Cesta k trůnu

Podle Pavla jsme byli my, kdo věříme v Ježíše, vzkříšeni z duchovní smrti a jsme spolu s Ním posazeni na nebesích. „Když jsme my ještě mrtví byli v hříších, obživil nás [Bůh] spolu s Kristem, jehož milostí jste spaseni, a spolu s ním vzkřísil, i posadil na nebesích v Kristu Ježíši“ (Efezským 2:5–6).

Takže, kde je toto nebeské místo, kam jsme byli posazeni s Ježíšem? Není to nic jiného než Boží trůnní sál – trůn milosti, bydliště Všemohoucího. O dva verše dál čteme, jak jsme byli na toto nádherné místo přeneseni: „Nebo milostí spaseni jste skrze víru, a to ne sami z sebe: darť jest to Boží“ (2:8).

Trůnní sál je sídlem veškeré moci a vlády. Je to místo, odkud Bůh vládne všem knížectvím a mocnostem a panuje nad lidskými záležitostmi. Zde v trůnním sále sleduje každý Satanův pohyb a zkoumá každou lidskou myšlenku. A Kristus sedí Otci po pravici. Písmo nám říká: „Všecky věci skrze něj učiněny jsou“ (Jan 1:3) a „V něm přebývá všecka plnost Božství tělesně“ (Koloským 2:9). V Ježíši sídlí všechna moudrost a pokoj, veškerá moc a síla, všechno, co je potřeba k žití a vítěznému, plodnému životu.

Pavel nám říká: „Tak jistě, jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých, vzkřísil Otec spolu s Ním i nás. A stejně jistě jako byl Ježíš zaveden k trůnu slávy, byli jsme spolu s Ním přijati na to samé slavné místo. Protože jsme v Něm, tak jsme také tam, kde je On. Toto je privilegium všech věřících. To znamená, že sedíme spolu s Ním na tom samém místě na nebesích, kde přebývá On.“

Samozřejmě že svět má plné právo o této představě pochybovat. Jak by mohl nějaký křesťan žít v nebeském království a také na zemi? I věřící připouštějí, že nerozumí tomuto Pavlovu vyučování. A přiznávají, že ve svých každodenních životech tuto pravdu neprožívají.

Nemusíme se dívat na varovný příklad ustarané, zoufalé církve, abychom to viděli. Všechno, co musíme udělat, je přezkoumat své vlastní chození s Kristem. Množství křesťanů je deprimovaných a bojí se. Chodí do církve, zpívají Bohu chvály a svědčí o jeho přemáhající moci ve svých životech. Ale pro mnohé z těch samých křesťanů je život neustálou sérií „nahoru a dolů“. Jsou zdrceni světskými starostmi a trápením. A když čelí zkouškám, jsou úplně vyvedeni z míry a jejich víra se hroutí.

Ptám se tě: představuje tohle nebeský život, který Pavel popisuje? Podobá se to něčemu, co by se blížilo tvé představě o životě na trůnu? Bylo nám řečeno, že nás sám Kristus přivedl na nebeské místo spolu s Ním. Ale pokud to tak je, pak žije mnoho křesťanů daleko od zaslíbení, která Bůh připravil. Přemýšlej o tom: jestliže skutečně žijeme v Kristu, posazeni v Něm v trůnním sále v nebi, jak může být nějaký věřící stále ještě zotročen svým tělem? To, že jsme byli posazeni na místo v Něm, má důvod. Ale mnozí v Kristově těle si ho nenárokují ani nepřivlastňují.

Čti pozorně Pavlova slova: „Kteréž dokázal na Kristu, vzkřísiv jej z mrtvých a posadiv na pravici své na nebesích, vysoce nade všecko knížatstvo, i mocnosti, i moci, i panstvo, i nad každé jméno, kteréž se jmenuje, netoliko v věku tomto, ale i v budoucím. A všecko poddal pod nohy jeho, a jej dal hlavu nade všecko církvi“ (Efezským 1:20–22).

Většině věřících nedělá potíže v tomto Kristu věřit. Kážeme: „Ježíš je ještě teď na trůnu. Převyšuje všechna knížectví a moci, daleko mimo dosah Satana.“ Ale zjišťujeme, že je pro nás těžké přijmout následující pravdu: „A spolu s ním [nás Bůh] vzkřísil, i posadil na nebesích v Kristu Ježíši“ (2:6). Dokážeme věřit, že Kristus už je na tomto nebeském místě a sedí s Otcem. Ale nedokážeme přijmout, že my tam také sedíme, v tom samém trůnním sále. Ježíš sám nám již řekl: „Jduť, abych vám připravil místo“ (Jan 14:2), ne až ve slávě, ale ještě teď.

Mnohým to zní jako fantazie, jako nějaká teologická iluze: „Chceš říci, že nemusím svůj život žít tak, že jsem střídavě horký a studený, nahoře a dole? Když jsem otřesen trápením, že to se mnou nemá hnout? Že má intimita s Kristem zůstane nedotčená?“

Ano, samozřejmě. Pavel vyznává: „Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, kterýž požehnal nám všelikým požehnáním duchovním v nebeských věcech v Kristu“ (Efezským 1:3). Všimni si, kde říká Pavel, že jsou uložena všechna duchovní požehnání: v trůnním sále. Všechno Kristovo bohatství je nám tam k dispozici: nezlomnost, síla, odpočinutí, stále vzrůstající pokoj.

Tak proč tolik křesťanů s dobrým míněním tyto věci míjí? Je to proto, že nepřijmeme svou pozici na nebesích v Kristu? Je to proto, že v těchto dnech slyšíme tolik mluvit o potřebě probuzení? Je to proto, že zástupy věřících prostě nežijí vzkříšený život?

Pavel to činí křišťálově jasné: abychom měli Kristova požehnání, která plynou skrze nás, musíme být posazeni s Pánem v trůnním sále v nebi.

Satan působí v Božím domě spoušť. Místo, aby byl odmítán, pouští se svobodně do podvádění a oklamávání mnohých v Božím těle. Výsledkem je zoufalství a zmatek, pád celoživotních Božích služebníků.

Jeden sociolog, který je agnostikem, napsal knihu o stavu církve. Uzavírá o křesťanech tímto: „Zdaleka nežijí v ‚jiném světě‘ [nebeském], věřící jsou nápadně podobní sekulárnímu světu! V praxi nejsou takoví, jací by měli podle své teologie být! Pohrdají kulturou! Mluví o pekle, zatracení, a hřích byl dokonce nahrazen nerozsuzující řečí o pochopení a vcítění.“ C. S. Lewis řekl něco podobného před desetiletími: „Největší nepřítel církve je ‚spokojené světáctví‘“.

Zdá se, že se církev zhroutila, podléhá soužením, která jsou všude kolem nás. Jednoduše řečeno, nezaměřujeme se již na Kristovo vítězství nebo na žití přemáhajícího života. Jeden z příznaků vidím v růstu počtu poradců. Mnoho církví zaměnilo trůnní sál za poradenskou místnost. Proč? Málo křesťanů věří, že je možné žít nebeský život v tak neklidných časech. Místo toho se ženou ke svým poradcům a brečí: „Měl jsem strašný den. Prosím, poraď mi něco, co mi pomůže přežít zítřek.“

Stejné zaměření nacházíme v mnoha moderních kázáních. Většina kázání se dnes zaměřuje spíš na uspokojení lidských potřeb než na vítězný život, který máme v Kristu. Kazatelé nabízejí tři kroky k přežití dalšího dne, instruktážní plán na pouhé jakž takž přežití. Tato poselství úplně opomíjejí trůnní sál a nebeské postavení, které nám bylo dáno v Kristu.

Pravdou je, že tento svět byl vždycky sužován. Stále mu hrozila katastrofa, stále byl na pokraji zkázy. Po staletí to měli zbožní kazatelé na paměti. Moje domácí knihovna obsahuje mnoho mocných poselství, která kázali puritánští služebníci ze 17. století. Tito služebníci varovali před hojně rozšířeným opilstvím, zločinností mládeže, smilstvem, bestialitou, politickým neklidem, dysfunkčními rodinami. Stručně řečeno, oni před stovkami let mluvili o všech těch věcech, které se dnes dějí. A to si někteří z nich mysleli, že není možné, aby Bůh snášel takovou bezbožnost dalších padesát let.

V roce 1860 varoval jeden mocný kazatel v Newark, státě New Jersey, před „pouští temnoty,“ která obklopuje Ameriku. Kázal ohnivá kázání, volal proti církevní lhostejnosti, apatii a světskosti. Tento muž také napsal knihu nazvanou „The Millennial Experience,“ kde popsal falešná učení a kulty, které rostly všude jako houby po dešti. Také kázal o stejných věcech, které se dnes dějí.

Boží lid vždycky čelil nepříteli, který útočí ze všech stran. Situace je dnes možná ještě horší než za časů Puritánů, ale čelíme stejnému Satanovi. A ti samí kazatelé vyučovali, že každé požehnání, prorokované pro budoucnost, je Božímu lidu k dispozici právě teď. Nezáleží na tom, jestli se kolem nás rozrůstá špatnost. Podle Pavla se tím spíš rozhojňuje Boží milost k nám.

Tak proč dnes nedokážeme věřit Bohu za stejná duchovní požehnání? Proč již nedůvěřujeme, že nám odpovídá dřív, než k Němu voláme? Jestliže jsme v Kristu – jestliže On je jak v nás, tak po pravici Otce – proč se to v našich životech neodráží?

Co myslím velikým probuzením? Mluvím o tom, co Pavel popisuje jako zjevení a osvícení: „Aby Bůh Pána našeho Ježíše Krista, Otec slávy, dal vám Ducha moudrosti a zjevení, v poznání jeho, a tak osvícené oči mysli vaší, abyste věděli, která by byla naděje povolání jeho a jaké bohatství slávy dědictví jeho v svatých, A kterak jest převýšená velikost moci jeho k nám věřícím podle působení mocnosti síly jeho“ (Efezským 1:17–19).

Pavel říkal Efezským: „Modlím se, aby vám Bůh dal čerstvé zjevení, že On otevře vaše oči pro povolání, které vám dal. Žádám Ho, aby vám dal nové porozumění o vašem dědictví, bohatství v Kristu, které vám patří. Je tu ohromná moc, kterou Bůh chce, aby se ve vás uvolnila. Je to ta samá moc, která byla v Ježíši. Ano, stejná moc, která je v Kristu posazeném na nebeském trůnu, je ve vás právě teď.“

Podle Pavla: „(Boží moc) kteréž dokázal na Kristu, vzkřísiv jej z mrtvých a posadiv na pravici své na nebesích“ je ta samá „převýšená velikost moci jeho k nám věřícím“ (1:20,19). Z tohoto důvodu Pavel naléhá: „Sami sebe zkušujte, jste-li u víře“ (2. Korintským 13:5).

Jak máme sami sebe zkušovat? Činíme to tak, že sami sebe poměřujeme mocnými Božími zaslíbeními. Máme se ptát sami sebe: „Čerpám z Kristových zdrojů, abych odpíral ďáblovi? Používám Jeho moc, abych zvítězil nad hříchem? Žiji v neustálé radosti, pokoji a odpočinutí, které Ježíš zaslíbil každému věřícímu bez výjimky?“

Milovaní, život na trůnu není fantazie. Není to nějaká teologická iluze. Je to zaopatření, které nám bylo umožněno skrze Kristův kříž. Proto, jestliže nějaký věřící nežije tento život v trůnním sále, může z toho vyvodit pouze jednu věc: „Ještě jsem si nepřivlastnil nebeské postavení, které mi bylo dáno s Kristem. Jestliže nevidím, že ve mně jedná Jeho mocná síla, pak jsem nezaujal své místo v Něm.“

Vaše osobní „veliké probuzení“ přijde v den, kdy se podíváte na svůj život a budete křičet: „Život v Kristu musí být víc než tohle. Všechny mé plány jsou naruby, mé sny jsou rozbité. Žiji jako otrok svých strachů a tělesných žádostí. Ale dál už nemohu.“

„Vím, že mě Pán povolal k něčemu víc, než je tento poraženecký život. A já nebudu pokrytec. Ó, Bože, existuje skutečně místo, kde mě naplníš silou k vítěznému životu? Jsi doopravdy ochotný učinit mě víc než vítězem v mých zkouškách? Je to pravda, že jsi pro mě připravil místo dokonalého odpočinku uprostřed mých bojů?“

„Je pro mě doopravdy možné, abych s Tebou žil v neustálém důvěrném přátelství a intimitě? Je pravda, že již nikdy nemusím sklouznout do apatie nebo se namáhat, abych Tě potěšil? Existuje v Tobě skutečně místo odpočinutí, kde už nikdy nebudu znovu potřebovat probuzení, protože moje víra zůstane stálá?“

Jsi na pokraji probuzení, když připouštíš: „Miluji Ježíše, ale neprožívám ten život na trůnu, o kterém mluví Pavel.“ Tohle je okamžik, kdy jsi přichystán dospět ke zjevení a osvícení. Bůh sám tě vyvolil – ne k neradostnému životu, zoufalému životu pod nohama nepřítele – ale abys měl nebeské postavení. A nastal pro tebe čas, aby ses podíval vzhůru a uplatňoval svůj nárok na toto místo v Kristu.

Nemůžeš si proplakat svou cestu na toto nebeské místo. Nemůžeš ji nastudovat, vypracovat nebo se tam dostat silou vůle. Ne, jediná cesta k životu na trůnu je cesta obětovaného života. „Protož prosím vás, bratří, skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali těla svá v obět živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu vaši“ (Římanům 12:1).

Pavel mluví z vlastní zkušenosti. Zde byl muž, který zažil odmítání, pokoušení, pronásledování, bití, věznění, ztroskotání, kamenování. Měl také starosti o církev, kterou založil. Přesto svědčil: „Za všech okolností jsem byl spokojen.“

Teď nám říká: „Tak ty chceš vědět, jak jsem se dozvěděl o této nebeské pouti? Chceš vědět, jak jsem došel k tomu, že jsem byl spokojený v jakýchkoliv podmínkách, ve kterých jsem se octnul, jak jsem našel pravé odpočinutí v Kristu? Zde je ta cesta, tajemství k přivlastnění tvého nebeského postavení: vydej své tělo jako živou oběť Pánu. Došel jsem ke spokojenosti pouze obětováním své vlastní vůle.“

Řecké slovo pro „živou“ zde naznačuje „celoživotní.“ Pavel mluví o závazné dohodě, oběti, která je učiněna jednou provždy, na celý život. Ale nechápejte to špatně: toto nemá nic společného se smírnou obětí za hřích. Kristova oběť na kříži je tou jedinou smírnou obětí, která tu hodnotu má: „Nyní jednou při skonání věků, na shlazení hřícha skrze obětování sebe samého, zjeven jest“ (Židům 9:26).

Ne, Pavel mluví o odlišné oběti. Tak se nepleť. Bůh neměl zalíbení v obětech učiněných lidmi Starého zákona. Epištola Židům nám říká: „Zápalných obětí, ani obětí za hřích jsi neoblíbil“ (10:6). Proč tyto oběti Hospodina netěšily? Jednoduše řečeno, nevyžadovaly srdce.

Avšak obět, kterou popisuje Pavel, se Bohu líbí právě proto, že zapojuje srdce. Co je touto obětí? Je to oběť umrtvení naší vůle, odložení naší soběstačnosti a zřeknutí se našich snů a ctižádostí.

Když Pavel naléhá: „Vydávejte své tělo,“ tak v podstatě říká: „Přibližte se k Pánu.“ Co to však znamená? Znamená to přiblížit se k Bohu, abychom mu sami sebe kompletně obětovali. Znamená to přicházet k Němu ne v naší vlastní dostatečnosti, ale jako vzkříšené děti, jako svatí v Ježíšově spravedlnosti, jako Otcem přijatí díky našemu postavení v Kristu.

Ježíš sám obětoval svůj život jako živou oběť. Nemluvím o oběti, kterou se stal pro náš hřích na kříži. Ne, byly tu dva aspekty Kristovy oběti. Především tu byla jeho smírná oběť za hřích. Potom tu bylo Jeho zřeknutí se své vůle pro Otcovu. Stručně řečeno, Ježíš dal sám sebe nejen jako oběť za naše hříchy, ale jako živoucí oběť, kterou Otec použije jako nástroj. Uvažuj o jeho svědectví:

„Aj, jduť, abych činil, ó Bože, vůli tvou“ (Židům 10:7). „A všakť jsem nepřišel sám od sebe, ale jestiť pravdomluvný, kterýž mne poslal“ (Jan 7:28). „A sám od sebe nic nečiním, ale jakž mne naučil Otec můj, takť mluvím. A ten, kterýž mne poslal, se mnouť jest, a neopustil mne samého Otec; nebo což jest jemu libého, to já činím vždycky“ (8:28–29). „Já, což jsem viděl u Otce svého, to mluvím“ (8:38).

Každý věřící je povolán, aby se podílel na tomto aspektu Kristovy oběti. Máme vydávat sami sebe Bohu, vzdát se své vůle pro Něj a zvolit si život úplné závislosti na Něm. Máme k Němu přicházet se slovy: „Pane, vzdávám se své vůle pro Tebe. Vyměňuji ji za Tvou vůli. Zavazuji se, že již nebudu říkat nebo dělat nic, pokud mě k tomu nepovedeš.“

Samozřejmě že Ježíš je v tomto naším příkladem. Nejednal podle své vůle, ale mluvil a jednal jen tak, jak mu Otec nařídil. A všechno to dělal s jediným záměrem: přivést „mnohé syny k slávě“ (Židům 2:10). Stručně řečeno, Kristus nám ukázal cestu k slávě. Říkal: „Následuj mě, slož svou vůli, své plány, své sny. Zavaž se k životu, který je zcela závislý na Otci. Pak mu tvůj život přinese slávu.“

Zde je sláva, k jejímuž naplnění byl každý křesťan vyvolený. Víš, mnozí jsou povolaní jako synové Otce se všemi privilegii synovství. Ale ne každý chodí v této slávě, ačkoliv jsme určeni k tomu, abychom si ji přivlastnili. Ano, neuvěřitelná sláva bude manifestována, až se Ježíš vrátí, aby vzal své služebníky domů. Ale existuje také sláva, která je určena k tomu, aby byla manifestována v Boží církvi zde na zemi. Mluvím o slávě přebývání v Kristu tam, kde On je teď: „Já a dítky, kteréž dal mi Bůh“ (Židům 2:13).

Tato sláva očekává toho služebníka, který přichází k oltáři, aby vydal své tělo jako živou oběť. Vzdal se všech svých plánů a ambicí, protože zakusil strašné důsledky chození podle své vůle. Je vyčerpaný z úsilí o rozřešení svých vlastních problémů. A má plné zuby podívané na své neúspěšné plány a ztroskotané sny. Tak přichází k oltáři, aby problém vyřešil jednou provždy: vydat sám sebe úplně do Boží vůle.

Toto je oběť, kterou musí učinit každý věřící, pokud má poznat Boží mysl. Bůh své plány nikdy nesdílí s těmi, kdo si drží své vlastní nápady. Proč by měl vést někoho, kdo se rozhodl jít svou vlastní cestou? Vím něco o obou stranách této cesty. Při mnoha příležitostech jsem se řídil svou vlastní vůlí. Přesto znám také svobodu, která přichází s prohlášením: „Nemusím dělat nic kromě Boží vůle. Nemusím budovat nějaké veliké dílo. A nemusím se zapojovat do žádných dobrých skutků, kromě těch, kdy mě On povede. Nemusím nikomu nic dokazovat. Všechno, co chci, je důvěřovat Ježíši a být na Něm zcela závislý.“

Ze zkušenosti mohu říci: toto místo zlomenosti a důvěry je místo, kde najdeš probuzení a osvícení, o kterém mluví Pavel: „Milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému, totiž těm, kteříž podle uložení jeho povoláni jsou“ (Římanům 8:28). Přestal ses pokoušet dál čelit životním zkouškám ve své vlastní síle. Už máš dost kolísající víry, vleklého strachu, neustálé nejistoty v tom, co dělat. Tak pokládáš všechno na oltář – své ego, svou pýchu, své plány – a přicházíš k Ježíši se zlomeným duchem a kajícím srdcem. Jsi na místě, kde důvěřuješ Jemu samotnému, že navždy budete dělat všechno spolu.

V momentě, kdy se vzdáš své vůle pro Něho, je vykonána oběť. Stane se to tehdy, když se prostě vzdáš úsilí a snah potěšit Boha po svém. Nemůžeš si zasloužit Jeho zalíbení čestným životem nebo činěním dobrých skutků. Ne, jednoduše se musíš zavázat, že Mu budeš důvěřovat. A když vydáš svou živou oběť Ježíši, taková je Jeho odpověď: „No tak pojď a přemýšlejme spolu. Jestliže jsi obětoval svou vůli, není snad rozumné, abys ke mně přišel a vírou zaujal své místo se mnou?“

Opravdu, tento skutek víry je „rozumná služba.“ Pavel se o tom zmiňuje: „Protož prosím vás, bratří, skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali těla svá v obět živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu vaši“ (Římanům 12:1). Všechno je to o tom svěřit Mu naši vůli a věřit, že nám poskytne všechna požehnání, která potřebujeme.

Přemýšlej o tom: to už není rozumné vzdát se své vůle a přesto nevěřit, že můžeš vstoupit do Kristovy plnosti. On tě povolal, aby ses vírou chopil Jeho vůle: „Chceš-li moji vůli – chceš-li žít život tam, kde načerpáš můj pokoj, odpočinutí a moudrost za všech okolností – pak přijď vírou do trůnního sálu. Tady jsi ve mně. Když se budeš modlit, bude to, jako když se modlím skrze tebe. Budeš tam, kde jsem já.“

Jsi připraven vzdát se svého života úsilí a bojů – života plného trápení a obav o budoucnost, života jednou nahoře, jednou dole, života, v němž si nikdy neuvědomíš, že se líbíš Bohu?

Pokud tě tvé úsilí a boje unavily, je čas, aby ses zeptal sám sebe: Jsi připraven nabídnout sám sebe na oltář jako živou oběť? Jsi připraven říci: „Ne moje vůle, Ježíši, ale tvá se staň. Jsem unavený ze svých pokusů řídit svůj vlastní život. Pěkně jsem to zvoral, obrátil vzhůru nohama. Teď jsem připraven ti ve všem důvěřovat. Ty jediný máš moc, autoritu, vedení, které potřebuji. Tak k tobě přicházím s vírou. A věřím ti, že ke mně věrně mluvíš a říkáš: ‚Tady je cesta, po ní běž.‘“

Jestli to popisuje tebe, potom jsi připraven zaujmout své nebeské postavení s Kristem. Ale varuji tě: Satan udělá všechno, co může, aby se tě pokusil setřást z tvého právoplatného postavení. Tvé problémy a zkoušky neskončí jednoduše proto, že sedíš s Kristem. Vlastně se mohou vystupňovat, zesílit. Ale teď budeš mít vnitřní zdroje, abys svým zkouškám čelil, protože v tobě pracuje Boží moc. A ty můžeš dát ďáblovi na vědomí:

„Ach ty ničemný hade, uvědom si jedno: už nejsem na své staré adrese. Nežiji už v ulici Zoufalství. Mám teď nové místo, v Božím trůnním sále. A mám tu trvalé bydliště, na nebesích spolu s Kristem. Tak jestli na mě chceš dosáhnout, budeš to muset udělat pod dohledem Všemohoucího Boha. Jo, a taky mám teď nové jméno. Můžeš mi teď říkat ‚princ panující s Bohem.‘“

Drahý svatý, trůnní sál je pro tebe právě teď otevřený. Přijmi to, co Kristus udělal, a směle, vírou, zaujmi své postavení s Ním. On akceptuje tvou rezignující vůli. Tak Ho požádej, aby otevřel oči tvého porozumění. A vyznej: „Věřím tomu, co o mně Pán říká: že jsem vítězící princ. A také věřím, že jsem tam, kde On říká, že jsem: v trůnním sále v nebi. Sedím spolu s Ním na místě autority nad všemi skutky Satana. Haleluja, On mi ukázal cestu k svému trůnu. A teď v něm denně přebývám.“