Bůh činí ve své církvi novou věc

Jak často jste slyšeli křesťany říkat: „Bůh ve své církvi dělá novou věc“? Ta „nová věc,“ o které se zmiňují, se může nazývat probuzení, vylití, navštívení nebo Boží hnutí.

Ale velice často tato „nová věc“ rychle zanikne. A jak se jednou ztratí, nelze ji znovu nalézt. Tím se ověřuje, že to vůbec není Boží hnutí. Po pravdě řečeno, křesťanští sociologové šli po stopách mnoha z těchto takzvaných navštívení a zjistili, že průměrná délka těchto událostí je kolem pěti let.

Osobně věřím, že Bůh dnes ve své církvi dělá novou věc. Ale toto velké dílo Ducha se nemůže nacházet v jediné lokalitě. Děje se po celém světě. Nemusíš za ním cestovat daleko. Opravdu, Boží „nová věc“ může být tak blízko, jako je církev v sousedství.

Existuje biblický princip, který vládne každému pravému Božímu hnutí. Nacházíme tento princip, jak funguje znovu a znovu v obou Zákonech. A potvrzoval se během staletí historie církve. Princip je tento: Bůh ve své církvi nezačne novou věc, dokud neodstraní starou. Jak Ježíš říká, nebude lít nové víno do starých vinných měchů.

Proč je to tak? Protože Bůh vede spor s každou starou věcí ve své církvi. Víš, u každého nového díla, které On pozvedá, přejde jen pár generací a začne se vkrádat lhostejnost a pokrytectví. Z Božích lidí se brzy stanou modláři se srdcem náchylným k odpadlictví. A Bůh se nakonec rozhodne nechat staré dílo ve své církvi stranou. Kompletně se ho zřekne ještě předtím, než zahájí nové.

Tento princip se poprvé představil v Sílo. Během času Soudců ustanovil Bůh v tomto městě svaté dílo. Sílo bylo místem, kde stála Hospodinova svatyně, bylo centrem veškeré náboženské aktivity v Izraeli. Samotné jméno Sílo znamená „to, které je Hospodinovo.“ To samo o sobě říká, že jde o věci, které reprezentují Boha a zjevují jeho přirozenost a charakter. Sílo bylo místem, kde Bůh mluvil ke svému lidu. Bylo také místem, kde Samuel slyšel Boží hlas a kde mu Bůh zjevil svou vůli pro něj.

Avšak nejvyšším knězem v Sílo byl Elí a jeho dva synové sloužili ve svatyni. Elí a jeho synové byli líní a smyslní a byli zcela pohlceni svými vlastními zájmy. Během své služby dopustili, že do Božího domu vstoupil veliký hřích. A za čas se Sílo zkazilo. Boží lidé byli brzy plní chamtivosti, cizoložství a pokrytectví.

Nakonec Bůh přestal v Sílo mluvit. Řekl Samuelovi v podstatě toto: „Sílo se tak poskvrnilo, že již nepředstavuje, kdo já jsem. Tento dům již není můj. A já to nebudu víc snášet. Skončil jsem s ním.“ Tak Bůh vzdálil svou přítomnost ze svatyně. A nad dveře napsal „Ichabod,“ což znamená: „Odešla sláva Hospodinova.“

V tu chvíli bylo Sílo mrtvé, bez šance na vysvobození. Nebyla tam již naděje na obnovení minulé slávy, žádná naděje nápravy. Bůh říkal: „Já jsem převrátil Sílo v tělesnost a přestěhoval jsem se. Chystám se pozvednout úplně nový dům.“

Do jakého stavu se musí lidé dostat, aby od nich Pán vzdálil svou přítomnost? Uvažuj o události v Sílo: po léta se v této společnosti nikdo nepostavil v mezeře. Nikdo se nepokořil a nevolal v pokání: „Pane, neodcházej od nás.“

Místo toho Bůh viděl jen lidi, kteří se zatvrdili pravdě. Tito Izraelci dodržovali všechny náboženské obřady a říkali všechny správné věci, ale jejich srdce v ničem z toho nebyla. Všechno jejich konání bylo tělesné. A kněžství bylo mimo veškerou nápravu. Nejvyšší kněz Elí se stal naprosto slepý ke svému vlastnímu odpadnutí. On a jeho hříšní synové museli odejít.

Tak Hospodin kompletně odstranil staré. A opět pozvedá novou věc. Poté se stává chrám v Jeruzalémě známý jako „dům Hospodinův.“ A po určitou dobu mluvil Bůh ke svému lidu tam. Dům byl naplněn modlitbou, bylo tu kázáno Boží slovo a lidé činili oběti podle Božích přikázání. Chrám v Jeruzalémě představoval, kdo Bůh je, a On tam manifestoval svou přítomnost. Při jedné příležitosti naplnila jeho sláva chrám tak mocně, že kněží nebyli schopní sloužit.

Ale jak šel čas, upadla i tato služba. Opět se mezi lidmi objevila korupce a rozklad. A chrám v Jeruzalémě již Boha nereprezentoval.

Trvá to jen několik generací, než se nové Boží dílo zvrhne ve lhostejnost a pokrytectví. Proč tomu tak je? Téměř vždy se to stane proto, že se služba začne vést v těle. Žhavé nadšení, se kterým dílo vzniklo, se začíná ztrácet. A po čase se stane služba lidskou institucí. Objeví se rutina bez života. Vedoucí, kteří se kdysi modlili, teď spoléhají, že organizace a tělesné dovednosti udrží dílo v činnosti.

Dříve ti samí vedoucí spoléhali zcela na Boha a On k nim mluvil. Ale v nějakém okamžiku opustili své služebnictví pro politikaření. A teď, místo aby sloužili, usilují o moc, prestiž a množství. Je to smutné, jejich služba se stala vybledlou vzpomínkou toho, co Bůh kdysi v jejich středu dokázal ve své moci a v pravdě.

Hospodin reagoval na tento druh kompromisu v časech Jeremiáše. Poslal proroka ke vchodu do chrámu, aby provolával zničující slova: „Takto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraelský: Polepšte cest svých i předsevzetí svých, a způsobím to, abyste bydlili na místě tomto“ (Jeremiáš 7:3). Jinými slovy říkal: „Toto dílo se zkazilo, znehodnotilo a ve dveřích teď stojí smrt. Ale stále ještě je čas k záchraně. Nechci od vás odejít. Chci být s vámi a pohybovat se mezi vámi. Ale aby se to stalo, musíte činit pokání. Musíte se vrátit ke své první lásce.“

Potom Hospodin dodává: „Neskládejte naděje své v slovích lživých, říkajíce: Chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův jest“ (7:4). Bůh slyšel, jak lidé volají: „Hospodin nemůže zničit tento chrám. Je to jeho věčný dům. Je to naše historie, naše zavedená tradice. Podívejte se na ty majestátní budovy. Stojí tu jako Boží svědectví pohanskému světu. On se nikdy nezřekne toho, co tu ustanovil.“

Ale Hospodin odpověděl: „A co vaše pošpinění, zneuctění? A co vaše rozbujelé cizoložství? Falešně přísaháte. Klaníte se modlám. Obrátili jste můj dům v doupě lupičů. Posílal jsem proroky, aby vás varovali, ale vy jste je neposlouchali. Mluvil jsem k vám, ale neslyšeli jste. Volal jsem na vás, ale neopověděli jste.“

Teď jim Bůh nařizuje: „Ale jděte aspoň na místo mé, kteréž bylo v Sílo, kdež jsem byl způsobil příbytek jménu svému z počátku, a vizte, co jsem učinil jemu pro nešlechetnost lidu svého Izraelského“ (7:12). Naléhal na ně: „Přijďte všichni duchovní, pastýři a kněží. Vyndejte své Bible a sami se podívejte, jak funguje moje cesta. Ohlédněte se zpět k mému domu v Sílo. Ustanovil jsem tam svou církev a dal jí své jméno. Ale lidé odmítli mé proroky. A místo toho spoléhali na své vlastní cesty. Tak jsem všechno staré kompletně zavrhnul.“

„Teď se to chystám udělat znovu. Jste zrovna jako Sílo. Dopustili jste hřích a korupci v mém domě. Stali jste se na svých cestách tak zvrhlí, že mě již nereprezentujete. Rozhlédněte se: kdo stojí v mezeře? Kdo volá s kajícím srdcem? Vidím lhostejnost a kompromis. Mé slovo jasně varuje, že jsem odňal svou přítomnost ze Sílo. A teď odejdu od vás. Chystám se přestěhovat svou slávu z vašeho středu.“

„Protož učiním domu tomuto, kterýž nazván jest od jména mého, v němž vy doufáte, i místu tomuto, kteréž jsem dal vám a otcům vašim, jako jsem učinil Sílo; a zavrhu vás od tváři své, jako jsem zavrhl bratří vaše, všecko símě Efraimovo“ (7:14–15). Zase jednou Bůh říkal: „Stará věc skončila, je to pryč. Již mě nereprezentujete. Budu teď mít lid, který mě světu představí, jaký doopravdy jsem. Mám na mysli úplně novou věc.“

Bůh končí tímto prohlášením: „Ty tedy nemodli se za lid tento, aniž pozdvihuj za ně hlasu a modlitby, aniž se přimlouvej ke mně; nebo tě nikoli nevyslyším“ (7:16). Říkal: „Neobtěžuj modlitbami za toto staré dílo. Je to mrtvé a je to pryč, mimo jakoukoliv naději na obnovení.“

Ježíš stál v posledním chrámu a zval každého, aby přišel pod jeho milosrdná ochranná křídla. Vyzýval slepé, nemocné, malomocné, chudé, ztracené, volal na každého, aby přišel a nalezl uzdravení a odpuštění. Ale náboženský zástup jeho nabídku odmítnul. Tak o nich Kristus dosvědčil: „Nechtěli jste“ (Matouš 23:37).

Jak jsem to četl, vyvstával ve mně dotaz: zbaví se Bůh zde v Nové smlouvě starého díla stejně jako to udělal ve Staré smlouvě? Opustí, zřekne se staré věci a pozvedne novou? Zapudí to, co odmítlo jeho nabídky milosti, milosrdenství a probuzení?

Ano, udělá to. Ježíš odpověděl těm, kdo ho odmítli, slovy: „Aj, zanecháváť se vám dům váš pustý“ (23:38). Řekl jim: „Tento chrám je teď váš dům, ne můj. Já ho opouštím. A zanechám to, co jste vyplenili a zpustošili.“

Potom dodal: „Neboť pravím vám, že mne již více nikoli neuzříte od této chvíle, až i díte: Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně“ (23:39). Říkal jim: „V tomto starém díle již moje sláva není. Právě jsem ji odmítl. A zbytek vašeho náboženského života povedete bez Boží přítomnosti. A také toto staré dílo převrátím v tělesnost, světskost. Vaši pastýři nebudou duchovní muži, ale tělesní služebníci.“

Učedníci nemohli jeho slovům uvěřit. Naléhali na něj: „Mistře, podívej na tu velkolepost chrámu, na tu mocnou stavbu. Uvažuj o její historii, o staletích tradice. Není možné, aby z ní byly ruiny. Říkáš, že je po všem?“ Ježíš odpověděl: „Ano, je po všem. Toto staré dílo skončilo. Je mrtvé a v mých očích už je pryč. Učiním teď novou věc.“

Přemýšlej o tom: tady stála vtělená milost a milosrdenství a říkala: „Tato stará věc již není moje. Zanechávám ji naprosto na pospas osudu. Nemá absolutně žádnou naději, aby byla obnovena.“ Potom se Ježíš přemístil k Letnicím, k začátku nové věci. Chystal se pozvednout novou církev, ne repliku staré. A učiní ji zbrusu novou od základů. Bude to církev nových kněží a lidí, všichni budou znovuzrození v něm.

Prozatím se povleče staré dílo. Stále ještě budou do chrámu přicházet zástupy, aby konaly své mrtvé obřady. Pastýři budou stále ještě okrádat chudé, cizoložníci budou podle libosti hřešit a lidé budou dál hnáni do modlářství. Každý den bude toto staré dílo stále více vysychat a slábnout. Ptáš se proč? Boží přítomnost v něm již není.

To nás dovádí k církvi dnešních dnů. Dovolte, abych se zeptal: Je to, co vidíte, že se v dnešní církvi děje, reprezentací toho, kdo je Ježíš? Uvažuj o všech denominacích a hnutích, o všem co se spojuje s Kristovým jménem. Je to, co vidíme, opravdu triumfální církev, neposkvrněná Kristova nevěsta? Zjevuje to ztracenému světu skutečnou přirozenost Boha? Je tohle to nejlepší, co může Boží Duch v těchto posledních dnech vyprodukovat?

Nebo se viditelná církev našich dnů stala starou věcí? Pošpinila se, balancuje na úplném okraji, aby byla nahrazena nějakým novým dílem? Stručně řečeno, učiní Bůh ještě jednou naposled změnu před tím, než se Ježíš vrátí? Opustí to, co se zkorumpovalo, a pozvedne poslední slavnou církev?

Ano, věřím, že to udělá. Izaiáš nám říká: „Aj, prvnější věci přišly, a i nové předpovídaje, dříve než se začnou, dám o nich slyšeti vám“ (Izaiáš 42:9).

Církev, jak ji dnes známe, začínala pokáním. Když Petr kázal o Letnicích Kříž, tisíce lidí přišly ke Kristu. Tato nová církev tvořila jedno tělo, skládala se ze všech ras, byla naplněna vzájemnou láskou. Její společný život se vyznačoval hlásáním evangelia, horlivostí, duchem oběti, dokonce mučednictvím.

Tento nádherný začátek odráží Boží slova k Jeremiášovi: „Ješto jsem já tě vysadil vinným kmenem výborným, všecku napořád semenem čistotným“ (Jeremiáš 2:21). Ale Hospodinova následující slova popisují, co se často takovým dílům stane: „I kterakž jsi mi proměnila se v plané réví cizího kmene?“ (2:21). Bůh říkal: „Vysadil jsem tě správně. Byla jsi moje, nesla jsi mé jméno a mou přirozenost. Ale teď jsi zdegenerovala.“

Co se stalo této generaci v církvi? Vždy to bylo, a bude i nadále, modlářství. Bůh mluví o modlářství, když říká Jeremiášovi: „Lid pak můj změnil slávu svou v věc neužitečnou“ (2:11). Modlářství zpustošilo Sílo, zpustošilo chrám a špiní dnešní církev. Vždy je tím kořenem, který způsobí, že Bůh opustí starou věc, aby začal novou.

Ve 14. kapitole Ezechiele přišli jistí starší k prorokovi, aby se dotázali na Hospodina. Chtěli vědět: „Co Bůh říká dnes svému lidu?“ Ale Hospodin řekl Ezechielovi: „Muži tito složili ukydané bohy své v srdci svém, a nepravost, kteráž jim k urážce jest, položili před tváři své. Zdaliž se upřímně radí se mnou?“ (Ezechiel 14:3). Jinými slovy říkal: „Přišli sem, jako by mě opravdově hledali. Ale ve svých srdcích ukrývají hříšné modly. Proč bych jim měl odpovídat?“

Většina křesťanského učení označuje za modlu všechno, co se dostává mezi Boží lid a jeho samotného. Je to všechno, co nás od něj odvádí. Ale to je jen částečná definice modlářství. Ostatně starším, kteří se obrátili na Ezechiele, modly nebránily v příchodu.

Modlářství má co do činění s mnohem hlubším problémem v srdci. Pravdou je, že modlářství se může mezi Božím lidem nekontrolovatelně rozběhnout a zůstat přitom neviditelné. To je to, co míní Hospodin, když řekl, že tito starší „kámen úrazu své nepravosti položili před tváři své“ (Ezechiel 14:3). Kámen úrazu je každá doktrína, která ospravedlňuje modlu. A ta oslepuje Boží lid, že nevidí svůj hřích.

To je přesně to, co se stalo v dnešní církvi. Modlou číslo jedna mezi Božím lidem není cizoložství, pornografie nebo alkohol. Je to mnohem mocnější žádost. Co je tou modlou? Je to neodbytná touha po úspěchu. A má dokonce učení, které ji ospravedlňuje.

Modlářství být úspěšný popisuje mnohé v dnešním Božím domě. Tito lidé jsou spravedliví, morálně čistí, plní dobrých skutků. Ale ve svých srdcích si postavili modlu ctižádosti a nemohou se od ní odtrhnout.

Hrozné je, že za Baalem a Molochem byl ten samý vzrušující, neodbytný duch: prosperovat a být úspěšný. A dnes tento duch znesvětil evangelium Ježíše Krista na celém světě. Prezentuje se jako duch požehnání, ale je to překroucení požehnání, které Bůh pro svou církev zamýšlí. A ztroskotává na něm víra milionů.

Tento duch má také příchuť postmodernismu. Jeden z principů postmodernismu je, že společnost vám uděluje váš smyl a cenu. Jednoduše řečeno, váš úspěch a přijetí jsou měřeny standardy světa. Výsledkem je, že mnoho křesťanů měří svou cenu podle svého postavení v zaměstnání, podle své kariéry, svého majetku, své výplaty.

Postmoderní teologie se plíží do církevního vedení. Pastoři a evangelisté si kupují lež, že jejich postavení mezi ostatními určuje, jak jsou úspěšní. Proto úspěch v církevním díle znamená mít masivní účast, prostorné budovy a tučný rozpočet. Proto jsou služebníci nuceni honit sebe i své sbory, aby dosáhli právě těchto věcí.

Říkám ti, tohle není církev, pro kterou se Ježíš Kristus vrátí jako pro svou nevěstu. Tato postmoderní, materialistická, tělesně řízená instituce zestárla a znehodnotila se. A právě teď se nalézá ve smrtelných bolestech.

Mnoho mladých pastorů na celém světě to cítí. Mají už po krk staré věci, s jejím hašteřením a denominačním bojem o pozice. Nechtějí s tím mít nic společného. Odmítají hon za velikostí a proslulostí. Místo toho se vracejí k centrálnosti Krista, zpět k hledání Boha, zpět k hladovění po pravdě. A cítí, že čerstvé nové dílo je ve vzduchu.

„Aj, prvnější věci přišly, a i nové předpovídaje, dříve než se začnou, dám o nich slyšeti vám“ (Izaiáš 42:9).

Bůh se chystá učinit novou věc. A toto nové dílo bude tak skvělé, že způsobí, že ho jeho lid bude chválit jako nikdy předtím: „Zpívejte Hospodinu píseň novou, chvála jeho jest od končin země, kteříž se plavíte po moři, i všecko, což v něm jest, ostrovové i obyvatelé jejich“ (42:10). Bůh nám říká: „Ať všechen můj lid po celém světě zpívá mé chvály. Ať slyším novou píseň od námořníků na moři, od lidí v každém národě, ze všech koutů země.“

Víme, že v těchto posledních dnech přichází Satan na zem s velikým hněvem (viz Zjevení 12:12). Je naplněn velikým hněvem, protože ví, že jeho čas je krátký. A vyšle na církev povodeň nepravosti. Ale Bůh prohlašuje: „Ať můj lid pozná, že Lev z Judy sestupuje s veškerou mocí nebes. Vykupitel přichází k Sionu.“

Ani na minutu si nemysli, že Bůh dovolí Satanovi, aby převzal kontrolu nad jeho církví a pustošil jeho děti. Brány pekla neobstojí vítězně proti Kristovu tělu. A já věřím, že Pán je na cestě k Sionu právě teď, aby navštívil svůj lid.

Právě tak jako to udělal se Sodomou, přichází Pán očistit. A tento čas očištění začne v jeho církvi. Právě teď začíná Pán pálit plevy ve svém domě. A učiní novou věc. Písmo nám říká: „Hospodin jako silný rek vyjde, jako muž válečný rozhorlí se, troubiti, anobrž i prokřikovati bude, a proti nepřátelům svým zmužile sobě počínati“ (Izaiáš 42:13).

Proč Ježíš přijde s tak mocným křikem? A proč bude křičet? Bude křičet v žárlivosti pro svůj lid. Víš, náš Pán právě teď horlí pro svou církev. A zde je jeho žárlivý křik: „Mlčel jsem dosti dlouho, činil jsem se neslyše, zdržoval jsem se, ale již jako pracující ku porodu křičeti budu, pohubím a sehltím vše pojednou“ (42:14).

Co to znamená? Proč bude Ježíš křičet jako žena při porodu? Bůh nám říká, že se chystá porodit něco nového. Zatímco Satan běsní a oklamává zástupy, Bůh říká svému lidu: „Nová, svatá věc se rodí Satanovi před nosem. Je to jediná církev, kterou nebude moci oklamat. Je to přemáhající církev bez skvrny a vrásky.“

Až doteď byl Pán zticha. Držel svůj hněv na uzdě, zatímco falešné doktríny, falešní proroci a vlci v rouše beránčím ničili zástupy v jeho církvi. Ale teď Bůh způsobí, že jeho hlas bude znám. Říká nám:

„Pastýři proměnili můj dům v doupě nepravosti. Přesto jsem mlčel. Materialističtí kazatelé zkazili mou církev na celém světě hanebnými doktrínami. Přesto jsem byl zticha. Mlčel jsem, zatímco megacírkve odstranily ze svých sborů útočnou naléhavost Kříže. Krotil jsem se, když samolibí pastýři dovolili komediantům, aby vnesli do mého domu lehkost a povrchnost.“

„Ale víckrát už ne! Teď jsem se rozlítil. A přicházím do svého domu, abych ho očistil dřív, než se vrátím pro svou nevěstu. Varuji vás, přicházím k vám se svatou horlivostí. Zničím všechny tyto falešné doktríny. Skoncuji s každým lupičem a zlodějem, který obsadil mé kazatelny. Vysuším všechny jejich zdroje a způsobím, že jejich řeky peněz vyschnou.“

„V pustinu obrátím hory i pahrbky, a všelikou bylinu jejich usuším, a obrátím řeky v ostrovy, a jezera vysuším… Obrátí se zpět, zahanbeni budou ti, kteříž doufají v rytinu, kteříž říkají slitinám: Vy jste bohové naši“ (Izaiáš 42:15,17).

Milovaný, toto je tou novou věcí, kterou Bůh činí ve své církvi. Říká: „Zničím a zahubím každou službu, která je tělesná, podvodná a materialistická. A já pozvednu pastýře podle mého srdce, věrné služebníky, kteří mě znají. Zničím všechna falešná evangelia, a zmátnu a zostudím každého falešného učitele.“

„Ale nezřeknu se těch milionů upřímných lidí, kteří byli podvedeni falešnými doktrínami. Neměli vlastní rozum. A teď uslyší mé pravé evangelium. Až ho uslyší, budou činit pokání a budou se stydět za mělké, lehkomyslné evangelium, které je uvedlo v omyl. Já je povedu do pravdy.“

„I povedu slepé po cestě, kteréž neznali, a po stezkách, kterýchž neuměli, provedu je; obrátím před nimi tmu v světlo, a co nerovného, v rovinu. Toť jest, což jim učiním, a neopustím jich“ (42:16).

Jak neuvěřitelné zaslíbení. Teď víme, proč Izaiáš prorokoval: „Pozdvihněte hlasu pustiny i města její… prokřikujte obyvatelé skal, s vrchu hor volejte. Vzdejte slávu Hospodinu, a chválu jeho na ostrovích zvěstujte“ (42:11–12).

Drahý svatý, Bůh činí novou věc právě teď. Ještě jednou volá svůj lid, aby se zřekl každé modly a učinil svým příbytkem Skálu, Ježíše Krista. Naléhám na tebe, buď připraven uposlechnout jeho volání: „Prokřikujte obyvatelé skal!“