Bůh je věrný – dokonce když my nejsme

Křesťané znají Abrahama jako muže víry. Bible nám ho opravdu dává za příklad víry: „Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“ (Galatským 3:6) „A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem.“ (Galatským 3:9)

Bůh se zjevil Abramovi (tak se dříve jmenoval) a řekl mu: „Nic se neboj Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojné odměna.“ (Genesis 15:1) Pán také Abramovi slíbil „…budeš pohřben v utěšeném věku.“ (verš 15) A ke všemu se Bůh zavázal, že kdokoliv mu ublíží nebo prokleje, bude sám proklet: „Požehnám těm, kdo žehnají tobě…“(Genesis 12:3)

Drazí moji, toto jsou neuvěřitelná zaslíbení – ochrana, dlouhý život a zaslíbené zásahy z nebe. Bůh toto Abramovi řekl osobně!

Písmo nám dosvědčuje, že Abram „…uvěřil Pánu; a (Bůh) mu to počítal za spravedlnost.“ (Galatským 3:6) Praví se zde rovněž, že Abram byl „přítel Boha“.

Máme zde zbožného člověka, věřícího služebníka Božího – muže, kterého navštívil sám Bůh a osobně mu slíbil ochranu a dlouhý život bez strachu z újmy. A Abram Bohu uvěřil. Důvěřoval Bohu, že ho bude chránit, ukrývat a že mu bude štítem před každým nebezpečím.

Vy si pamatujete Abramův příběh z tohoto pohledu. Na Boží příkaz opustil Abram svou zemi. Bůh mu řekl: „Kdekoli stane tvá noha, tam bude tvá země.“

Až do doby, kdy udeřil hladomor, žil Abram pokojně v horách mezi Bételem a Ajem. Očividně měl mnoho dobytka a potřeboval pro něj pastviny a vodu. Proto se rozhodl pro přemístění: „…tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host…“ (Genesis 12:10)

To byla Abramova první chyba. Neměl nikdy opustit zemi, do které ho poslal Bůh. Když Abram odcházel ze zaslíbené země, bylo mu okolo sedmdesáti a jeho ženě Sáraj asi šedesát. Když vešli do pohanského Egypta, Abram se podíval na svou krásnou ženu a prosil ji, aby se připojila k jeho lsti:

„…Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. Až tě spatří Egypťané, řeknou si: ‚To je jeho žena.‘ Mne zabijí a tebe si ponechají živou. Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu.“ (Genesis 13:11–13)

Abram jí říkal, „Až přijdeme do Egypta, muži uvidí, že jsi krásná – budou po tobě toužit a pokusí se mě zabít! Prosím řekni každému, že jsi moje sestra. Vkládám svůj život do tvých rukou!“

Bylo to polopravda. Abram a Sáraj měli stejného otce, ale jiné matky, proto byla Sáraj jeho nevlastní sestra. Proto by lhala jen polovičně – aby zachránila Abramovu kůži!

Tento muž je nám znám jako muž víry. Bůh se mu zjevil a slíbil mu velkou ochranu. Ale najednou už nebral slovo od Pána vážně! Abram věděl, že Egypt byla země chtíčů, modlářství a zmatku – nicméně byl připraven tam jít a vložit na svoji rodinu extrémní riziko.

Samozřejmě, že když vešli do Egypta, tak se rychle roznesla zpráva o Sárajině velké kráse. Každý princ a vládce v okolí se o ní dozvěděl. Abram to tušil a proto Sáraj připomínal: „Pamatuj, jsi moje sestra. Dohodli jsme se, můj život je v tvých rukou!“

Byla to absolutní zbabělost – absolutní nedostatek víry! Abram vložil svůj život do rukou své ženy, ne do Božích rukou – měl promyšlenou svoji lidskou strategii. Jaký ostudný a malověrný čin! Tento velký muž víry byl ochoten nechat svoji ženu odvléct do pohanského harému, kde mohla být zneuctěna zlými vladaři.

Sáraj byla povolána k faraónovi. Písmo praví: „Spatřila ji také faraónova knížata a vychválili ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraónova a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého…“ (Genesis 12:15–16)

Rozumíte tomu, co se zde dělo? Zaslíbené símě mělo vzejít ze Sáraj, ale ta mohla být zneužita pohanem!

Byla to ostuda pro oba dva, že přistoupili na tuto lest! Abramovo chování bylo neomluvitelné. Umíte si představit nějakého Božího muže, jak dává svoji ženu do rukou pohanského zvrhlíka? Zajímalo by mě, jak se Sáraj cítila, na co myslela, když byla vzata od svého manžela.

Nicméně faraón dal Abramovi velké věno pro Sáraj, požehnal jemu i všem, kteří byli s ním. Přes noc se z Abrama stal boháč. Ale zajímalo by mě, jestli tu noc usnul. Doufám, že strávil noc před Boží tváří a vysvětloval mu svou zbabělost a nedostatek víry. Jak by mohl spát, když věděl, že jeho žena je v rukou pohana? Mohla být zneužita, a tím zničeno símě, které Bůh zaslíbil.

Ptám se tě – jak mohl takový muž víry dopustit, aby došlo k takové situaci? Copak Abram úplně zapomněl na zaslíbení? Proč nepřišel na to, že „mě nemohou zabít. Bůh řekl, že se dožiji požehnaného věku. Slíbil mi, že bude mým štítem a ochrání mě“?

Kdyby Abram věřil Bohu – stanul by nebojácně a prohlásil, „Toto je moje žena. Nikdo se jí nedotkne!“ – Bůh by ho odměnil. Pán by jej i jeho ženu Sáraj ochránil. „Jsme-li nevěrní, On zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“ (2. Timoteovi 2:13) V řečtině zní tento verš takto: „Když jsme malověrní, On zůstává věrný…“

Kdybyste byli účastni této situace spolu s Abramem, pravděpodobně byste mu řekli: „Abrame, ty jsi opravdu nezodpovědný! Měl bys být mužem víry. Bůh k tobě osobně promluvil a dal ti všechna svá zaslíbení. Ale ty jsi všechny úplně promarnil. Manipuloval jsi se svou milovanou ženou a znevážil jsi ji. Zhřešil jsi proti světlu, Abrame. Nejsi hoden Božího požehnání, ani Jeho zaslíbení!“

Ne, takto Bůh o Abramovi nikdy nesmýšlel. Bůh je věrný – i když my nejsme! Když Abram odevzdal svůj život Pánu, Bůh měl pro něj plán. A Bůh nechtěl dopustit, aby nějaké okolnosti zabránily nebo zastavily Jeho věčný plán pro Abramův život.

Pán mu slíbil: „Budu ti štítem!“ A teď Bůh chtěl plnit svá zaslíbení: Soužil faraónův dům morem! Věřím, že pro nemoc, kterou seslal, nebylo možné, aby se některý z mužů Sáraj jen dotkl. Bůh uzavřel každé lůno tím, že ochromil všechny muže. Farao na Sáraj ani nepoložil ruku!

Bůh ochraňoval Abrama a jeho ženu. Žádný z pohanských Egypťanů nemohl říct, že „zaslíbené símě bylo znesvěceno“! Ne, Bůh byl věrný, dokonce i když jeho lidé nebyli!

Farao nějak zjistil, co se stalo. Nevíme, jestli se mu Sáraj přiznala, nebo jestli mu to nějak odhalil Pán. Ale když zjistil, že je Sáraj vdaná, tak pokáral Abrama a řekl mu: „Proč jsi to udělal?“ „Tady ji máš, vezmi si ji a jdi! “ (Genesis 12:19) „A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl.“ (Genesis 12:17–20)

Boží záměr pokračoval bez přerušení. Ani Abramovo selhání jej nemohlo překazit. Podobně ani ty nemůžeš zastavit to, co Bůh zamýšlí s tvým životem poté, cos mu vydal svůj život. On zůstává vždy věrný v tom, co nám zaslíbil pro náš život, i když my věrní nejsme!

O dvacet čtyři let později se Abraham (tak se později jmenoval) přestěhoval na jih a utábořil se mezi Kádešem a Šúrem v oblasti Gerar. A zřejmě se musel znovu přestěhoval, aby mohl pást a napojit svá početná stáda.

Abrahamovi bylo nyní 99 let a Sáře (tak byla přejmenována) bylo 90 let. Po mnoho let byl Bůh s Abrahamem ve všem, co dělal. Porazil krále, kteří napadli Sodomu. Zachránil Lota a jeho rodinu. Setkal se s Melchisedechem, králem Sálemu. Narodil se mu syn Izmael.

Nepředpokládali byste, že během těch 24 let se Abraham naučí plně důvěřovat Pánu? Po tolik let Abraham viděl, jak mu Bůh ve všem dává sílu, jak ho vede a zasahuje do jeho života.

Ale v Geraru se stala podobná situace, jako v Egyptě. Král Abímelek , který vládl v této zemi, nemohl od Sáry oči odtrhnout a chtěl ji získat pro svůj harém! (Musela to být opravdu nádherná žena. Zajímalo by mě jaké používala mýdlo, jakou držela dietu, jakými cviky udržovala svou postavu, že byla tak přitažlivá i ve svých devadesáti letech. Kamkoli přišla, tam se rychle rozšířila zpráva o její kráse, takže pro ni posílali králové!)

Co udělal Abraham nyní? Přišel za Sárou a poprosil ji znovu: „Prosím tě o pomoc. Prosím, řekni znovu, že jsi má sestra. Můj život je v tvých rukou!“

Věříte tomu? Stále byl zbabělí i po těch dvaceti čtyřech letech! „…a Abimelek mu vzal Sáru“ (Genesis 20:2) Sára se znovu dostala do pohanského harému – ale Boží símě se ještě nenarodilo. A znovu Abraham přivedl svou ženu, rodinu a budoucnost Izraele do ohrožení.

Kdybys byl svědkem toho všeho a stál vedle Abrahama, není pochyb, že by ses sám sebe zeptal: „Co je to za muže? Je to opravdu ten příkladný muž víry, je to opravdu člověk, který věří Bohu? Vždyť říká naprosté lži!“

Avšak jak Bůh reagoval? Nejednal s Abrahamem tak, jak bychom s ním asi jednali my. Neřekl mu: „Nyní už toho mám dost. Už jednou jsem tě vyvedl z takové špíny, ale ty jsi znovu udělal stejný kompromis. Abrahame, vyrosteš ty vůbec někdy? Nyní tě musím potrestat. Musíš pochopit, jak moc jsi mě zklamal, zarmoutil jsi mě, žes mi nedůvěřoval. Teď od tebe odstoupím a nechám tě, abys na to doplatil. Tak, jak jsi zasel, tak sklidíš!“

Ne – nikdy! „Jsme-li nevěrní, On zůstává věrný…“ (2. Timoteovi 2:13) Bůh nenechal Abrahama plísnit, ani ho neopustil. Naopak Boží plán s Abrahamem pokračoval bez zábran – a přesně podle schématu!

S Abímelekem Pán naložil přesně tak, jako s faraónem. Způsobil to, že se Sáry nikdo nemohl dotknout. Bůh Abímelekovi řekl: „I já vím, že jsi to učinil v bezúhonnosti srdce a sám jsem ti zabránil, aby ses proti mně neprohřešil; proto jsem ti nedovolil dotknout se jí.“ (Genesis 20:6)

Bůh zadržel Abímeleka, aby nejednal hloupě a nepřekazil Jeho záměr. Vlastně způsobil to, aby Abímelek nezhřešil!

Vím o Boží ochranné ruce. Když jsem se podíval na ta léta, po která chodím s Bohem, zjistil jsem, že bych tady dnes nebyl, kdyby nade mnou nedržel svou ruku. On nechá své děti dojít daleko – ale ne nejdále!

Vzpomínám si na strašlivé odrazení v prvních dnech mé služby. V té době jsem byl zrovna zaplaven různými finančními povinnostmi. Často jsem se cítil jako špatný manžel a otec. Tak jsem klesal, až jsem si myslel, že moje víra je úplně roztříštěná.

V několika případech jsem byl přesvědčený, že takhle to dál nejde. Nikdy jsem neuvažoval o sebevraždě nebo o odpadnutí od Pána, ale měl jsem už dost všech těch povinností, dost všech různých bojů ve svém životě. V té době bych nejraději zašel do banky vybrat nějaké peníze, sedl do auta a odjel pryč. Myslel bych si: „To je ono – už jsem na to přišel! Prostě zmizím odtud. Bůh se bude muset postarat o moji rodinu a tuto službu. Já už více neunesu!“

Jednou když jsem byl v polovině cesty z Dallasu do Mexika, Bůh se mě laskavě zeptal, „Davide, kam jedeš?“

Jako Jonáš jsem odpověděl: „Mám toho dost. Už nemohu snést více! Jedu do Mexika. Nikdo mě tam nebude znát a já budu moct svobodně svědčit bez těchto povinností. Neutíkám od tebe Pane – miluji tě. Ani neutíkám od své rodiny. Miluji je rovněž. Jenom se necítím být Božím mužem, kterým bych měl být.“

Pán mi řekl: „Nyní se vrať zpět, než uděláš nějakou hloupost.“ Ale já jsem pokračoval dál. Potom jsem najednou zřetelně slyšel Jeho hlas: „Davide, teď hned se otoč! Pokud ujedeš dalších pět mil, zůstaneš sám!“

Padl na mě strach před Bohem – a otřásl mnou! Nikdy jsem si nepřál, aby ode mne Bůh odejmul svého Ducha. A toto varování bylo známkou Jeho ochranné ruky nade mnou!

Povez mi, kolikrát jsi byl v pokušení udělat strašnou hloupost, hroznou chybu? Ale pak jsi cítil, že je nad tebou ochranná ruka, která ti říká: „Zadrž , teď hned přestaň!“ Dokonce i když jsme nevěrní, On zůstává věrný. Přišel nás ochránit, zabránit nám v provádění hloupostí!

Když Samuel pomazal Davida, aby se stal králem Izraele, bylo tomuto mladému muži dáno nové srdce: „Samuel tedy vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. A duch Hospodina se Davida zmocňoval od toho dne i nadále…“ (1. Samuelova 16:13)

Z Davida se stal Boží muž, moudrý, milovaný a plný bázně Boží: „Na všech výpravách si David vedl úspěšně; Hospodin byl s ním.“ (1. Samuelova 18:14)

Byl mužem modliteb. Chválil Boha tak, jako jen málo lidí před ním, velebil Boha chválami a žalmy. Nikdo nemohl mít důvěrnější vztah s Bohem než měl David.

David byl také mužem velké víry. Vyšel, aby porazil Goliáše a stal se hlavním Saulovým válečníkem. Ženy zpívali písně o jeho hrdinských činech na bojišti. Na Davidovi spočíval Boží Duch a Pán měl pro jeho život zřetelný plán.

Ale najednou Saul začal Davida pronásledovat a David byl nucen před ním prchat. Utíkal, aby si zachránil holý život a ukrýval se v jeskyních. Po nějakém čase měl David už dost bojování. Byl unavený a nemohl snést více. Musel si pomyslet: „Když jsem pro Pána tak zvláštní – když jsem Jeho pomazaný, muž vyvolený v této době – tak proč mám tak velké problémy? Proč se jich proti mě tolik spiklo?“

Tak David a jeho 400 mužů uprchlo do Gatu – místa, kde bydlíval obr Goliáš, kterého David skolil. Podívejme se teď na Davidův nevěrný čin! David se neptal Pána, jestli se má přemístit. Naopak rozhodl se vložit svůj život do rukou gatského krále Achise a hledat u něj útočiště.

Ale v Gatu se proti Davidovi postavili nepřátelsky. Každý šeptal: „Není to ten muž, o kterém lidé zpívají? Nepobil on tisíce filištínských? On je ten, který zabil našeho obra!“

David byl spoután a předveden před krále. Věděl, že se dostal do velkých problémů, proto předstíral, že je šílený! Předstíral, že je blázen, mluvil z cesty, čmáral po zdech a sliny mu stékaly po vousech. Doufal, že mu ono šílenství nějak pomůže dostat se ze spárů krále Achise.

Jenže, jak chabé svědectví vydával před svými muži! Achis se na Davida pouze podíval a řekl: „Proč jste mi sem přivedli toho blázna? Tento muž ztratil rozum. Vyveďte ho!“

A teď, co kdybychom u toho byli my? Viděli bychom tohoto Božího muže, jak se vzteká, šílí, plazí se po trávě, křičí a škrábe. Řekli bychom: „Ty nejsi král Izraele. Všechno jsi to pokazil, Davide. Hraješ si na hlupáka!“

Vskutku, David byl v té chvíli Bohu nevěrný. Ale Bůh byl stále věrný! Neodepsal Davida. Ne, zatímco hrál David blázna, věčný Boží plán s ním pokračoval. Saulovo království sláblo každým dnem. Bůh dával vše do pořádku, aby Davidovi zajistil požehnání!

Kdybys šel za Bohem a požaloval mu všechny hlouposti, které kdy David udělal, věřím, že by ti řekl toto: „Já jsem si vyvolil Davida za krále – a on králem bude! Já znám jeho srdce. On toho všeho bude brzy litovat, přiběhne ke mě nazpět, protože on má kající srdce! Má stále mou přízeň a požehnání. A můj záměr pro jeho život je stále podle plánu!“

Pravděpodobně i ty jsi někdy v životě prošel, tak jako David, šíleným obdobím. Čelil jsi naprostému chaosu a vzdal jsi to se slovy: „Už toho víc nezvládnu!“ Takže jsi jednal podle těla, hrál jsi blázna, předháněl jsi Boha.

Nakonec jsi to vzdal, nazloben sám na sebe, zklamán, zahanben. Myslel sis: „Jak jenom mohl Bohem vyvolený, Duchem naplněný člověk jako jsem já, dopadnout tak špatně? Samozřejmě mi musí teď být Jeho požehnání odejmuto. Byl jsem tak sprostý, neupřímný, malověrný a manipuloval jsem s lidmi. Bůh si mě více nemůže použít. Nemůže dělat pořád všechno v mém zájmu.“

Jak se mýlíš! Bůh nedopustí, aby nějaký tvůj boj zmařil Jeho volání, plán a záměr pro tvůj život. Možná, že už jsi vykolejil, ale Boží plán je stále na správné koleji. A jede plnou parou vpřed!

Kdykoli se modlím, mám u sebe něco, čemu říkám „ručník pláče“. Když mě tíží hrozně těžké břemeno, pláči do toho ručníku, dokud mám ještě nějaké slzy. A tak se bude modlit ještě měsíce za potřeby, které mi přerůstají přes hlavu a které ještě do teď nejsou vyřešeny.

Při jedné záležitosti jsem proplakal řeku slz a nenaplněn pokojem jsem vstal od modlitby bez jakéhokoli pocitu vítězství. Zmačkal jsem ten ručník a hodil ho na druhý konec pokoje a křičel jsem: „Oh Bože, vyplakal jsem řeku slz! Prosil jsem a modlil jsem se tak dlouho, ale Ty jsi mi neodpověděl! Pane, co ode mne chceš?“

Odešel jsem hořce zklamán. Až další týden jsem dostával na své modlitby odpověď za odpovědí!

Po celou tu dobu jsem byl na Boha nahněvaný. Házel jsem svůj ručník na zeď a říkal jsem: „On mě zklamal.“ Ale Bůh zatím pracoval! Hýbal lidskými srdci, zařizoval věci, uskutečňoval plán, který měl už dlouho na mysli.

Musel jsem se k němu vrátit v pokání, plakal jsem nad svou nevěrou jako malé dítě. „Je mi to moc líto Pane – odpusť mi! Oh, kdybych byl vydržel ještě jeden den!“

Byl jsem nevěrný ve víře, ale On zůstal věrný!

Byl to on, kdo řekl, že by Ježíše nikdy neopustil. Nejenže ho zapřel, ale ještě z jeho úst plynulo rouhání!

Co kdybys byl stál u toho ohně a poslouchal Petra? Pomyslel by sis: „Je tohle ten člověk, který byl na Hoře proměnění? Ten, kterému byly svěřeny klíče od království? Poslechněte si, co vychází z jeho úst!“

„Jak mohl tento muž, který měl tak blízký vztah s Pánem a vyznal “Ty jsi Kristus, Syn živého Boha„, následně propadnout lži, proklínat Ho a zapřít? Tak tímto Petr skončil. Možná, že se zase vrátí k rybářské síti.“

Ne, nikdy! Věčný záměr pro Petrův život nebyl přerušen. Je pravda, že Petr byl velmi nevěrný. Ale Bůh zůstal věrný. Nemohl sám sebe zapřít!

Už jsi někdy běžel k Pánu a křičel: „Copak jsi neviděl Petra, jak Tě zapřel?“ On by ti odpověděl: „Ano, Petr mě zklamal, ale já znám jeho srdce. Za pár hodin bude na hoře vzdychat a plakat. Vrátí se ke mě zpět. Ve skutečnosti je na cestě k Letnicím – k misijní službě pro Mě!“

„Jsme-li nevěrní, On zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“ (2. Timoteovi 2:13)

Nezáleží na tom, čím vším jsi během uplynulého roku prošel, Bůh se dívá na srdce! Pokud máš zlomeného a kajícího ducha, On tady pro tebe bude vždy. Jeho věčný záměr s tebou nebude přerušen. On vidí dál!

Tady se dostávám k Božímu varování:

Jen jedna věc může zmařit nádherný Boží záměr s tebou, a tou je nezlomná pýcha! Vidíme to na životě Saula. Písmo nám praví, že nad tímto člověkem byl Boží duch od té doby, kdy ho Samuel viděl přicházet po cestě. Bůh si Saula povolal a používal si ho.

Ale v Saulovi bylo něco, co rychle vyšlo najevo – arogantní pýcha! Saul by nikdy nevyznal nebo nepřipustil svoje hříchy. Místo toho obviňoval ostatní, aby ospravedlnil své chování. Více se staral o to, jak vypadá, než o to, co si oněm myslí Bůh.

Drazí, to byl rozdíl mezi Davidem a Saulem – pýcha! Přemýšlej o tom: stejně smutně jako Saul zhřešil i David. Saul navíc nikdy nezabil žádného manžela cizí ženy.

Ale David svého činu brzy litoval. David se nesnažil ospravedlnit svůj smutný čin, když mu ho Nátan předložil. Raději hned volal k Bohu: „Bože, neodnímej ode mne svého svatého Ducha! Vše, co chci, je potěšit Tě. Nechci žít sám pro sebe. Vím, že jsem Tě zklamal. Ale prosím Tě, odpusť mi, očisti moje srdce!“

Když byl Saul usvědčen z hříchu, chytil Samuele za šat a křičel: „Neber mi moje království! Prosím, stůj při mě! Nedej, aby před svým lidem vypadal špatně.“

Saul jednal emotivně. Zajímal se více o to, co si o něm pomyslí lidé, než o to, že zklamal svatého Ducha!

Drazí, to je pýcha – nadutost, nepohnutelný duch – který přivádí lidi na dno! Ale zlomené srdce a kající duch upoutají Pánovo srdce. Nezáleží na tom, čím jsi zrovna prošel nebo jak jsi zklamal všemocného Boha. Když jsi jako Petr, když se běžíš z toho všeho před Něj vyplakat poté, co jsi zklamal, On bude stát při tobě. Vždy je s těmi, kteří mají zlomené srdce a kajícího ducha.

Právě než jsem psal tuto zprávu, jsem se modlil: „Pane, nechť jsem hlasem pro Tebe volajícím v těchto posledních dnech. Vím, že nemohu být Tvým volajícím hlasem, pokud mě nebudeš proměňovat. Nemohu za Tebe mluvit, dokud mě budou zajímat světské věci – dokud se neztotožním s Kristem. Pane, prosím – změň mě.“

Při této modlitbě jsem se cítil tolik nedostatečný – tak daleko od toho, co po mě Bůh chce. Myslel jsem si: „Asi toho nikdy nedosáhnu. Nikdy toho nebudu hoden.“

Když jsem od Pána dostal toto kázání, řekl mi: „Máš pravdu Davide, nikdy nebudeš dost svatý podle svých vlastních standardů a práce. Ale právě teď od tebe neočekávám žádné velké věci. Chci, abys věděl, přestože tady teď ležíš a modlíš se, já stále pracuji a jsem ti věrný kvůli svému věčnému záměru. Chci vidět naplnění svého záměru ve tvém životě!“

Drazí, Pán to udělá pro každého z nás! On si používá slabosti, bláznovství tohoto světa, aby dokončil svůj záměr. My všichni jsme Pána už někdy zklamali; nikdo v Jeho církvi není dokonalý. Avšak pokaždé, když jsme Mu nevěrní, On nám zůstává věrný!

Takže už nehleď na svá selhání a slabosti a upři zrak na Jeho věrnost. On nemůže zapřít sám sebe. Naprosto si stojí za svým slovem a provede tě všemi tvými nesnázemi!

Haleluja!