Chození v Duchu

„Jsme-li živí Duchem, pak také Duchem choďme“ (Galatským 5:25). Tady máme velice jednoduchý příkaz od apoštola Pavla. Otevřeně nám říká: „Jestliže v tobě žije Duch svatý, ať úplně ovládá tvůj život. My všichni máme být vedeni Duchem.“

Duch svatý byl poslán, aby byl naším věrným, spolehlivým, neomylným průvodcem, a On setrvává v každém, kdo vyzná Krista jako Pána a Spasitele. Duch svatý si nárokuje naše těla jako svůj příbytek, jeho vládnoucí sídlo je v našich srdcích.

Většina křesťanů nemá problémy akceptovat, že nás Duch svatý vede k Ježíši. A nemáme žádný problém věřit, že Duch v nás neustále pracuje, v každém okamžiku. Většina z nás k němu volala nesčetněkrát pro útěchu v časech naší krize. Vzdáváme Duchu svatému úctu, kážeme o něm, vyučujeme o jeho darech a ovoci. Modlíme se k němu, hledáme ho, úpěnlivě ho prosíme, aby roztrhnul nebesa a probudil svou církev. A mnozí křesťané zažili pravou manifestaci Ducha. Ale zdá se, že víme velice málo o tom, co to znamená chodit v Duchu.

Kdybych se vás měl zeptat, co to znamená chodit v Duchu, dovedli byste popsat, co to je? Dovedli byste to jasně vysvětlit komukoliv, kdo by se zeptal?

Pochopení pravdy o chození v Duchu by mohlo mnohé vysvobodit ze zmatků, svárů, úzkostí, obtíží, kolísavosti, nerozhodnosti, dokonce od žádostí těla. Tak co je touto pravdou? Pavel to shrnul jasně: „Jsme-li živí Duchem, pak také Duchem choďme“ (Galatským 5:25).

Existují pouze dva způsoby pro chození křesťanů: v těle nebo v Duchu.

Tělo má svou vlastní umíněnou vůli a chová se, jak se mu líbí. Dělá si, co chce, a potom žádá Boha, aby této volbě požehnal. Povstane a prohlásí: „Pán mi dal zdravou mysl a já si mohu rozumně vybrat. Nemusím na Něj čekat, aby mi dával instrukce. Bůh pomáhá těm, kdo si sami pomohou.“

Ale chození v Duchu je přesný opak. My vydáváme svou vůli Duchu svatému a důvěřujeme Mu, že nám Jeho tichý, slabý hlas ukáže ve všech věcech cestu. Opravdu, Duch svatý byl poslán, aby v našich životech ustanovil dokonalou Kristovu vládu. Bible nám říká: „Krokové člověka spravedlivého od Hospodina spravováni bývají“ (Žalm 37:23), a Duch svatý dává tyto instrukce. Touží vést a řídit každý náš pohyb.

Jednoduše řečeno, máme chodit v úplném podřízení se Duchu svatému, právě tak, jako Kristus chodil v neustálé, absolutní poslušnosti Otci.

Ježíš potvrzuje: „Syn nemůže sám od sebe dělat nic, jedině to, co vidí dělat Otce. Neboť cokoli dělá on, to podobně dělá i Syn“ (Jan 5:19). „Já nemohu dělat nic sám od sebe. Jak slyším, tak soudím a můj soud je spravedlivý, protože nehledám svou vůli, ale vůli Toho, který mě poslal, Otcovu“ (5:30). „Sestoupil jsem totiž z nebe, ne abych konal svou vůli, ale vůli Toho, který mě poslal… já žiji skrze Otce“ (6:38,57).

Jak si jen můžeme myslet, že nemusíme být ve všech věcech závislí na Otci, když Kristus sám řekl, že On byl? Máme jako milovníci a následovníci Ježíše odvahu si myslet, že můžeme dělat to, co náš Spasitel a Pán nemohl dělat? Ježíš očekával na Otce, vždycky usiloval o to, aby měl Boží mysl.

Budeme-li poctiví a čestní, uznáme, že nebe je často posledním místem, ke kterému se obracíme, když potřebujeme vedení. Nejčastěji utíkáme k poradcům nebo trávíme hodiny na telefonu s přáteli a žádáme radu: „Co myslíš? Je to dobrý nápad, abych šel tímto směrem? Myslíš, že bych to mohl dělat?“ Je smutné, že k Duchu svatému jdeme jako k poslední instanci, pokud k Němu vůbec jdeme.

V 9. kapitole Numeri čteme o oblaku, který sestupoval dolů a přikrýval stánek úmluvy na poušti. Tento oblak představoval Boží neustálou přítomnost se svým lidem. A nám dnes tento oblak slouží jako model práce Ducha svatého v našich životech.

V noci se z oblaku, který se vznášel nad stánek úmluvy na poušti, stal ohnivý sloup, teple zářil na temném místě: „Tak bývalo ustavičně, oblak přikrýval jej ve dne, záře pak ohnivá v noci“ (Numeri 9:16).

Děti Izraele tento nadpřirozený oblak vždy následovaly, ať je vedl jakkoliv. Když se zvednul nad stánkem, sebraly svých pět švestek a následovaly ho. A kdokoliv se zastavil, lidé se také zastavili a postavili své stany. Pohnuli se nebo zůstávali podle jeho jasného pokynu.

„K rozkazu Hospodinovu hýbali se synové Izraelští, a k rozkazu Hospodinovu kladli se; po všecky dny, dokudž zůstával oblak nad příbytkem, i oni leželi. Když pak trval oblak nad příbytkem po mnohé dny, tedy drželi synové Izraelští stráž Hospodinovu, a netáhli odtud“ (9:18–19).

Izraelci si dávali pozor, aby se pohnuli jen tehdy, když se pohnul oblak, protože věděli, že to bylo Bohem ustanovené vedení. Mohl se hýbat každý den nebo každý týden a pak se po mnoho měsíců v kuse zase nepohnul. Přesto, ve dne i v noci, se lidé vždy pohybovali tak, jak jim nařizoval.

„Buď že za dva dni, aneb za měsíc, aneb za rok prodléval oblak nad příbytkem, zůstávaje nad ním, synové Izraelští také leželi, a nehnuli se; když pak on vznášel se, též i oni táhli. K rozkazu Hospodinovu kladli se, a k rozkazu Hospodinovu hýbali se, stráž Hospodinovu držíce podlé rozkazu jeho skrze Mojžíše“ (9:22–23).

Ten starozákonní oblak byl nakonec vyzdvižen do nebe. Ale o staletí později sestoupil z nebe jiný oblak, v horní místnosti v Jeruzalémě. Duch svatý – stejný duch, který se vznášel nad stánkem úmluvy na poušti – sestoupil a vznášel se nad nějakými 120 uctívači, kteří se shromáždili v horní místnosti po Ježíšově smrti. Tento oblak přišel navíc dolů, přímo do místnosti, kde lidé seděli, a usadil se na hlavách lidí jako rozdělené jazyky ohně.

Řecké slovo pro „rozdělené“ znamená „pečlivě rozdělené.“ Stručně řečeno, tento oblak ohně se rozpadnul a usadil se na každém člověku v horní místnosti. Potom plameny naplnily lidská těla.

V tu chvíli byli Ježíšovi následovníci „v Duchu,“ Duch svatý žil v nich. Ale jedna věc je mít Ducha svatého, který přebývá v tobě, a něco jiného úplně žít v totální poslušnosti Duchu svatému. Můžeš být naplněn Duchem svatým, ale to neznamená, že chodíš v poslušnosti jeho vedení a necháváš se Jím řídit.

My, kteří milujeme Ježíše dnes, máme také oblak, který následujeme. Můžeme být naplněni Duchem svatým – modlíme se a zpíváme v Duchu nebo zažíváme manifestace Ducha – ale ještě se musíme zavázat, že od Něho budeme přijímat pokyny. Jestliže ve všech věcech nebudeme čekat na Jeho pokyn, tak prostě nechodíme v Duchu. Pavlova instrukce tento rozdíl objasňuje: „Jsme-li živí Duchem, pak také Duchem choďme“ (Galatským 5:25).

Žádal jsem Pána, aby mi odhalil význam Pavlovy fráze: „Pak také Duchem choďme.“ Když jsem k tomuto tématu přistupoval, modlil jsem se: „Pane, učiň to pro mě jasné a srozumitelné.“ Zde je to, co mi, jak věřím, Duch svatý odpověděl: zlatý klíč k porozumění našeho chození v Duchu není složitý. Nevyžaduje žádné teologické vzdělání. Vlastně je tak jednoduchý, že ho většina z nás nevidí. Ale jestliže dokážeme tuto pravdu uchopit, můžeme vstoupit do života, který je osvobozený od úzkosti, plný spolehlivého vedení a vyznačující se dokonalým pokojem. Duch svatý mi vštípil tato tři prostá slova: „Jen řekni ano!“

Jakmile tato fráze probleskla v mém vědomí, odpověděl jsem: „Pane, tohle je opravdu jednoduché. Ale co to znamená?“

Všechno se to vrací k verši, který Pavel napsal Galatským. Apoštol směle prohlásil: „Všechna Boží zaslíbení jsou v něm ‚ano‘ a skrze něj ‚amen‘, k slávě Bohu skrze nás“ (2. Korintským 1:20). Podle Pavla začíná chození v Duchu, když dáme přesvědčivé, rozhodné „božské ano“ ke všem Božím zaslíbením. Znamená to mít neochvějnou jistotu, že Pán dodrží každé zaslíbení, které nám ve své knize dal. Říkáš tím: „Otče, četl jsem tvá zaslíbení, a říkám ano na všechna z nich. Věřím slovu, které jsi mi dal.“

Uvažuj o Jakubově napomenutí: „Ať však žádá ve víře a nijak nepochybuje, neboť ten, kdo pochybuje, je podobný mořské vlně, hnané a zmítané větrem. Ať se takový člověk nedomnívá, že od Pána něco dostane“ (Jakub 1:6–7).

Teď víme, co to je „božské ano.“ Takže, co Pavel míní tím „Amen“ ve stejném verši? Slovo samo znamená doslova: „Budiž. Můžeš tomu věřit.“ V kontextu této pasáže znamená „Amen“ říci: „Věřím tvému slovu pro mě, Pane. Ať se tak stane v mém životě.“

Uvažuj o těchto zaslíbeních, která nám Bůh dal, a přezkoumej, jestli je tvoje odpověď na ně „Ano a Amen“:

1. Hospodin tě ustanovil, zapečetil, naplnil a pomazal Duchem svatým: „Ten, kdo nás s vámi utvrzuje v Kristu a pomazal nás, je Bůh, který nás také označil a dal do našich srdcí záruku Ducha“ (2. Korintským 1:21–22).

   Nemůžeš chodit v Duchu, dokud neuvěříš, že jsi naplněný Duchem. A pravda je, že Duch svatý je s námi stále, i když upadneme do hříchu. Vlastně ho potřebujeme stejně tak, když jsme udělali chybu, jako když jednáme dobře.

   Ptám se tě: jsou pro tebe zaslíbení v této pasáži stále „ano a amen“? Neexistuje žádná možnost nějakého „možná, snad“ ve tvé mysli? Jestliže jsou všechna zaslíbení ano a amen, potom musí být také v našich životech. Musíme učinit rozhodnutí: „Ano, Duch svatý žije ve mně. Jsem jeho svatým chrámem. Proto nezáleží na tom, jak se mohu ze dne na den cítit. Duch svatý na mě přišel, naplnil mě a pomazal mě.“

2. Ježíš slíbil, že Duch svatý „s vámi zůstane na věky, ten Duch pravdy… ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl“ (Jan 14:16–17,26). Krátce, Duch svatý plní naše mysli pravdou a vede nás pravdou. Takže, dal jsi božské „ano“ tomuto zaslíbení? Můžeš říci: „Amen, Pane, ať se tak stane v mém životě?“

3. Ježíš zaslíbil, že Duch svatý bude vnitřním hlasem, který nás povede, aby oslavil Krista v nás a ukázal nám věci, které přijdou. „Až však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy… bude vám oznamovat i věci, které mají přijít“ (16:13). Stále ještě se nemůžeš rozhodnout, jestli takové veliké zaslíbení může být pravda? Zdá se ti to prostě příliš dobré, že chce Duch svatý vést každý krok tvého života? Nebo můžeš říci: „Ano, Pane, ať se tak stane“?

4. Bůh slíbil, že povede všechny tvé cesty. „Na všech cestách svých snažuj se jej poznávati, a onť spravovati bude stezky tvé“ (Přísloví 3:6). Akceptuješ toto řízení tvých příchodů a odchodů. Zavázal ses plně pro takové chození? Je to pro tebe ano a amen?

Možná si říkáš jako já: „A co záruky v mém chození? Jak si mohu být jistý, že slyším hlas Ducha svatého a ne jiný hlas?“

Ze všeho nejdřív, Duch svatý nemůže a nebude vládnout žádnému věřícímu, který není plně vydán jeho vůli. Duch svatý mluví k těm, kdo jsou připraveni uposlechnout jeho hlas. A ještě něco jiného mě zajímalo, když jsem přemýšlel, že se pustím do tohoto obrovského tématu chození v Duchu. Jestliže toto chození zahrnuje úplnou jistotu ve slyšení jeho hlasu a jeho vedení, jak jsme ochráněni před oklamáním? Jak můžeme vědět, že slyšíme hlas Ducha svatého a ne svůj vlastní nebo ďáblův?

Jsem přesvědčen, že většina křesťanů má, kvůli špatným zkušenostem v minulosti, pochybnosti o naslouchání Duchu. Říkají si: „Jak mohu vědět, že ke mně tentokrát mluví Duch svatý? Posledně jsem si myslel, že ho slyším jasně, ale ukázalo se, že to vůbec není On. Cítil jsem se podvedený.“ Jiní se s bizarním ušklíbnutím odvracejí od těch, kdo říkají: „Bůh mi řekl.“

Tato závažná věc od nás vyžaduje další rozhodné „Amen“ k důvěřování Božímu zaslíbení ochrany.

Pavel vyzdvihuje a zdůrazňuje, že taková důvěra vyžaduje skutek víry: „Nade všechno si pak vezměte štít víry, jímž budete moci uhasit všechny ohnivé šípy toho zlého“ (Efezským 6:16). Toto je zaslíbení od Hospodina, že nás zaštítí před klamem a chybou.

Satanův hlas na nás neustále pokřikuje všechna možná obvinění. A jediný způsob, jak odrazit tyto ohnivé šípy, je uchýlit se k zaslíbení, které nám Bůh dal: že žádná zbraň vyrobená proti nám se nesetká se zdarem. Satanovy zbraně zahrnují odsouzení a lži, a Duch svatý je věrný, aby nám je všechny odhalil. Hlas nepřítele na nás bude naléhat, abychom jednali impulsivně, bez ověření, zda to odpovídá Božímu slovu. Ale každé slovo Ducha svatého bude potvrzeno Biblí.

Tím se dostáváme k hlasu našeho těla. Podobně jako nepřítel našich duší, i tělo se dožaduje slyšení. Vždy nám vnutí, že je to v pořádku, když čas od času uspokojíme jeho touhy, že všechno, co potřebujeme, je přítel, který s námi souhlasí, a Bůh že našemu rozhodnutí požehná.

Avšak Bůh nám tu poskytuje další veliké a drahocenné zaslíbení. Písmo říká, že Duch bojuje v nás proti všemu, co je z těla: „Vždyť žádost těla je proti Duchu a žádost Ducha proti tělu; ty věci jsou ve vzájemném rozporu, abyste nečinili, co byste chtěli“ (Galatským 5:17). Pavel nám říká, že boj proti tělu není náš, my ho nevedeme. Jedině Duch svatý může umrtvit naše tělo.

Hlas Ducha svatého na nás bude naléhat, abychom vzali jeho slovo na modlitby a také ho potvrzovali v Božím Slově. Byla nám dána všechna zaslíbení ochrany, pro každou situaci, ať je jakákoliv. A jsou nám k dispozici v každém konfliktu, který se vyskytne, bez ohledu na to, jak je malý nebo velký.

Kdykoliv tělo nebo ďábel přijde jako povodeň, Duch svatý je věrný, aby povstal a útok zlikvidoval, pokud mu budeme důvěřovat.

Dnes dělá celá generace křesťanů rozhodnutí, aniž by je konzultovala nebo se radila s Duchem svatým. Mnozí věřící jednají ze strachu nebo zoufalství, bez víry v Boží zaslíbení. Prostě se podle svého rozhodnou, co udělají. Svá rozhodnutí zakládají na tom, co je podle nich nejlepší.

Jaký to má pro takové věřící výsledek? Co se stane, když Boží služebníci jednají mimo úplnou vládu Ducha svatého – když vymýšlejí své vlastní plány, odmítají uznávat vedení a pokyny Ducha svatého? Píchají do duchovního vosího hnízda, což jim nepřináší pokoj, ale zármutek, strach, bolest a zmatek.

Mnohokrát jsem nenaslouchal hlasu Ducha svatého. Vlastně bych mohl napsat knihu o všech těch časech, kdy jsem utíkal pryč a dělal věci po svém, řídil se svým rozumem, šel svým směrem, a vždycky to dopadlo strašně špatně.

Ale za ty roky jsem se naučil naslouchat tichému, slabému hlasu Ducha svatého. A rozhodnul jsem se říkat „ano a amen“ jeho absolutní vládě v mém životě. Vím, že mě povede do veškeré pravdy, že mě doprovodí tam, kam chce, abych šel, a že mi ukáže věci, které mají přijít a o kterých chce, abych je věděl. Ano, mohu dosvědčit, že takový život je možný. A jak mě to naučil, já pouze řeknu: „Ano.“ A ty?