíš, aby tě cokoliv zastavilo, když mu budeš věnovat svůj čas. Opravdu, čím více času strávíš očekáváním na něj, tím méně se budeš znepokojovat těžkostmi tohoto života.

Udělal sis s Kristem procházku do Emauz? Byl jsi hluboce vyučován v jeho Slově, že se tvé srdce radovalo v pravdě? A což je důležitější, měl jsi radost, žes mu sloužil a krmil ho? Dej pozor, existuje nebezpečí, že odpadneš ze svého společenství s ním. Pavel říká, že na církev přijde „odstoupení“ (2. Tesalonickým 2:3). Řecké slovo tu naznačuje odpadnutí nebo rozvod. Stručně, mnozí odpadnou od Pána, zřeknou se vší lásky k němu a oddělí se (rozvedou) z jeho společenství.

Dovol, abych ti dal slovo naděje. Naučil jsem se něco, co pro mě činí Pána dokonce ještě vzácnějším. Věřím, že tímto klíčem se zvětší mé zjevení o něm, a může mě udržet, abych v příštích dnech neodpadl. Co je tím klíčem? Je to něco, co jsem přidal ke svému modlitebnímu času. Vysvětlím to.

Modlím se jako obvykle, způsobem, který jsem již dříve popsal. Nicméně poté, co končí můj čas modlitby, otálím ve své modlitební komůrce. Teď se skláním před Pánem a říkám: „Ježíši, teď jsem tu pouze pro tebe. Nepřináším žádnou žádost ani prosbu. Tohle je tvůj čas, a jenom tvůj. Jsem tu teď, abych naslouchal tvému srdci.“ Prostě zůstávám v jeho přítomnosti, miluji ho a očekávám na něj. Vím, že ke mně přijde a řekne mi své mínění.

Opravdu to promluvil k mému srdci: „Teď vím, žes mě učinil klenotem svého života, Davide. Vím, že jsem pro tebe vzácnější než tvá rodina, služba a práce. Chceš mě víc než cokoliv jiného. A to je můj pokrm. Přeji si, abys ke mně dál takto přicházel a dovolil mi, abych pro tebe otevřel své srdce. Když to budeš dělat, vždy tu budu, abych k tobě mluvil.“

Potom mi Pán dal ještě jedno, poslední slovo pro svou církev. Se vší upřímností vám ho teď řeknu: Ježíš vás vybízí, abyste ho krmili tím, že mu budete denně dávat kvalitní čas. Nemluvím o čase, který trávíte čtením Bible nebo modlitbou za potřeby. To by všechno mělo být učiněno ve vašem vlastním čase.

Ale když dokončíte svou každodenní práci, přijďte k mistrovu stolu a služte mu. Prostě tě žádá, abys očekával v jeho přítomnosti, dokud neuslyšíš jeho hlas. Potřebuje čas, aby před tebou otevřel, odhalil své srdce. Tak neměř na hodinách svůj čas, když mu sloužíš. Pokaždé, když na něj budeš očekávat, slibuje, že k tobě bude mluvit.

Jaké je to privilegium krmit našeho vzácného Pána a Spasitele.