Bůh tě nepřehlédnul

Chci vás vzít zpět do jednoho z nejtemnějších dnů v historii Izraele. Právě v tento den stála jedna vdova před třemi rakvemi, obklopená naříkajícím davem. V tomto truchlícím davu byly stovky plačících vdov, právě tak jako spousta raněných vojáků, některým jejich zranění stále krvácela.

Uprostřed této scény byla bezejmenná vdova, která stěží dokázala stát před třemi rakvemi. Těhotná a v bolestech, na pokraji zhroucení, musela být podpírána dvěma služkami. Tato žena byla duchovně i duševně mrtvá, žádný život v ní nezůstal, byla zcela přemožena svým zármutkem a bolestí.

V jedné rakvi ležel její osmaosmdesátiletý tchán Eli, kněz v Izraeli. V další ležel její švagr Ofni, také kněz. Ale ta jedna rakev, nad kterou se tato žena nejvíc nakláněla, byla ta třetí, v ní leželo tělo jejího manžela Fínese.

V tomto okamžiku historie Izraele postihla národ veliká katastrofa. Před pár dny vyšla izraelská armáda bojovat s filištínskými a byla přemožena. V bitvě zahynulo asi 30 000 mužů, včetně dvou synů Eliho, Ofniho a Fínese. Když se nejvyšší kněz dozvěděl, že nepřátelé ukořistili archu úmluvy, a jeho dva synové jsou mrtví, spadl ze stoličky na záda a zemřel, zlomil si vaz.

Písmo dál říká, že tato bezejmenná Fínesova vdova do určité míry milovala Boží věci. Měla úctu k Hospodinově přítomnosti a bědovala nad Filištíny ukořistěnou archou (viz 1. Samuel 4:19). Určitě se také trápila tím, jak Boží dům upadl do apatie a chamtivosti během doby, kdy v chrámu sloužil její tchán.

Když byl Eli nejvyšším knězem, odvraceli Boží pastýři oči od všech druhů hříchu. Eliho vlastní syn Ofni byl hříšným knězem, který se dopouštěl cizoložství uprostřed zdí Božího domu. Fines byl také odpadlý cizoložný kněz, jehož nekontrolovatelný chtíč přinášel neustále hanbu Božímu chrámu. Po léta znělo této politováníhodné vdově v uších prorocké varování, které do Eliho domu přinesl nejmenovaný prorok.

„A ačkoli nevyhladím do konce muže od oltáře svého, abych trápil oči tvé a bolestí ssužoval duši tvou, všecko však množství domu tvého zemrou v věku vyspělém. A to měj za znamení, což přijde na dva syny tvé, Ofni a Fínesa: oba jednoho dne umrou“ (1. Samuel 2:33–34).

Představ si neuvěřitelnou bolest této vdovy, kterou teď u hrobů podpírali. Její manžel sváděl ženy v chrámu, ženy, kterým mělo být pravděpodobně slouženo. Služba byla zcela hnána žádostí a chtíčem, byla plná chamtivosti a lhostejnosti k Božím věcem. Opravdoví Boží proroci po léta varovali před blížícím se soudem, zaviněným zkažeností kněžstva. A lidé byli čím dál víc rozčarovaní z pokrytectví služebníků i služby. Teď ze všech stran udeřily katastrofy. A nejhorší ze všeho bylo to, že nepřátelé zabavili archu, která představovala Boží přítomnost.

V mysli této ubohé ženy Boží nepřátelé triumfovali. Všude kolem ní byla církev v troskách a celý národ byl zbaven vší naděje. Nezůstalo doslova nic, na co by se kdokoliv mohl těšit, kromě soudu. Navíc si tato žena nesla svou osobní bolest kvůli zradě svého cizoložného manžela.

Právě teď, když pohřbívala své blízké, na ni přišly porodní bolesti. „Nevěsta pak jeho, manželka Fínesova, jsuc těhotná a blízká porodu, uslyševši také tu pověst, že by truhla Boží vzata byla, a že umřel tchán její i muž její, sklonila se a porodila; nebo se obořily na ni úzkosti její. …a kteréž stály při ní, řekly: Neboj se, však jsi porodila syna“ (4:19–20).

Na pohřebišti byly i další ženy, které ztratily v bitvě s Filištíny manžely. Pokoušely se Finesovu vdovu povzbudit, říkaly jí: „Vzchop se. Je tu naděje, tenhle chlapeček pro tebe znamená nový začátek. Bůh tě vůbec nepřehlédnul.“ Uprostřed vší smrti a chaosu viděly, že tu začíná naděje.

Ale Finesova vdova již byla přesvědčena: „Hospodin se mě zřekl. Podívejte na všechnu tu katastrofu, odpadlictví, trosky. Moje modlitby nebyly vyslyšeny. Není tu žádná naděje.“ Byla naprosto neutěšitelná. Nechtěla se dokonce po porodu ani podívat na své dítě, odstrčila ho stranou. Její poslední slova předtím, než zemřela, byla: „I nazvala dítě Ichabod, řkuci: Přestěhovala se sláva z Izraele; proto že vzata byla truhla Boží“ (viz 4:21–22).

Jednoduše řečeno vzdala boj a s tím zemřela. Věřím, že skutečný důvod, proč tato ztrápená žena zemřela, byla hluboká beznaděj. Dodnes znamená slovo „Ichabod“ ztrátu Boží přítomnosti a nedostatek naděje pro Jeho lid.

Každý křesťan čelí stejným třem proudům bolesti, kterou trpěla Fínesova vdova: bolest nad stavem národa, bolest nad stavem církve a bolest nad osobním trápením a ztrátou.

Stejně jako ona žijeme v čase morálního a duchovního úpadku. Téměř denně vidíme přicházet útoky proti jménu Krista. Nepřítel pomalu odsekává naše morální hodnoty, které sloužily jako základ nejen pro náš národ, ale pro mnoho dalších.

Viděli jsme, jak byla modlitba vypovězena z amerických škol. Deset přikázání je odstraňováno z federálních a státních soudních budov. Některé státy píší zákony, které zakazují kněžím vzývat jméno Ježíš. Právě v tomto okamžiku hrozí státní soudy pěstí Boží autoritě a pouhé zmínce jeho jména.

Vypadá to, že homosexuálové a jejich mocní přátelé jsou nezastavitelní ve své posedlosti ustanovit manželství gayů. Nově uváděný film o dvou homosexuálních kovbojích je navrhovaný na cenu Akademie a někteří pozorovatelé ho nazývají nejlepším filmem, jaký kdy byl vyroben. Je propagován jako film, který navždy změní naši společnost. Můžete si být jisti, že je to pouze první z mnoha dalších filmů tohoto druhu.

Naše služba dostává spousty dopisů a emailů od zarmoucených milovníků Krista z celé země i ze světa. Ptají se: „Co se to děje Americe? Kdysi byla známá jako země, jejíž misionáři přinášejí světu světlo evangelia. Ale teď je to úplně jiný příběh. TV programy jsou naprosto hnusné, zesměšňují křesťany, morální standardy a Krista samotného. Tyto show oslavují homosexualitu a strhávání hodnot rodiny.“

„Soudy zesměšňují křesťanství nalevo i napravo. Křesťany považují za fanatiky nebo tupce jen proto, že věří. Kde to skončí? Zdá se, že nic nemůže zastavit morální úpadek. Kdy tomu všemu Pán učiní konec?“

Výsměch se neděje jen v sekulární sféře. Bláznovství, nesvaté věci se usídlují v Božím domě po celé zemi. Před pár týdny jsem se dozvěděl o něčem, co se nazývá „zápasící církev,“ v nichž jsou kazatelny nahrazeny ringem. Zápasníci, kteří vyznávají Krista, si navzájem třískají židlemi o hlavu, prýští falešná krev a pak vydávají svědectví. Ne! To by se nemělo dít v žádné církvi. Každý služebník Božího Slova ví, že takové násilí bylo pravým důvodem, proč Bůh zničil svět potopou.

V tisících církví dnes není ani zmínka o hříchu, kříži, oběti, soudu nebo pekle. Božím strážným není dovoleno mluvit, a není tam nic, co by rozněcovalo srdce. Místo toho se církve zaměřují na úspěch, každé kázání je záměrně připravené tak, aby se lidé cítili dobře. Tohle všechno je výsledek lhostejnosti, chamtivosti, soběstřednosti a tvrdosti studeného srdce. A všude to způsobuje bolest zbožným věřícím, když vidí, že je Boží jméno zneuctíváno.

Představte si podobný obrázek v Izraeli. Když Fínesova vdova viděla hříchy v Sílo, které dosáhly až do nebe, poznala, že s takovým lidem nemůže Boží přítomnost zůstat. Hospodin se ničeho z toho neúčastní.

„Tak že opustiv příbytek v Sílo, stánek, kterýž postavil mezi lidmi“ (Žalm 78:60). Bůh zcela opustil chamtivou církev, vzdálil svou slávu od tohoto odpadlého tělesného domu. A soudil ji, napsal nad dveře této církve „Ichabod.“

Když se podíváme skrze roky až do dnů Jeremiáše, zjistíme, že prorok mluví ke stejně chamtivé, sobecké církvi. Jeremiáš prohlašoval, že se každý člověk stará jen o sebe, pastýři kážou jen pokoj, štěstí a prosperitu. Tito pastoři udělali z lidí „zboží,“ bohatli na útraty vdov a dalších bezbranných lidí ve společnosti.

Hospodin Jeremiášovi prostě řekl: „Tohle není moje církev. To je ohavnost.“ Potom prorokovi řekl, aby kněží varoval: „Kvělte pastýři a křičte, anobrž válejte se v popele…zahyne útočiště pastýřům a utíkání nejznamenitějším toho stáda…nebo zkazí Hospodin pastvu jejich…pro prchlivost hněvu jeho“ (Jeremiáš 25:34–36,38).

Posléze Bůh řekl: „Jistě žeť naložím s domem tímto jako s Sílo“ (26:6). Ve stručnosti říkal: „Takto budu soudit každou tělesnou, chamtivou církev v každém věku.“ A nařídil Jeremiášovi: „Postav se v síňci domu Hospodinova, a mluv…všecka slova, kteráž tobě přikazuji mluviti k nim, neujímejž slova… Slyšeli pak kněží a proroci, i všecken lid Jeremiáše mluvícího slova ta v domu Hospodinovu“ (26:2,7).

Jak lidé na Jeremiášovo poselství reagovali? „Jali jej ti kněží a proroci i všecken lid ten, řkouce: Smrtí umřeš. Proč jsi prorokoval ve jménu Hospodinovu, řka: Stane se jako Sílo domu tomuto, a město toto tak spustne, že nebude v něm žádného obyvatele?“ (26:8–9).

Přemýšlej o veškeré prosperitě, která se dnes v církvi káže. Nedávno jsem byl u jedněch lidí na návštěvě, měli televizi naladěnou na křesťanský kanál. Každý program byl zaměřený na prosperitu. Bible byla zmiňována minimálně, a pokud ano, bylo to přizpůsobené poselství k propagaci sebe sama. Byl jsem přemožen žalem.

Toto samoobslužné evangelium zbohatnutí a konkurenční církevní systém, který to propaguje, je teď pod klatbou Ichabod. Je to všechno prokleté a mrtvé, a brzy uvidíme Boha dělat to, co řekl, že udělá Izraeli: „Naložím s tímto domem jako v Sílo.“ Bůh srazí symboly jejich štěstí a prosperity a bude následovat veliká zkáza a zpustošení. Všichni námezdní pastýři budou čelit bankrotu a jejich mohutné církevní programy budou přes noc pryč.

Zde je to, o co Fínesova vdova přišla: Bůh z ruin Eliho chamtivé církve přináší novou věc. Činil nadpřirozené dílo, aby navrátil svou slávu. A to všechno se dělo přímo před očima této ženy, v jejím vlastním domě.

Víš, uprostřed Sílo, zatímco na Izrael dopadal soud, pozvedal Bůh Samuelovu společnost. Byli to lidé, kteří odvykli světu. Znali Hospodinův hlas a byli mu zcela oddáni.

Podobně má Bůh Samuelovu společnost v této generaci. Pozvedá je z trosek chamtivé církve a povolává si je. A nikdy se jich nevzdá. Potkávám členy této neviditelné Samuelovy společnosti na celém světě. Slyší jasně od Pána a nebojí se přinést slovo varování jeho církvi.

Navíc má Bůh zástupy skrytých, neznámých proroků a ti jsou trénováni ve škole strádání a utrpení. Jsou součástí Samuelovy společnosti a vědí, co přichází, protože Bůh jim to řekl. Navzdory přicházejícímu soudu jsou tito zbožní lidé plní naděje a radosti, protože vidí přicházet nový den.

Faktem je, že Fínesova vdova neměla žádný důvod dělat si starosti kvůli arše úmluvy. Protože ta byla opatřena slitovnicí. Vysvětlím to.

Ve starodávném Izraeli představovala archa Hospodinovo milosrdenství, mocnou pravdu, která přišla a byla ztělesněna v Kristu. Máme přijmout Jeho milosrdenství, věřit v zachraňující krev Jeho milosti a být na věky spaseni. Takže, můžeš zesměšňovat zákon, můžeš se vysmívat svatosti, můžeš strhávat všechno, co hovoří o Bohu. Ale když zesměšňuješ nebo se posmíváš Boží milosti, přijde soud a přijde rychle. Jestliže pošlapáváš Jeho krev milosti, budeš čelit Jeho strašnému hněvu.

Tohle je přesně to, co se stalo filištínským, když uloupili archu. Přišla na ně strašlivá zkáza, dokud si nepřipustili: „Tohle není jen náhoda. Boží ruka je nepochybně proti nám.“ Uvažujte o tom, co se stalo, když archu postavili do chrámu pohanského boha Dagona, aby zesměšnili a zpochybnili Izraelského Boha. Uprostřed noci se slitovnice na arše stala metlou soudu. Následující den nalezli modlu Dagona sraženou obličejem k zemi před archou, její hlava a ruce byly oddělené.

Milovaní, tam by měla být dnes Amerika. Měli bychom být již dávno souzeni. Říkám všem, kdo zesměšňují a zpochybňují Boží milosrdenství: Pokračuj, vyzkoušej všechno, co chceš, abys dostal Kristovu církev pod moc sekularismu nebo agnosticismu. Ale jestliže zesměšníš Kristovu milost, Bůh srazí všechnu tvou moc a autoritu k zemi. Jeremiáš říká: „Že veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování jeho“ (Pláč 3:22). Ale když lidé toto veliké milosrdenství, kterým je Kristus, zesměšňují, soud je jistý.

Je to jen a jen Pánovo milosrdenství, že odkládá soud. A právě teď je Amerika tímto milosrdenstvím podpírána. Je to neuvěřitelné, naše země závodí se zbytkem světa v odstraňování Boha a Krista ze společnosti. Ale Bůh nebude zesměšňován; Jeho milosrdenství trvá navěky a On tento národ miluje. Věřím, že proto na nás stále vylévá svá požehnání. Jeho touhou je, aby nás jeho dobrota vedla k pokání (viz Římanům 2:4).

Samuelova společnost zbožných mužů a žen to ví. Nezoufají si nad současným stavem v Americe nebo nad strašlivě chamtivou Eliho církví. Na to se prostě nezaměřují. Ano, jsou zarmouceni hroznou zkažeností, korupcí, výsměchem a hříchem, a vědí, že soud přichází. Ale mají naději, protože vědí, že Bůh má všechno pod kontrolou. Víš, sami okusili Boží milost v Kristu a vědí, že Jeho milosrdenství trvá navěky. A na rozdíl od Fínesovy vdovy nikdy nepřipustí, že nepřítel vyhrává ve válce proti Kristu a Jeho pravé církvi.

Chci mluvit k těm, kdo zažili něco z bolesti této zraněné ženy. Mluvím o druzích bolesti, které jsou prudké a kruté, je to neustálá bolest, která se dotýká těla, srdce, ducha. Jedna starost se vrší na druhou a vypadá to, že konec není v dohledu. A ta bolest je nepopsatelná.

Tvou bolestí je možná bolest ze ztráty vzácného a drahého milovaného člověka…bolest z vysilující nemoci…bolest z odmítnutí…strašlivá bolest z rozpadlého manželství…bolest z dětí, které žijí v hrozném hříchu…bolest, kterou nemůže nikdo jiný pochopit.

Nedávno jsem mluvil s pastorem, který žije v takové fyzické bolesti, která ho vždy v strašlivých mukách skolí k zemi. Tento muž chodil od doktora k doktorovi, ale nikdo nebyl schopen vysvětlit nebo vyléčit jeho stav. Je nucen žít v neustálých mukách, které jsou doslova nevysvětlitelné.

Potom jsou bolesti, které jdou hluboko do duchovního světa, pronásledování mysli. Některá duševní utrpení jsou tak zdrcující a nepřekonatelná, že nejsou pouhým testem naší víry, ale otřásají přímo základy naší důvěry v Boha. Tato lidská bolest nás vede k tomu, že křičíme: „Pane, opustil jsi mě? Slyšel jsi některou z mých modliteb? Jsi tu ještě?“

Není neobvyklé, že křesťan zažívá „železné nebe,“ kdy je z kruté zkoušky zcela zmatený. Vůbec nemá chuť se modlit, a když se modlí, je to bez vášně. Je příliš zatížený břemeny nebo unavený úsilím soustředit se na Boží slovo, takže když se snaží číst Bibli, ani to neregistruje.

A tehdy vtrhne Satan. Přichází k nám právě na vrcholu naší bolesti a trápení a zasazuje ďábelskou lež z pekla. Je to stejná lež, kterou vštěpoval do mysli Krista během ukřižování: „Bůh tě opustil. Zřekl se tě a přehlíží tě.“ Tyto útoky jsou neústupné, přinášejí lež, obviňování, a přidávají k bolesti břemeno viny. Šeptá: „Nemůžeš to zvládnout. Už se ani nemodlíš. Jak můžeš doufat, že jsi spasený?“

Jeho cílem je, abys následoval příkladu Fínesovy vdovy, podlehl beznaději a přestal bojovat. Tato žena, ochotná bojovat, udělala osudovou chybu, díky které skončila v strašné bolesti: „Bůh se mnou není. Opustil mě.“ V tu chvíli to úplně vzdala, zavrhla svou víru.

To mě přivádí k jednomu z největších břemen, které jako Boží pastýř mám. Neustále jsem volal k Pánu: „Pane, jak mám přinést naději a útěchu věřícím, kteří prožívají tak velikou bolest a procházejí takovým trápením? Dej mi poselství, které vymaže jejich pochybnosti a strach. Dej mi pravdu, která vysuší slzy truchlících a vloží píseň do úst těm, kdo ztratili naději.“

Poselství, které slyším od Ducha svatého, je velice jednoduché: „Jdi do mého Slova a stůj na mých zaslíbeních. Odmítni své pochybovačné pocity.“ Veškerá naděje se rodí z Božích zaslíbení.

Nedávno jsem dostal dopis, který obsahuje nádherné, živoucí objasnění této pravdy. Je od matky, která píše: „Mé dceři je šestnáct let. Má fyzickou degeneraci svalů, šlach a kloubů, a dvacet čtyři hodin denně trpí nesmírnými bolestmi. Přišla jsem o syna, který v roce 1997 spáchal sebevraždu kvůli stejné bolesti. Bylo mu dvacet dva let. Po devíti letech utrpení si vzal život. Nedokázal tu bolest zvládnout.“

„Moje dcera byla baletka a těšila se, že půjde do Juilliardovy školy v New York City. Ale její sny se roztříštily, když ji postihla stejná nemoc, která mučila jejího bratra. Lékaři řekli, že její bolest ve stupnici od 1 do 10 je na stupni 14. Množství léku proti bolesti, které by potřebovala, aby pro ní byl skutečně efektivní, by zničilo její ledviny, takže si léky vzít nemůže.“

„Ona miluje Pána, a je radost být jí nablízku. Je skvělou básnířkou, její texty vyšly ve více než patnácti publikacích a je zapsána v ‚International Who's Who in Poetry.‘“

Tváří v tvář všemu, uprostřed neustupujících otřesů těla a duše, vložila tato matka a její dcera svou naději do Božího slova, které jim Bůh dal. A získaly pokoj.

Byl jsi v pokušení dojít k závěru, že Pán není s tebou? Téměř jsi vzdal svou víru? Vlož svou naději do Božího slova, které ti říká:

• „Vždyť on řekl: Nikdy tě nenechám a ani neopustím“ (Židům 13:5).
• „Hospodin zajisté jest útočiště chudého, útočiště v čas ssoužení. I budou v tebe doufati, kteříž znají jméno tvé; nebo neopouštíš hledajících tě, Hospodine“ (Žalm 9:9–10).
• „Krokové člověka spravedlivého od Hospodina spravováni bývají, a cestu jeho libuje. Jestliže by upadl, neurazí se; nebo Hospodin drží jej za ruku jeho. Mlad jsem byl, a sstaral jsem se, a neviděl jsem spravedlivého opuštěného, ani semene jeho žebrati chleba… Hospodin…neopouští svatých svých, na věky v stráži jeho budou“ (Žalm 37:23–25,28).
• „Myť se všech stran úzkost máme, ale nebýváme cele potlačeni; v divných jsme nesnadnostech, ale nebýváme v tom pohlceni; Protivenství trpíme, ale nebýváme opuštěni; býváme opovrženi, ale nehyneme“ (2. Korintským 4:8–9.)