Boží způsob jednání

Zatímco tohle píši, vybuchla v Izraeli další bomba a zabila čtrnáct lidí. Na tisíce islamistů se sešikovalo, aby se náloží na svém těle vyhodili do věčnosti pouze proto, aby sužovali Izraelce. Avšak islám nevyhlásil válku jen Izraeli, ale i křesťanství. Amerika teď žije v totálním strachu. Bojíme se dalších sebevražedných atentátníků, bakteriologické války i atomového útoku. Nad národem visí pallium strachu.

Kde je uprostřed tohoto chaosu církev? Většina křesťanství je ve smrtelném stavu. Církev je plná náboženské aktivity, ale většinou je to tělesné. Boží přítomnost během tohoto času krize žalostně schází.

To je tragédie, protože náš Pán má pro svět v chaosu vždycky lék. Je to časem prověřený lék, který Pán používá pro generaci za generací, aby probudil svou mrtvou, odpadlou církev. Tento lék se od stvoření člověka nezměnil. Je to prostě toto: Bůh pozvedá vyvolené muže a ženy.

V časech, jako jsou tyto, používá Pán jednotlivce, aby reagoval na světovou krizi. Dotýká se svých služebníků nadpřirozeným způsobem. Nejprve je transformuje, přemění. Potom je povolává k životu absolutní poslušnosti jeho vůli. Tito Bohem dotčení služebníci jsou nejlépe popsáni v Žalmu 65:4: „Blahoslavený, kohož vyvoluješ, a přivodíš, aby obýval v síňcích tvých. Tuť nasyceni budeme dobrým domu tvého, v svatyni chrámu tvého.“

Krátce, Bůh volá tohoto služebníka stranou. Jeho Duch se mu dvoří a přemlouvá ho k intimnímu společenství. A tam v Boží děsivé přítomnosti dostává služebník Boží mysl. Přijímá božské povolání. Náhle je jeho duše naplněna naléhavostí. Vynoří se z tohoto společenství se slovem, které dostal od Boha. A začíná chodit v duchovní autoritě.

Biblické dějiny zjevují tento model znovu a znovu. Čas od času Boží lidé Boha odmítli a odvrátili se k modlám. Přijali za své pohanské zvyky, s každou generací se stávali odpornější a zkaženější. Jejich špatnost zarmoutila a rozhněvala Hospodina. Přesto, jak byli obnoveni? V každém případě Bůh pozvedá zbožného služebníka: soudce, proroka, spravedlivého krále.

Samuel byl takovým příkladem. Plísnil Izrael: „A když se zapomenuli na Hospodina Boha svého, vydal je v ruku (jejich nepřátel) … Ale když volali k Hospodinu a řekli: Zhřešili jsme, nebo jsme opustili Hospodina … I poslal Hospodin Jerobále a Bedana a Jefte a Samuele, a vytrhl vás z ruky nepřátel vašich okolních, a bydlili jste bezpečně“ (1. Samuelova 12:9–11).

Takoví Bohem dotčení služebníci se stávali Božími nástroji osvobození. Uměli rozeznat časy. A protože znali Boží srdce, použil je Hospodin jakou své věštce. Promlouvali Jeho slovo jak jeho lidem, tak okolním národům.

Není pochyb o Božím dotyku na někom, kdo byl vybrán a povolán. Takový člověk stojí stranou ode všech ostatních. Takže proč se Hospodin dotknul těchto konkrétních služebníků? Proč pozvedl Abrahama, Mojžíše, Davida a určité další, aby přinesli obnovení jeho lidu a národům? Viděl v nich Pán něco zvláštního?

Ne, tito lidé nebyli supermani. Jejich narušené životy s vadami to potvrzují. Ani nebyli prostě předurčeni dělat věci, které dělali. Každá osoba má svobodnou vůli, může si zvolit zda bude následovat nebo zda odmítne Boží volání.

Uvažuj o Saulovi: byl vybrán Bohem, dotkla se ho Jeho ruka, byl naplněn Jeho Duchem. Hospodin měl skvělý plán pro Saulův život. Měl v úmyslu pro něj ustanovit „věčný“ trůn. Přesto Saul Boží volání předčasně ukončil. Navzdory Božímu pomazání se vzbouřil proti Hospodinovi. Jeho osud nebyl určován pouze tím, že ho Bůh vyvolil.

Když Bůh někoho vyvolí, aby ho oddělil pro speciální vykupitelské dílo, povolává tohoto služebníka nadvakrát. A to, jak služebník reaguje na tato volání, určuje moc a intenzitu Božího doteku v jeho životě. Nejprve je to volání jít nahoru. Potom je to volání vyjít. Mojžíšův život dokládá příkladem obě tato volání.

Toto volání nás povolává ven ze zaneprázdněnosti života do ničím nespoutaného pronásledování Boží přítomnosti. Uvažuj o Mojžíšově zkušenosti. Když se stal Mojžíš vůdcem Izraele, stal se náhle velice zaneprázdněným člověkem. Žádný sbor v historii nebyl nikdy tak velký ani tak plný potřeb. Boží lid se počítal na miliony. Mojžíšův život se rychle stal hektický, když soudil a sloužil lidem od rána do noci.

Nakonec zakročil Mojžíšův tchán Jetro. Varoval Mojžíše, že by se mohl sám vyčerpat a unavit lidi. Jetro radil: „Stůj ty za lid před Bohem, a donášej věci nesnadné k Bohu … Oni ať soudí lid každého času … a tak lehčeji bude tobě, když jiní ponesou břímě s tebou“ (Exodus 18:19–22). Jetro jinými slovy říkal: „Ty jsi pastor, Mojžíši. Ty potřebuješ být uzavřený s Bohem. Přiděl jiným úlohu rozhodování sporů a poradenství. Potom buď sám s Bohem. Vyhledávej jeho přítomnost, získávej jeho mysl, přijímej jeho slovo. Tohle by mělo být především tvoji prioritou.“

Mojžíš dbal této moudré rady. Ustanovil jiné, aby plnili povinnosti soudců a poradců. A on sám se rozhodl akceptovat Boží volání „jít nahoru.“ Písmo říká: „Mojžíš pak vstoupil k Bohu“ (19:3). „Sstoupil pak Hospodin na horu Sinai, na vrch hory; a když povolal Hospodin Mojžíše na vrch hory, vstoupil Mojžíš“ (Exodus 19:20).

Mojžíš si vysoce cenil Boží přítomnosti ve svém životě. A to určovalo, vymezovalo intenzitu Božího dotyku v jeho životě. Všimni si, jak Hospodin vybral samotného Mojžíše z ostatních Izraelitů, aby se k němu přiblížil. „Tedy stál lid zdaleka; Mojžíš pak přistoupil k mrákotě, kdež byl Bůh“ (Exodus 20:21).

Mojžíš představuje požehnaného muže, o kterém mluvil David: „Blahoslavený, kohož vyvoluješ, a přivodíš, aby obýval v síňcích tvých“ (Žalm 65:4). Slovo pro „přivodíš“ tu znamená pozvednout, povýšit, být vybídnut Bohem, aby vyšel.

Mnoho křesťanů zažilo toto volání, toto božské naléhání k rozmlouvání s Pánem. Duch svatý je často volá na horu intimity, důvěrnosti, říká jim: „Toužím tě změnit, dát ti větší pomazání. Chci tě vzít hlouběji a dále ve mně. Chci ti zjevit své cesty jako nikdy předtím.“

Přesto ne všichni, kdo jsou voláni, odpověděli. V důsledku toho se jich Bůh nedotkne svým ohněm a pomazáním. Nejdřív možná odpověděli: „Pane, nechci tě zklamat. Budu stále hledat tvoji tvář.“ A na čas se uzavírali v modlitbě. Ale nepřiložili srdce, aby šli celou cestu v modlitbě. Po čase ignorovali Boží hlas a šli si po svém. Přerušili jeho volání, aby vyšli nahoru, kde je On.

V půli cesty, to je místo, kde končí mnoho věřících. Bible nám říká: „Mojžíšovi pak řekl: Vstup k Hospodinu ty a Aron, Nádab a Abiu, a sedmdesáte z starších Izraelských, a klaněti se budete zdaleka. Sám pak toliko Mojžíš vstoupí k Hospodinu, ale oni se nepřiblíží; aniž lid vstoupí s ním“ (Exodus 24:1–2).

Bůh vyvolil hrst mužů, kterých se chtěl dotknout. Měl pro tyto muže nádherné plány, obzvláště pro Arona a jeho syny. Měli se stát pro Izrael kněžskými vůdci. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Nebo posvětím stánku úmluvy i oltáře; Arona také a synů jeho posvětím, aby mi úřad kněžský konali“ (29:44). Podobně řekl Hospodin starším: „A vy budete mi království kněžské a národ svatý“ (19:6).

Tak proč řekl Bůh těmto mužům do tváře: „Klaněti se budete zdaleka. Sám pak toliko Mojžíš vstoupí k Hospodinu, ale oni se nepřiblíží; aniž lid vstoupí s ním“ (viz 24:1–2)? Faktem je, že Bůh věděl, že v srdcích těchto mužů to vře hříchy. A museli by s tím jednat. Chtěl se dotknout jejich životů. Ale nemohl, pokud měli skryté hříchy.

Tak jim Bůh povolil, aby přišli pouze na půl cesty na horu. Přesto i tak se jim nadpřirozeně zjevil jako temný mrak: „A viděli Boha Izraelského. A pod nohami jeho bylo jako dílo z kamene zafirového, a jako nebe, když jest jasné“ (Exodus 24:10). Tito muži stáli v neuvěřitelné, zjevené Boží přítomnosti. Dokonce tam jedli a pili, u stolu v jeho přítomnosti. Ale stále ještě byli „daleko“ od něho.

Izraelští starší byli vystaveni Boží dokonalé nekonečné svatosti. Bylo to, jako by říkal: „Vaše srdce si drží hřích. A to vám brání v plném zjevení, které vám chci dát. Váš zakořeněný chtíč vás okrádá o důvěrné společenství se mnou. Nemůžete mě důvěrně znát, pokud máte skrytý hřích.“

Zkus si představit tyto muže, když slyší tato slova:

• Aronovi řekl Bůh: „Posvětím tě za nejvyššího kněze. Obleču tě do purpuru a zlata. A postavím tě před Izrael jako vzor.“ Přesto bylo Aronovo srdce poskvrněno žárlivostí na Mojžíše. V jeho charakteru byl také určitý rys smyslnosti a člověka se bál více než Boha.
• Nádabovi a Abiu řekl Bůh, že jim zjeví svou svatost. Ale přesto byli oba tito muži zatvrzelí pro svůj sklon k cizoložství. Neměli ani ždibec bázně před Bohem. Teď jim Bůh říkal: „Jsem milosrdný Bůh. Mojí touhou je, že když budete přicházet do mé přítomnosti, dopřejete si být zlomeni.“
• Sedmdesáti starším řekl Bůh, že je chce vyvýšit před světem. Přesto ti samí muži odmítli být pod jakoukoliv autoritou. Považovali sami sebe za stejně obdarované a svaté jako byl Mojžíš. (To se později samo manifestovalo v rebelantské vzpouře). Ale Bůh na ně naléhal, pobízel je do své přítomnosti. Chtěl jednat s jejich vražednou pýchou.

Hospodin tak toužil použít všechny tyto muže. Chtěl, aby byli zlomení, tak aby je mohl přenést výš. Tak jim poskytnul neuvěřitelně milosrdné volání, aby šli nahoru.

Saulovi se dostalo toho samého milosrdného volání. Srdce tohoto muže bylo spoutáno démonickými pevnostmi. Táhl do Ráma, snažil se zabít Davida. Ale Duch svatý přišel na Saula. Celou dlouhou noc ležel král v Boží přítomnosti, zlomený. Ani přes tento milosrdný nadpřirozený zásah se Saulovo srdce nezměnilo.

Teď byli Izraelští vůdci na podobné křižovatce. Byli v půli cesty na horu, v půli cesty k Božímu doteku, v půli cesty do jeho stravující přítomnosti. „Potom vstoupili Mojžíš a Aron, Nádab a Abiu a sedmdesáte z starších Izraelských … Na knížata pak synů Izraelských nevztáhl ruky své“ (Exodus 24:9–11). Všimni si posledního verše: Hospodin je nesoudil. Ve skutečnosti si tito muži zasloužili, aby je zabil pro jejich hřích. Ale Boží jedinou touhou bylo osvobodit, vykoupit.

Dále čteme: „Tedy vstal Mojžíš a Jozue služebník jeho; i vstoupil Mojžíš na horu Boží. Starším pak řekl: Zůstaňte tuto, dokudž se nenavrátíme k vám“ (24:13–14). Starší měli zůstat a počkat na Mojžíšův návrat. Ale téměř okamžitě byla jejich srdce přitahována hřmotem Izraelského tábora. Brzo nebyli ochotni déle čekat na Hospodina.

Představuji si Nábada a Abiu, jak jako první opouštějí toto místo v půli cesty. Svrbělo je, aby už byli zpátky u neklidného davu a svých vlastních chlípných způsobů. A tak následovali cukání svého těla. Navzdory tomu, že se jim Bůh zjevil v temném oblaku, navzdory tomu, že jim bylo dovoleno jíst a pít v jeho přítomnosti, opustili toto místo nedotčeni.

Tito dva muži představují dnešní křesťanské vedoucí, kteří si svobodně dopřávají chtíč, pornografii, cizoložství. Jsou svým hříchem tak zatvrzelí, že se jich nemůže nic dotknout. Odmítají každé milosrdné volání od Ducha svatého, každé usvědčující poselství od jeho proroků, každé setkání s Pánem samotným. Předčasně ukončili všechny jeho pokusy k jejich vysvobození.

Další muž, který byl pokoušen, byl Aron a ostatní zbožní vedoucí. Jeden po druhém, šeptali: „Nevíme, co se stalo s Mojžíšem. Možná nás opustil.“ Brzy celý sbor starších opakoval tuto bezvěreckou písničku. Toto byli muži, které Bůh povolal k životu modlitby a společenství. Ale teď, jeden po druhém opouštěli jeho přítomnost nedotčeni. Nečinili pokání ani neustoupili před jeho svatostí. Místo toho se obrátili zpět k náboženství tělesných ohavností.

Ale ještě výše na hoře zažíval Mojžíš Boží dotek v plnosti. Jak? Byl poslušný Božímu hlasu. Následoval jeho volání, aby šel nahoru: „I řekl Hospodin Mojžíšovi: Vstup ke mně na horu a buď tam“ (Exodus 24:12). Jinými slovy Bůh říkal: „Přijď do mé přítomnosti. Buď tam jen pro mě.“

Šest dní čekal Mojžíš vně oblaku slávy. Věřím, že to bylo během těchto šesti dnů, kdy starší opustili tábor v půli cesty. Byli přesvědčeni, že jim Bůh už nic víc neřekne. Ale Mojžíš poslechl Pána svým čekáním. Dále čteme: „Dne sedmého zavolal na Mojžíše z prostřed oblaku … I všel Mojžíš do prostřed oblaku a vstoupil na horu. A byl Mojžíš na hoře čtyřidceti dní a čtyřidceti nocí“ (24:16–18).

Mojžíš získal během těchto čtyřiceti dnů neuvěřitelné zjevení Pána. A právě tak jako Bůh volal Mojžíše tehdy, volá své služebníky na horu dnes. Jeho Duch na nás naléhá, abychom vystoupili na místo vyšší a hlouběji v něm, než jsme kdy poznali. Volá nás ke společenství, k intimnosti, důvěrnému přátelství, k rozmlouvání tváří v tvář, jako měl Mojžíš.

Opravdu, Pán nám dal stejné přikázání, abychom na něj očekávali: „Na tebeť očekávám dne každého“ (Žalm 25:5). „Ale ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se peřím jako orlice; běží, a však neumdlévají, chodí, a neustávají“ (Izaiáš 40:31). „Nebývají zahanbeni, kteříž na mne očekávají“ (Izaiáš 49:23). Pasáž za pasáží na nás vyžaduje, abychom očekávali na Boha. Přesto, kolik z nás se rychle obrací ke svým starým způsobům? Kolik z nás je taženo zpátky svým tělem k mrtvým formám náboženství?

Duch svatý promluvil k mému srdci: „Davide, ti kdo očekávají v mé přítomnosti, mě krmí. Jejich tiché uctívání, jejich očekávání na můj hlas, je mým pokrmem.“ Takoví Bohem dotčení služebníci jsou odhodlaní: „Budu čekat na Pána. Nespokojím se s ničím míň než se společenstvím tváří v tvář s Ním. Nezáleží na tom, co dělají jiní ve svém chození. Chci, aby mě Bůh vzal na místa v něm, kam jiní odmítli jít.“

„Mojžíš pak vzav stánek, rozbil jej sobě vně za stany, vzdáliv se od táboru, a nazval jej stánkem úmluvy. Tedy kdokoli hledal Hospodina, ven choditi musil k stánku úmluvy, kterýž byl vně za stany“ (Exodus 33:7).

Toto není stánek v poušti, ten ještě nebyl postaven. Spíš byl tento stánek „stanem setkání.“ Sloužil jako Mojžíšova modlitební komůrka, když se vzdálil, aby se setkal s Hospodinem. Takže proč Mojžíš přestěhoval tento stan daleko od tábora? Udělal to, protože se Izrael poskvrnil. Odmítli Boží autoritu. A místo toho se obrátili k hrubé špatnosti všeho druhu: modlářství, smyslnost, cizoložství, nahota.

Bůh musel nakonec svou přítomnost z Izraele odstranit. Prohlásil: „Nemohu kráčet uprostřed poskvrněného lidu. Jste zatvrzelí, svéhlaví, zasloužíte si být zničeni. Sundejte všechny své ozdoby a přestaňte si pyšně vyšlapovat. Rozhodnu se, jak s vámi naložím“ (viz 33:5).

Nad táborem viselo pallium smrti. Bůh odstranil ohnivý sloup a jeho přítomnost nebylo možné nikde najít. Podobně dnes visí atmosféra smrti nad církvemi, odkud Bůh odstranil svou přítomnost. Nezáleží na tom, jak hlasitě kongregace zpívají, jaké nové metody uctívání zavádějí nebo jak pilně se pastor pokouší vyburcovat lidské emoce. Místo je mrtvé, zbavené Boží přítomnosti. Kázání jsou mdlá, bez života, nepřesvědčivá, bez usvědčení. A ovce jsou ponechány hladové a neuspokojené.

Mojžíš věděl, že pouze Boží přítomnost přináší život. Tak odcházel stále do stanu setkání a modlil se: „Hospodine, pouze jedna věc učiní Izrael odlišný od ostatních národů: tvá přítomnost. Bez tebe v našem středu nejsme lepší než pohané. Jsme bezmocní proti našim nepřátelům. Nebudeme—li mít tvou přítomnost, nemáme důvod k existenci. To abychom to rovnou vzdali. Nechci jít dále bez tebe.“

Hospodin řekl Mojžíšovi, že se nevrátí do poskvrněného tábora. Ale souhlasil, že pošle anděla, aby vedl Izrael: „Protož nyní jdi, veď lid tento, kamž jsem rozkázal tobě. Aj, anděl můj půjde před tebou“ (32:34). Potom slíbil: „A pošli před tebou anděla, a vyženu (tvé nepřátele) … [a povede tě] do země oplývající mlékem a strdí: (ale) sám nevstoupím s tebou“ (33:2–3).

Musel jsem si přečíst tři poslední verše několikrát znovu a znovu, než jsem pochopil, co Bůh říkal. Krátce, říkal svému lidu: „Jdi vpřed, postupuj kupředu, bojuj své bitvy. Přemůžeš své nepřátele. A získáš jejich domy, vinice a majetek. Potvrdím všechna zaslíbení, která jsem ti dal. Ale moje přítomnost s tebou nebude.“

Tato pasáž vysvětluje mnohé z toho, co se stalo Boží církvi v našich dnech. Nesčíslný počet pastorů a sborů jde dál bez Boží přítomnosti. Budují ohromné církve, získávají velké množství, vydělávají velké peníze, jsou bohatí. Někteří dokonce vyhánějí démony nebo uzdravují nemocné. Ale Pán sám mezi nimi není. Není možné u nich najít zjevnou Kristovu přítomnost.

Ježíš předpověděl, že se takové věci v posledních dnech stanou. Tělesní služebníci budou dělat velké věci, nebudou se starat, zda je Pán s nimi. Vše, na čem jim záleží, je, zda mají zaplacené své účty a že do jejich církví chodí tisíce lidí. Někteří pastoři se vlastně bojí Boží přítomnosti. Nedovolí hostujícím služebníkům kázat, obávají se, aby usvědčující poselství nezahnalo jejich farníky.

Bůh jim v těchto pasážích říká: „Jděte vpřed, dosáhněte své prosperity. Ale připravte se, že můj hněv proti vám vypukne kdykoliv. Vaše tělesná činnost a pošpinění od vás zahnalo mou přítomnost.“

Pravý Boží pastýř má však jeden prvořadý zájem: „Je Pán mezi námi? Je uprostřed nás jeho přítomnost?“

Boží přítomnost se nevrátí do žádného sboru, pokud služebník a lidé neopustí všechno pošpinění. Musejí se vzdát všech chtíčů a oddělit se k službě čistého srdce.

Izrael byl kompletně pošpiněn, včetně Arona a jeho kněžství. Tak Mojžíš opustil tábor a oddělil se pro Pána. Okamžitě byl stan setkání naplněn Boží přítomností: „Bývalo pak toto, že když vcházíval Mojžíš do stánku, sstupoval sloup oblakový, a stával u dveří stánku, a mluvil s Mojžíšem … A mluvíval Hospodin k Mojžíšovi tváří v tvář, tak jako mluví člověk s přítelem svým“ (Exodus 33:9–11).

Mojžíš je zářící příklad toho, co přivede zpátky Kristovu zjevnou přítomnost do sboru. Nejprve se služebník sám musí oddělit pro Boha a uzavřít se v přímluvách. Potom musí svatý zbytek následovat svého pastora, zanechat všeho, co je poskvrňuje. Tento nový tábor bude proniknut duchem pokání. Brzy mezi nimi propukne čisté uctívání. A lidé budou vědět, že se Pán vrátil.

Tohle je jediný způsob, jak přivést zpátky Boží přítomnost: odmítnout zůstat na poskvrněném místě. Možná říkáš: „Tohle je starozákonní teologie. Nemůžeš ji aplikovat v novozákonních dobách.“ Ale Pavel nás jasně varuje: „Zdaliž nevíte, že chrám Boží jste, a Duch Boží v vás přebývá? Jestližeť kdo chrámu Božího poskvrňuje, tohoť zatratí Bůh; nebo chrám Boží svatý jest, jenž jste vy“ (1. Korintským 3:16–17).

Krátce, Bůh nám říká: „Zbav se každého chtíče: pornografie, chamtivosti, cizoložství. Odstraň hořkost, která v tobě roste. Odděl se od poskvrněného místa.“ Taková řeč o oddělení se možná nezní jako „normální“ křesťanství. Normální chození s Ježíšem dnes znamená čtení Bible, modlitba cestou do práce a nedělní chození do církve. Ale, milovaný, my nežijeme v normálních časech. Bůh volá svůj lid k původnímu křesťanství.

Právě teď se zástupy tisíců muslimů staví do řady a žadoní: „Nechte mě zemřít za moji víru.“ Šestkrát denně se oddaně modlí. Ale desítky tisíc amerických křesťanů sedí líně před svými televizory a nasávají špínu. Jak jsem již dříve zmínil, naše společnost je ve stavu napětí, očekává větší zkázu. Třeseme se při pomyšlení na další teroristický útok. Přesto křesťanství, které vidí svět, je slabé, bezmocné, prosáknuté tělesností, bez modliteb.

Je třeba zavést nadpřirozenou infuzi Boží přítomnosti pro církev, aby opět ožila. A to znamená radikální opatření mezi jeho lidem. Bůh po tobě nežádá, aby ses šestkrát denně modlil nebo se současně týdny postil. On chce prostě společenství.

Pán tě žádá, aby ses s ním setkal na hoře. Chce, abys šel nahoru, oddělil se od pošpiněného místa. Jeho velkou touhou je vést tě stále hlouběji a dále do svého srdce. Takto On reaguje na svět v krizi. Způsobí, že ho jeho služebníci berou mnohem vážněji než kdykoliv předtím. A On je naplní svou přítomností. Potom masy lidí uvidí a poznají, že Ježíš Kristus je Pán.