Absurdnost víry
Když Bůh říká lidstvu: „Věřte,“ přikazuje něco, co je úplně mimo rozumové chápání. Víra je naprosto nelogická. Sama její definice má co dělat s něčím zcela absurdním. Přemýšlej o tom: v epištole Židům se říká, že víra je podstata věcí nadějných a důkaz neviditelného. Bylo nám zkrátka řečeno: „Neexistuje hmatatelná podstata. Neexistuje vůbec žádný důkaz.“ Přesto se od nás žádá, abychom věřili. Vzpomeneš si na nějaký příkaz, který by byl absurdnější, nesmyslnější něž tento? Jednoduše říká: „Přijmi to bez průkazného svědectví. Spolehni se, věř v neviditelné.“ Je to naprosto mimo logické uvažování.
Zaměřuji se na tento předmět z naléhavého důvodu. Právě teď je na celém světě množství věřících, kteří se poddali hluboké depresi, nechali se odradit. Boží lid prochází zkouškami, boji, utrpeními a zmatky všeho druhu. Faktem je, že všichni budeme v tomto životě neustále čelit odrazení, zastrašení. Ale věřím, že pokud porozumíme podstatě víry – její nelogické, neracionální podstatě – nalezneme pomoc, kterou potřebujeme, abychom prošli.
Uvažuj o víře, která byla požadována od Noeho. Žil v generaci, která se zcela vymkla kontrole. Nedokážeme pochopit zlé časy, ve kterých žil – časy nekontrolovatelného násilí a vražd. Obři porodili „mocné muže.“ Svévolně se šířila nepopsatelná špatnost. Lidské poměry dosáhly takového hororu, že je Bůh již nemohl snášet. Nakonec řekl: „Dost! Člověk se žene do sebezničení. To musí skončit.“
Řekl Noemu: „Zničím veškeré lidstvo. Ale tebe a tvou rodinu zachovám. A tak chci, abys postavil archu, Noe. A chci, abys do ní po dvou shromáždil všechny živočišné druhy. Po celou dobu, kdy to budeš dělat, poskytnu obyvatelům země 120 let svého milosrdenství. Potom sešlu déšť, který bude trvat celých 40 dní a nocí. Bude to ohromná potopa a vyhubí všechno živé.“ Bůh potom pokračoval dál a řekl Noemu, jaké mají být rozměry archy – její délka, šířka a hloubka – velice detailně.
Představ si, jaké asi bylo Noeho zmatení, když se to snažil pochopit. Bůh se chystal seslat kataklyzmatický jev, který zničí celou zemi. Přesto všechno, co bylo Noemu ohledně této záležitosti řečeno, byla pouze tato stručná slova z nebe. Musel to prostě přijmout vírou, aniž by během dalších 120 let dostal nějaký další pokyn.
Přemýšlej o tom, jaká víra byla od Noeho požadována. Dostal mamutí úkol, aby postavil ohromnou archu. A mezitím musel žít v násilnickém, divokém, nebezpečném světě. Byl obklopen obry, vrahy, skeptiky, všemi, kdo sledovali každý jeho krok. Jsem si jistý, že Noeho zesměšňovali, když po léta do únavy pracoval na arše. A protože byli zatvrzováni násilím, pravděpodobně hrozili, že ho zabijí. Přesto víra vyžadovala, aby Noe udržoval své srdce „v bázni Boží“ (viz Židům 11:7). Musel si udržet víru, zatímco celý svět kolem něj tančil, pořádal party a liboval si ve smyslnosti.
V podstatě Bůh tomuto muži řekl: „Musíš věřit mému slovu, Noe. Žádám tě, abys mě poslechnul bez jakékoliv výmluvy. Jestli někdy začneš pochybovat nebo cítil, že to vzdáváš, musíš se spolehnout na to, co jsem ti řekl. Nedám ti žádný další důkaz, jen své zaslíbení. Musíš jednat pouze na základě jeho samotného.“
Jak naprosto nelogický obrázek. Bez pochyby Noe občas vzdoroval, jak navenek, tak uvnitř. Kolik dnů trávil znechucený, bez odvahy, zastrašený? Jak často si říkal: „Tohle je tak nesmyslné. Jak mohu vědět, že to byl Boží hlas?“ Ale Noe udělal, jak Bůh řekl. Více než celé jedno století nepřestal důvěřovat slovu, které dostal. A pro svou poslušnost, jak říká Písmo, se „stal dědicem spravedlnosti, jež vyplývá z víry“ (viz Židům 11:7).
Uvažuj o Abrahamovi. Bůh tomuto muži řekl: „Vstaň, vyjdi a opusť svou zemi.“ Abraham by jistě rád věděl: „Ale kam, Pane?“ Bůh by mu prostě odpověděl: „To ti neříkám. Jen jdi.“
To nebylo logické. Byl to naprosto nesmyslný příkaz pro každou myslící osobu. Budu to ilustrovat dotazem ke každé křesťanské manželce: co kdyby tvůj manžel jednoho dne přišel domů a řekl: „Sbal si věci, zlato, stěhujeme se.“ Samozřejmě bys chtěla vědět proč, nebo kam, nebo jak. Ale jediná odpověď, kterou ti dá, je: „Já nevím. Jenom vím, že to Bůh řekl.“ Takový požadavek nedává vůbec žádný smysl, nemá to hlavu ani patu. Není to prostě logické.
Ale tohle je přesně ten nelogický pokyn, který Abraham poslechnul. „Věrou, povolán jsa Abraham, uposlechl Boha, aby odšel na to místo, kteréž měl vzíti za dědictví; i šel, nevěda, kam příjde“ (Židům 11:8). Abraham sbalil svou rodinu a vydal se na cestu, aniž věděl, kde skončí. Všechno, co věděl, bylo stručné slovo, které mu Bůh dal: „Jdi, Abrahame, a já budu s tebou. Nic se ti nestane.“ Víra vyžadovala, aby Abraham nejednal na základě ničeho jiného než tohoto zaslíbení.
Jedné hvězdnaté noci řekl Bůh Abrahamovi: „Pohlédni na oblohu. Vidíš ty nespočetné hvězdy? Sečti je, jestli můžeš. Tolik budeš mít potomků“ (viz Genesis 15:5). Abraham nad tím musel potřást hlavou. Byl již starý stejně jako jeho manželka Sára. Dávno již minul čas, kdy snad mohli mít dítě. Přesto teď dostal zaslíbení, že se stane otcem mnoha národů. A veškerý důkaz, který měl, bylo slovo z nebe: „Já jsem Hospodin“ (15:7).
Ale Abraham poslechl. A Bible o něm říká totéž jako o Noem: „I uvěřil Hospodinu, a počteno mu to za spravedlnost“ (15:6). Opět vidíme nelogickou scénu. Ale víra jednoho muže byla převedena na spravedlnost.
Uvažuj o dětech Izraele. Přemýšlej o obtížných podmínkách, do kterých je Bůh vedl. Vysvobodil je z faraónova útisku v Egyptě, jen aby byli obklíčeni u Rudého moře. Izraelci byli z další strany obklopeni horami a zezadu na ně rychle útočila faraónova armáda. Byla to beznadějná situace, bez jakéhokoliv lidského východiska. Srdce jim musela bušit, když slyšeli rachot faraónových vozů a viděli prach, který se zvedal pod kopyty jeho koní.
Ačkoliv znám závěr této scény, mé tělo se chce přít s Bohem: „To nevypadá fér, Pane. Jaká je to traumatická situace pro jejich rodiny a jejich děti. Uvázli tam, nemají žádné vory ani čluny, rádi by věděli, co budou dělat. Pane, během jediné noci jsi pobil všechny Egyptské prvorozené. Proč jsi nepobil všechny tyto vojáky na poušti? Jaký je v tom rozdíl, jestli je utopíš nebo je pobiješ na poušti? Je to absurdní, nesmyslné, se všemi těmi plačícími dětmi, všemi muži a ženami, kteří se třesou strachy. Oni tě poslechli, ale ty jsi dopustil, aby na ně toto přišlo. Proč jsi je skrz to vedl?“
Skutečnost je nepopiratelná: Bůh je vedl do této situace. A celá scéna je naprosto nelogická, absolutně nesmyslná. Bůh prostě očekával, že budou věřit slovu, které jim již dal: „Vezmu vás do své náruče a přenesu vás přes poušť. Žádný nepřítel proti vám neuspěje, protože já budu s vámi. Vaším úkolem je pouze tiše stát a uvidíte Hospodinovo spasení.“
Ptám se vás, kolik z nás by tam dnes stálo ustrašených a plačících, jako byli tito Izraelci? Jsme-li čestní, víme, že právě takto reagujeme ve většině našich krizí. Nejsou naše srdce v podobném stavu jako jejich? Jednoduše řečeno, víra je velice náročná. Požaduje, že když jednou slyšíme Boží slovo, máme je poslechnout bez žádného dalšího důkazu, který by nás vedl. Nezáleží na tom, jak velké mohou být naše překážky, jak nemožné jsou naše okolnosti. Máme věřit jeho Slovu a jednat podle něj bez žádného dalšího důkazu. Bůh říká: „Můj slib je všechno, co potřebuješ.“
Podobně jako generace před námi bychom také rádi věděli: „Pane, proč stojím před touhle zkouškou? Je to mimo moje chápání. Dopustil jsi v mém životě tolik věcí, které nedávají smysl. Proč neexistuje vysvětlení, proč tím procházím? Proč je má duše tak neklidná, tak plná velkých zkoušek?“
Opět mě poslouchejte: požadavky víry jsou pro lidstvo naprosto nesmyslné, absurdní. Takže, jak Pán odpovídá na naše volání? Posílá své Slovo, které nám připomíná jeho zaslíbení. A říká: „Prostě mě poslechni. Důvěřuj mému Slovu pro tebe.“ Neakceptuje žádné výmluvy, žádnou neposlušnost, bez ohledu na to, jak nemožné se mohou zdát naše okolnosti.
Nerozumějte mi, prosím, špatně. Náš Bůh je milující Otec. A nedopustí, aby jeho lid trpěl bez rozmyslu, bez důvodu. Víme, že má k dispozici veškerou moc a ochotu, aby přinutil každý problém a hluboký žal odejít.
Ale faktem je, že nám Bůh neukáže, jak nebo kdy naplní svá zaslíbení pro nás. Proč? Nedluží nám žádné vysvětlení, když už nám dal odpověď. Dal nám všechno, co potřebujeme k životu a zbožnosti ve svém Synu Ježíši Kristu. On je všechno, co potřebujeme pro každou situaci, kterou nám život připraví. A Bůh bude trvat na svém Slově, které již zjevil: „Máš mé Slovo na dosah. Moje zaslíbení jsou ano a amen pro všechny, kdo věří. Tak spoléhej na mé Slovo. Věř mu a poslouchej ho.“
Bible říká, že Izraelci Boha na poušti desetkrát „provokovali.“ Co bylo těmito provokacemi? Bylo to deset situací, kdy Izraelci čelili velkým zkouškám. Čas od času se ocitli v okolnostech, které se zdály nemožné. Možná ses někdy divil jako já: „Pane, proč všechny tyhle zkoušky?“
V každém případě Bůh očekával, že v jeho lidu povstane plamínek víry. Pátral po alespoň malé míře víry, na které by mohl stavět. Víš, On chtěl dát světu svědectví o své věrnosti k jeho lidu. A Izrael měl být tím svědectvím. Bůh v podstatě říkal: „Když přivedu svůj lid na krušná místa, očekávám, že budou jednat podle mých zaslíbení, která jsem jim dal. Mé Slovo je život pro všechny, kdo věří. A chci, aby se toto poselství kázalo a demonstrovalo ztracenému a umírajícímu světu.“
Toto Slovo již měl Izrael k dispozici. Bůh jim řekl: „Vyvedu vás z utrpení do země oplývající mlékem a medem. Nikdo se nebude moci postavit proti vám. JÁ JSEM bude s vámi. A žádné z mých zaslíbení neselže.“ Totéž je pravdou pro Boží lid dnes. Pokud existuje země, zůstávají jeho zaslíbení stejná: „Vyvedu tě z tvého trápení. Důvěřuj velkému JÁ JSEM.“
Proto Bůh s nejvyšší možnou trpělivostí nemá trpělivost s nevírou ve svých dětech. Epištola Židům říká: „Nebo někteří slyševše, popouzeli ho“ (Židům 3:16). Co slyšeli? Slyšeli Boží Slovo: zaslíbení ochrany, vedení a dobroty. Ale místo aby tomuto slovu důvěřovali, zaměřili se na své beznadějné situace. A dovolili nevíře, aby se přichytila jejich srdcí. Bůh reagoval slovy: „Takže jsem přisáhl v hněvě svém, že nevejdou v odpočinutí mé“ (Židům 3:11).
Tito lidé chtěli něco rozumného, racionálního, logického. Chtěli stát na něčem, co by mohli vidět, cítit, čeho by se mohli dotknout. Chtěli, aby jim Bůh dopodrobna vysvětlil cestu, která byla před nimi, aby to i hloupý pochopil. Ale to není víra. Víra znamená říci: „Bůh mi dal zaslíbení. A já budu žít a zemřu podle tohoto zaslíbení. Nezáleží na tom, co mě to bude stát, abych se toho chopil. Stavím všechno, celý svůj život, na jeho Slově ke mně.“
Židům se ptá: „Na které se pak hněval čtyřidceti let? Zdali ne na ty, kteříž hřešili, jejichžto těla padla na poušti? A kterým zapřisáhl, že nevejdou do odpočinutí jeho? Však těm, kteříž byli neposlušní. A vidíme, že jsou nemohli vjíti pro nevěru“ (Židům 3:17–19).
Faktem je, že každá zkouška Izraelců pominula. A Bůh je věrně vysvobozoval z každé z nich. Přesto ti samí Izraelci, kteří zakoušeli Boží dobrotu, nakonec zemřeli na poušti. Proč? Pokaždé, když přišla zkouška, reptali a zatvrdili se, odmítali věřit.
A co ty? Nacházíš se právě teď na děsivém místě, jako byl Izrael? Cítíš beznaděj, prázdnotu? Cítíš se nicotný? Každému, kdo čelí prudkému, krutému boji, říkám, tvá zkouška také pomine. Takže, co od tebe Bůh uprostřed ní očekává?
Možná jsi zarmoucený, truchlíš, svírá tě mučivá úzkost pro boj, který, jak se zdá, nemá konce. Jsi sehnutý, sklíčený, odrazený a zastrašený více, než jsi kdy byl. Tvoji přátelé ti možná říkají: „Nebreč a nenaříkej. Tak se neprojevuje víra.“ Ale tak to není. Pravda je, že když máš víru, jsi schopný plakat. Nemůžeš se vyhnout své bolesti. Vlastně je ve tvých slzách uzdravující moc. Tvé truchlení nemá nic společného s tím, zda důvěřuješ Božímu slovu.
Občas si možná říkáš: „Pane, co jsem udělal špatně? Jakého hříchu jsem se dopustil? Je tohle tvůj soud nade mnou?“ Možná dokonce cítíš, jak ho konfrontuješ: „Proč jsi dopustil, aby se to stalo? Co jsem udělal, žes to umožnil?“ Říkám ti, Bůh ti dává čas na tyto otázky. On dovolí výbuchy hněvu tvého těla.
Potom konečně k tobě přichází Pán a říká: „Měl jsi právo na všechny tyto pocity. Ale neměl jsi žádný důvod mě obviňovat nebo o mně pochybovat. Dal jsem ti zaslíbení. Opravdu, dal jsem ti všechno, co potřebuješ. A ty se máš teď toho zaslíbení chopit. Když to uděláš, stane se pro tebe mé Slovo životem. Přinese ti uzdravení, které je větší než jakákoliv medicína, mnohem mocnější než jakákoliv řeka slzí.“
Znovu a znovu se žalmista ptá: „Proč je má duše tak skleslá? Cítím se zbytečný, opuštěný. Je ve mně takový neklid. Proč, Pane? Proč se ve svém soužení cítím tak bezmocný?“ Tyto otázky mluví za zástupy těch, kdo milovali a sloužili Bohu.
Vezměme například zbožného Eliáše. Vidíme ho pod jalovcem, jak žebrá na Bohu, aby ho zabil. Byl úplně na dně, tesknil, dostal se do bodu, kdy vzdával svůj vlastní život. Také spravedlivého Jeremiáše nacházíme hluboko v zoufalství. Prorok volal: „Pane, ty jsi mne oklamal. Řekl jsi mi, abych prorokoval všechny tyto věci, ale žádná z nich se nestala. Nedělal jsem nic jiného, než že jsem tě celý svůj život hledal. A takhle je mi odplaceno? Teď již nebudu tvé jméno zmiňovat.“
Každý z těchto služebníků měl dočasné útoky nevíry. Ale Hospodin rozuměl jejich stavu v časech zmatku a pochybnosti. A po čase jim vždy ukázal na cestu ven. Uprostřed jejich strádání jim Duch svatý zasvítil svým světlem. A Písmo pro nás zaznamenává jejich zkušenosti.
Uvažuj o Jeremiášově svědectví, jak se dostal ze své jámy: „Když se naskytly řeči tvé, snědl jsem je, a měl jsem slovo tvé za radost a potěšení srdce svého, poněvadž jsi ty mne povolal sám, ó Hospodine Bože zástupů“ (Jeremiáš 15:16). David také svědčil: „Rozpomenul jsem se na tvé Slovo.“ A Eliáš řekl: „Přišlo ke mně tvé Slovo.“ V určitou chvíli se každý z těchto služebníků rozpomenul na Boží Slovo. A ono se stalo radostí a veselím jejich života, vytáhlo je z jámy.
Pravdou je, že po celou dobu, kdy tito lidé zápasili, seděl Bůh nečinně, čekal. Slyšel jejich volání, pláč, jejich bolest, jejich mučivou úzkost. A když minul jistý čas, řekl jim: „Tak jsi to vykřičel. Byl to tvůj čas zármutku a pochybností. Teď chci, abys mi věřil, spoléhal na mě. Vrátíš se k mému Slovu? Chopíš se mého zaslíbení, které jsem ti dal? Pokud to uděláš, mé Slovo tě podrží až do konce.“
Nezáleží na tom, jak jsme se dostali do naší beznadějné situace. Někdy to způsobí Pán, dovede nás do situace, kdy jsme s rozumem v koncích. Někdy je to nepřítel, který na nás útočí, tak jako útočil na Joba. Někdy je to naše tělo, ať už skrze pokušení nebo skrze duševní či fyzickou zkoušku. Faktem je, že nezáleží, jak jsme se tam dostali. A neexistuje jiná cesta ven než Boží slovo.
Duch svatý je věrný a mluví k nám. Dá nám poznat, kdy je čas zanechat všech pochybností a otázek. Jestliže to neuděláme – jestliže se odmítneme navrátit k důvěře v Boží slovo, jestliže nedovolíme jeho zaslíbení, aby se ještě jednou stalo radostí našich životů – objeví se nevíra. A upevní se v nás, zatvrdne jako beton. V tu chvíli spadneme do jámy, ze které se nikdy nemůžeme dostat ven. Každá naše myšlenka směrem k Bohu bude tvrdá a vyčítavá, namísto důvěřování a spolehnutí se. A jeho hněv je proti všem, kdo se zřeknou své důvěry v Boží slovo.
Po staletí vyhlíželi Židé příchod Mesiáše. Věřili, že Spasitelem Izraele bude král, který přijde majestátně a s mocí, aby ustanovil vládu v Jeruzalémě. Bude to mocný osvoboditel, který bude velet nepřemožitelné armádě. A zlomí jho, které Řím nasadil na šíji Izraeli. Potom svrhne každou další moc na tváři země.
Dovedeš si představit naděje a velké očekávání, které měl každý Žid pro příchod Spasitele? Vymaže všechny nemoci, odebere každou bolest, osvobodí chudé z chudoby a dá lidem všechno, po čem jejich srdce touží. Učiní z Izraele velký lid a prosperující národ. A všechno to udělá jako neuvěřitelnou podívanou moci.
Nuže, byl tohle způsob, jakým přišel Mesiáš? Ne, víme že nebyl. Narodil se ve chlévě, ze všech míst právě tam. A příběh jeho narození je nejnelogičtější, nejabsurdnější aspekt ze všech. Tento Mesiáš neměl žádného pozemského otce, byl neposkvrněně počat Duchem svatým a přenesen do dělohy panny. Jeho příchod nebyl ohlašován mocnými trumpetami, ale starým knězem a postarší prorokyní. Jednoduše řekli: „Tady je očekávaný Izraelský. Věřte v něho, protože on je Bůh.“
Kdo přesně byl ten, o kterém mluvili? Skromný, nízko postavený Nazarejský, tesař. Když se Ježíš objevil na scéně, lidé říkali: „Počkejte chviličku. Známe rodiče tohoto člověka.“ Někdo mohl dokonce říci: „Josef ho k nám jednou přivedl, aby mu pomohl spravit náš stůl.“ Jak by se mohlo od kohokoliv očekávat, že bude věřit, že takový člověk je Mesiáš? To bylo naprosto nesmyslné.
Ježíš neohlašoval svou nadvládu, své panství, mocnou armádou. Ukazoval se pouze s dvanácti nevzdělanými učedníky z třídy pracujících. Nebyli vyškoleni a trénováni ve velké teologii. Byli to rybáři, nádeníci, nekvalifikovaní dělníci, živnostníci. A Ježíš se od nich nelišil. Takže jak by mohl kdokoliv akceptovat, že on je autorita, odborník na Boží Slovo? Každý věděl, že pravý Izraelští vedoucí sedí u nohou Gamaliela, učí se od nejpřednějšího učence té doby. Zatímco tesařův syn vyučoval na poušti a podél mořského pobřeží. Jeho obecenstvo se skládalo z vdov, malomocných, prostitutek. A jim všem říkal: „Já jsem Bůh v těle. Věřte ve mně.“
Představ si, jaká musela být reakce každého náboženského vůdce: „Tento člověk stojí v synagogách a prohlašuje se za Mesiáše. Říká, že byl poslán od Boha. Ale nemá královský původ ani rodokmen. Nemá ani místo, kde by složil hlavu. Přiřítí se do chrámu a vyhání všechny naše prodavače. A nazývá chrám ‚domem mého Otce.‘ Ale nevysvětlí, kde vzal takovou autoritu. Vlastně prohlašuje, že on je Božím chrámem. Říká, že byl dříve než Abraham.“
„Říká, že je živou vodou, chlebem z nebe, jak člověk, tak Bůh. Potom používá bizarní řeč, říká, abychom jedli jeho tělo a pili jeho krev. Říká, že jestliže vidíme jeho, vidíme Otce. Ale pokud v něho nebudeme věřit, potom nevěříme v Boha. Ale čí je jeho autorita pro všechna tato tvrzení? Je to pouze jeho slovo. Jen se objeví a říká: ‚Věřte ve mně.‘“
Přemýšlej o tom, co tito vedoucí slyšeli říkat Ježíše: „Kdož slovo mé slyší, a věří tomu, jenž mne poslal, máť život věčný“ (Jan 5:24). Ohrazovali se a říkali Ježíši: „Ty sám o sobě svědectví vydáváš, svědectví tvé není pravé“ (8:13). Ježíš jim odpověděl dalším neracionálním vysvětlením: „V Zákoně vašem psáno jest, že dvou člověků svědectví pravé jest. Jáť svědectví vydávám sám o sobě, a svědectví vydává o mně ten, kterýž mne poslal, Otec“ (8:17–18).
Nakonec Ježíš nazval celou záležitost pravým jménem. Řekl jim: „Proč mluvení mého nechápáte? Protože hned slyšeti nemůžete řeči mé“ (8:43). Říkal: „Nemůžete mě pochopit, protože neslyšíte mé Slovo.“ Totéž je pravdou pro každého dnešního věřícího. Všechno se to dá zestručnit do jediného: důvěřování Jeho Slovu. Jeho Slovo samotné je náš život a naděje.
Žijeme v čase největšího zjevení evangelia v historii. Je zde víc kazatelů, více knih, více nasycení evangeliem ve sdělovacích prostředcích, než kdy bylo. Přesto nebylo nikdy více utrpení, strádání, úzkosti, strachu, vyčerpání a nepokojných myslí mezi Božím lidem. Pastoři dnes upravují svá kázání, jen aby pozvedli lidi a pomohli jim řešit jejich zoufalství. Kážou o Boží lásce a trpělivosti. Připomínají nám, že On rozumí našim obdobím deprese a skleslosti. Říká se nám: „Počkej, měj strpení, nech se povzbudit, odvaž se. I Ježíš cítil, že ho jeho Otec opustil.“
Na tom není nic špatného. Kážu tyto pravdy sám sobě. Přesto věřím, že existuje ještě bezmála jeden důvod, proč vidíme tak málo vítězství a osvobození: je to nevíra. Faktem je, že Bůh v těchto posledních dnech mluví velice jasně. A tohle je to, co řekl: „Již jsem ti dal Slovo. Je to dokončené a kompletní. Teď na něm stůj.“
Ať vám nikdo neříká, že zažíváme hlad, nedostatek Božího slova. Pravda je, že zažíváme velký nedostatek slyšení Božího slova a jeho uposlechnutí. Proč? Víra je tak neracionální, tak absurdní. Ale víra k nám nikdy nepřichází logikou nebo rozumem. Pavel jasně a prostě konstatuje: „Víra je tedy ze slyšení, a slyšení skrze slovo Boží“ (Římanům 10:17). To je jediný způsob, jak kdy víra povstane v srdci kteréhokoliv věřícího. Přichází ze slyšení – to znamená uvěření, důvěřování a jednání podle – Božího slova.
Křesťan: „Pane, já jsem skleslý a znechucený. Slíbil jsi, že nedopustíš, abych nesl břemeno, které je příliš těžké, aniž bys připravil únikovou cestu. Ale právě teď jsem zdrcen. Kdybys mi jen řekl, oč vlastně jde.“
Pán: „Dal jsem ti své Slovo.“ „Za to se tobě bude modliti každý svatý, v času příhodném k nalezení tebe; pročež vody mnohé v rozvodnění k němu nedosáhnou. Ty jsi skrýše má, od ssoužení zachováš mne, a plésáním vítězným obdaříš. Já tobě k srozumění posloužím, a vyučím tě cestě, po níž bys choditi měl; dámť radu, oči své na tě obrátě“ (Žalm 32:6–8).
Křesťan: „Pane, cítím se tak bezmocný. Moje síla je téměř pryč. Mou mysl zaplavily pochybnosti a strach. Nevidím cestu ven. Budoucnost vypadá tak beznadějně.“
Pán: „Dal jsem ti své Slovo.“ „Oči Hospodinovy patří na ty, kteříž se ho bojí, a na ty, kteříž očekávají milosrdenství jeho, aby vyprostil od smrti duše jejich, a živil je v čas hladu. Duše naše očekává na Hospodina, on jest spomožení naše, a pavéza naše“ (Žalm 33:18–20).
Křesťan: „Pane, někdy cítím, že jsem se Tě musel nějak dotknout. Je tato zkouška nějakým druhem soudu? Skončí někdy?“
Pán: „Dal jsem ti své Slovo.“ „Tento chudý volal a Hospodin vyslyšel, i ze všech úzkostí jeho vysvobodil jej. Vojensky se klade anděl Hospodinův okolo těch, kteříž se ho bojí, a zastává jich. Okuste a vizte, jak dobrý jest Hospodin. Blahoslavený člověk, kterýž doufá v něho…“
„Oči Hospodinovy obrácené jsou k spravedlivým, a uši jeho k volání jejich… Volají-li spravedliví, Hospodin vyslýchá, a ze všech jejich úzkostí je vytrhuje… Mnohé úzkosti jsou spravedlivého, ale Hospodin ze všech jej vytrhuje… Služebníků pak svých duše vykoupí Hospodin, a nebudou zkaženi, kteříž doufají v něho“ (Žalm 34:6–8,15,17,19,22).
V pouhých třech Žalmech jsme dostali dostatek Božího slova, aby vyhnalo všechnu nevíru ven. Naléhám teď na tebe: poslouchej ho, důvěřuj mu, poslechni ho. A konečně, odpočívej v něm. Tohle bude naše svědectví o našem věrném Bohu během každé zkoušky a strádání.