Boží způsob jednání

Když se Bůh někoho dotkne, vede to tohoto člověka na kolena. Potom se stane intimní s Ježíšem. A z této intimity (důvěrnosti) přijímá čerstvé zjevení z nebe. Tento člověk touží přinášet své zakořeněné hříchy Duchu svatému, aby je měl umrtvené. Jeho duše je obnovena a on vstupuje na místo odpočinku. A začíná sloužit Kristu s novou horlivostí a větší láskou.

Nejvíce ze všeho dospívá víc a víc k vědomí přicházejícího dne soudu. Ví, že bude muset stát před Božím trůnem a zodpovědět jednu velkou otázku: „Jak jsi ztracenému světu vypodobnil Krista?“ Opravdu, všichni budeme u soudu čelit této otázce: „Jak jsi svědčil o Kristu bezbožným? Jak jsi jim ho zjevil způsobem svého života a jednání? Jak ho tvůj život reprezentoval?“

Tohle je jediné kritérium, podle kterého budeme v ten den souzeni. Nezáleží na tom, zda jsme byli uzavřeni s Bohem jako Mojžíš, zda jsme přijali velká zjevení jako Daniel, zda jsme byli zasvěceni jako Pavel nebo zda jsme kázali směle jako Petr. Každý bude souzen podle tohoto jediného kritéria: Jak naše životy vyjadřují, kdo je Ježíš a jaký je?

Duch svatý ustanovil toto kriterium soudu po Letnicích, když Kristus zakládal svou církev. V té době byl u moci Řím. Duchem této říše byla pýcha, arogance a materialismus. Řím se stranil utlačovaných, ušlápnutých, včetně vdov, sirotků a chudých. Na všech cestách od Eufratu až k Atlantiku připomínaly velké památníky vítězná tažení Říma. Budovaly se paláce pro válečné hrdiny. Ale nikde tu nebyl domov nebo instituce pro chudé nebo bezdomovce. Nikde po celém císařství nebyl ani náznak zájmu o chudé.

Tento duch pýchy a chamtivosti prostoupil také židovské království. Izraelští náboženští vůdci usilovali o získání majetku a prosperity. Farizejové využívali skulinek, aby vdovám ujídali domy. Zatímco sirotci byli opuštění a s lidmi bez domova se zacházelo hrubě. Pracující nižší třídy byli šizeni na mzdách. Říkali jim, že si zaslouží být chudí, že Bůh jim tak oplácí za jejich hříchy. V celém Izraeli převládal tento postoj: „Každý sám pro sebe.“ Život se skládal z hromadění, nakupování, touhy mít stále víc a nikdy nemít dost.

Uprostřed této chamtivé, soběstředné, materialistické společnosti vylil Kristus svého Ducha svatého na svatý zbytek. Náhle zadul mocný vítr, budovy se chvěly a objevil se nadpřirozený oheň. Nevzdělaní křesťané začali mluvit plynule v jazycích, které se nikdy neučili. A Ježíšovi apoštolové kázali evangelium s usvědčující mocí. Ve dnech, které následovaly, církev uctívala, chválila a pohybovala se v nadpřirozené moci: „Tedy ti, kteříž ochotně přijali slova jeho, pokřtěni jsou… i zůstávali v učení apoštolském, a v společnosti, a v lámání chleba, a na modlitbách. I přišla na všelikou duši bázeň, a mnozí divové a zázrakové dáli se skrze apoštoly“ (Skutky 2:41–43).

Lidé v Jeruzalémě žasli nad tím, co viděli. Ptali se: „Co všechny tyto věci znamenají?“ Byl to Duch svatý, který zplnomocnil Boží lidi, aby světu svědčili o Kristu. Tito věřící byli teď jeho živoucími epištolami. Jeho moc jim umožnila žít takovým způsobem, aby mohli směle svědčit: „Tohle je, kdo je Ježíš. Naše životy jsou svědectvím o Boží přirozenosti a lásce.“

Možná bys rád věděl, kdo byli ti diváci (přihlížející), o kterých Písmo říká: „I děsili se všickni a divili se“ podivuhodným událostem (2:7). Kdo byli ti cizinci, kteří říkali „jedni k druhým: Aj, zdaliž nejsou tito všickni, kteříž mluví, Galilejští? A kterak my je slyšíme jeden každý z nás mluviti jazykem naším, v kterémž jsme se zrodili?“ (2:7–8).

Následující verš na tuto otázku odpovídá: „Partští, a Medští, a Elamitští, a kteříž přebýváme v Mezopotamii, v Židovstvu a v Kappadocii, v Pontu a v Azii, V Frygii a v Pamfylii, v Egyptě a v krajinách Libye, kteráž jest vedle Cyrénu, a hosté Římané, Židé, i vnově na víru obrácení, Kretští i Arabští, slyšíme je, ani mluví jazyky našimi veliké věci Boží“ (2:9–11).

Lidé, kteří dosvědčovali tyto události, byli návštěvníci Jeruzaléma: kupci, řemeslníci, obchodní cestující. Jistěže se jejich zprávy rozšířily do zbytku světa. Ale jak mohli tito dočasní návštěvníci popsat, čeho byli svědky? Mohli se zaměřit na jazyky, znamení a zázraky, vítr a oheň z nebe.

Žádná z těchto věcí neměla být středem pozornosti. To nebylo svědectví, které přišel Duch svatý dát. Všechny tyto zázraky byly prostě manifestace, zamýšlené pro budování a uzdravení věřících. Tak co mělo být Kristovým svědectvím?

Většina kázání o Letnicích se zaměřila na divy a zázraky vykonané apoštoly. Nebo zdůrazňovala těch 3000 lidí, kteří byli v jednom dni spasení, nebo jak se objevily rozdělené jazyky a oheň. Ale neslyšíme o jedné události, která se stala největším zázrakem ze všech. Tato událost poslala davy zpět do jejich národů s živým neklamným dojmem toho, kdo Ježíš je.

Slyšeli jste o divech a zázracích. Chci vám vyprávět o „zázračných divech“ tohoto příběhu. Přes noc se na průčelích domů po celém Jeruzalémě objevily cedule s nápisem „Na prodej“. Písmo říká: „Všickni pak věřící byli pospolu, a měli všecky věci obecné. A prodávali vladařství a statky, a dělili mezi všecky, jakž komu potřebí bylo… a žádný mezi nimi nebyl nuzný; nebo kteřížkoli měli pole nebo domy, prodávajíce, přinášeli peníze, za kteréž prodávali, a kladli před nohy apoštolské. I rozdělováno bylo jednomu každému, jakž komu potřebí“ (Skutky 2:44–45,4:34–35).

Dovedeš si představit scénu v Jeruzalémě? Množství domů, parcel a statků bylo náhle vyprodáváno. Prodávaly se rovněž potřeby pro domácnost: nábytek, oblečení, ruční práce, nádobí a umělecká díla. Na ulicích, na tržištích, u každé městské brány byly stovky vývěsek s nápisem „Zboží na prodej“. Musela to být největší garážová dražba v historii Jeruzaléma.

Povšimněte si, že v Písmu není jediný doklad o tom, že prodávané domy byly primárním bydlištěm vlastníků. A není tu ani zmínka o společném žití. Kdyby se to dělo, uvalilo by to na církev nesnesitelné břemeno. Navíc, majetek a vlastnictví, které tito křesťané prodávali, nebyly základní potřeby nebo dědictví. Boží slovo jim jasně nařizovalo, že mají zaopatřit své rodiny a děti. Také se museli postarat o všechny vdovy ve svých rodinách mladší šedesáti let. Tito věřící by nemohli tyto příkazy splnit, kdyby neměli své vlastní domy. Kromě toho čteme, že se navzájem navštěvovali ve společenství „lámajíce po domích chléb“ (2:46). Samozřejmě že tito lidé dosud vlastnili své domy.

Ne, majetek, který se prodával, byly věci navíc, nadbytečné, mimo jejich potřeby, věci, které nebyly nezbytné pro jejich přežití. V některých případech tyto věci pravděpodobně smrtelně svíraly srdce jejich vlastníků. Takže zboží se prodalo, proměnilo v peníze a bylo věnováno na podporu církevních vdov, sirotků a bezdomovců.

Zde je svědectví, které vycházelo z Jeruzaléma. Bylo to poselství, které chtěl Duch svatý rozšířit po celém světě: Jenom Boží moc mohla zlomit ducha materialismu, který držel Izrael po staletí ve svých spárech.

Přemýšlej o moci, která zatřásla a vyburcovala soběstředné, chamtivé lidi, kteří po stovky let opovrhovali chudými. Cizinci, kteří slyšeli tyto věřící mluvit jejich vlastními jazyky, je teď viděli, jak prodávají drahocenné zboží. A tenhle majetek to nebylo nic podřadného. Očividně je prodávali jako oběť. Opět se museli přihlížející ptát: „Co se to děje? Proč je tu tolik vývěsek s nápisem ‚Na prodej‘? Vědí tito lidé něco, o čem nevíme?“

Každý věřící v doslechu odpovídal: „Ne, my jsme následovníci Ježíše. Dali jsme svá srdce Mesiáši a jeho Duch nás změnil. A nyní děláme Boží skutky. Kázal chudým a stýkal se s malomocnými. Sloužil vdovám a staral se o sirotky. A my jsme přijali slovo od Ducha svatého, že máme dělat totéž. Prodáváme toto zboží, abychom si opatřili peníze pro chudé a bezmocné. To je práce Ježíše Krista.“

Představ si rozhovory, které se vedly po celém městě. V kavárnách, synagogách a na tržištích, možná říkal jeden kupec druhému: „Konečně jsem koupil tuhle stavební parcelu, po které jsem roky toužil. Celý ten čas se mě snažil majitel ošidit vysokou cenou. Je to farizeus a po léta jsem s ním smlouval. Nuže, včera ke mně přišel a nabídl mi rozumnou cenu.“

„Ptal jsem se ho, co se stalo, že si to rozmyslel. Řekl mi, že je teď následovník Ježíše. Byl naplněn Duchem svatým a není již závislý na získaných věcech. Kromě toho, peníze z prodeje půjdou na krmení chudých, stejně tak jako pro vdovy a sirotky.“

Tady je svědectví Letnic. Svět viděl, jak tito mocí naplnění věřící milují jeden druhého, prodávají své zboží a dávají potřebným. A to je přesně to, co Duch svatý od nich chtěl. Toužil, aby byli živým svědectvím Boží lásky pro svět. Vyhlašovali Kristovo evangelium svým jednáním.

Vzpomeň si na příběh Ananiáše a Safiry. Byli to věřící, kteří padli mrtví v církvi, protože nesprávně vyjadřovali, kdo je Ježíš. Lhali Petrovi ohledně částky, kterou dostali za prodané pole. Ale Petr jim řekl, že lhali Duchu svatému. Opravdu, když křesťan lže kterémukoli člověku, je to, jako by tento člověk lhal Bohu.

Co přesně byla lež této dvojice? Bylo to jejich rozkrádání peněz určených pro chudé. Museli kupci svědčit: „Všechno, co nám zaplatíte, bude sloužit pro Krista. Všechno to půjde vdovám a chudým.“ Ale nechali si část peněz pro sebe.

V Den soudu bude mnoho lidí obviněno, že promrhali to, co bylo určeno pro dobročinné účely. Myslím na organizace, které vybraly stamiliony dolarů pro oběti tragédie 11. září, ale mnoho z toho si přisvojily pro sebe. Myslím také na služebníky, kteří sehnali peníze pro ty samé vdovy a sirotky, ale promarnili je. Říkám ti, nemusí se bát IRS (Interchange Record Separator), musí se bát všemocného Boha, který vede účty o každém vydaném haléři.

Tohle je poselství, které se skrývá za příběhem Ananiáše a Safiry: nedotýkej se toho, co patří chudým a potřebným. Bůh nebude nečinně přihlížet, jak je jeho Syn špatně představován světu těmi, kdo se nazývají jeho jménem.

(Dokonce muslimové uznávají, jak vážné je toto svědectví. Nedávno jsem četl o televizním pořadu v Saudské Arábii, ve kterém sháněli peníze pro dosud žijící rodiny Palestinských „mučedníků“ (včetně sebevražedných bombových útočníků v Izraeli). Tento pořad byl sponzorovaný státem a prvních 2,7 milionů dolarů věnoval saudský král. Princezna věnovala svůj Rolls Royce. Nějaký muž nabízel jednu svoji ledvinu. Nějaká žena odevzdala celé své věno – 17 000 dolarů. Davy lidí přicházely do TV, aby penězi naplnily pokladničky, které držely děti připoutané na kolečkové židle. Všichni chtěli dokázat, že Alláh miluje své děti.

Celkem se během tohoto pořadu vybralo 155 milionů dolarů. Ale to byl jen začátek. Ke každému islámskému národu vyšlo volání, aby usilovaly o obnovení Palestiny. Víš, Satan pozná, kde je skutečné svědectví. A lstivě vytvoří napodobeninu pro své vlastní svědectví.)

Ptám se tě, jak Duch svatý způsobil tuto náhlou změnu srdce u těchto nedávno pokřtěných věřících v Jeruzalémě? Jejich přeměna byla neuvěřitelným zázrakem. Odpověď je, že tito věřící byli dětmi Malachiášova proroctví. Malachiáš je poslední prorok Starého zákona. A Bůh skrze něho řekl: „K vám pak přikročím s pomstou, a budu rychlým svědkem proti kouzedlníkům, a proti cizoložníkům, a proti křivopřísežníkům, i proti těm, kteříž s útiskem zadržují mzdu nájemníka, vdově a sirotku“ (Malachiáš 3:5).

Teď rychle k prvotní církvi v Jeruzalémě. Tito věřící se po domech scházeli ve společenství. „I zůstávali v učení apoštolském, a v společnosti, a v lámání chleba, a na modlitbách“ (Skutky 2:42). O jaké apoštolské doktríně se tu mluví? Byla to skutečná slova Krista. Ježíš vyučoval své učedníky: „Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, onť vás naučí všemu a připomeneť vám všecko, což jsem koli mluvil vám“ (Jan 14:26).

Teď mi pečlivě věnujte svou pozornost. Jedno z posledních poselství, které řekl Ježíš svým učedníkům před svým ukřižováním, obsahuje 25. kapitola Matouše. Věřím, že Duch svatý teď připomněl toto specifické poselství jeho následovníkům. Vlastně je pravděpodobné, že to byl Matouš, kdo toto Kristovo poselství kázal nedávno pokřtěným věřícím.

Ježíšova slova v jejich srdcích ožila a oni poznali, že už nikdy nemohou žít stejným způsobem. Náhle viděli, jak opravdu vážný je tento způsob reprezentace Ježíše. Vedlo je to k tomu, aby ve svých domech hledali všechno, co nepotřebují, a potom vzali toto zboží na ulice, kde je prodali. Jednoduše řečeno, Kristova slova v Matoušovi 25 dala těmto věřícím nový postoj lásky a zájmu o chudé. Jak? Doslova je postavila před Soudnou stolici.

To samé poselství z Matouše 25 otřáslo mou vlastní duší až do morku kostí. A způsobuje, že provádím změny ve svém životě i službě. Podobně i ty, jestliže voláš po Božím dotyku a usiluješ o novou horlivost, vášeň pro Ježíše, budeš veden Duchem svatým na cestu. A v nějakém místě na této cestě budeš nakonec čelit Matouši 25. Nebudeme již moci lehce přeskakovat toto děsivé Slovo.

Kristova slova zde nejsou podobenství, ale proroctví. Je to Soudný den a my všichni budeme stát před trůnem: „A když přijde Syn člověka v slávě své, a všickni svatí andělé s ním, tedy se posadí na trůnu velebnosti své, a shromážděni budou před něj všickni národové. I rozdělí je na různo, jedny od druhých, tak jako pastýř odděluje ovce od kozlů. A postavíť ovce zajisté na pravici své, kozly pak na levici“ (Matouš 25:31–33).

Někteří lidé prohlašují: „Toto je soud národů, ne lidí.“ To je hloupost. Neexistují ovčí národy nebo kozlí národy. Vyzývám vás, ať mi někdo jmenuje jeden ovčí národ, který existuje dnes nebo byl v minulosti. Je jasné, že tohle je soud celého lidstva. A ovce, které jsou tu uvedené, jsou souzeny jedním kritériem:

„Tedy dí Král těm, kteříž na pravici jeho budou: Pojďte požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa. Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem býval, a přijali jste mne; nah jsem byl, a přioděli jste mne; nemocen jsem byl, a navštívili jste mne; v žaláři jsem seděl, a přicházeli jste ke mně“ (Matouš 25:34–36).

Ježíš ovce chválí slovy: „Správně jste mě reprezentovali. Svědčili jste světu, že jsem se ztotožnil se zajatci hříchu a chudoby. Poznali jste mé srdce a dovolili jste, abych skrze vás vyjádřil svou přirozenost a lásku.“ Kristus neříká jediné slovo o jejich dalších horlivých skutcích nebo úspěších. Všechno zaměřuje na tuto jedinou věc.

Teď přichází slovo, které způsobilo, že jsem se roztřásl: „Potom dí i těm, kteříž na levici budou: Jděte ode mne zlořečení do ohně věčného, kterýž jest připraven ďáblu i andělům jeho. Neboť jsem lačněl, a nedali jste mi jísti; žíznil jsem, a nedali jste mi píti; hostem jsem byl, a nepřijali jste mne; nah, a neodívali jste mne; nemocen a v žaláři jsem byl, a nenavštívili jste mne“ (Matouš 25:41–43).

Všimni si, že tu Ježíš neodsuzuje kozly pro cizoložství, zneužívání drog, pornografii, homosexualitu nebo další velké nepravosti. Ačkoli jsou to všechno odporné, odsouzeníhodné hříchy a ti, kdo se jich dopustili, budou souzeni pro každý skutek, který v těle učinili. Ale u Krista existuje ještě vyšší standard soudu.

Když jsem aplikoval tento standard na svůj vlastní život, usuzoval jsem: „Nemohu se v tomto proroctví najít. Kdy jsem dělal tyto přikázané věci? Zanedbával jsem zapojení se do služby hladovým, bezdomovcům, vdovám, sirotkům, vězňům, trpícím? Jak jsem jednal s těmito Ježíšovými slovy: ‚Tedy odpoví jim, řka: Amen pravím vám: Čehož jste koli nečinili jednomu z nejmenších těchto, mně jste nečinili. I půjdou tito do trápení věčného, ale spravedliví do života věčného‘“ (Matouš 25:45–46).

Měsíce jsem se modlil za vdovy, sirotky a chudé. Dostali jsme dopisy od opuštěných lidí, kteří již nemohou zaplatit pojištění ani si dovolit bydlení. Prosil jsem Boha: „Ty jsi Hospodin zástupů. Nakrm je. Uspokoj jejich potřeby.“ Posléze mi Pán odpověděl: „Musíš udělat víc, než se za ně jen modlit, Davide. Můžeš s tím něco udělat. Nakrm je. Je ve tvé moci to udělat.“

Nepleť se: Nikdo nemůže být spasen pouhým činěním dobrých skutků. Ale budeme souzeni, zda jsme je dělali. Otázkou není, kolik potřebných lidí jsem nakrmil nebo oblékl. Ústřední otázkou je: „Vyznal jsem, že Kristus je můj Pán, a potom žil jen pro sebe? Vylíčil jsem Ježíše nesprávně tím, že jsem mamonil, křečkoval, trávil čas hromaděním věcí? Zavíral jsem oči před potřebami chudých a bezmocných?“

Naše svědectví hříchu zaprodanému světu musí zahrnovat jak kázání, tak manifestaci, jak Slovo, tak skutek. Naše proklamování Krista nemůže být odtržené od našich skutků pomoci. Jak říká Jakub, takové skutky dokazují moc evangelia:

„Co prospěje, bratří moji, praví-li se kdo víru míti, a nemá-li skutků? Zdaliž jej ta víra může spasiti? A kdyby bratr neb sestra neodění byli, a opuštění z strany každodenního pokrmu, řekl by pak jim někdo z vás: Jděte v pokoji a zhřejte se, a najezte se, avšak nedali byste jim potřeby tělesné, což to platno bude?“ (Jakub 2:14–16).

Množství křesťanů reaguje na Ježíšovo proroctví dvěma způsoby. Jsou tu ti, kdo vyznávají „laciné evangelium“, říkají: „Bůh není tak tvrdý. Tohle je všechno zničující ‚kázání soudného dne‘. Můj Bůh je tak milující, že nemůže soudit tak přísně.“ Dále ti, kdo vyznávají „tvrdé evangelium“, říkají: „Je to příliš přísné, příliš náročné. Nedokážu přijmout tak znepokojující slovo. Nikdy toho nemohu dosáhnout.“

Tak jdou obě evangelia svou vlastní cestou, vyrovnaná (ospravedlněná) a nezměněná. A dál pokračujeme v inscenování probuzení pro nespasené. Dál pořádáme modlitební shromáždění, žádáme Boha, aby uspokojil potřeby chudých. O vánocích rozdáváme košíky potřebným rodinám. A jindy podstrčíme několik mincí žebrákům. Ale nezavázali jsme se dohodou, abychom na plný úvazek, vlastníma rukama dělali to, co Ježíš přikázal.

Takoví lidé budou křičet: „Ale Pane, Pane, to všechno je překvapení. Věřili jsme v tebe. Modlili jsme se, postili, chodili do církve. Jsme tvé vykoupené ovce.“ Proč budou tito odděleni s kozly?

Faktem je, že pokud milujeme svět a věci, které jsou v něm, nemůžeme být Boží: „Miluje-liť kdo svět, není lásky Otcovy v něm“ (1. Jan 2:15). Jestliže dychtíme, chceme víc a víc věcí, nejsme jedna z jeho ovcí: „Ani zloději, ani lakomci… dědictví království Božího nedůjdou“ (1. Korintským 6:10).

Přesto nebudou tito věřící zařazeni mezi kozly pro svou touhu po věcech nebo proto, že nepomohli chudým. Pán jim řekne: „Jste kozlové, protože jste mě nesprávně reprezentovali světu. Způsobili jste, že se bezbožní se mnou ztotožnili v prosperitě, penězích a úspěchu. Podvedli jste chudé, když jste jim říkali, že je chci učinit bohatými. A nemocným jste řekli, že trpí, protože nemají dostatek víry.“

„Požehnal jsem vás. Vyléval jsem na vás své zdroje, protože jsem vás miloval. Ale vy jste neotevřeli uši k potřebám, které křičely kolem vás. Místo toho jste se dávili svými vlastními statky. Kdybyste byli moji – kdybyste mě milovali – poslouchali byste moje přikázání.“

Můžeš říci: „Bratře Davide, to je příliš tvrdé. Bůh takový jistě není.“ Čti slova z Ezechiele: „Aj, tatoť byla nepravost Sodomy sestry tvé: Pýcha, sytost chleba a hojnost pokoje… ruky však chudého a nuzného neposilňovala“ (Ezechiel 16:49). Když Bůh soudil Sodomu, nezmiňoval jejich homosexualitu nebo modlářství. Všechno to bylo o pýše, snadnosti, pohodlnosti a zanedbávání potřebných. Neměli žádný zájem o chudé.

Milovaní, Pán nás nepovolává k jednorázovému garážovému výprodeji v Jeruzalémě. Jde mu o víc, sleduje něco v srdcích svého lidu. Chce svědky, kteří budou svobodní od otročení věcem, aby odráželi jeho srdce ztracenému světu. Bohu nejde o naše domy. Chce nás probudit, abychom viděli, jak nás může majetek dusit.

Jak můžeš přijít do styku s potřebnými, jak se zapojit? To je práce Ducha svatého. Jestli tě toto poselství usvědčilo, jdi k němu. On tě povede přímo k potřebám, s nimiž se máš setkat v jedné z těchto oblastí angažované služby lásky. Toto poselství nemá v úmyslu dostat tě do pocitu viny nebo odsouzení, ale pomoci ti prozkoumat své srdce ve světle Ježíšových slov.

Pán neočekává od žádného z nás, že bude dělat všechno. Ale vím, že od nás očekává, že se osobně zavážeme k zaangažování v alespoň jedné z těchto oblastí potřeb. Můžeš říci, že jsi připraven stát před Kristem v ten den, protože víš, že pomáháš potřebným nebo oblékáš chudé, navštěvuješ vězně, žehnáš nebo navštěvuješ vdovy a sirotky?

Duch svatý mi nedovolil, abych se vyhnul této usvědčující pravdě. A nepromine to žádnému opravdovému věřícímu. Bůh míní vážně, co říká. I ti, kdo jsou upoutaní na lůžko, lidé starší generace nebo churaví se mohou modlit za bezdomovce. Mohou napsat dopis vězňům.

Když bude existovat touha poslechnout toto přikázání, Duch svatý ukáže cestu. A když se zapojíme, On slibuje toto: „A vyleješ-li lačnému duši svou, a strápenou duši nasytíš-li: vzejde v temnostech světlo tvé, a mrákota tvá bude jako poledne. Nebo povede tě Hospodin ustavičně, a nasytí i v náramné sucho duši tvou, a kosti tvé tukem naplní. I budeš jako zahrada svlažená, a jako pramen vod, jehož vody nevysychají“ (Izaiáš 58:10–11).