Bůh na tebe nezapomněl
Víte, co je to deprese, zažili jste ji někdy? Byli jste tak ustaraní, tak plní úzkosti a zmatku, že jste prožívali noci beze spánku? Byly ve vašem životě časy, kdy jste byli tak sklíčení, tak zneklidnění, že vás nikdo nedokázal utěšit? Byli jste někdy tak na dně, že jste měli chuť to vzdát, přesvědčení, že váš život je naprostá prohra?
Nemluvím o fyzickém stavu. Nenarážím na lidi, kteří mají špatnou koordinaci svalů nebo jsou mentálně nemocní. Mluvím o křesťanech, kteří čas od času bojují s depresí, která je zasáhne z ničeho nic. Jejich stav nepřichází jen z jediného zdroje, ale z mnoha. Někdy jsou zraňováni ze všech stran, dokud nejsou tak zdrcení, že nejsou schopni vidět za hranice svého zoufalství.
Pokud to popisuje tebe, potom byl Žalm 77 napsán pro tebe. Jeho smyslem je ukázat ti cestu ven z tvého strachu a úzkosti. Tento žalm napsal muž jménem Azaf, levíta z kněžské linie v Izraeli. Azaf byl také zpěvák a sloužil jako Davidem uznávaný vedoucí pěveckého sboru. Azaf napsal celkem jedenáct žalmů. A ty jsou tak plné spravedlivého vyučování pro Boží lid, že bych tohoto muže nazval laickým kazatelem.
Azaf napsal Žalm 77 poté, co se dostal do strašlivého pekla zoufalství. Jeho stav byl tak špatný, že nebyl schopen přijmout útěchu: „Nedala se potěšiti duše má“ (Žalm 77:2). Tento zbožný muž si tolik zoufal, že nic z toho, co by kdokoliv řekl, ho z tohoto stavu nemohlo dostat. A Azaf sám nebyl schopen říci ani slovo: „Potřín jsem byl, aniž jsem mluviti mohl“ (77:4).
Ale Azaf byl muž modlitby. Vidíme to ve stejném žalmu, kde dosvědčuje: „Hlas můj k Bohu, když volám, hlas můj k Bohu, aby ucha naklonil ke mně“ (77:1).
Jsem si jistý, že Azaf slyšel Davidovo velice podobné svědectví v Žalmu 34: „Oči Hospodinovy obrácené jsou k spravedlivým, a uši jeho k volání jejich“ (Žalm 34:15). David již dříve v tomto žalmu říká: „Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mne, a ze všech přístrachů mých vytrhl mne… Tento chudý volal a Hospodin vyslyšel, i ze všech úzkostí jeho vysvobodil jej“ (34:4, 6).
Nepochybně Azaf slyšel Davida, když vyprávěl svůj příběh, jak musel utéci do Gát, aby se dostal pryč od Saula. David musel v tomto městě předstírat, že je šílencem, aby si uchoval svůj život. Tento Hospodinův služebník se v době svého vyhnanství cítil mizerně, měl pocit, že je jen takový ztroskotanec, a volal k Bohu. Hledal ve svém trápení Hospodina, a David svědčí, že byl úplně vysvobozen. Vskutku, Bůh vložil do Davidova srdce píseň.
V Žalmu 40 David vypráví novou píseň víry svým hudebníkům: Jistě si tato píseň našla cestu do rukou Azafa, vedoucího pěveckého sboru. Žalm slavnostně oznamuje: „Hospodin… vyslyšel mé volání. A vytáhl mne z čisterny hlučící, i z bláta bahnivého, a postavil na skále nohy mé, a kroky mé utvrdil“ (40:1–2).
Azaf, jako vedoucí pěveckého sboru národa, zpíval tyto písně o vysvobození a zodpovězených modlitbách. Sloužil právě těmito pravdami Izraeli, upravoval je a vyprávěl v písni, a vedl pěvecký sbor v jednotném hlasu víry. Faktem je, že ve své vlastní písni uctívání – v Žalmu 78 – Azaf napomíná Izraelce pro jejich nevíru. Kárá je, říká jim, že Bůh neodpověděl jejich modlitby kvůli jejich hříchu:
„Jejich duch nebyl stálý v Bohu. Mluvili proti Bohu, řkouce: ‚Zdaliž bude moci Bůh silný připraviti stůl na této poušti? Zdali také bude moci dáti chleba?‘ Pro tohle všechno stále hřešili a nevěřili jeho zázračným skutkům. Omezovali Svatého Izraelského. Popouzeli ho a zarmucovali“ (viz Žalm 78).
Ale teď Azaf čelil svému vlastnímu boji: Bible nám neříká, co bylo příčinou deprese tohoto muže. Všechno, co víme, je, že jeho duše byla tak obtížená, že vůbec nemohl spát: „Zdržoval jsi oči mé, aby bděly“ (77:4).
V tu chvíli Azaf píše, že byl zklamán Božím mlčením: „V den ssoužení svého Pána hledal jsem… Zdali na věky zažene Bůh? Nikdy-liž již více lásky neukáže? Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? A konec vezme slovo od pokolení až do pokolení? Zdali se zapomněl smilovávati Bůh silný? Zdaž zadržel v hněvě milosrdenství svá?“ (77:2, 7–9). Zdá se, že vedoucí Izraelského pěveckého sboru usoudil: „Bůh neodpovídá na moje modlitby!“
Mohl by snad Azafův příběh popisovat tvůj vlastní duchovní boj? Tady je zbožný, modlící se, věrný muž. Azaf nebyl nějaký smyslný zločinec. Miloval Boží slovo a vyučoval ho ve sboru. Ale teď čelil strašné krizi.
Podle nedávného novinového průzkumu odráží Azafův postoj v Žalmu 77 mínění většiny Američanů. Odpovědi ukazují, že většina lidí si myslí, že Bůh slyší modlitby, ale jen málo z těchto lidí věří, že Bůh na jejich modlitby odpovídá.
Pravda je, že Azafova zkušenost není pro věřící neobvyklá. Opravdu, líčí přepalující zkoušku, která je podle apoštola Petra společná všem křesťanům: „Milovaní, nedivte se tomu přepalování – jež se mezi vámi děje, abyste byli vyzkoušeni – jako by se vám přihodilo něco zvláštního“ (1. Petr 4:12). Petr nám dnes říká: „Tvoje zkouška není nic nového. Zažívali ji Boží lidé po staletí.“
Zjistil jsem, že tyto hluboké, temné zkoušky zažívali i velicí kazatelé posledních 200 let. Například Charles Haddon Spurgeon byl známý jako jeden z nejzbožnějších kazatelů Bible všech dob. Spurgeon byl muž modlitby, který Hospodina hledal neustále. Ale také čelil hlubokým, strašným krizím a depresím. (V těch dnech stav známý jako „trudnomyslnost.“)
John Fletcher je další takový Boží služebník, který trpěl velikými depresemi. Nesloužil pod nikým jiným než Johnem Wesleyem, který nazval Fletchera nejzbožnějším mužem na tváři země. Přítomnost Krista byla ve Fletcherově životě tak mocná, že jeho přátelé často utichli, když vstoupil do místnosti. Tento muž vyzařoval Ducha Kristova.
Ale i Fletcher zažíval strašné hlubiny, které popsal Azaf. Strašlivá trudnomyslnost na něj přicházela zničehonic a trápila ho nepřetržitě celé dny. Fletcher snášel strašné zkoušky zoufalství, aniž by pro ně bylo jakékoliv rozumné vysvětlení.
Andrew Bonar, zbožný, modlící se pastor devatenáctého století, popisuje, že měl podobné zkušenosti. Napsal do svého deníku tento srdcervoucí zápis:
„Zůstávám pozadu v nebeském běhu… Bůh mě již nepoužívá k obracení duší, jak to kdysi dělal… Potřebuji osvobodit od stínu strachu, nejistoty… Zdá se, že někteří z mých nejbližších přátel již nemají pochopení pro mé potřeby… Naplňuje mě hanba a zármutek kvůli mé zavrženíhodnosti.“
„Och, co jsem to ztratil! Mé srdce ve mně klesá. Jsem napomínán svatostí, kterou vidím v ostatních… Zdá se, že mezi mnou a Synem spravedlnosti je mrak. Myslím, že slyším, jak Pán říká: ‚Moc tě teď nepotřebuji…‘“
Zdá se, že každý z těch nesvatějších, nejoddanějších a zbožných služebníků čelil takové době. Všichni popisují, jak jsou zdrceni depresí, melancholií a skleslostí mysli. Jen nemnoho z nich dokázalo vysvětlit, odkud se tento temný mrak vzal. Zřídka se zdálo, že pramení z jediného důvodu, ale spíš byl výsledkem toho, že se kupí jeden malér na druhý.
Dokonce ani zbožný, oddaný a věrný apoštol Pavel nebyl k takovým krizím imunní. Napsal Korintským: „Bratři, nechceme, abyste nevěděli o našem soužení, které na nás přišlo v Asii – že jsme byli nadmíru přetíženi, nad naše síly, takže jsme ztratili i naději na život“ (2. Korintským 1:8).
Řecké slovo, které Pavel v tomto verši používá pro beznaděj, zoufalství, se překládá jako: „Nerozuměli jsme tomu, byli jsme zoufalí až k smrti.“ Říká zkrátka: „Toužili jsme zemřít, protože jsme nedokázali pochopit, čím procházíme. Byli jsme nadmíru přetíženi.“
Je těžké si představit, že tato slova přicházejí od Pavla. Kdo věřil Bohu víc než tento nebojácný apoštol? Kdo se postil a modlil víc než Pavel? Kdo měl tolik zodpovězených modliteb? Přesto i u Pavla přišla doba skleslosti a deprese, jakou nikdy nezažil. Co bylo za tím stavem?
Někteří bibličtí komentátoři věří, že to byla kombinace zkoušek. Mezi nimi byla hluboká, mučivá duševní trýzeň, způsobená lidmi, které Pavel miloval a kteří se později obrátili proti němu. Tito blízcí přátelé nejenže Pavla opustili, ale šířili o něm lži. Očerňovali jeho jméno. Navíc byl Pavel ve zbídačeném stavu kvůli zuřivému násilí. Více než jednou zažil ztroskotání. Byla proti němu zosnována ošklivá spiknutí, která usilovala o jeho život. A jako vrchol toho všeho měl Pavel úzkostlivou starost o mnoho církví.
Zdálo by se, že je to příliš těžké, aby to unesl jediný člověk. Ale i když všechny tyto věci složíme dohromady, stále ještě to nevysvětluje hluboké zoufalství, které Pavel cítil. Napsal: „Octnul jsem se v takových mukách, že jsem nemyslel, že přežiji. Domníval jsem se, že mě to zabije.“
Pavel byl samozřejmě vysvobozen. Vyšel z toho vítězně. Ale nikdy nezapomněl na tento strašný čas zoufalství.
Mnoho zbožných lidí – oddaných, svatých, modlících se služebníků Ježíše – vědí, o čem je Azafův pláč. Jejich stav není způsob života. Ne, jsou to prostě milovníci Boha, kteří jsou zdrceni, protože Satan přišel jako povodeň. Podobně jako Pavel byli nadmíru přetíženi.
Kristus je dotčen pocity naší slabosti. A i On čelil takové hodině temné zkoušky. Řekl Ondřejovi a Filipovi: „Nyní duše má zkormoucena jest“ (Jan 12:27). Když to Ježíš říkal, stál tváří v tvář Kříži, věděl, že čas jeho smrti je blízko. Řecké slovo pro zkormoucená tu znamená zneklidněná nebo vyvedená z rovnováhy.
Ježíš čelil nejsilnější zkoušce svého života. Vlastně byla tak hluboká a temná, že později volá: „Bože, proč jsi mě opustil?“ Dokonce řekl těm, kdo ho měli ukřižovat: „Toto je vaše hodina a vláda temnoty“ (Lukáš 22:53).
To je prohlášení Ježíše. Ale Kristus tu v podstatě říká: „Toto je Satanova hodina.“ Období těsně před jeho smrtí bylo momentem, kdy ho nepřítel sužoval. Ďábel shromáždil veškerou svou moc, aby trápil srdce modlícího se, svatého muže.
Podobně si i ty můžeš být jistý, že hodina soužení je Satanovo dílo. Hospodin na svůj lid nenakládá tak strašné deprese. Jak to víme? Podobně jako Azaf se modlíme, uctíváme, snažíme se, abychom činili Boží vůli, toužíme po úplném osvobození od moci hříchu. A to je přesně ten druh života, který Satan přichází zničit.
Současně si můžeme být jisti, že Bůh dovolil, aby tato hodina přišla, z velice dobrého důvodu. Ježíš řekl svým učedníkům: „Co mám říci? ‚Otče, vysvoboď mě z této hodiny‘?“ (Jan 12:27). Ježíš jim říkal: „Nemohu vám to úplně vysvětlit. Všechno, co vám mohu říci, je, že Bůh dopustil tuto chvíli, tuto hodinu temnoty.“
Myslel sis někdy: „Co mohu říci? Nemám slov, abych vysvětlil, čím procházím. Mám starosti, jsem zneklidněný, ale nedokážu říci proč. Nežádejte vysvětlení. Nedokážu to.“
Pavel nám ukazuje Boží specifický záměr v našich obtížných, temných časech: „Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškerého potěšení, který nás potěšuje v každém našem soužení, abychom mohli potěšovat ty, kteří jsou v jakémkoli soužení, tím potěšením, kterým jsme sami potěšeni od Boha.“
„Jak se totiž při nás rozhojňují Kristova utrpení, tak se skrze Krista rozhojňuje také naše potěšení. Ať už tedy jsme souženi – je to pro vaše potěšení a spasení, které se projevuje ve snášení stejných utrpení, která trpíme i my; nebo jsme potěšováni – je to pro vaše potěšení a spasení. A naše naděje o vás je pevná, neboť víme, že jak jste účastníky utrpení, tak i potěšení“ (2. Korintským 1:3–7).
Poznáváš tu Boží záměr? Uprostřed našich strádání nás Duch svatý potěšuje. Díky tomu můžeme zase my přinášet útěchu dalším, kteří jsou ztrápení hlubokým žalem a strádáním. Tohle je práce Ducha: přinášet útěchu svému lidu prostřednictvím mluvčích, kteří byli testováni. Proto můžeme vědět, že čím je naše vlastní trápení horší, tím se stává Pánovo potěšování v nás ještě mocnější.
Na seznamu naší emailové pošty jsou dva bratři, jménem Israel a Jesse Martin. Israel je stár 100 let a Jesse 102 roky. Jeden přestal pracovat ve svých 92 letech, druhý v 97. Oba dva milují Pána a po léta dostávají moje poselství.
Tito muži nejsou jen přirození bratři, ale jsou doopravdy „bratři v Pánu.“ Oba svědčí o tom, že v důsledku života velikých zkoušek se v nich prohloubila radost a vlídnost Ducha. Byli svědky strašlivých pohrom, ke kterým během celého století došlo – velké hospodářské krize, dvou světových válek, děsivého sucha. A během svých dlouhých životů trpěli i osobně. Přesto jsou ve svých 100 letech schopni se smát a prohlašovat mnohem přesvědčivěji než kdy dřív: „Během toho všeho nás Bůh nikdy nenechal padnout, On nás nikdy nezklamal.“ Jejich svědectví poté, co „všechno viděli,“ je útěcha Ducha svatého pro zbytek z nás.
Azafovým svědectvím bylo: „Volal jsem k Hospodinu, modlil jsem se v noci a vím, že mě slyší. Ale nevidím odpovědi na své modlitby.“
Připomeňte si, že vedoucí pěveckého sboru v Izraeli svědčí o Božím charakteru v Žalmu 50:15: „Vzývej mne v den ssoužení, vytrhnu tě, a ty mne budeš slaviti.“ Je jasné, že Azaf znal vysvobození skrze modlitbu. Zakusil odpovědi na své přímluvy. Byl věrným služebníkem, připomínal ostatním, aby věřili Bohu a nezarmucovali Ho svou nevírou.
Ale teď, když na Azafa přišel duch zoufalství, ho nebyl schopen setřást. Píše: „Na Boha zpomínal jsem a kormoutil se, přemyšloval jsem, a úzkostmi svírán byl duch můj“ (Žalm 77:3).
Azaf se potom upamatoval na své minulé zkoušky, jiné těžké časy, kterými byl proveden. Říká: „I přicházeli mi na pamět dnové předešlí, a léta dávní. Rozpomínal jsem se v noci na zpěvy své…“ (77:5, 6). Tento věrný služebník si snažil připomínat, jak Bůh zodpověděl jeho modlitby, a jak potom radostně zpíval o vítězství víry.
Ale teď čelí největší zkoušce svého života a je zdrcen fyzicky, duševně a duchovně. Konstatuje: „Stýskal jsem si, neboť toho na mě bylo příliš, než abych to snesl.“
Co bylo Azafovým steskem? Říká: „Zdali na věky zažene Bůh? Nikdy-liž již více lásky neukáže? Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? A konec vezme slovo od pokolení až do pokolení? Zdali se zapomněl smilovávati Bůh silný? Zdaž zadržel v hněvě milosrdenství svá?“ (77:7–9).
Azafa tyto otázky trápily, napsal: „Toť jest má smrt“ (77:10). Ve svém důsledku říkal: „Pro tohle se rmoutím: Bůh se změnil. Existuje nějaká varianta v Pánu, o kterém jsem si myslel, že Ho znám. Z nějakého důvodu změnil svůj postoj ke mně. Připomínám si všechna jeho dřívější vysvobození v mém životě. Ale teď tu pro mě nic není.“
„Bůh už mi zkrátka nepřeje. Cítím, že mě zapudil. Jsem zmatený, ztrápený, přemožený, zdrcený a mám pocit, že Bůh je v této zkoušce daleko ode mě. Vím, že slyší moje modlitby, ale neodpovídá na ně. Pokud mohu říci, Bůh na mě zapomněl. Zřejmě se už nezabývá vysvobozením svého lidu.“
Milovaný, možná nejsi v depresi. Možná se necítíš tak zničeně, jako byl Azaf v této zkoušce. Nepochybuješ, že Bůh odpovídá na tvoje modlitby, a víš, že na tebe Bůh není naštvaný. Ale stále je tu, někde hluboko uvnitř, zklamání. Jsi nespokojený, protože věci ve tvém životě nefungují tak, jak jsi doufal nebo plánoval.
Toto neuspokojení možná přichází v jakémkoliv počtu oblastí, ať už jsou to finance, kariéra, manželství, děti nebo služba. Přesto se zdá, že všude kolem tebe se ostatním daří. Vypadá to, že tvým bratrům a sestrám v Kristu se daří dobře. Teď sis začal říkat: „Jak vůbec projdu touto klesající spirálou? Zdá se, že tu není žádná naděje.“
David se vynořil ze své sestupné spirály písní. A stejně tak Azaf. Opravdu, množství zbožných svatých během historie se vynořilo ze své deprese a skleslosti právě tímto způsobem.
Písmo ukazuje, že David, Azaf a další starozákonní svatí vyšli ze svých temných časů upamatováním se na Boží věrnost k minulým generacím. David píše, že kdykoliv bylo jeho srdce skleslé, „rozpomínal jsem se na dny předešlé, a rozvažoval všecky skutky tvé, a dílo rukou tvých rozjímal“ (Žalm 143:5). Azaf dělal totéž: „Rozpomínati se budu na skutky Hospodinovy, a připomínati sobě divné činy tvé, od starodávna“ (77:11). Opravdu, Azaf říká, že celý Izrael se „rozpomínal na to, že Bůh byl skála jejich“ (78:35).
Je to nádherné požehnání rozpomínat se na všechna naše minulá vysvobození. Deuteronomium nám říká: „A rozpomínati se budeš na všecku cestu, kterouž tě vedl Hospodin Bůh tvůj… aniž se kdy toho dopouštěj, abys se měl zapomenouti na Hospodina Boha svého“ (Deuteronomium 8:2, 11).
Ale rozpomínání se na Boží vysvobození bylo víc než jen požehnání pro starozákonní svaté. Byla to nezbytná kázeň. Izraelci vymýšleli všemi možné rituály a obřady, aby se dovolali Hospodinova vysvobození ve svých životech.
Podobně je dnes církev Ježíše Krista povolána, aby si připomínala Boží minulá vysvobození. Ale my jsme dostali způsob k připomínaní, který je mnohem lepší než ve starozákonních dobách. Víš, od dnů Davida a Azafa Bůh vylil svého Ducha svatého. A Duch svatý teď přebývá v našich lidských tělech.
Duch svatý nás nejen potěšuje v našich temných časech. On nás nejen přivádí k tomu, abychom se rozpomínali na Boží věrnost v minulosti. Duch svatý nám také dává porozumět záměru, který je za našimi spalujícími zkouškami. A dělá to proto, aby naše víra neselhala.
V životě Azafa vidíme ten rozdíl. Tento oddaný, zbožný muž s námi v Žalmu 77 nesdílí žádné vysvětlení. My prostě nevíme, co v jeho životě způsobilo tuto temnou hodinu. Všechno, co nám mohl říci, bylo: „Moře byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké, a však šlepějí tvých nebylo znáti“ (Žalm 77:19). Azaf dospěl k závěru: „Boží cesty nejsou známé. Nevím, proč dopustil, abych upadnul do této deprese a skleslosti. Pouze se raduji, že mě osvobodil.“
Pavlova reakce v Novém zákoně je mnohem odlišnější. Říká nám: „Nám to však Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všechny věci, i Boží hlubokosti“ (1. Korintským 2:10). Potom přidává toto důležité tvrzení: „Boží věci nezná nikdo jiný než Duch Boží“ (2:11). Ve stručnosti říká: „Bez Ducha svatého nelze poznat ani porozumět Božím krokům v našich životech.“
My ve svém soužení prostě nikdy nepoznáme Boží pokoj, dokud se Jeho záměr pro nás nestane v našich duších ustálenou pravdou. Musíme pochopit, že naše temná hodina, naše bolestivé testování, bylo Pánem povoleno, měl pro ně svůj vlastní skvělý záměr. Co je tím záměrem? Jednoduše řečeno, budeme středem neuvěřitelného potěšování Duchem svatým.
Vyjdeme z našeho ohně očištění a silnější. A dostaneme službu, která bude dokonce ještě větší než služba největších světově proslulých kazatelů. Co bude tou službou? Je to služba prokázané a dokázané útěchy a vítězství pro zraněné lidi. A výsledkem této služby bude, jak napsal Daniel: „Přečišťováni a bíleni a prubováni budou mnozí; bezbožní zajisté bezbožnost páchati budou, aniž co porozumějí kteří z nich, ale moudří porozumějí“ (Daniel 12:10).
Jak neuvěřitelné máme povolání! Snášíme veliké zkoušky, abychom se stali Božíma utěšujícíma rukama pro jiné.
Před dvěma roky ztratila moje dcera Debbie a její manžel Roger svou dvanáctiletou dcerku Tiffany, měla rakovinu mozku. Znám muka, kterými procházeli, noci, kdy si říkali: „Jaký k tomu může mít Bůh přijatelný důvod?“
Před nějakým časem byla Debbie v nákupním středisku a viděla tam sedět ženu, které se po tváři kutálely slzy. Debbie je zeptala: „Mohu vám vůbec nějak pomoci?“ Ta žena odpověděla: „Nikdy nemůžete pochopit, čím procházím.“ Nakonec Debbie ženu přiměla, aby ji o své bolesti vyprávěla. Žena vysvětlovala: „Ztratila jsem dítě kvůli rakovině.“
V tu chvíli sestoupila nebeská něžnost. Debbie ženu objala útěšnýma pažema. A jak se moje dcera sdílela se svým vlastním příběhem, obě ženy nalezly míru Boží uzdravující lásky.
Drahý svatý, Bůh na tebe ve tvé hluboké, temné zkoušce nezapomněl. Zanechám vás s tímto povzbuzením od žalmisty: „Nebo jsi nás zpruboval, ó Bože, přečistil jsi nás, tak jako přečištěno bývá stříbro. Uvedl jsi nás byl do leči, krutě jsi bedra naše ssoužil, Vsadils člověka na hlavu naši, vešli jsme byli do ohně i do vody, a však jsi nás vyvedl do rozvlažení… Ale vyslyšelť Bůh, a pozoroval hlasu modlitby mé. Požehnaný Bůh, kterýž neodstrčil modlitby mé, a milosrdenství svého ode mne neodjal“ (Žalm 66:10–12,19–20).